Kronika Keronie 21. kapitola

Oba odlétli na protější strany pokoje, narazili do stěny a sesunuli se na zem, kde zůstali nehybně ležet.
Veronika konsternovaně stála na místě a nechápavě těkala očima z Richarda na Sebastiana a zpět. Jakoby ve zpomaleném filmu se podívala na své ruce a viděla už jen mizející jiskřičky stříbrné barvy. Zmateně otáčela oběma rukama a hleděla na ně. Snažila se najít vysvětlení pro to, co se před chvíli stalo, ale její přetížený mozek odmítal spolupráci.
Pokojem se ozvalo dvojité zasténání, jak se Richard spolu se Sebastianem probírali z krátkého bezvědomí. Veronice opožděně došlo, že náraz byl zřejmě velmi silný a mohli by být vážně zranění.
Bez přemýšlení zamířila nejprve k Richardovi. Klekla si k němu a snažila se najít nějaké zranění. Dlaněmi obemkla jeho tvář a palci ho hladila po tvářích.
„Richarde, co je ti? Jsi zraněný?“ hlas jí začínal přeskakovat od narůstající paniky.
Dál ho hladila a mluvila k němu, aby ho donutila otevřít oči. Párkrát bolestivě zasténal. Levou rukou ho pohladila po vlasech, když na jeho temeni ucítila něco mokrého. Se zděšením ruku zpoza jeho hlavy odtáhla a podívala se na dlaň, která byla celá od krve.
Přísahal by, že její srdce vynechalo několik úderů.
„Richarde!“ zakřičela panicky. „Opovaž se umřít!“ vyskočila na nohy a vyběhla na chodbu. Právě kolem procházel Mág Artur. Jakmile uviděl její bledý obličej a zakrvavenou ruku, přispěchal k ní. Ještě než stačil cokoliv říct, Veronika promluvila.
„Potřebuji léčitele. Richard je vážně zraněný a Sebastian asi taky,“ vyhrkla ze sebe na jedno nadechnutí a opět se vrátila do pokoje. Tentokrát běžela k Sebastianovi.
Ten také ležel na zemi, ale byl aspoň při vědomí, jestli se to tak dalo nazvat. Měl otevřené oči, ale nehýbal se. Položila mu ruku na hrudník, protože jeho otevřené oči ji vyděsily více, než kdyby tomu bylo naopak. Pravidelné nádechy ji ujistily o tom, že opravdu žije.
„Sebastiane, vnímáš mě?“ sklonila se k němu a z blízka ho pozorovala. Byla tak blízko něho, že mohla vidět, jak se snaží očima zaostřit na její tvář, ale nedařilo se mu to. Párkrát zamrkal a jeho oči vyhledaly ty její. Byla si jistá, že teď jí už dokáže dokonale vnímat.
„Jsi v pořádku?“ ptala se ho hlasem sotva slyšitelným. Stále byla nakloněná nad ním a neušlo jí proto jeho mírné nakrčení obočí, jakoby uvažoval, co se to vlastně stalo.
„Pak ti to vysvětlím, jen mi řekni, co tě bolí, ano?“ do hlasu se jí pomalu vkládal plačtivý podtón, jak zoufale potlačovala touhu se rozbrečet.
„Hlava,“ velmi tiše odpověděl a znovu zavřel oči.
Veronika se bezradně rozhlédla po místnosti. Viděla, jak se nad Richardem sklání Mág Artur a pohybuje rukama nad jeho hlavou. Do místnosti vběhla Anabel a jen co zachytila její pohled, přiběhla k ní, aby ji pomohla Sebastiana ošetřit. Veronika ji nechala dělat svou práci a snažila se nezaclánět, protože by jí stejně byla k ničemu.
Sedla si na zem a znovu se podívala na ležícího Richarda. Pořád na ruce cítila jeho krev, ale to nebylo to, z čeho byla tak vyděšená. Nejvíce ji děsilo, že tam jen tak bezvládně ležel. On, ten silný bojovník, vedle kterého měla pocit, že ji před vším ochrání a ztrestá každého, kdo by jí ublížil, byl v bezvědomí, které mu způsobila ona sama. Pohlédla na Sebastiana a cítila se čím dál tím hůře. Ten aspoň nekrvácel, ale byl opět v bezvědomí.
