Midraen: Cesta osudu - Poslední slova

„Tak co jste zjistil?“
„Zdá se, že o nás zatím neví. Žádné zvláštní opatření jsem nezpozoroval a z informací co jsem získal ve městě, to vypadá, že sídlo není moc silně hlídáno. Může to být ale také past. Dostat se na pozemky by neměl být problém a do paláce vnikneme vchodem pro služebnictvo. Tady se to ale začíná komplikovat.“
„Jak to?“
„Sídlo není viditelně možná hlídáno, ale mohou tam být ochranná zaklínadla. Zvláště pokud tam Melctien skutečně je. Možná budou již na pozemcích, ale určitě upozorní na naší přítomnost, pokud se pokusíme vniknout do budovy násilím.“
„Takže se dovnitř nedá nepozorovaně dostat?“
„Jedna možnost mě napadla, ale bude to velmi nebezpečné. Vyrazíme dnes v noci, takže se připrav. Vezmi si jen to nejnutnější. Možná se sem již nebudeme moci vrátit.“
Veeno byl ještě mnohem více nedočkavý než obvykle, pohrával si s mečem a chodil po pokoji sem a tam. Navíc začínal být nervózní, věděl, že se možná utká s Melctienem, toužil pomstít svého brášku, ale když si vzpomněl na Melctienův chladný pohled, přeběhl mu mráz po zádech. Neexistovala ani ta nejmenší šance, že by on pouhý člověk dokázal porazit démona. Pomalu se nachýlil čas k odchodu. Veeno se oblékl a vzal si svůj tenkai. Přemýšlel, co jiného by si měl vzít, aby mu to příliš nepřekáželo, ale nenapadlo ho nic, bez čeho by se neobešel. Již byli na odchodu, když se zarazil a s nadávkami, které směřoval na svou osobu, hrábl do vaku. V ruce držel Oruovy věci.
„Tohle tady rozhodně nenechám,“ řekl si sám pro sebe. Melian na něj čekal u dveří. „Můžeme jít,“ řekl odhodlaně Veeno, když si balíček schoval u sebe.
Melian je vedl na opačnou stranu a brzy se ztratili mezi havířskými domky. Mířili k lesu na kraji údolí. Slunce nechávali za svými zády. Trvalo jim více jak hodinu, než obešli město a zastavili se na kraji lesa nedaleko Melctienova úkrytu.
„Zde počkame do setmění, potom se vplížíme na pozemek. Musíme se dostat ke vchodu pro služebnictvo a pokusit se dostat dovnitř. Jakmile tam budeme, musíme jednat rychle. Bude pouze otázka času, než nás objeví.“
Za nimi se objevil bílý elmerai, sedl si vedle nich a zvědavě si je prohlížel, zejména Veena.
„Jak to, že není nikde zraněný, když bojoval s těmi jezdci? Bylo jich téměř dvanáct, čekal bych, že ho zasáhnou alespoň jednou.“
„Je ho možné zranit pouze pomocí tenkai, stejně jako ghyrseny. Navíc mohl mít okolo sebe i ochraná zaklínadla.“
„Proč myslíte, že tu je?“
„Nevím, zřejmě ho vyslala paní Lai’then, aby nám pomohl.“
Melian chlapci neřekl skutečný důvod, proč tu je. Lai’then se chtěla ujistit, že Melian dodrží svou část dohody. A kdyby ne, elmerai se o to postará. Melian doufal, že s ním Veeno nebude muset bojovat. Neboť by to pravděpodobně nepřežil, elmerai byl mnohem nebezpečnější protivník než ghyrseni.
Údolí zakryl stín okolních hor, jak slunce pomalu zapadalo. Šero brzy nahradila tma. Měli štěstí. Blížil se nov, a tak měsíc nebyl téměř vidět. Vyklouzli z lesa a opatrně se vydali ke zdi, ohraničující pozemek. Elmerai na nic nečekal a blesku rychle vystartoval, během několika okamžiků byl u zdi. Veeno na něj nervózně hleděl, Melian ho popostrčil a sykl mu do ucha.
„Jdeme, nemáme moc času.“
Elmerai seděl před zdí, vrtěl ocasem ze strany na stranu a nespouštěl z ní oči. Stříbrný řetízek kolem jeho krku se slabě rozzářil, aby po chvilce opět zhasl. Veenovi se při tom rozlévalo mravenčení po celém těle. Bílá šelma se podívala na její dva průvodce a lehla si u zdi.
„Myslím, že chce, abychom šli dál.“
„Co se stalo?“
„Zřejmě tu byli ochranná zaklínadla.“ Melian se přikrčil, aby pomohl Veenovi na zeď. „Pojď.“
Veeno seskočil ze zdi a chvilku za ním i Melian, oba dva se vydali ke vchodu pro služebnictvo. Palác byl tvořen centrální obdélníkovou částí a lehce protáhlými křídly na každé straně. Právě v levém křídle se nacházela kuchyně a vchod pro služebnictvo. Vchod byl postaven z boku paláce, aby služebnictvo a případný provoz kuchyně nijak nenarušoval klid obyvatel. Bohužel se nebylo možné nikde v jeho okolí schovat. Melian s Veenem tedy museli riskovat a proplížit se pod okny podél zdi paláce až ke vchodu, kde chvilku počkali, zda nebude někdo ze služebnictva odcházet.
Dveře se konečně otevřely. Melian okamžitě vtrhl dovnitř. Služebná chtěla vykřiknout, ale než stihla cokoliv udělat, Melian jí pevně chytl a zacpal ústa. Veeno vklouzl hned za ním a zavřel dveře. V místnosti naštěstí nikdo další nebyl. Mladá, velice pohledná žena v prostém oblečení na ně s hrůzou hleděla. Pokoušela se vykřiknout nebo se vyprostit z Melianova sevření, ale marně.
