Tranquilie: Každý kdo chce změnit svět nakonec zjistí, že změnil jen sám sebe.

Kapitola první

Neustále ve mně pulzuje. Nemohu se jí zbavit. Tak jako ropucha na prameni usedá, tak úzkost se mi vklínila doprostřed lehce pod prsy. Je tam a nedokážu ji porazit.
Živí se linkami, z kterých jsem si utvořila vlastní vězení. Kráčím vytyčenou cestou s vysněným cílem, ale už nevím, jestli proto, že chci anebo ze zvyku. V okrajích, místo lemování stromy, se tyčí plot s ostnatými dráty na důkaz toho, že není úniku, aniž bych se zničila či potrhala. Není cesty zpět.
--------------------------------------------------------

Pozoroval ji pokradmu již několik týdnů. Pohled neustále těkal v nervozitě, krev pulzovala v očekávání. Byl si téměř jist, že je čas. Již chybí pouze spatřit znamení, ve chvíli, kdy temně modrý Caesos vstoupí na oblohu nad Zemí, ji odvede.
Na první pohled byla tou samou jako dříve. Tmavé vlasy zas a znova ve stejných vlnkách spadaly přes záhyb propnutých zad, gesta i úsměv nezměnila, jen její pohled jako by byl zastřený, mimo jsoucno. Obvyklá arogance a sebestřednost se projevily jen, když již nebylo zbytí, aby neztratila tvář. Potkávali se již roky, nikdy však nebyl dostatečně hoden byť jejího pohledu. A o to mu taky šlo.
--------------------------------------------------------

Cítím jejich pohledy, jistoty se mění, jejich vůdce slábne. Odrážím útoky hyen a supů, ne ještě nejsem mrtvá, pořád bojuji, však musím. Dotáhnu to. Já jsem přece Ell. Silná a nebezpečná, obdivovaná, respektovaná a milovaná zároveň však palčivě nenáviděná, obávaná a pomlouvaná. Musím dojít až na konec. Ale kde ten konec je? Po maturitě? Po výšce? Kdy to bude mnou? A kdy to mám zjistit, už není čas. Zničila jsem svou svobodu v běhu za hodnotami a nyní nevím, zda jsou to mé hodnoty, nebo ty které si myslím, že by měly být moje.
V poslední době se cítím svobodná pouze ve svých snech. Přesněji řečeno ve svém snu. Noc co noc se schovám do jiné reality, do podivně třpytivého světa. Pokaždé se objevím v údolí mezi zelenými kopci, kde stříbřitá řeka teče směrem vzhůru do skalisek ztrácejících se v horizontu. V nebesích spatřím dvě slunce, jedno temně modré vrhá namodralý svit na levou stranu řeky a druhé nachové osvěcuje stranu pravou. V tomto snu bosou nohou měkce našlapuji po vodní hladině, ruce vplétám mezí okvětí měděných rostlin, abych v posledním momentě roztáhla křídla, s odzbrojující samozřejmostí, a vzlétla směrem k mlžnému horizontu skal.
Každé probuzení do šedých rán zabolí, jako bych měla puknout zevnitř. Navrátit se zpět ze snů mi pomůže jen silná káva a dvě cigarety. Ale dnes, dnes byl zážitek tisíckrát silnější, než kdy dřív. Jdu ulicí a ani ji snad nevnímám, cesta dobře známá, dovolí i zavřít těžká víčka. Temná ruka počátečních mdlob mne však nakonec nutí se pozastavit a nabrat dechu.
--------------------------------------------------------

Caesos koutkem oka zahlédl již přede dvěma dny a jeho citlivost na vibrace listraitio mu pouze potvrdila, že nadešel čas. Tiše se pousmál a vykročil k dívce nahýbající se přes most, hladina řeky se postříbřila a v jejím odrazu zazářily modravě - šedé oči Tvora .
--------------------------------------------------------

Opírám se o zábradlí mostu, abych nabrala dech, a pozoruji hladinu řeky. Zničehonic se mi zježí vlasy v zátylku a voda jakoby nabrala stříbrný odstín. Vidím záblesk tváře nějakého zvířete. „Co to by…“ V tu chvíli prudká rána do zad mne svrhne dolů. Bezmocně tápu rukama směrem k hladině, avšak jako by mne něco táhlo za vlasy dolů, v panické hrůze se pokouším otočit po to, co mne stahuje. Myšlenka na rodinu. Tma.
--------------------------------------------------------