Odsunula se ke zdi, pryč z jejich dosahu a vmáčkla se do rohu, kde doufala, že se ztratí, nebo úplně zmizí. Podívala se na ruce. Třásly se tak, že když se jimi objala kolem pasu, začalo se třást celé její tělo. Krev začínala zasychat, a kde se rukou dotkla oblečení, zanechávala šmouhy, ale bylo jí to jedno. Začínala zrychleně dýchat a jen matně si uvědomovala, že se zřejmě dostavil šok.
Očima široce rozevřenýma sledovala dění v pokoji. Přibíhali tam noví lidé a pomáhali ošetřovat zraněné. Mág Artur se po chvilce přesunul k Sebastianovi a dělal ty samé pohyby rukou co u Richarda. Jedna ze služek obvazovala tenkým plátnem Richardovu hlavu. Na Veroniku se nikdo ani koutkem oka nepodíval. Jakoby si nevšimli, že se krčí v koutě a vše sleduje.
Poté co byli Sebastian spolu s Richardem odneseni z jídelny, se dále krčila v rohu a sledovala Mága Artura, jak zavírá dveře za poslední služkou a zůstává s ní v pokoji sám. Otočil se jejím směrem a na tváři se mu usadil konejšivý úsměv.
Veronika se v rohu ještě více přikrčila a zavřela oči, jakoby doufala, že by se tím mohla udělat neviditelnou. Slyšela, jak přechází po pokoji směrem ke krbu a tam se usazuje do křesla. Na několik dalších minut nastalo tíživé ticho. Veronika se stále zavřenýma očima si opřela čelo o kolena a dovolila, aby dosud zadržované slzy začaly proudit po jejích tvářích a smáčet oblečení. Tiše se rozvzlykala. Plakala dlouho, až byla nakonec úplně vyčerpaná.
Mág Artur mezitím stále seděl v křesle u krbu a pozoroval ji svýma zelenýma očima. Když dozněly její poslední vzlyky, vstal a došel k ní. Chytil ji za loket a silou, kterou by u tak starého člověka načekala, ji postavil na nohy a po pár krocích usadil do druhého křesla u krbu.
Veronika se začala třást a opět hrozilo, že začne brečet. Ucítila, jak ji Mág balil do nějaké teplé látky, takže za chvíli jí bylo příjemné teplo a třas pomalu odezníval. Do pravé ruky ji dal pohár a ona ho celý naráz vypila. Víno ji zahřálo zevnitř a otupilo psychickou bolest do té míry, že začala pomalu vnímat co se kolem ní dělo.
Pohlédla na Mága Artura a poté přejela pohledem celou místnost. Její zrak se zastavil na místě, kde bylo na zemi jasně vidět několik velkých krvavých skvrnu. Roztřeseně se nadechla a ruka, ve které držela pohár, se začínala opět třást. Odvrátila pohled od onoho místa a radši pohár odložila na stolek. Zachumlala se do přikrývky a zadívala se ohně. Mágovu přítomnost se snažila ignorovat. Nechtěla se o ničem bavit, jen se toužila utápět v sebelítosti. Byla si jistá, že za jejich zranění mohla jen ona sama. Sice nechápala jak, ale to bylo vedlejší. Důležité bylo to, že je mohla zabít. Byla nebezpečná.
„Omluvám se ti, má paní,“ promluvil její společník. Veronika se na něj udiveně podívala.
„Měl jsem tě upozornit, že by se něco podobného mohlo stát. Není to tvoje vina, ale…“
„To není pravda,“ přerušila ho hlasitě, „mohu za to. To já je odhodila na tu zeď,“ dopověděla už tišším hlasem.
„Kdybych tě na to upozornil, má paní, věřím, že by se to nestalo,“ nenechal se odbýt Vrchní mág Artur.
„Na co jsi mě měl upozornit?“
„Magie se nejsnadněji projeví, když námi cloumají silné emoce. Zvlášť v případech, kdy svou magii ještě dostatečně neovládáme. To je také tvůj případ, má paní. Kdybys to věděla, jistě by sis na své pocity dávala daleko větší pozor. Tak všechna vina padá jen na mou hlavu,“ odpověděl jí klidným hlasem a povzdechl si.
„Chceš říct že, to bylo kouzlo? Ale jak…“ nechala svou otázku vyznít do ztracena, jak se nad ní sama zamyslela.