„Uklidni se. Nemám nejmenší důvod ti ublížit. Přišli jsme pro tu dívku, co tu drží proti její vůli. Víš kde je?“
Žena nepatrně zakývala hlavou na souhlas.
„Dobře. Veeno, zkus tu najít nějaký provaz a podej mi ho.“
Veeno po chvilce hledání skutečně ve vedlejší místnosti, nějaký starý provaz našel a společně s Melianem ženu přivázali k židli. Melian jí nacpal do pusy šátek, aby nemohla mluvit.
„Tak, teď mi povíš, kde najdeme tu dívku. Pokud ano, slibuji, že ti nic neudělám. Pokud se však pokusíš vzbudit pozornost, budeš na smrt čekat s vysvobozením.“ Aby Melian dodal svým slovům váhu, vytáhl nůž a přiložil jeho čepel k její tváři. Žena se potichu rozplakala. Veeno nervózně polkl, doufal, že Melian nezajde ta daleko a pokud ano, nedovolil by to. Melian jí opatrně vyndal roubík. „Kde je ta dívka?“
„Ona,“ žena se snažila mluvit co nejpotišeji mohla, a navíc vzlykala, takže jí bylo špatně rozumět. „Je v pravém křídle… v nejvyšším patře. Dveře na konci chodby.“
„Děkuji,“ řekl Melian a opět jí zacpal pusu.
Opatrně vyšli z jídelny pro služebnictvo a potichu kráčeli do centrální části. Ze zadu se ozývali bezstarostné hlasy, v paláci byli ještě další lidé, ať již služebnictvo nebo stráže. Neměli čas se zdržovat. Vešli do kuchyně. Před nimi s pištěním přeběhli dvě krysy. Veeno reagoval polekaným cuknutím. Zhluboka oddechoval a snažil se uklidnit. Melian sáhl na kliku a otevřel dveře. Oba jimi opatrně prošli, zbraně drželi pevně v rukou. Veeno cítil, jak ho polívá horko, srdce mu bilo velice rychle. Nervozita mu svírala žaludek. Hrobové ticho Veena ještě více znervózňovalo.
Ocitli se ve veliké vstupní hale, podlaha byla vyrobená z drahého leštěného mramoru. Stěny haly byly ověšeny desítkami obrazů a v rozích a zákoutích stály překrásné sochy. Vstupní dvoukřídlé dveře byly pracně vyřezávané z tmavého dřeva. Naproti nim z budovy vystupoval přes půl haly široký půlkruhový výklenek s vysokými okny a vchodem na terasu a zahradu. Po obvodu výklenku se zvedalo mramorové schodiště do vyšších pater. Vykročili pomalu na schody a stoupali do dalšího patra.
Ještě chvíli a jsme v prvním patře, uklidňoval se Veeno.
Ze spodu se ozvaly výkřiky. Ze salónku vyběhl do haly udýchaný a zpocený Aldan jen v košili a kalhotách. Za ním se objevila žena ve spodním prádle, viditelně již značně opilá.
„Co se sakra děje,“ vykřikl rozhořčený Aldan.
Z kuchyně vyběhlo několik strážců.
„Někdo je v domě, pane. Jdou si pro tu dívku.“
„Cože!“ vypískl překvapeně Aldan a podíval se nahoru na schody. Spatřil Veena a Meliana. Zvedl ukazováček a ukázal na Veena, z jeho špičky vystřelil rudý paprsek. Melian tasil a skočil před chlapce, mečem zablokoval paprsek. Jeho čepel se začala pomalu rozžhavovat, jak vstřebávala jeho energii. Když pohltila celý paprsek, byla rozžhavená do ruda a popálila Melianovi ruce, ten přemáhal svou bolest, ale meč nepustil.
„Na co čekáte! Chyťte ty bastardy! A je mi jedno, v jakém budou stavu!“
„Jste v pořádku,“ strachoval se Veeno.
„Ano, můj tenkai naštěstí většinu magie pohltil. Nečekej na mě a utíkej. Já to zvládnu.“ Veeno váhal. „Běž, jsem hned za tebou!“
Strážci běželi za nimi, Melian ani Veeno na nic dalšího nečekali a běželi nahoru, seč jim síly stačili. Melian se držel za Veenem. Byli v prvním patře. Dvoukřídlé dveře naproti schodům se prudce otevřely. Stál v nich rozzlobený Melctien. Jakmile ho Melian spatřil, zastavil a ranou do obličeje ho zatlačil zpět dovnitř. Strážní se vrhli za ním.
„Zadržte,“ okřikl je Melctien. Tvář měl zkřivenou vztekem „Ten je můj, vy zabijte toho kluka.“
Veeno utíkal po schodech do nejvyššího patra paláce. Celý zadýchaný mířil stále výš a výš. K poslednímu patru mu chybělo jen několik málo schodů. Kroky těžkých bot ho však pronásledovaly po celou cestu. Tasil. Jakmile vkročil do posledního patra, otočil se a zaútočil na prvního muže. Pokusil se využít výhody, kterou mu schody poskytovaly a nepustit muže do patra. Strážci na něj dotírali. Jen několik metrů od něj byla Ifthir, teď si nemohl dovolit prohrát. Veeno dokázal odrážet útoky dvou z nich, až ho zarazilo s jakou lehkostí. Třetí se kolem něj chtěl prosmeknout a dostat se do patra. Veeno udělal piruetu a naznačil útok. Udeřil muže loktem do břicha. Muž, nakročen na kraji schodů, ránu neustál a převážil se dozadu. Strhl sebou čtvrtého strážce a skutáleli se ze schodů. Ozvalo se křupnutí, bezvládné tělo muže se zastavilo několik metrů pod nimi. Ostatní se vrhli na Veena. Podařilo se jim protlačit na galerii. Veeno tak byl nucen bojovat se třemi protivníky najednou. Ustupoval dozadu a odrážel jejich rány. Jeho záda se dotkly kamenného zábradlí okolo zakončení schodiště. Jezdec mu mířil na hlavu. Veeno se skrčil a překulil se na bok. Provedl bleskový výpad a bodl strážce z boku do žaludku. Ten upustil svůj meč a přepadl přes zábradlí. S křikem se pak zřítil do hlubin, aby se o vteřinu později rozbil o mramorovou podlahu.
