Kronika Keronie 20. kapitola

Ráno ji probudila urputná bolest v levé ruce. Měla ji celou přeleželou. Snažila se proto na posteli protáhnout, aby se svalstvo v celém těle uvolnilo. Po včerejšku byla úplně ztuhlá.
Ozvalo se klepání na dveře.
„Vstupte,” prohlásila se stěží zadržovaným zívnutím.
V pokoji se objevila Anabel s kupou oblečení v náruči. Poklonila se jí a s úsměvem promluvila.
„Dobré jitro, má paní. Doufám, že jste se krásně vyspala. Dneska máme venku nádherný slunečný den,” ani nečekala na odpověď, odložila svršky na truhlu a začala rozdělávat v krbu oheň.
Veronika se zaúpěním opět padla na postel a přikryla si přikrývkou hlavu. Vůbec se jí nechtělo vstávat. Nejraději by v posteli strávila celý den. Ale věděla, že si to nemůže dovolit.
,Když už mám teda vstávat a mučit své tělo, dopřeji si aspoň po ránu koupel.‘
Odhodila přikrývku a zúkolovala Anabel. Těšila se, jak se pořádně vydrhne. Doufala, že se její namožené svaly alespoň trochu uvolní.
Za pár minut se ve dveřích znovu objevila její komorná, spolu s několika sluhy, kteří nesli plechovou káď a několik věder kouřící vody.
Jen co se za nimi zavřely dveře, v rychlosti se svlékla a ponořila do vody. Vydržela tam několik desítek minut a zároveň si při té příležitosti umyla vlasy.
Pažemi zrovna objímala okraje kádě a pozorovala mydlinky plavoucí ve vodě, když do pokoje vtrhl jako velká voda Sebastian.
Veronika děkovala všem svatým, že mydlinek bylo ve vodě opravdu hodně a také, že k němu byla otočená zády. Ale pro jistotu se do vody ponořila až po bradu.
„Co se děje?” zeptala se ho, jen co se trochu probrala z šoku.
Ten na ní jen vyjeveně zíral a neměl se k odpovědi.
Veronice to už začínalo být trapné. Cítila, jak pomalu rudne. Zkřížila ruce na prsou a neodvažovala se moc pohybovat.
„Já-já… pa-pa-paní…,“ koktal Sebastian a nemohl od ní odtrhnout oči.
Zděšeně na něj hleděla a doufala, že se brzo vymáčkne. Byla si jistá, že je rudá až za ušima. Přitiskla se ke stěně kádě a přemýšlela, co to má znamenat. Když si už začínala myslet, že to nemůže být horší, vtrhl do pokoje Richard. Přejel pohledem scénu před ním a jeho obličej úplně ztuhl.
Veronika se otřásla při pohledu na něj. Přisahla by, že místností proběhl výboj statické elektřiny. Jinak si totiž neuměla vysvětlit vlasy vstávající jí na šíji.
Richard popadl stále koktajícího Sebastiana za paži a vlekl ho ven z pokoje. Poté za sebou zavřel dveře. Veronika konečně osaměla.
Okamžik konsternovaně hleděla na místo, kde oba před chvíli zmizeli, a snažila si v hlavě zesumírovat, co se to vlastně přihodilo. Nechápavě zavrtěla hlavou a vylezla z vody. V rychlosti se osušila a vlasy si zabalila do ručníku. Oblékla si oblečení, které ji komorná přinesla, ale stále nemohla vypustit z hlavy tu podivnou událost. Když si natahovala na nohy vysoké kožené boty, uvědomila si, že má opět na sobě mužské oblečení. Byla za to ráda. Změna oproti včerejšku byla taková, že místo hnědé vesty měla vestu černou a místo zelené haleny halenu tmavě modrou.
Přešla ke krbu a začala si ručníkem vysoušet vlasy. Ještě trochu vlhké si je rozčesala a zamířila na snídani. Cestou a ani v jídelně nikoho nepotkala. Stůl byl prostřen pouze pro ni. O samotě se nasnídala a zamířila do knihovny. Po ranní příhodě netoužila potkat Sebastiana ani Richarda. A ani ji nevadilo, že do knihovny zamířila sama. Nepotřebovala žádného průvodce, kterého ji včera dělal Sebastian.