„Nepřemýšlela jsi nad tím, co děláš, má paní, ani sis to neuvědomovala. Tvá magie jednala instinktivně,“ uklidňoval ji.
„Ano, nejspíš máš pravdu. V tu chvíli jsem myslela pouze na to, aby byli od sebe co nejdál, protože jsem nechtěla, aby se na sebe vrhli,“ řekla zamyšleně. ,Panebože, já je odhodila pouhou myšlenkou.‘
„Budou v pořádku?“ vyhrkla ihned. ,Já si tu brečí a oni zatím mojí vinou trpí,‘ pomyslela si chmurně.
„Jistě, má paní. Jen je nějakou dobu bude bolet hlava,“ řekl jí konejšivým hlasem, jakoby přesně věděl na co myslí.
„Ale co ta krev? Vždyť…“ nestačila doříct, když jí přerušil Mág.
„Uklidni se, má paní,“ řekl, když viděl, jak prudce zbledla. „Nebylo to nic vážného. Na hlavě všechna zranění hodně krvácejí, i když jsou minimální.“
„Opravdu?“ ptala se ho jako malá holčička, která potřebovala ujištění, že nic zlého neprovedla.
„Zajisté, chceš se jít přesvědčit?“ vybídl ji.
„Ano,“ potřebovala je vidět na vlastní oči a přesvědčit se, že jsou v pořádku. Ne že by slovům Mága Artura nevěřila, ale musela se sama ujistit, že jsou živí a zdraví.
Doprovodil ji před dveře Richardova pokoje. Tam se s ní rozloučil s tím, že si určitě v nejbližší době znovu promluví.
Zůstala tam stát a odhodlávala se zaklepat. Její dilema zda tam opravdu jít či nikoliv přerušilo otevření oněch dveří. Stála v nich Anabel a ze široka se na svou paní usmála. Rozevřela dveře dokořán a Veronice nezbylo nic jiného než do pokoje vstoupit.
Richardův pokoj byl menší než ten její. Kromě páru křesel před krbem a dvou truhlic zabírala skoro celou místnost široká dřevěná postel, na které ležel její majitel. Vypadalo to, že spí. Hrudník se mu pravidelné zvedal a klesal. V místnosti byli jen oni tři.
Proto se odvážila sednout na kraj postele a odhrnout Richardovy černé vlasy, které mu vyčuhovaly zpoza obvazu, z tváře. Při tom jemném pohybu ho i lehounce pohladila. Richardova tvář se otočila za směrem její ruky a přitiskla se k její dlani. Veronika se neodvažovala ani dýchat. Byla v šoku, kolik rozporuplných pocitů tento minimální pohyb vyvolal v jejím nitru. Nemohla se pohnout a tak měla stále položenou dlaň na jeho pravé tváři, když se za pár sekund poté probudil.
Veronika od úleku stáhla ruku zpátky a rozpačitě poposedla na krajíčku postele. Nebylo jí zrovna příjemné, že jí při tom Richard přistihl. Měřila si ho pohledem a vyčkávala s otázkami, dokud nebyl úplně probuzený.
Ten na ni upřel svůj temný pohled a zkoumal její tvář a poté i tělo. Připadalo jí, jakoby něco hledal, ale ona neměla potuchy co. Jeho oči se zarazily na jejím rukávu, který byl ušpiněný od zaschlé krve. Když se vrátil k jejím očím, byl jeho pohled tak intenzivní, že Veronice uvízl dech v krku. Dál ji hleděl do očí, a i kdyby chtěla, svůj pohled od něho odtrhnout neuměla. Pravou rukou zakryl její ruku dosud položenou na posteli vedle něho.
„Jsi v pořádku, má paní?“ ptal se jí hlubokým hlasem, který hladil jako hedvábí a sevřel její ruku ve své.
Veronika se zmohla pouze na kladné přitakání. Z Richardova hlasu a jeho ruky na své se jí dělaly salta v žaludku. Sklopila pohled na svá kolena, ale ruku nechala v Richardově dlani.
„Omlouvám se ti, Richarde. Je to má vina, že jsi zraněný. Odpustíš mi to?“ ptala se ho, ale neměla odvahu se na něj podívat. Dál zkoumala svá kolena.
„Nemám ti co odpouštět, má paní. Pokud tomu rozumím, způsobila to magie. Nemohla jsi to nijak ovlivnit. To spíš já bych se ti měl omluvit.“
Udiveně se na něj podívala. „Já tě skoro zmrzačím a ty se mi chceš omlouvat?“ nechápala.