Veeno vyděšeně sledoval další ránu. S výkřikem uskočil do strany, meč zasáhl podlahu do místa, kde byl ještě před chvíli Veeno. Melctienův zabiják se postavil nad Veena a sekl. Veeno nastavil tenkai další ráně. Zbývající muž zaútočil, Veeno se neměl jak bránit. Na poslední chvíli strhl svůj meč na stranu a odrazil tak jeho ránu. Zoufale se snažil vymyslet nějaký plán, jak z téhle situace. Nemohl přece zemřít, ne teď. Pokusil se kopnout muže, který stál nad ním. Trefil ho do rozkroku. Ten se s kletbami svalil na zem. Veeno se okamžitě odvalil stranou ke zdi. Pokusil se vstát, jezdec zaútočil. Veeno ráně nastavil pravou ruku. Meč pevně sevřel v levé. S výkřikem probodl jezdce. Rychle oddechoval, vyděšený k smrti. Jen o vlásek jí totiž unikl. Z očí mu tekly slzy. Postavil se na nohy. Zády se opíral o zeď, kolena se mu třásla. Poslední jezdec, ten, kterého kopl do rozkroku, se zvedl také. Rozzuřený se vrhl na Veena. Ten odrazil několik jeho ran a sekl ho do ruky, jezdec upustil meč. Špička Veenova tenkaie mu spočívala na krku. Roztřesený Veeno na muže hleděl s uslzenýma očima. Nechtěl zbytečně zabít. Muž na něj hleděl, pak sáhl po dýce.
„Ne!“
Veeno hrůzou zavřel oči. Strach řídil jeho pohyby. Muž s probodnutým hrdlem ležel před ním na zemi.
Opustila ho síla, jeho kolena se podlomila a on se sklouzl po stěně zpět na zem. Snažil se uklidnit, chtěl přestat plakat. Nic nepomáhalo. Myšlenka na Ifthir ho přinutila vstát. Nahmátl kliku dveří po jeho pravé ruce. Opíraje se o zeď pokračoval dál chodbou. Nemohl to teď vzdát. I kdyby byl smrtelně raněn, i kdyby umíral. Musí jí zachránit. Dal jí přeci svůj slib. Došel až ke dveřím a otevřel je.
„Veeno,“ zvolal hlas plný naděje.
„Ifthir,“ Veeno se pokusil o úsměv. Byl ale rád, že se udrží na nohou.
Postavila se před něj starší žena oděná do noční košile a dlouhého županu, vlasy měla zakryté čepcem. „Nedovolím vám jí ublížit. Pán mi jí dal na starosti.“
„Pusťte jí,“ řekl jí Veeno. Chtěl, aby to vypadalo výhružně a odhodlaně, ale spíše to vyznělo jako zdvořilá prosba.“
„Nikdy.“
Veeno na ní roztřesenou rukou namířil špičku meče.
„Nemáte ani tušení, čím jsem musel projít. Udělám cokoliv, abych jí zachránil. Jestli budu muset…,“ neodvažoval se to říct, ani na to pomyslet Zhluboka polk a nakonec překročil pomyslnou hranici. „Jestli budu muset, zabiji vás,“ dořekl, oči měl již zalité slzami a viděl kvůli tomu rozmazaně.
Žena sáhla ke zlatému řetízku u krku a vytáhla klíč ze stejného kovu. Zámek cvakl. Veeno rychle otevřel dveře, Ifthir se mu vrhla okolo krku. Žena na nic nečekala a dala se na útěk.
„Veeno. Já… já už nedoufala, že přijdeš.“
„Dal jsem ti přeci svůj slib,“ odpověděl Veeno a objal jí také. Jeho srdce teď bylo mnohem rychleji. Na okamžik, jakoby se zbavil všech problému.
„Musím se nějak zbavit toho náhrdelníku, brání mi v používání magie. Zkoušela jsem ho sundat mnohokrát, ale bez úspěchu.“
Veeno dostal nápad a špičku svého meče vložil do malého zámečku. Lehce zatlačil. Jeho čepel snadno vylomila zámeček a zlatý náhrdelník dopadl na zem.
„Musíme jít,“ Ifthir mlčky přikývla.
Když byli u schodů, vyběhl po nich udýchaný Aldan.
„Dál vás nepustím. Můj pán, lord Melctien by velmi zuřil, kdybych nechal upláchnout jeho nástroj vítězství.“
Bez dalších okolků vystřelil opět po Veenovi rudý paprsek. Ten, jako prve Melian, pozvedl svůj meč k obraně. Když se paprsek střetl s tenkaiem, ohromná síla srazila Veena na zem a poslala ho tři metry dozadu. Paprsek se od čepele odrazil a zasáhl zábradlí vedle Aldana. To se rozlétlo na desítky malých kousku. Aldan v šoku sledoval zbytky, které byli ještě před chvíli zábradlím, potom se otočil na Veena, který se s námahou zvedal ze země, a na jeho meč, který ještě slabě vibroval, jemné rytiny na čepeli rudě zářili.