Knihovna zela prázdnotou. Důkazem něčí nedávné přítomnosti byl pouze oheň, který v krbech stravoval dřevo a rozsvícené svíce po obvodu místnosti.
Zamířila k policím, kde předpokládala ony neznámé rukopisy, o kterých ji včera vyprávěl Sebastian. Mlhavě si vybavovala, že se o nich zmiňoval i Richard při její první návštěvě knihovny.
Pohledem brouzdala po hřbetech rukopisů a hledala nějaké nezvyklé písmo či znaky. Předpokládala, že když to neumí číst oni, nebude to umět ani ona. Žádné jí cizí písmo však neviděla. Jediné texty, které se písmem od ostatních lišily, byly psané runami. Bylo zvláštní, že tady tento typ písma našla. Ale poté co se ujistila, že v celé knihovně jiné cizí písmo, než tyto runy, není, vzala tři rukopisy a usedla s nimi do jejího oblíbeného křesla u krbu. Položila je na kraj stolku a nevšimla si, že předtím v poličce přibrala ještě jeden spis navíc. Byl z nich nejmenší a při manipulaci s ostatními rukopisy jí vypadl z rukou a zapadl mezi její a sousední křeslo.
Žádná z knih nebyla moc velká. Přirovnala by je ke školním sešitům velikosti A5. Nejtlustší z nich měla šířku jednoho palce. V rychlosti všechny svazky prolistovala. Na první pohled se zdálo, že se jedná o stejný typ run, který znala z domova – germánský futhark prostý. Děkovala své intuici, že si v druháku na vysoké zapsala seminář Překlad a přepis run.
Nalistovala první stránku knihy, kterou položila nejblíže a pustila se do luštění. Koukala na změť znaků a pochopila, že to tak lehce nepůjde, jak si před tím myslela.
Na vedlejším stole ležely psací potřeby. Vzala si jeden pergamen a brkem namočeným v inkoustu začala psát runovou abecedu. Nejdříve si vytvořila řádek s latinskými písmeny a pod ně psala jejich patřičné runové protějšky.
Zprvu jí to šlo těžko. Musela dlouze přemýšlet, který znak patří ke kterému písmenu. Přibližně za půl hodiny měla hotovou celou runovou abecedu a mohla se pustit do překladu.
Zpočátku postupovala velmi pomalu, protože skoro každou runu musela kontrolovat s pergamenem. Ale po pár větách už to šlo rychleji.
První svazek pojednával o bylinách a jejích léčivých účincích. Zkusmo ho prolistovala a sem tam něco přeložila, aby si byla jistá, že jí neunikne nic důležitého.
V druhém svazu se psalo o magii. Tohle Veroniku zaujalo. Odložila ho bokem v úmyslu se k němu později vrátit.
Uchopila do ruky třetí knihu a tělem jí projela vlna radostného očekávání. Už první slova nasvědčovala tomu, že našla to, co hledala. Jmenovala se Zvěsti a zkazky z doby dávno minulé. V rychlosti ji prolistovala a zastavovala se pouze u nadpisů. Její tušení bylo správné. Popisovaly se zde pověsti a legendy. Rozhodla se, že celou knihu přepíše na pergamen, aby později nemusela pracně hledat, kde to všechno našla.
Byla na třetí stránce, když jí někdo poklepal na rameno. Polekaně sebou trhla a udělala na pergamenu velkou kaňku. Otočila se a to co viděla, jí na radosti moc nepřidalo. Kousek od ní stál šklebící se Richard. Vzdálenost mezi nimi byla pouze několik centimetrů. Aby mu pohlédla do očí, musela pořádně zaklonit hlavu.
Zamračila se. S překladem teprve začala a nebyla ráda, že jí někdo zdržuje.
Měřili se pohledem a Veronika vyčkávala s tím, aby prolomila ticho jako první. V němé otázce zvedla obočí. Richard se ale neměl k tomu, aby toto ticho přerušil. Dál na ni hleděl a Veronika se začínala cítit nepříjemně. Jeho pohled v ní vyvolal vzpomínku na jejich ranní setkání, na které díky překladu úspěšně zapomněla. Tušila, že se začíná červenat. Richardův rozšiřující se usměv jí to jen potvrdil.