„Ano, má paní,“ řekl a pohladil ji palcem po hřbetu ruky. „Kdybychom se se Sebastianem nehádali, jistě by k tomu nedošlo.“
Veronika už byla unavená tím, jak všem opakovala, že to je jen její vina. Proto raději pro Richardův klid řekla: „Asi ano.“
Ten poté spokojeně zavřel oči. Veronice to ale nedalo a musela se mu znovu omluvit.
„Je mi to líto, Richarde.“
Otevřel oči a vážně se na ni podíval. „Nemůžeš za to, má paní. Už se tím netrap, ano?“
„Dobře Richarde. Zkus si odpočinout. Zůstanu tady, než usneseš,“ ujistila ho a stiskla mu dlaň.
Jeho upřený pohled jí vehnal červeň na líčka. Poté oči zavřel a s mírným úsměvem upadl do říše snů. Veronika ho ještě několik minut držela za ruku a poté, co si uvědomila, že v místnosti celou tu dobu byla i Anabel a vše viděla a slyšela, jemně vyprostila své prsty z Richardova sevření a uhladila mu pokrývku, až byl zakrytý až po ramena. Pak v tichosti opustila místnost spolu s Anabel, která odnášela použité obvazy.
„Ukážeš mi prosím, kde bych našla Sebastiana?“ promluvila na ni.
„Jistě má paní. Já tam rovněž také mířím,“ odpověděla jí, ale do očí se jí nepodívala. Veronika si to ale vůbec neuvědomila. Pořád před sebou viděla ležícího Richarda s bílým obvazem na hlavě. Zamyšleně ji následovala a nebyla si vědoma jejich kradmých pohledů jejím směrem.
Prošly několika chodbami a zastavili se před dveřmi, které vypadaly úplně stejně jako ty, které míjely. Anabel zaklepala a ihned vstoupila dovnitř. Veronika ji následovala. Pokoj byl ještě menší než Richardův. Byla v něm jen velká postel, židle a dřevěná truhla pod oknem. Sebastiana našla sedícího na posteli opírajíc se o její čelo. Když ji spatřil, jeho obličej se rozzářil tím nejširším úsměvem, co v životě viděla.
Bez rozpaků si sedla na kraj postele a pohlédla do jeho usměvavých očí.
„Jak se cítíš?“ ptala se ho s obavou v hlase.
„Dobře, má paní. Jen mě bude několik dní mírně bolet hlava,“ a znovu se na ni usmál.
Veronika nemohla jinak než mu úsměv vrátit. Nechápala čím to je, ale v jeho přítomnosti měla vždy pocit, že svět je pouze šťastné a veselé místo.
„Omlouvám se,“ začala mluvit, dokud měla odvahu. „za to co se ti stalo, můžu já. Promiň,“ koukla po něm provinilým pohledem.
„Ty si to nemůžeš dávat za vinu, má paní!“ rozhořčil se. „Jak tě to jen napadlo?“
„Vždyť jsem to byla já, Sebastiane, kdo vás odhodil na tu zeď, vzpomínáš si?“
„Ano, má paní. Ale vzpomínám si také na to, že nebýt naší hádky s Richardem, nedošlo by k tomu. Měli jsme předpokládat, že by se to mohlo stát a vyvarovat se tomu. Odpusť, má paní,“ zkroušeně na ni pohlédl.
Veronice nezbylo nic jiného, než uznat to co říkal. Sice si stále v koutku duše říkala, že za to může výhradně ona, ale už věděla jak tomu předejít a bude se snažit, aby se to neopakovalo.
„Sice si myslím, že ti nemám co odpouštět, ale budiž. Je ti odpuštěno.“
Znovu se na ni usmál.
„A teď si odpočiň,“ pohlédla na Anabel, která mezitím co si povídali, uklidila po pokoji rozházené použité obvazy a bylinky a byla k nim zrovna otočená zády. Veronika stiskla Sebastianovi ruku položenou na posteli a vstala. S Anabel v zádech opustila Sebastianův pokoj.