„Ear Naelar? Tak to ty jsi ten kluk,“ řekl překvapeně Aldan. „Také mě to mohlo napadnout. No nic, tentokrát použiji trochu více síly. Ani ten meč ti nepomůže.“
Znovu zvedl ruku. V dlani se mu zformovala koule bílého světla. Za ním se ozvalo hlasité zavrčení. Než se stihl Aldan ohlédnout, elmerai mu skočil po krku a zakousl se do něj. Aldan se svalil na zem a chraplavě se sebe vypravil několik slov.
„Elmerai? Snad to není… Lai’then.“
Stříbrný řetízek se opět rozzářil, stejně tak oči kočky. Aldana pohltilo bíle světlo. Démon křičel a zkoušel se bránit, ale nic mu nepomohlo. Jeho křik byl více a více zoufalý, ale postupně ustával, jak se Aldanův obrys zmenšoval a na podlahu dopadal šedý popel. Ifthir si zacpala uši a schovala se za Veeno. Ten se hrůzou nemohl ani pohnout. Poslední zrnka popelu dopadla na hromádku a elmerai se ladně přibližoval k Veenovi a Ifthir. Sledoval je a mlsně se olizoval. Veeno stiskl meč ve své pravé ruce.
„Ty,“ zeptal se. „Co tu chceš?“
Chytl Ifthir za ruku a opatrně elmeraie obešli, byli u rozbořeného zábradlí. Elmerai výhružně vycenil zuby a zavrčel. Vyskočil dříve, než stihli zareagovat. Oba je povalil. Ifthir vykřikla, náraz jí odhodil až ke kraji galerie. Oběma rukama se držela pozůstatku zábradlí. Na Veenově těle zůstaly krvavé stopy po drápech.
„Veeno!“
„Drže se!“
Elmerai se chystal k dalšímu útoku. Veeno popadl meč, svá zranění zcela ignoroval. Vrhli se na sebe. Elmerai zasekl drápy hluboko do Veenových paží, chlapec vykřikl. Vší silou zatlačil na meč a probodl bílou šelmu. Jak zvíře tak Veeno řvali bolestí.
„U bohů, Veeno!“
Veeno cítil horký dech elmeraie Cítil, jak pomalu slábne. Stále však měl jeho drápy hluboko v ramenou, kde mu způsobovali nesnesitelnou bolest.
Ifthir ztrácela sílu. Její prsty pomalu klouzaly dolů. „Veeno, pomoc. Já už se neudržím.“
Přemohl se a pokusil se těžkou šelmu odvalit stranou. Konečně se mu to povedlo. S obtížemi se plazil k Ifthir, levou ruku bezvládně táhl za sebou. Její prsty povolily.
„Veeno!“
„Ifthir, chyť se mě!“
Odrazil se a natáhl ruku, jak nejvíce mohl. Jeho prsty nahmátly její. Dříve, než je však mohl uchopit, mu opět vyklouzly. S hrůzou sledoval, jak Ifthir pomalu padá do hloubky pod nimi.
„Ne!“

Melian tasil. Melctienův tenkai ležel několik kroků od něj, natáhl ruku a zbraň mu do ní vlétla. Stáli tam naproti sobě. Připraveni k souboji na život a na smrt. Melctien vypadal značně znepokojeně.
Nacházeli se v prostorné knihovně. Regály byly zaplněny mnoha stovkami knih, většina z nich byla mnoho století, či tisíciletí stará.
„Takže opravdu žiješ?“
„Ne však tvou zásluhou, Melctiene. Dnes zaplatíš za svou zradu,“ odpověděl mu rozzlobený Melian.
Melctien se zasmál svým vysokým, chladným smíchem.
„Kdysi jsi byl nejlepším šermířem, Oldriane. Dnes mě již neporazíš. Hodlám to s tebou skoncovat pěkně pomalu.“ Tvář mu opět potemněla. „A pak si to vyřídím s tím klukem.“
„Neměl bys mě tak podceňovat. Ani alnorean mě před dvěma tisíci lety nedokázali zabít. Proč myslíš, že by se to mělo podařit tobě, bratře.“ Poslední slovo Melian vyslovil s pohrdavým tónem.
„Vždy jsi byl lepším šermířem i vůdcem, než já. Celá staletí jsem žil ve tvém stínu, pak jsi ale přišel s bláhovým nápadem nechat alnorean jít.
