Kruh - kapitola pátá

Probudilo ho to otravné kokrhání. Přísahá při Andrastině krvi, že toho zlovolného opeřence vlastnoručně zaškrtí. Promnul si oči a posadil se. Když přešel k oknu, rozhrnul hedvábné závěsy. Byl nádherný den, jako stvořený pro lov. Světlovlasý mladík prošel pomalu přes svůj pokoj k veliké, mahagonové skříni a otevřel jí. Oblékl si zlatě prošívanou, bílou košili a pevné, kožené kalhoty.
„Alime!“ zvolal. Brzy na to se z chodby začaly ozývat kroky následované zaťukáním na dveře pokoje. V zápětí vstoupil elf, zhruba o deset let starší než chlapec.
„Přejete si, můj pane?“ pronesl pokorně se sklopenou hlavou.
„Myslíš si, že kdyby ne, volal bych tě?“
„Ne, jistě že ne, pane.“
„No dobře. Řekni mé drahé matince, že se chystám dnes na lov. Dones mi mou koženou zbroj a taky mi připrav koně.“ pokračoval, zatímco hledal nějaké vhodné boty pro den strávený v sedle. Elf s hlubokým úklonem zmizel z pokoje vyplnit pánovy rozkazy.
Chlapcova rodina nebyla nijak zvlášť významná, vlastnila jen malé pozemky na severu Bannornu spolu s několika panstvími. Kdyby však chlapcův děd nenarazil náhodou ve sklepě na opravdu tlustou zlatou žílu, nebyla by ani nijak zvlášť bohatá. To se ale po onom nálezu velmi rychle změnilo. Kredit jejich rodu stoupl natolik, že mladíkův otec přijal při sňatku matčino jméno, jakožto jediné dědičky celého majetku, aby linie rodu zůstala zachována. Po nudné chvilce, kterou strávil prohlížením se ve velkém zrcadle, které bylo tou nejlepší řemeslnou prací od jednoho mistra z Val Royeaux se konečně opět otevřely dveře. Služebník s koženou zbrojí v náručí odložil svůj náklad na vyřezávaný stůl uprostřed místnosti, uklonil se a chystal se opět k odchodu.
„Nikam nechoď, Alime. Snad mi pomůžeš se obléct, ne?“
„Ach, ano pane,“ koktal elf „já… omlouvám se, nevěděl jsem že…“. To donutilo mladíka k úsměvu. Miloval nervozitu nových sluhů, kteří ještě nevěděli, jaké jsou jejich přesné povinnosti a přání pánů.
„V pořádku.“ Pořád ještě s úsměvem odvětil chlapec a rozpažil ruce. Jakmile k němu přišel sluha blíž, nesoucí v rukou koženou vestu, všiml si, jak se nervozitou celý třese. Když mu zapínal vestu, cítil na zátylku jeho přerušovaný dech. Už to nevydržel a musel se zasmát.
„No tak Alime, nemusíš se mě bát. Jsi nový a nevíš, jak to tu chodí. Za takovou maličkost ti hlavu neutrhnu.“
„Děkuji vám, pane.“ Špitl vděčně elf a zapnul poslední cvoček mladíkovy zbroje.
„Už můžeš, jít, dál to zvládnu sám, díky.“
„Jistě, pane.“
Elf vycouval z pokoje a mladík se ještě dlouho nad myšlenkou jeho strachu musel usmívat. Všichni noví elfí služebníci, které si za těch sedmnáct let co je naživu pamatoval, byli vždy plní obav, protože nevěděli, že tady jim na rozdíl od velkých měst nebo jiných statků od jejich pánů nic nehrozí. Rád pozoroval elfy, zdáli se mu takoví jiní, dalo by se říct, krásní? A ta jejich někdy až přehnaná úcta, která je však od většiny pánů vyžadována, mu přišla občas až komická. Jakmile si navlékl rukavice a boty, vydal se najít matku. Vyšel z pokoje a pokračoval několik desítek stop dlouhou chodbou, na jejíchž stěnách vyseli portréty jeho předků. Když sešel po schodech do velké haly taktéž bohatě zařízené, uviděl matku, jak mluví s jakýmsi starším, obtloustlým, prošedivělým mužem.
Byla to překrásná žena v drahých, bohatě zdobených šatech s nakrátko střiženými, plavými vlasy. Jejím brčálově zeleným očím jen tak něco neuteklo.
„Ach, Christianne, konečně jsi vzhůru“ počastovala ho hřejivým úsměvem. „Podívej, obchodník dorazil a tvrdí, že má něco co by se ti mohlo líbit!“
„Dobré ráno, mami.“ oplatil jí stejnou mincí. „A copak je to?“
„Račte se podívat sám, mladý pane.“ Ujal se slova co nejvtíravějším tónem obchodník a ukázal na vozík za sebou.
„Mami, ten nový elfí sluha.“ otočil se opět k matce.
„Alim? Co je s ním? Nějaký problém?“ otázala se zvědavě.
„Naopak. Myslím si, že bude víc než dobrý.“ odvětil s úsměvem.
