8. K Oválné pracovně

Plukovník David Charmoni se přitáhl k rámu dveří a pomalu napočítal do dvaceti. Kdosi zaklepal. Vyslanec se pustil a tiše dopadl na špičky. Reflexivně stáhl po zbrani, která ležela necelý půlmetr od něj. Potom se přitiskl ke zdi vedle dveří.
„Kdo je tam?“ zavolal.
„Poručík Thierry Blimp, pane, jsem tu, abych vás dopravil na schůzku s prezidentem,“ odpověděl hlas z druhé strany.
„Prostrčte pod dveřmi své pověření,“ nařídil plukovník. Muž na druhé straně poslechl. Do pokoje vklouzl hustě popsaný papír. Charmonimu stačil zběžný pohled.
„V pořádku, poručíku, počkejte v hale, za deset minut jsem tam,“ nařídil plukovník. Počkal, až odezní kroky z chodby, potom odložil pistoli a přetáhl si přes hlavu tričko. V pokoji bylo šero, plukovník zatáhl závěsy, jakmile dorazil. Nemínil nechat si ustřelit hlavu při první příležitosti.

Vyslanec nikdy nevycházel neozbrojený a to dokonce ani, když byl doma. A tam si i navzdory povstalcům připadal mnohem bezpečněji, než v téhle xenofobní zemi. Mossad si vždycky dával záležet na výcviku svých vojáků. A plukovník Charmoni patřil mezi nejlepší z nich. Koneckonců, proto poslali na tuhle misi zrovna jeho. Už minimálně popáté zkontroloval pistoli, náhradní pistoli i několik poněkud staromódních, ale o to účinnějších nožů. Všechno bylo na svém místě. Plukovník se zhluboka nadechl a vyrazil za poručíkem.

Bylo by hrubě nepřesné říct, že když přišel do haly, utichl veškerý šum. Svět se totiž jakoby celý zastavil. Ztichl, ztuhl a upřel napůl vyděšený, napůl znechucený pohled na Charmoniho. Plukovníka to nijak nevykolejilo.
„Dobré ráno,“ pronesl nahlas. Ozvalo se několik nesmělých zamumlání, pohledy se zabodaly do podlahy. Zakašlal. Pokud to vůbec bylo možné, všechno živé v hale ztuhlo ještě více. Několik odvážnějších maminek odvleklo své děti.
„Pane? Můžeme vyrazit?“ zeptal se poručík Blimp. Plukovník více méně lhostejně pokrčil rameny. Ve Washingtonu se už celá desetiletí nestalo, že by se na ulici objevil živý neutíkající běloch, navíc v doprovodu amerického vojáka, které šel uctivě krok za ním. Skřípěly brzdy. Zvědavost rostla. S tichými dohady se začínaly množit i urážlivé a vyděšené výkřiky. Plukovník se to snažil ignorovat. V kapse křečovitě sevřel pověření své vlády. Byl tu jako host. Ublížit mu znamenalo vyvolání mezinárodního konfliktu. Ublížit mu se rovnalo velezradě. Oba vojáci, černoch i běloch nastoupili do připraveného auta. Do auta, které je mělo převézt do Bílého domu, kde na plukovníka čekal prezident, aby si vyslechl jeho návrh. Charmoni zaklepal na sklo okna. Tvrzené, neprůstřelné. Opancéřované dveře. Šampaňské v ledničce. A ruský kaviár. Zřejmě poslední svého druhu.
„Myslel jsem, že je nezákonné jesetery lovit,“ poznamenal plukovník.
„Taky je nezákonné střílet po volně se pohybujících běloších a všichni to dělají,“ usmál se jeho společník, ale vzápětí mu úsměv zmrzl na rtech.
„Promiňte, pane, to nebyla úplně vhodná poznámka,“ špitl. Plukovník to nijak nekomentoval. Jen znovu zapřemýšlel, jaká je naděje, že dostane prezidenta na stranu dohody.

„To vám nevadí, že se sídlu vašeho prezidenta říká ‚Bílý dům‘?“ zajímal se Charmoni, zatímco vystupoval z auta. Poručík se zamračil.
„Nemá to nic společného s bělochy, pane. Bílá jako barva nikomu neubližuje,“ odvětil po chvíli. Ale to už oba procházeli bránou. Kolem nich se sesypal roj vojáků a všichni si zvědavě prohlíželi cizího vyslance.
„Odevzdejte těmto mužům všechny zbraně, které u sebe máte, pane,“ požádal ho poručík.
„Spoléháte na to, že to udělám. Žádné tělesné prohlídky?“ tázal se plukovník překvapeně. Tohle by se u něj doma nestalo. Nikdo nesměl ani překročit hranice, aniž by ho někdo prohledal. Důkladně.
„Věříme vám, pane,“ odvětil poručík.
„Proč?“
„Nic jiného nám ani nezbývá. Jen těžko by se našel někdo, kdo by byl ochotný se vás dotknout na holé kůži. Nejsme tady vybaveni na prohlídky bělochů…moc jich sem nechodí,“ vysvětloval voják. Plukovník nakrčil čelo.
„Když už tady tak záleží na rase, tak já jsem Žid, poručíku. Prošel jsem všemi zdravotními prověrkami, co jich jen na světě je a můžu vás ubezpečit, že Pesteho syndrom nemám.“ Po jeho prohlášení nastalo ticho. Poručík sebou zavrtěl. Hlavně aby se jeho nadřízení nedoslechli o tom, jak hosta rozčílil. To by byl pravděpodobně konec jeho kariéry.
„Omlouvám se, pane, tak to vůbec nebylo myšleno. Nikdo vás přirozeně nepodezírá, že byste měl…tu věc. Je to jen z bezpečnostních důvodů. Kdyby vám to příliš nevadilo, mohl byste mi teď odevzdat ty zbraně?“ řekl proto o mnoho pokorněji. Plukovník vytáhl obě pistole a všechny nože. Rozhlédl se, komu je má podat. Jeden z mužů před ním podržel plastový pytel.
„Děkujeme za spolupráci, pane. Teď, pokud vás to nějakým způsobem neobtěžuje…mohl byste si vzít tuto bezpečnostní masku? Bude vám filtrovat vzduch. Je to pouze formalita, samozřejmě si nemyslíme, že byste pro pana prezidenta mohl představovat nějakou hrozbu, ale jistota je jistota…“ pokračoval poručík. Plukovník přimhouřil oči a beze slova si od něj vzal roušku. Nadechl se. Nic se nestalo. Při výdechu zaslechl tiché chrčení, jak filtrace čistila vydechnutý vzduch.
„Tohle bude zajímavé jednání,“ proletělo Charmonimu hlavou. Vojáci ho potom doprovodili dlouhými spletitými chodbami až ke dveřím Oválné pracovny. Potom se vzdálili. Poručík zaklepal a na úsečné „dále“ otevřel plukovníkovi dveře k nejmocnějšímu muži západní polokoule.