„Alnorean se zachovali čestně, když přistoupili na tu dohodu. To my jsme byli cizinci v tomto světě. Měli na něj větší právo než orn’sain.“
„Nebuď bláhový, bratře. My jsme byli ti lepší. Společné moci Tří se nemohl nikdo rovnat, byli jsme nejmocnější na světě a vedli jsme náš národ k vítězství. Jen blázen, jako ty, by se vzdal vítězství.“
„Ne, jen ten, komu záleželo na jeho lidu. A jak se mi můj lid odvděčil? Zradil spolu s mým bratrem.“
„Alnorean se nedalo věřit. Nebylo příliš těžké přesvědčit ostatní. Dokonce i Lai’then mi tehdy naslouchala.“ Melctien se opět usmíval a ukazoval tak své bílé zuby. „Pak již bylo jednoduché uskutečnit můj plán. Zabil jsem Armien a svedl jsem to na alnorean.“
„Proč, Melctiene,“ Melian zuřil, očí mu plály hněvem, při vzpomínce na svou družku. „Miloval si Armien stejně jako já. Jak si jí mohl zabít?“
„Dala ti přednost přede mnou. Mne nemilovala, takže to nebylo nikterak těžké,“ odpověděl mu s chladným úsměvem. „Tehdy tě ovládla touha po pomstě, přál sis zabít jejich vůdce Onwela a my byli připraveni pobít ostatní. Místo toho jsi prohrál, a tak jsme byli nuceni uprchnout a vzít na sebe podobu lidí. Doufal jsem, že jsi mrtvý. Ale jak vidím, Onwel nebyl schopný dokončit svou práci. Drobná trhlinka v mém plánu, přiznávám. To je teď ale jedno. Již brzy se naplní proroctví, ty zemřeš a stejně tak alnorean.“
Melian měl obličej zkřivený nenávistí. „Proroctví se naplní, ale ne tak, jak by sis přál, Melctiene.“
„Proč bojuješ proti svému vlastnímu lidu, Oldriane. Už tehdy jsi alnorean nabídl příměří. Stále po tom tolik toužíš. Věříš, že můžeme žít v míru. Jsi blázen.“
„Vlastnímu lidu! Můj vlastní lid, můj vlastní bratr mne zradili! Proč bych k němu měl cítit ještě nějaké vazby. Když jsem tehdy po souboji s Onwelem umíral na pláních a vy jste mě opustili, využil jsem veškeré své zbývající síly a přenesl se pryč. Jako zázrakem mě to nezabilo. Za několik dní jsem se probral v domku jedné lidské ženy. Všichni její příbuzní padli rukou orn’sain nebo alnorean. Věděla, kdo jsem. A přesto mně nesobecky zachránila život. Když jsem ještě nebyl zcela zdráv, zaútočila na ní smečka ghyrsenů. Nemohl jsem jí nijak pomoci, jen jsem bezmocně přihlížel,“ Melianovi oči teď rudě žhnuli. „Lidé kvůli naší pýše umírali po tisících a stejně neváhali a zachránili můj život. Postavil jsem se na stranu národa, který má budoucnost. I když jsme ho zkazili a těžce zkoušeli. Tebe, bratře, čeká jen pomalá smrt a zkáza. Na tento den jsem čekal celé dva tisíc let.“
„Bravo, téměř si mě rozplakal.“
Melian již na nic nečekal, s výkřikem plným hněvu se vrhl na Melctiena. Jejich meče se potkaly ve vzduchu, avšak téměř se nedotkly. Melian zasypával Melctiena smrští ran. Kterýkoliv jiný protivník by již dávno podlehl. Byl to skutečný tanec smrti. Oba prováděli piruety a výpady. Navzájem si vyměňovali rány, ani jeden však nemohl získat převahu. Byli dokonale sehraní. Melctienův elegantní styl nebyl proti Melianovi nic platný. Všechny jeho útoky zneškodňoval s naprostou lehkostí, přesnými širokými pohyby. Jejich meče svištěly vzduchem, nikdy se nesrazily na víc jak na zlomek sekundy. V rychlosti, kterou oba soupeři bojovali, nebyly zbraně téměř vůbec vidět. Kroužili kolem sebe v pravidelných piruetách a snažili se dostat do výhodnější pozice. Zcela marně. Melctien pomalu ustupoval nátlaku, který na něj Melian vyvíjel. Ten se mu snažil dostat co nejblíže k tělu a ztížit mu tak ovládání meče. Odrazil Melctienův výpad na stranu, ten však udělal krátký úkrok a bleskovým pohybem zápěstí přešel do dalšího výpadu. Melian chytil meč jen jednou rukou a plynule ho otočil špičkou dolů. Odrazil i jeho druhý výpad. Jakmile se jejich meče opět střetly, přešel znovu na obouruční úchyt a zaútočil. Obešli již skoro celou místnost. Každý znal toho druhého tak dobře, že byl schopný všechny jeho útoky ihned zneškodnit.
„No tak Oldriane, jsi přece daleko lepší šermíř,“ popichoval ho Melctien. „Takhle smrt své družky nepomstíš.“
Melian odskočil a vymrštil svou levou ruku. Z dlaně mu vylétl mohutný proud energie ohnivě rudé barvy. Melctien rychlými kroky ustoupil a zasekl svůj tenkai do knihovny. V poslední chvíli nastavil kouzlu obě ruce a snažil se ho zadržet. Knihovnou se rozléhalo hlasité kvílení, místností létaly papíry a vytržené stránky z knih. Melctien vynakládal veškeré své úsilí k odvrácení útoku. Přesto ho dokázal Melian pomalu odtlačovat ke stěně, která se pod náporem magické energie začala rozpadat. Melctien vztekle zařval a přetočil ruce, Magická energie se mezi jeho dlaněmi začala formovat do veliké koule. Melian uvolnil kouzlo a v ten samý okamžik po něm Melctien hodil kouli. Melian zmizel v jasném bílém světle a objevil se vedle Melctiena, ten na nic nečekal, vytrhl svůj meč ze zničené knihovny a zaútočil. Koule narazila do zdi a s ohlušující ranou vybuchla. Nechávaje po sobě ohromnou díru zasahující do vedlejších pokojů a pater.
„Víš, bratře, jak Armien škemrala o milost, když jsem jí zabíjel. Dokonce se mi nabídla. Slibovala, že se stane mou družkou, když jí ušetřím.“
„Lžeš!“
„A proč bych to dělal,“ knihovnu naplnil Melctienův škodolibí smích, „když pravda je někdy tak bolestivá. Samozřejmě, že jsem využil situace. Trpěla, ale doufala, že si tím zachrání život.“
V Melianovi to vřelo, nevydržel a zaútočil, jeho ránu však Melctien lehce odrazil. Melian využil své setrvačnosti a udělal krok vpřed, ramenem narazil do Melctiena a vyvedl ho na okamžik z rovnováhy. Střelil po něm magickou střelu a znovu zaútočil, Melctien jen taktak nastavil ráně svou zbraň. Střela ho zasáhla do pravé ruky a ošklivě ho zranila. Začali se přetlačovat. Melctien potlačil bolest a pokračoval v provokaci.