Jen co vyšly z pokoje, zastavila se na chodbě a zhluboka se nadechla. Anabel kolem ní prošla a pokračovala do nitra skály. Veronika měla pocit, že se v tom bludišti za chvíli udusí. Vydala se na opačnou stranu než Anabel. Když byla u jídelny, v rychlosti tam zaběhla a vrátila se se zeleným jablkem v ruce a pokračovala dále úzkou kamennou chodbou k východu.
Poté co vyšla na prostranství, všimla si, že se tam pohybuje větší počet lidí. Uvažovala, jakou trasou se vydá, aby byla co nejvíce neviditelná, ale štěstí jí nepřálo. Když vyšla ze stínu, ihned si jí všimli a dosud panující mírný šum hlasů utichl úplně. Když kolem nich procházela směrem ke stájím, každý se jí poklonil, ale nikdo se jí nepodíval do tváře. Všichni klopili oči k zemi. Za hrobového ticha došla až ke stájím a jen co do nich vstoupila, uslyšela za sebou narůstající hlahol hlasů. Bylo jí jasné, že zpráva o tom, co se dnes událo v jídelně, bude za malou chvíli známá všem na Melhoce.
Zamířila za Aladarem a ten ji pozdravil divoce kývaje hlavou. Musela se tomu zasmát. Jakoby jí říkal, ať to hodí za hlavu a nemyslí na to. Poplácala ho po krku a nabídla mu jablko. S vděčností ho přijal.
Pozorovala ho, jak ho chroupe a byla ráda, že se k němu mohla uchýlit. On jí nebude nic vyčítat. Pouze jí bude zpříjemňovat chvíle strávené v jeho společnosti. Otřel se jí hlavou o rameno, jakoby požadoval další pamlsky. Se smíchem ho podrbala mezi ušima.
„Děkuji ti, Aladare. Zlepšil jsi mi náladu,“ odpověděl jí zařehtáním. A jí už po několikáté napadlo, zda jí nečte myšlenky.
Objala ho kolem krku a vychutnávala si jeho teplo. Vypustila všechno trápení z hlavy a bylo jí nesmírně líto toho, že nemůže dneska na Aladarovi jezdit. Sice by ho zvládla osedlat, ale bez Richarda nebo Sebastiana si tady připadala jako vetřelec, a netušila, zda by jí ostatní dovolili jezdit na tom prostranství za stájí. A bylo jí jasné, že ven z Melhoky by jí nepustili určitě. Pustila se jeho krku a vydala se hledat do nitra stáje kartáč na hřebelcování. Rozhodla se, že se Aladarovi odvděčí za jeho klidné chování během včerejšího výcviku.
Nořila se hlouběji a hlouběji do útrob stáje. Sice bylo odpoledne, ale stínů a tmavých koutů zde bylo nepočítajíc. Asi uprostřed, mezi dvěma boxy, byla dřevěná stěna pokryta visícími ohlávkami a otěžemi, na jedné z poliček našla i onen kartáč. Vracela se zpátky do Aladarova stání, když za sebou uslyšela kroky. Poplašeně se otočila, protože předpokládala, že je v celých stájích sama, a očima prohledávala šero před ní.
Jako ze špatného snu se před ní začala objevovat silueta muže, která měla světlé vlasy a bledý obličej. Když si uvědomila, že opět narazila na onoho zlého muže, kterého potkala před dvěma dny, udělalo se jí nevolno. Zůstala ale stát na místě. Kdyby se dala na útěk, jistě by to považoval za náznak toho, že je zbabělá a slabá. Nechtěla mu dát záminku pro cokoliv z toho.
Hleděla mu do očí, které byly v šeru snadno rozpoznatelné díky jejich světlé šedé skoro stříbřité barvě. Zastavil se asi pět stop od ní a povýšeně na ni hleděl. Díky své malé výšce k němu doslova vzhlížela.
Ani jeden z nich nepromluvil. Pouze se měřili pohledy.
Aladar ve svém stání divoce zařehtal. Veronika se polekaně otočila. Snažila se dohlédnout na začátek stáje, kde bylo i jeho stání, ale v šeru nic neviděla. Chtěla k němu vykročit, ale zabránila jí v tom ruka na její paži, jejíž prsty se zatínaly do její jemné kůže a vytvářely modřiny.
Prudce se otočila a chtěla vykřiknout, když jí pusu překryla velká mužská dlaň. Zmítala se v tom pevném sevření, ale neměla šanci se osvobodit. Pan Neznámý ji pak začal táhnout hlouběji do nitra stáje.