Iuguolo Invisible

Sedím na nádraží a čekám až přijede noční expres. Je tu tma a velmi sychravo. Na nádraží není skrze hustou sem tam se líně hnoucí mlhu skoro nic vidět, jen velká nástěná tabule oznamující, že expres, který čekám má 15 minut spoždění. Začal foukat silný ledový vítr, mrská mě do obličeje a sundal mi kápi... je to velmi osvěžující. Miluji toto sychravé a promněnlivé podzimní počasí. Vše mám dokonale promyšlené sáhnu do kapsy a prohlížím si naposledy fotografie oběti, které jsem dostala od klienta. V pravo odemne se něco šustlo jsem okamžitě na nohou, levou rukou schovávám foky a pravou šátrám v kabátu po Kataně. Prohlížím si okolí ale nikoho nevidím, vítr ustal ani mlha s už nehne ... Tohle nemám ráda. Uvažuji jestli mám zavolat, ale neudělám to ... Přikrčím se jak nejlépeu umím a jdu nenápadně kupředu, vrazím do odpadkového koše... Krucinál to není normální mlha, je hustší a jakoby těžší, začínám se dusit , všechno kolem se mi rozmazává a mlha ustupuje. Snažím se z posledních sil udržet víčka otevřená, abych viděla co nebo kdo mě zabíjí. Mě, mě nejlepší nájemnou vražedkyni v Londýně. Padám k zemi nejde to vydržet, slyším pouze radostný zlomyslný ženský smích a řinkot mé katany ... Bože můj ... teď nemohu zemřít, mám ještě práci, ale co to melu bůh mi teď nepomůže a přemohla mne sladká temnota nevědomosti.
Probudila jsem se asi po čtvrt hodině, noční expres právě odjel a na nástupišti nikdo už nebyl až na jednu malou holčičku, která se krčila u vývěsní tabule s inzeráty a neustále protivně pofňukávala. Studený větřík si pohrával s jejími plavými kadeřemi a nadzvedával jí bleděmodrou sukýnku, kterou si křečovitě tiskla k malým z chladného větru již namodralým kolínkům. Pokusila jsem se postavit, ale nějak mi to nešlo, nejspíše v té mlhové cloně bylo použito i nějaké to málo paralizujícího plynu. Zkusila jsem to znovu ... už se mi to konečně podařilo, ale pořád mi ještě v konečcích prstů brnělo jakoby mě právě zasáhl elektrický proud. Sebrala jsem ze země svou katanu a zasunula jsem ji do skvěle padnoucího pouzdra a vyrazila za holčičkou. Když jsem přišla blíž viděla jsem, že ta malá něco svírá ve svých křehce bílích ručičkách. Byla to fotka, moje fotka, fotka mé oběti. Sakra uplně jsem na tu zrudu zapomněla, přičapla jsem si k té protivně pofňukávající holčičce a zeptala jsem se jí zdalipak zná toho pána na te fotografii a jestli by byla tak hodná a vrátila mi ji... Ale než sem vše stačila dopovědět, holčička že rozvzlykala ještě více největší silou jakou měla mne od sebe odstrčila, přitom se mě snažila dotknout jen minimálně a na co jen nejkratší dobu. Rozběhla se na druhý konec nástupiště, její kroky díky ozvěně na nástupišti byli slyšet mnohonásobně hlasitěji a taktéž i její vyděšené dětské vzlyky, odhodila od sebe fotku a větřík ji donesl až ke mě. Na druhém konci nástupiště se náhle objevila vystrašená žena, podle všeho to byla matka této vyděšené holčičky. Jakmile svou dcerku uviděla rozběhla se k ní a začala jí zuřivě objímat a líbat na tváře. Holčička se jí chytla za sukni a nechtěla jí pustit. Když chtěla matka s dcerkou odejít musela jí násilně od sebe odtrhnout, aby se vůbec mohla pohnout. Jak ji matka táhla z nástupiště otočila se na mne a v jejích temně černých očích jsem uviděla zoufalství, zlobu a prosbu o pomoc. Její matka jí pohrozila, že už měly být dávno doma a holčička se otočila popotáhla si bleděmodrou sukýnku pravou rukou a levou rukou se držela matčiny sukně. Vydala jsem se za nimy, zajímalo mě co se té holčičce stalo. Vybehla jsem na nedaleký kopeček se spoustou přízemního houští. Holčička si pořád držela křečovitě pravou rukou sukýnku a kdykoliv měla příležitost stahovala ji pořád více dolů. V tu chvíli jsem to pochopila ... Ta holčička se stala další obětí mojí kořisti. Zatraceně. Teď mi již neunikne a nemine ho ani pořádné mučení .... Dám si na tom velmi záležet. Zatímco se mi v hlavě tvořil divoce ďábelský plán jsem sešla z kopečku a z houští jsem vyndala svou kawasaki ninja 250r 6 black a vyrazila jsem domů. Noční oblohu proťal běloskvoucí blesk a oslnil cestu předemnou a ještě něco, nějakou postavu stojící přímo uprostřed silnice. Prudce jsem strhla řízení a smykem jsem zastavila asi 3 metry od této postavy. Na řidítka mi dopadly dvě né čtyři né osm kapek. A najednou z ničeho nic se strhla neskutečná průtrž mračen, postava se začala přibližovat jakoby ani nekrčila nohy, pouze se vznášela pár centimetrů nad zemí a plouživými pohyby se přibližovala. Okamžitě jsem byla ve střehu a v pravé ruce jsem třímala katanu, jen na zlomek vteřiny jsem zavřela oči, pouhé mrknutí stačilo té osobě aby mi zmizela z dohledu, jen ty desetiny sekundy zmizení následované radostným zlomyslným ženským chechotem, chechotem, který mi připomínal jakoby někdo chrastil starými kostmi. A pak se všude rozlehlo pouze tísnivé ticho. Naskočila jsem na motorku a smykem se rozjela, zadní kolo hodilo spršku vody dozadu na cestu a já přemýšlela kdo by mne mohl chtít zastavit, kdo by byl ochoten ryskovat holý život za mou smrt. Měla jsem na práci ovšem důležitější věci, musela jsem vybavit svůj domov mučícími nástroji, igelitem, miskami na odebírání krve, bambusovými tyčemi a dalšími velmi potřebnými věcmi pro můj dokonalý plán. Jen se těš Luku Croovy... jen se těš...