„Přál bych ti vidět její výraz.“
Výbuch hněvu ovládl Meliana. Odhodil Melctiena a zasazoval mu jednu ránu za druhou. Ten je nyní jen s obtížemi vykrýval. Melian ho zatlačil až ke zdi, zamířil mu na srdce a bodl. Jeho tenkai se zastavil jen centimetr od Melctienova hrudníku. Špička čepele narazila na stříbrnou barieru. Melctien se usmál.
„Mám štěstí, bratře, že máš jen tenkai vyrobený lidmi. S takovou levnou náhražkou zbraně mě nikdy neporazíš. Být to Ear Naelar, byl bych již mrtvý. Ale tenkai vyrobený lidmi nedokáže proniknout surovou magií.“ Melctienův tenkai začal modře zářit, Melian rychle odskočil, také jeho zbraň zářila, ačkoliv ne tak silně. „A ani jí odrazit,“ dodal Melctien a oba se na sebe znovu vrhli. Jejich meče se na okamžik střetli. Melianův tenkai odskočil od meče jeho bratra. Zhruba v jeho polovině se objevil nepatrný zásek, způsobený Melctienovým magií nabitým tenkaiem.
Provedli piruetu ve stejný čas. Melctien se na konci sehnul a sekl Meliana do nohy. V tentýž čas ho sekl Melian do paže.
Pomalými kroky kroužili kolem sebe, zbraně ve střehu. Oba vyčkávali na útok soupeře. Nakonec zaútočil Melian.

Něco se v něm změnilo. Veenovi do očí vyhrkly slzy. Ležel tam, pravou ruku nataženou, jak se snažil zachytit Ifthir. Veškeré jeho emoce se draly ven, nebyl schopen to nijak ovládat. Ifthir padala stále níž a níž. Veškerou svou vůli upíral k ní. Tělo mu zalilo teplo, cítil vlnu neznámé síly, rostoucí v jeho srdci. Pravá ruka se mu chvěla, veškerá síla se drala do ní. Náhle vzplála rudým plamenem, překvapený Veeno nebyl sto nic dělat. V šoku hleděl na to co se s ním dělo. Ohnivá ruka vystřelila dolů za padající Ifthir a neustále se zvětšovala. Zachytila jí v letu jen několik okamžiků před dopadem a bez nejmenších potíží jí vytáhla zpět nahoru. Potom zmizela stejně rychle, jako se objevila. Jeho kožený rukáv a rukavice shořeli na prach, košili měl upáleno až po rameno.
Veeno se překulil na záda, hleděl na svou opět černou ruku, která lehce brněla. Cítil pach spálené kůže. Ifthir vyděšeně klečela vedle něj a byla v šoku. Nevěděla, co má říct. Mlčky na sebe hleděli. Veeno se k ní natáhl, vyděšeně se odsunula stranou. Její uslzené oči se střetly s jeho.
„Ifthir, co se to děje?“ Dožadoval se odpovědi zmatený Veeno.
„Veeno, ty… ty jsi… démon,“ vykoktala po nějaké době.
„Co? Ne. Ne, to nemůže být pravda. Nemůže! Pamatuji si svou matku,“ bránil se zoufale. „Ona umřela. Démoni jsou přece nesmrtelní, nebo snad ne? Jak by mohla umřít, kdyby byla démon? Proč tedy musela umřít? Slyšíš! To nemůže být pravda! Já nejsem… já jsem člověk.“ Schoulil se na podlaze a plakal. Nemohl být přece démon, to prostě nebylo možné. Nechápal, co se to děje. Celý jeho život se zhroutil. Ještě před chvílí byl jen kluk se zmrzačenou rukou, a teď by měl být démon. Ifthir na něj hleděla se směsicí strachu a lítosti. Přisunula se k němu a chytla ho za pravou ruku. Na kratičký okamžik, poprvé ve svém životě, ucítil na své zčernalé paži něčí dotyk. Potom opět zmizel. Ifthir si všimla Veenova zraněného ramene a vyděšeně se na něj podívala. Po ráně nebylo ani památky, našla tam pouze jizvu způsobenou ghyrseny. Úlevou si oddechla.
„Veeno, nejspíš tvůj otec…“
„Ifthir, prosím,“ přerušil jí se slzami v očích. „Nechci o tom mluvit.“
Objala ho. Vnímal, jak se chvěla a jak na jeho tvář stékají její slzy. Působilo to na něj jako nějaký balzám. Pomalu se uklidňoval.
„Děkuji, že jsi mě zachránil,“ šeptala.
„Nedokázal bych bez tebe žít,“ odpověděl jí.
Pokusil se vstát, ještě stále neměli vyhráno. Museli se dostat pryč z paláce. Pomalu sestupovali ze schodů. Vstříc svému osudu, podpíraje jeden druhého.

Melian i Melctien pocítili silné mravenčení a stopy magie. Melctiena to překvapilo, byl sinalý vztekem. Zaútočil na Meliana, ten s lehkým úsměvem vykryl jeho ránu a udeřil ho volnou rukou do obličeje. Piruetou se Melctien dostal z jeho dosahu. Melian udělal rukou rychlé gesto a před rozevřenou dlaní se ze vzduchu zhmotnil veliký jestřáb. Vylétl ke stropu, kde ho zasáhl rudý paprsek vyslaný Melctienem. Jestřáb se opět rozplynul, paprsek zanechal ve stropě velikou díru.