Naštvaně se otočila zpátky ke knize, s úmyslem se dále věnovat překladu a jeho si nevšímat. Přeložila sotva jedno slovo, když jí opět přerušil.
„Je čas oběda, má paní.“
Veronika se zarazila. ,Jak už může být oběd, když jsem teprve začala s překladem? Nemůžu tu být víc než dvě hodiny,‘ podivovala se v duchu.
„Opravdu? Vždyť nemůže být ještě tolik hodiny,“ jen co to řekla, hlasitě jí zakručelo v žaludku. Uvědomila si, že má opravdu hlad. Zřejmě tu skutečně byla víc jak dvě hodiny. Odložila brko na stolek a pergameny s překladem srovnala na jednu hromádku. Poté vstala a následovala Richarda do malé jídelny vedle jejího pokoje.
Uvnitř je už očekával Sebastian a jen co Veronika vstoupila do místnosti, poklekl před ní a pravil: „Má paní, odpusť mi prosím. Nechtěl jsem do tvého pokoje jen tak vtrhnout, ale nikde jsem tě ráno neuměl najít,“ sklonil poníženě hlavu a dál klečel na zemi.
Veronika byla jeho chováním zaskočena. Sice na ně na oba byla trochu naštvaná, ale zlost se pomalu vytrácela. Zvlášť po Sebastianovu proslovu.
„V pořádku. Omluvu přijímám,“ řekla, přistoupila k němu a zatahala ho za paži. „Vstaň, prosím.“ Cítila se nepříjemně, že před ní klečel a vypadal jako mučedník. „Vždyť se toho tolik nestalo, Sebastiane. Nezlobím se.“ Byla to pravda. Její rozhořčení bylo definitivně pryč. Aby se vyhnula jeho dalším omluvám, sedla si ke stolu a nabrala si na talíř jídlo. Její společníci ji napodobili.
Počáteční trapné ticho se po pár minutách vytratilo a oba muži mezi sebou začali hovořit o jakémsi problému s nějakou zbraní. Veronika je nevnímala. Momentálně ji zbraně nezajímaly, protože v duchu uvažovala nad tím, co Sebastian řekl o tom, že ji ráno neuměl najít. Nechápala, co tím myslel. Vždyť byla pořád v pokoji a jen si dopřávala koupel. Neměl se divit, že si trochu přispala. Po včerejšku byla unavená. Ještě teď ji bolely svaly.
Mechanicky žvýkala jídlo a její myšlenky létaly sem a tam. Až Sebastianův zvýšený hlas ji vrátil do přítomnosti.
„To snad nemyslíš vážně, Richarde! To nemůžu dovolit!“ rozhořčeně sděloval Richardovi svůj názor na věc, kterou zřejmě před tím probírali. Veronika ovšem jejich konverzaci nevěnovala pozornost a teď netušila, o co se jedná.
„Rozhodnutí nezáleží na tobě, Sebastiane, ale na Radě starších. A ta už své stanovisko řekla!“ odpověděl mu rozhněvaně.
Veronika byla překvapená jejich roztržkou. Byli sice přátelé, ale nebránilo jim to v tom, aby se hádali. Jejich zamračené tváře a napnutá těla, připravená vyrazit a zaútočit proti tomu druhému, ji vyděsily. Udivovalo ji jejich otevřené nepřátelství, které z nich momentálně přímo sálalo. Zírala na ně s očima široce otevřenýma a nemohla uvěřit tomu, co vidí. Byli nahrbení, vzteklí a mohla by přísahat, že na sebe i vrčeli. Zdálo se jí, že Richardovy oči už nebyly černé, ale stříbřité. Zalapala po dechu a tento prostý čin způsobil, že se na ni oba podívali.