„To jsem ráda drahoušku, jen nerada bych…“ zavrtěla hlavou. „No nic, kdyby sis něco chtěl koupit, tady máš měšec se zlaťáky, musím jít ještě něco zařídit.“ S poděkováním od ní přijal měšec. „Dávej na sebe pozor, až pojedeš na ten lov. Jsi tu jediný chlap, když je teď tvůj otec pryč.“ laškovně se zasmála a vydala se na odchod. Zaměřil se tedy na vůz obchodníka.
„Vaše ctihodná matinka mi ráčila říci, že máte zálibu v lovu, pane.“
„Ano, to mám.“ Znuděně odpověděl, zatímco se prohraboval různými cetkami snad ze všech koutů světa.
„Pak bych pro vás měl něco opravdu speciálního.“ Nedal se dál pobízet muž a vytáhl ze spodního patra vozíku dlouhý luk. Byl z jakéhosi bílého dřeva s vyrytými podivnými symboly, které nepoznával. Tětiva byla extrémně tenká, přesto i při pořádném natažení, jak sám ihned vyzkoušel, pevná jako skála. Musel uznat, že si skutečně získal jeho pozornost.
„Co je ten luk zač?“
„Věděl jsem, že pána zaujme!“ tetelil se blahem kupec. „Podařilo se mi jej na svých cestách získat od Dálského elfa!“
„Dál? Slyšel jsem, že ti zabíjí lidi na potkání.“ pochybovačně odvětil Christianne.
„Za normálních okolností určitě ano, milost pane. Ne ale tehdy když z nich crčí krev a potřebují ošetření. Dal mi jej za záchranu jeho života.“
„Opravdu?“ Christiannovi se nechtělo obchodníkovi příliš věřit tuhle historku, určitě mu totiž neříkal všechno. Na druhou stranu ale nikdy podobnou zbraň neviděl.
„Jistěže. U Stvořitelova dechu, vám bych si lhát nedovolil!“ snažil se obtloustlý obchodník tvářit co možná nejvíc rozčarovaně. „Bude váš řekněme za dvacet zlaťáků, co říkáte?“
Mladík se nevěřícně podíval na kupce. „To snad nemyslíte vážně, dvacet zlatých? Vždyť tolik si nevydělá většina lidí ani za dvacet let!“
„Vy nejste většina, milostpane.“ oponoval obchodník „navíc je to opravu jedinečná zbraň, která se v rukou člověka jen tak nevyskytne, že…“
„To máš pravdu, dám ti osm zlatých.“
„Patnáct.“
„Deset.“
„Třináct“
„Jedenáct a padesát stříbrňáků, to je má poslední nabídka.“ ukončil smlouvání chlapec.
„Platí!“ mnul si s úsměvem překupník ruce. „Uzavřel jste velmi dobrý obchod, pane. Luk je váš.“
Po zdařilém obchodu už tu neměl co dělat a tak s i se svým vozíkem, ihned po tom co obdržel dohodnutý obnos, odebral znovu na cestu.
Christianne ještě několikrát cvičně napnul tětivu luku a pak si jej přehodil přes rameno. Když vyšel mohutnými vstupními dveřmi, na kterých byli vyřezáni dva naproti sobě stojící psi Mabari, jak bylo pro Ferelden typické, zpozoroval Alima jak sedlá jeho vraníka. Elf byl téměř stejně vysoký jako mladík, vlastně jejich postavy si byly dost podobné, samozřejmě až na špičaté elfí uši a to, že sluha měl hnědé vlasy. Obratně se vyšvihl do sedla, pokynul elfovi na pozdrav a poté zamával matce, kterou spatřil na jednom z balkónů jejich sídla. Když mu zamávání oplatila, vyřítil se tryskem pryč do nedalekého lesa.

Ticho, hodně zvláštní ticho. Bylo to ale dobře, alespoň mu nic nevyplaší zvěř. Vždycky tu nějaká byla, bude tu i teď…
Proč by taky ne? Po další více než hodině trvající cestě hustým, listnatým lesem, se rozhodl dál jít po svých. Uvázal koně u nedalekého stromu, sejmul svůj nový luk z ramen, vložil do něj šíp a dal se na cestu. Po chvilce dorazil na mýtinu, kterou ozařovalo jasné polední slunce. Něco uslyšel. Šramot v nedalekém křoví. Že by alespoň ušák? Potichu se blížil k houštině a přitom se usmíval. Dnes bude k večeři zajíc. Napnul tětivu a chystal se naslepo do křoví vystřelit, aby vyhnal zvíře z úkrytu. Jakmile vypustil šíp, z houští se ozval strašlivý řev.

Po pár hodinách vytouženého spánku, za východu slunce probudil Amawel chlad, až jí zuby drkotaly. Před sebou viděla klečet muže v kožených kalhotách s holými zády. Raven? Ano, řekl jí to, než usnula. Tak se jmenuje.
„Už jsi vzhůru?“ otázal se jí, aniž by se otočil.
„Je mi zima, nemůžu spát.“
„Brzy snad rozdělám oheň, bude ti tepleji.“
Teď se chtěla ptát zase ona. „Vždyť si mág, proč tedy nerozděláš oheň skrz manu?“
„Nejsem mág.“ V jeho odpovědi zaregistrovala mírné podráždění.
