Tranquilie:Každý kdo chce změnit svět nakonec zjistí, že změnil jen sám sebe

Bál se, že se nevzbudí. V hlavě si přemítal vysvětlení Libriqtoronům : „ No nazdar excelence, hlídal jsem ji 18 let, abych ji pak mohl utopit a zmařit veškeré naděje.“ Neúnavně ji oživoval stále znova a zas, až snad i bohu Tzeltesovi se jej zželelo a Eilleynnoir poprvé do plic nabrala vzduch své rodné země.
--------------------------------------------------------
Stočila jsem se do klubka a vykašlávala vodu z plic. Kdo mne zachránil? Vždyť tam nikdo nebyl. Jen ten tvor… Z úvah mne vytrhává zvláštní vůně, omamně sladká.
„Moc k ní nečichej, výpary z Tromplótie jsou ve větším množství jedovaté.“
Konečně se mi daří zvednout zraky od hlíny a před sebou spatřím toho tvora, jak na mne svrchu zhlíží a pobaveně se směje mému překvapení.
„TY! TY… TYS MĚ ZABIL!“ bezmyšlenkovitě křičím a prudce se zvedám na nohy. Bez rozmyslu se vrhám vstříc tomu, tomu něčemu, nevěda za jakým účelem, však s touhou ublížit. Jednou rukou můj útok vykryl a se slovy: „Dej pozor maličká, aby sis neublížila“ se hrdelně zasmál. Bolestivě odražena na zem jsem se poprvé rozhlédla a zůstala zírat s ústy dokořán. Jsem ve „svém snovém světě“.
„Přesněji řečeno tato zem se jmenuje Tranquilie“ prohlásí to stvoření bez očekávání, jako by mi to četlo myšlenky.
Ještě mě to bude poučovat, ty už ses definitivně zbláznila, Evelíno, ani vlastní sny neovládáš.
„ Jmenuji se Rhombin, také mne těší, Eilleynnoir. A mimochodem nejsi ve snu.“ Zazní do ticha.
Arogantně kolem mne pochoduje, krouží jako sup a čte mi myšlenky! Vztek zase nabírá na obrátkách, zvedá mne ze sedu, však místo postavení mne čeká kotrmelec a prudká bolest za lopatkou. Překvapená náhlým a nepředpokládaným stavem se nezmohu slova a jen pozoruji tamto, jak se prohýba smíchy.
--------------------------------------------------------
Rhombin per Diphylleus, příslušník rodu Tvorů, se prohýbal smíchy. Po naivních pokusech ublížit mu přijde slastná tečka. Uklouzne si na křídle! Že prý Zaslíbená, cha ptáče s velkým zobákem možná.
Vysoký muž zaslepen slzami smíchu ztratil koncentraci a pozornost a nevšiml si jak se Eleátka tiše plíží. Mrštným skokem z boku jej strhává na zem, rukou pevně zachytí ohon tmavomodrých vlasů a s kolenem pod jeho krkem se jí mihne v tváři vítězství.
„Kdo se bude smát teď?“ jízlivě se ptá a kožnatá křídla se jako hadi kroutí podél těla. Tvorovo překvapení se však v okamžiku mění na úsměv odhalující jeden dlouhý špičák. Jediným pohybem nehlídané ruky ji sráží na zem.
„Už stačilo.“ Ledově prohlásí, oprašujíc si černé kalhoty s třásněmi. „Na hry nemáme čas. Musíme vyrazit.“
Odpovědí mu je pouze vzdorný pohled mladé Eilleynnoir. Divoce pohazujíc záplavou mahagonových vlasů vstává na nohy a stále v obranné pozici, jako kočka přichystaná k útoku, se stahuje k úniku.
--------------------------------------------------------
Utekla jsem, ikdyž mám pocit, že ne příliš daleko. Dlouhé trsy, přespříliš živých travin se proplétaly mezi nohy a ztěžovaly každý pohyb, přesto jako smyslu zbavená, jsem pokračovala dál. Chtěla jsem utéct, utéct tomu všemu, probudit se do normálního světa, být já. Zapnout si Johnnyho Cashe a tiše se zaobírat ve vlastní sebelítosti. Převalovat v v ústech a mezi prsty, hýčkat si ji na prsou a nechat ji stékat po tvářích. Chci cítit jistotu a vládu nad sama sebou, a zatím jsem uvízla ve snu.