Jejich souboj trval dlouho. K jejich prvním zraněním se brzy přidala další. Přestože měl Melian navrch, kvůli svému hněvu začínal dělat chyby.
Ve dveřích se objevil Veeno a Ifthir. V úžasu hleděli na jejich souboj. Melian si jich všiml první a okřikl je: „Jděte hlupáci. Dokud na vás nemůže!“ Ifthir odtáhla Veena.
Melctien využil situace a zatlačil na Meliana, ten se marně snažil dostat z jeho dosahu.
„Tohle má být tedy ten nejlepší šermíř na celém Midraenu, vždy bojující s chladnou hlavou? Ale jakmile jde o jeho blízké, začne jí ztrácet.“
Melctien švihl zápěstím. Krátký sek vedený zespodu zanechal na Melianově paži hluboký šrám. Melctienův tenkai byl ostřejší než břitva. Melianovi začala docházet síla. Jeho pohyby se stávaly pomalejšími a pomalejšími. Odrazil další Melctienovu ránu. Ten udělal úkrok dozadu a bodl. Jeho meč projel Melianovým tělem. Melctien ještě více zatlačil, čepel jeho meče se zanořila až po jílec do Melianovi hrudi, ze špičky jeho meče odkapávala krev. Melctien měl obličej těsně u jeho. Potichu mu šeptal do ucha.
„Nikdy jsem tě neměl rád, bratře.“
Melian upustil meč, podlomila se mu kolena. Ležel na zádech a sledoval svého bratra. Ten ho s pohrdavým pohledem několikrát bodl, avšak ne tak, aby zabil.
„Tak, teď už jen toho kluka. Škoda, že se nedožiješ, dne kdy zničím alnorean.“
„Ty… ty také ne,“ odpověděl mu ztěžka Melian. „Ta dívka, nikdy… nebude tv… tvá.“
„Nechápu to, proč chráníš tu ubohé lidi? Proč toho kluka?“
„Nezáleží na… na našem původu, ale na tom…,“ Melian těžce dýchal, začal vykašlávat krev. „Jak naložíme se svým… životem.“
Nahmátl drobný řetízek, který měl pověšený okolo krku a pevně ho stiskl. Jeho dlaň obklopila modrá záře.
Melctien chvilku nemohl kouzlo rozeznat, ale nakonec mu to došlo. Melian posledními zbytky svých sil nějakým způsobem navázal spojení s alnorean. V záchvatu zuřivosti Melctien pozvedl svůj meč. Jeho čepel pronikla Melianovým srdcem.

Již byli dole ve vstupní hale. Hlavní vchod byl otevřen dokořán, venku leželo několik roztrhaných těl. Od svobody je dělilo jen několik metrů. Na zahradu se v záblescích světla přemístilo několik mužů. Byli oděni do světle šedé a v rukou třímali meče. Ifthir se viditelně ulevilo. Přidali do kroku.
Dveře se před nimi s ohlušující ránou zavřeli.
„Někam snad odcházíte,“ ozval se Melctienův hlas. Bylo znát, že zuří.
Otočili se ke schodům. Prostorem mezi schody seskočil Melctien, tenkai připravený v ruce.
„Odsud pro vás není žádné cesty. Nemohu dovolit, aby sis princeznu odvedl.“
„Princeznu?“
Z Melctienových úst vyšel upřímný smích.
„Tolik si se snažil jí zachránit, a ani nevíš kdo ve skutečnosti je? Opravdu mě bavíš, chlapče. Za odměnu ti to povím. Ta dívka je jedinou dcerou Onwela, vládce Endalienu a vůdce alnorean. Ona je princeznou svého lidu. To si nevěděl, že?“ pokračoval pobaveně dál. „Tvůj průvodce tě pouze využil, tak jako všechny ostatní.“ Zvedl ruku a ukázal zakrvácený přívěšek. „Jak to tak vypadá, tak pracoval celou tu dobu pro alnorean. Jsi pouze figurkou v mnohem větší hře chlapče.“ Hodil přívěšek k jeho nohám. Ifthir na něj překvapeně hleděla.
„To je…,“ vyklouzlo jí neslyšně mezi rty.
„Na tom nezáleží. Je mi jedno, kdo to je,“ pokračoval Veeno. „Nedovolím vám jí ublížit! Pomstím svého brášku!“
Zvenčí se ozvaly hlasité rány. Jezdci se snažili dostat dovnitř. Ifthir tam hleděla s nadějí.
„Nikdy se jim nepodaří otevřít ty dveře, má drahá. To kouzlo je propojené s mým životem.“ Pohlédl zlostně na Veena. „Měl jsem tě zabít tehdy v Casenienu. Ušetřil bych si problémy.“
Melctien pomalu kráčel k nim, po celém těle měl mnoho šrámů a sečných ran, ze kterých vytékaly praménky krve. Svůj úzký tenkai, celý od krve, svíral pevně v ruce. Veeno se sotva držel na nohou, přesto nemohl dopustit, aby všechna jeho snaha byla zbytečná. Věděl, co musí udělat. Pevně sevřel svůj tenkai a udělal několik kroků ke středu haly.
„Nedělej to, Veeno, prosím.“
„Jsi stejný hlupák jako Oldrian. Věčně se řídil tím svým hloupým názorem, že nezáleží na našem původu, ale na našich činech.“
Veeno ho mlčky sledoval s překvapeným výrazem ve tváři. Pak se podíval na zlatý medailon, který mu ležel u nohou. Vzal ho pomalu do ruky a otřel z něj krev. Medailon sevřel pevně v ruce.