Veronika těkala očima mezi Richardem a Sebastianem a uvažovala, který z nich vypadá nebezpečněji. Otřásla se strachy a cítila, jak jí začíná rychleji být srdce. Přikrčila se a toužila být co nejmenší. Zároveň si uvědomila, že ani jednoho z nich vlastně vůbec nezná a netuší, co od nich může očekávat. Jejich pohledy jí naháněly husí kůži.
Netušila jak dlouho to trvalo, ale zřejmě jen pár sekund, protože jídlo na stole bylo stále teplé.
Jako první se vzpamatoval Richard. Odvrátil se od ní a zadíval se na svůj talíř. Kvůli hádce na jídlo oba úplně zapomněli. Sebastian ho napodobil. Ovzduší v pokoji se najednou změnilo. Veronice už nedělalo potíže se nadechnout a napětí mezi těmi dvěma pomalu mizelo.
Snažila se pochopit, co se právě dělo, ale její mozek, ještě stále ochromený strachem, odmítal spolupracovat. Ti dva seděli jak zařezaní a ani jeden na ni už nepohlédl. Pozorovala je a všimla si, že se tvářili provinile. ,Dobře jim tak,‘ pomyslela si. ,Pořádně mě vyděsili.‘ Složila ruce do klína a rozhodla se, vyřešit tuto hádanku.
„Může mi jeden z vás vysvětlit, co se před chvílí stalo?“ její klidný hlas prořízl tíživé ticho v místnosti.
Oba mlčeli a dál hleděli do svých talířů.
„Tak bude to?“ pronesla rozhořčeně, protože jí docházela trpělivost. Přísahala by, že se přikrčili.
„Bylo to nedorozumění, má paní. Už se to nestane,“ řekl Sebastian provinile, ale z jeho pohledu, kterým střelil po Richardovi, pochopila, že to jsou jen plané řeči.
„Chci vysvětlení. A to hned!“ neudržela se a vyskočila naštvaně na nohy. Byla sice malé postavy, ale když se rozzlobila, uměla být nepříjemná. Dala si ruce v bok a čekala na odpověď.
„Jednalo se o tvou výuku šermu, má paní,“ pronesl Richard, ale do očí se jí nepodíval.
„A dál?“ nenechala se odradit jeho jednoduchou odpovědí.
„Sebastian nesouhlasí s rozhodnutím Rady, aby ses začala učit bojovat s mečem. Prý to nebudeš muset nikdy potřebovat,“ poslední větu řekl posměšně a zadíval se na oponenta.
„Mám pravdu. Nedostane se do situací, aby to musela umět!“ neudržel se Sebastian a Veronika opět vycítila stoupající napětí.
„A to chceš, aby se ani neuměla bránit?“ křikl na něj Richard a naštvaně se postavil, až se jeho židle zakymácela.
„Bránit? Vždyť ani neudrží meč v ruce! Nepamatuješ si snad, co se stalo posledně, když se k němu přiblížila?“ také se postavil. Vypadalo to, že předešlá uklidněná rozepře se rozpoutala nanovo.
Měřili se naštvanými pohledy a chystali se na další kolo hádek. Veronika toho měla právě dost. Nejen, že se o ní baví jakoby vedle nich ani nebyla, ale oni zasahují i do věcí, které se jí přímo týkají a ona o nich nemá ani páru.
„Dost! To stačí! Přestaňte!“ rozkřičela se a oběhla stůl, aby se mohla postavit mezi ně. Protože hrozilo, že se na sebe vrhnou.
Stáli velmi blízko sebe. Ona byla mezi nimi a tlačila dlaněmi proti jejich hrudníkům. Neměla sílu je udržet na místě a cítila, jak jí ruce povolují. Oni jí buď neviděli anebo vůbec nezaregistrovali. Začínala být zoufalá. Netušila co má dělat. Její křik na ně zřejmě neplatil.
Najednou v sobě pocítila příval neznámé energie. Rozlévala se jí v konečcích prstů. Podívala se na levou ruku, kterou měla na Richardově hrudníku, a viděla malé stříbrné jiskřičky tvořící se kolem prstů. Celou svou myslí myslela na to, aby je mohla od sebe dostat co nejdál. Co poté následovalo, ji děsilo ještě několik dalších měsíců v nočních můrách.