Kroky se zastavily až před skalní stěnou, celou prorostlou mělkým zhnědlým mechem. Jsem tu sama. Oči přitahují odlesky stříbrné řeky, nejistým krokem, stále ostražitá, se přibližuji. Nad hladinou spatřím sama sebe, poprvé od probuzení v… jakžeto říkal? Tranquilie? Po neuvěřitelně dlouhých vteřinách jsem si připomněla, že bych měla začít dýchat. Z hladiny řeky na mne podiveně a ustrašeně pokukovala zvláštní osoba. Nemůžu uvěřit, že jsem to já. Jsem vyšší, ruce i nohy se mi prodloužily, vlasy získaly na délce i vlnitosti, svaly se vyrýsovaly aby kolem každého mohly zářit zelenkavé blyštivé skvrnky. Tmavohnědá, pevná přesto hebká kůže se napojovala u lopatek na, panebože, vážně mám křídla, blanitá, úzká rostoucí pod lopatkami a končí kdesi u lýtek, kde se vykrucují směrem vzhůru v postoji kobry. Nevěřícně se jich dotýkám, hladím je a mazlím se s nimi. Pomalu se skláním blíže k řece, dlouhým prstem čeřím stříbrnou hladinu. Nečekaný skřek protnul tichou scenérii. Tělo se mi propnulo v nečekané bolesti zachvacující celou páteř.
------------------------------------------------------
Zpoza stromu pozoroval Zaslíbenou, jak si uchváceně prohlíží sama sebe. Prudce se narovnal, když zaslechl šepot vánku prořezaného ostrými zuby Ungura. Pak poklekl na jednom koleni, široké uši sroloval do sebe a třemi prsty levé ruky a dvěma ruky pravé vykonal čtyři za sebou jdoucí znamení, aby jej ochránila od děsuplného ohlušujícího řevu této příšery.
„Alespoň Eleátka pozná co je to Tranquilie.“ Pomyslí si posměšně, dívaje se na Eilleynnoir skučící v křeči na zemi. Ve chvíli, kdy si byl naprosto jist, že pomalu přesahuje z bolesti do šílenství, a Ungur se pomalu chystal k ráně z milosti, Rhombin vypjal tělo a připravil se do skoku. Zbystřené smysly daly tváří řezaný ráz, když v dlouhém skoku rukou stáhl černého tvora k zemi a špičákem prořezal krční tepnu. Potřísněn zlatou krví zvedl se a odešel. Zaslíbená zůstala zmučena bolestí ležet na zemi.
--------------------------------------------------------
Ač je to neuvěřitelné, i přes všechnu tu bolest jsem vnímala. Vnímala jsem praskot svých žeber, když tělo zmítalo se na hlíně, jasně jsem viděla to, co se mne chystalo zabít. V poslední chvíli, kdy pařáty už připraveny ukončit mé trápení se v modravých paprscích slunce zaleskl temně modrý ohon. Zachránil mne. Zachránil, avšak okamžitě odešel a nechal mne napospas ostatním zrůdám tohoto světa. „Co to plácáš Ell? Vždyť sama si utekla…“ Nadávám si nešťastně a do očí vstupují slzy. Ano jistě, jako malá holka sedím na pařezu a pláču. Proč tady jsem? Já už nechci! Chci domů, mít normální život a kamarády a ctitele a chci chodit do školy a hádat se o zbytečnostech s učiteli. Nepatřím sem, jsem slabá a mladá a to mám jako bojovat s příšerami? Sama?
„RHOMBINE!“
„RHOMBINEEE!“
Řvu z plných plic.
--------------------------------------------------------
Tvor tiše vystoupil zpoza jednoho z větších balvanů. Sarkasmus se vytratil z jeho tváře jen, co si uvědomil opravdovou zoufalost a strach Zaslíbené. Zazdálo se, že se mu jí zželelo, když se pomalu sklonil a položil tmavou ruku na její rameno. Zvedla k němu uslzený zrak, v myšlenkách vděčnost, však nevyslovila nic. Jiskra šedě-modrých oči naznačila, že pochopil, potřásl hlavou, jakoby se chtěl probudit ze snu, odlesky nachového slunce na tmavomodrých vlasech na chvíli oslepily Eleátku.
„Tak Eilleynnoir, jsi schopná vyrazit? Nebo si ještě budeme hrát?“ ironie se mu vrátila velmi rychle.
Eleátka však neodpověděla, zvedla hlavu, probodla Rhombina ostrým pohledem a vykročila. Samozřejmě na opačnou stranu.
Rhombin si tiše odkašlal, v očích se zračilo pobavení, ale neřekl nic, jen vykročil správným směrem.