„Chápu. Teď už konečně chápu, co ses mi snažil tenkrát říct.“
„Jak je vidět, každý má své tajemství. Dokonce i můj bratr. Škemral o milost, když jsem ho vraždil.“
„Dost!“
Melctien se slabě usmál.
„Ale, chlapec má stále sílu bojovat. Jak vidím, také ztrácíš hlavu, když jde o blízké. Zdá se, že máte společného mnohem víc, než sis myslel, co?“
Ve Veenovi to vřelo, nenávist a hněv uvnitř ho spalovali. Jeho oči rudě žhnuly, pravá ruka opět vzplála plamenem. Jemné rytiny a runy na jeho meči začali také zářit. Síla, kterou se mu podařilo uvolnit, ovládala jeho tělo. Vrhl se na Melctiena. Ten v šoku odrazil několik prvních útoků. Ear Naelar se míhal vzduchem a zanechával za sebou rudou stopu. Veeno byl nyní pro Melctiena více než důstojným soupeřem. Všechny pohyby a údery, které do něj Melian natloukl, nyní prováděl s naprostou lehkostí a samozřejmostí. Zuřivě na něj dorážel a nedával mu možnost k útoku. Silou i rychlostí se mu nyní vyrovnal. Jejich meče se srazily ve vzduchu. Melctien držel svůj tenkai oběma rukama a snažil se Veena odtlačit. Zařval a natáhl k němu ruku. Z jeho dlaně vylétl kužel ohně. Tlaková vlna chlapce odhodila ke zdi, plameny ho zcela pohltily.
„Veeno!“
Veeno ztěžka oddechoval, Melctienovo kouzlo mu nijak neublížilo. Oheň v jeho očích zmizel, byl opět normálním chlapcem. Opatrně se postavil a vykročil směrem k Melctienovi. Ten se na něj vrhl, Veeno pozvedl svůj meč, ale nebylo to nic platné. Melctien ho odrazil a sekl Veena do pravé paže. Nečekaná bolest, jakou ještě nikdy nezažil, mu projela celým tělem. S křikem dopadl na kolena. Melctien se hlasitě smál.
„Zdá se, že jsi ještě nikdy nebyl zraněn tenkaiem, co chlapče? Jak vidíš, nejsi ani zdaleka tak nezranitelný, jak sis myslel.“
Veeno přestával vnímat své okolí, obrovská bolest a vyčerpání ho udolávali. Zápasil s bolestí, nemohl to teď vzdát. Nemohl dovolit, aby Ifthir trpěla. Jeho prsty pomalu uchopily tenkai.
Neznámí jezdci se z venku stále snažili prorazit dveře. Ačkoliv použili magii, nebyli schopni je vyrazit. Melctienovo zaklínadlo bylo příliš silné.
„Stále chceš bojovat? Vždyť se ani neudržíš na nohou.“
Ifthir s hrůzou přihlížela, jak Veeno pomalu vstává ze země. Díval se na mramorovou podlahu, doufal, že to nebude tolik bolet. Udělal krok vpřed, Melctien bodl. Na Veenově košili se objevil rudý květ.
„Ne,“ Ifthir se k němu rozeběhla.
Melctien se usmál. Veeno se snažil zůstat při smyslech. Sevřel svůj tenkai a bodl, jeho čepel pronikla Melctienovým srdcem. Jeho tvář ztuhla překvapením. Spadl na zem, stejně tak Veeno.
Dveře povolili, s Melctienovou smrtí zmizelo i jeho kouzlo. Dovnitř se nahrnulo sedm mužů ve světlých kabátcích. Vedl je Golwin, který se již zotavil ze svých zranění. Několik mužů poslal do dalších pater. On a další dva stály mlčky u dveří.
„Veeno, cos to udělal,“ šeptala Ifthir. Jeho hlavu si položila do klína, rukama ho hladila po tvářích. Třpytivé slzy se jí vpíjeli do rudých šatů. Nevšímala si Golwina ani ostatních. Existoval pro ni pouze Veeno.
„Proč?“
Chlad se vkrádal do jeho těla, slábnul.
„Chci, abys… aby ses vrátila ke své rodině a byla šťastná,“ odpověděl slabým hlasem. Vzpomněl si na přání, jež v duchu vyslovil, když viděli padat hvězdu. Přál si zůstat s Ifthir navždy. Místo toho měl jen poslední okamžiky života, které mohl strávit v její přítomnosti.
„Já chci být s tebou, Veeno. Neodcházej mi, prosím. Ty jsi má rodina.“ Přestával jí vnímat. „Veeno.“
Těšil se, až se znovu setká s Oruem a se svou matkou. Těšil se, že bude mít klid.
„Veeno, ne.“ Zdrcená Ifthir ho políbila. Nemohla uvěřit, že ho ztratí. „Slíbil jsi mi, přece, že mne budeš stále ochraňovat. No tak, ty přece nemůžeš umřít. Ne teď!“
Veeno k ní natáhl ruku, vypadl z ní Melianův medailon. Chtěl se jí alespoň naposledy dotknout. Cítit její hebkou pleť a teplo jejího těla. Byla mu zima, chtěl cítit, alespoň trochu tepla. V pravé ruce stále svíral svůj meč.
Ruka se zastavila na půli cesty. Ifthir jí uchopila a přiložila si jí ke tváři. Veeno vydechl naposledy. Klečela tam u něho, držela ho za ruku a hladila ho. Její slzy dopadaly na jeho klidnou tvář. Táhlý výkřik plný žalu a bolesti se nesl sálem.
„Veeno!“