Midraen: Cesta osudu - Epilog

„Veeno, mám tě ráda,“ hovořila potichu, byla to slova určená jen pro něj. „Tohle mi přece nemůžeš udělat. Je mi jedno, zda si člověk nebo démon. Mám tě ráda a nechci, abys mne opustil. Chci být s tebou. Slyšíš?“
„Má paní,“ oslavil jí tiše Golwin. „Musíme se vrátit.“
Ifthir se na něj podívala.
„Nemohu ho opustit.“
„Váš otec má o vás starost, má paní.“
„Otec,“ hovořila tiše, „Kde byl, když mne unesli.“
„Má paní.“
„Golwine, můžeš ho oživit? Prosím.“
„Má paní, já… obávám se, že nemohu.“
„Vždyť máš moc ho oživit. Tak proč nemůžeš,“ křičela.
„Váš otec mi nařídil zabít toho chlapce,“ sklopil zrak. „Je mi to líto.“
„Zabít? Proč? Vždyť mi zachránil život.“ Ifthir nechápala, o co tu jde. Nedokázala pochopit, že by její otec mohl nařídit něco takového. Zalil jí obrovský smutek. „Neopustím tě,“ pošeptala mrtvému Veenovi. Aniž by odtrhla zrak od jeho těla, promluvila ke Golwinovi: „Nikam nepůjdu.“
„Ale, má paní…“
„Slyšel jsi dobře, Golwine. Neopustím ho. Nemohu.“
Golwin udělal krok vpřed. Ačkoliv nechtěl, byl odhodlaný odvést Ifthir třeba silou, bude-li to nutné. Došel až k ní a jemně jí chytil za rameno. V sále se zvedl prudký vítr. Ohromná síla odhodila Golwina ke zdi.
Ifthir obklopila pulzující modrá záře. Vítr stále sílil. Ostatní se k ní pokusili dostat, ale marně. Obrovská moc, která navíc stále nabývala na síle, jim nedovolila se přiblížit. Golwin použil magii ve snaze prolomit barieru, která Ifthir obklopovala. Žádný způsob, který vyzkoušel, ale nefungoval. Cítil a stejně tak ostatní, kterak bariera nabývá na ohromné síle. Nikdy nečelil tak ohromné moci. Žádný z alnorean či orn’sain neměl takovou moc, ani Trojíce ne. Ifthir klečela vprostřed magické smrště. Veenovu hlavu stále v klíně. Její slzy, odrážející lesk modré záře, dopadaly na jeho tělo. Trvalo to několik dalších okamžiků, než modrá bariera dosáhla plné síly. Ifthir i s Veenem zmizela v prudkém záblesku světla.
Golwin a ostatní v šoku hleděli na prázdnou místnost. Bez ghyrsenů nebylo možné vypátrat cíl teleportace. Opět jí ztratil a věděl, že ho čeká další trest. Přesto doufal, že je Ifthir v bezpečí.

Letní vítr čechral pestrobarevné kvítí na stráni a unášel vzduchem lehké chmýří. Taktéž dvě malé mohyly byly pokryty kvítím a nebýt bílých kamenů ležících u jejich pat. Nikdo by si jich nevšiml. Mezi jednotlivými květy prolétali bachratí čmeláci a popíjeli jejich sladký nektar. U malé řeky, stékající desítkami kaskád a vodopádů, tříštící se o kameny a vykreslujíc tak ve světle barevné duhy, si hrál malý chlapec. Měl kudrnaté, světlé vlasy. Rád si sem chodil hrát, květinové údolí tou dobou bylo překrásné. Nad strání, nedaleko vesnice, stál malý domek. Směrem od něj kráčela k chlapci překrásná žena. Její dlouhé kudrnaté vlasy, stejné barvy jako chlapcovi, rozfoukával nezbedný vítr.
Došla až k němu.
„Pojď Oru. Už je pozdě. Tatínek se brzy vrátí.“
Chlapec přikývl. Když procházeli okolo nenápadných mohyl, žena poklekla a smutně na ně hleděla. Přemýšlela, proč musí být osud často tak krutý.