„Ale vždyť jsem tě viděla…byl jsi zvíře, tak…“
„Jsem šaman, teda měl jsem být.“
„Ty jsi Chasind? Barbar z pustiny?“ úžasem vykřikla elfka.
„Nazýváš mě barbarem z pustiny? Pak tedy ano, jsem barbar.“
„Promiň, nechtěla jsem…“
„V pořádku.“ odpověděl rychle, bez jakýchkoliv emocí.
„Moje schopnosti používat „manu“ jak ty říkáš, jsou omezené. Umím jen to, co mě naučil můj otec.“
„Změnu podoby?“ Amawel byla plná otázek, které musely ven. Chtěla se o svém zachránci dozvědět co nejvíc.
Kývnul a otočil se k ní. Z jeho šedých očí měla husí kůži, přesto nemohla ty své od nich odtrhnout „A nejen to.“
„Jak jsi věděl, že potřebuju pomoc?“
„Byl jsem nedaleko, když mě na tebe upozornilo to světlo.“
„A proč?“
„Dlužil jsem ti to.“
„Kam máš namířeno?“ pokračovala dívka v křížovém výslechu.
„Domů.“
„To je kde?“ nenechala se odbýt.
„Jak už jsi sama řekla, v pustině.“
„Korcarijské?“
„Můžeš na chvíli mlčet?!“ obořil se na ní.
Chtěla protestovat, ale nakonec si to rozmyslela. Sledovala několik dalších Ravenových marných pokusů o rozdělání ohně na provlhlém dřevu. Navzdory tomu muž nepřestával, byl vytrvalý. Natáhla ruku, z které vylétlo několik jisker. Ty bez nejmenší námahy zažehly oheň. Viděla, že to na něj udělalo dojem, avšak téměř ihned zase nasadil kamennou tvář.
„Neměla by si plýtvat svou mocí, sotva jsi jí zase nabyla.“
„Hmm…“ povzdechla si a přisunula se blíž k němu. Třásl se. Musela mu být také neskutečná zima. Nabídla mu svůj plášť, na rozdíl od něj měla totiž ještě koženou zbroj. Zdráhal se, nakonec jej však přijal. Navlékl si vlhký plášť na holou kůži a založil si ruce na prsou. Amawel si přitiskla kolena k hrudi a rukama je objala. Chvíli jen tak tiše seděli a vyhřívali se.
„Mohla bych jít s tebou?“ ukončila klid dívka.
„Proč?“ udiveně opáčil.
„Nemám domov, nemám kam jít. Potřebuju se na čas, schovat?“
Vypadalo to, že usilovně přemýšlí. „Zachránila si mi život. Myslím, že můžeš jít se mnou. Jestli s námi budeš moci zůstat, rozhodne můj otec.“ řekl nakonec. Po několik dalších minut mlčky seděli.
„Měli bychom vyrazit, nemáme oblečení, ani jídlo.“ Navrhl.
„Máme jídlo, v mém…“
„Je promočené.“ přerušil ji. Smutně si povzdechla, když se přesvědčila na vlastní oči o jeho slovech. Za několik chvil už směřovali na jih.

První hodinu cesty myslela na to, co se událo toho dne v noci. Theodor je mrtvý, stejně jako oba jeho templáři. Tížilo jí svědomí, na druhou stranu se ale uklidňovala. Kdyby to neudělala, byla by teď mrtvá ona. Zab, nebo budeš zabita…
Co bude s Thomasem? Co Thera?
„Bude lepší, když budu cestovat, ve zvířecí formě.“ Přerušil její myšlenky a podal jí nazpět plášť, který si v zápětí oblékla. Okolí na moment osvětlilo jasné, zlaté světlo Ravenovi přeměny. Namísto něj teď před ní seděla velká, černá kočka.
Pokračovali dál v cestě po okraji lesa. Puma najednou zamířila přímo do něj.
„Myslíš že…?“
Raven se neobtěžoval ani ohlédnout a pokračoval dál, elfka za ním. Cestovali mlčky několik hodin hustým lesem, když konečně narazili na studánku. Amawel si vyčerpaně klekla vedle ní a omyla si chladnou vodou tvář. Očekávala, že bude v lese mnohem chladněji, ale díky slunečním paprskům, které pronikaly skrz koruny stromů tomu tak nebylo. Doplnila zásobu vody v měchu a zastrčila jej zpátky do batohu. Kočka se netrpělivě protahovala jen pár stop od ní.
„Vždyť už…“ v půlce věty, uslyšela táhlý, hluboký řev. Polekaně sebou trhla. I Ravena to vyděsilo. Následoval další výkřik, tentokrát mnohem víc podobný lidskému. V mžiku byla na nohách a běžela za hlasy. Kočka jen se jen s nesouhlasným mručením vydala za ní. Utíkala mezi stromy, když jí jedna z nižších větví strhla kápi z obličeje a zanechala po sobě jako bonus krvavý škrábanec. Porost byl stále hustší a hustší jen proto, aby najednou zcela zmizel. To co uviděla, ji šokovalo…