Pavoučí Lilie - Procházka

Vzduch. Potřebuju vzduch. Kopej těma pitomena nohama. Tempo za tempem. Znáš to. Plavat umíš. Nedokážu to. Ne na to nemysli, nebo tu vážně chcípneš. Brzo bude konec. Nedokážu to. Už nemám žádný vzduch. Umřu.
Ne! Poslední zoufalé vykopnutí a konečně uvidí slabé světlo. Najednou má zase pocit, že může dýchat. Do končetin se jí vlévá nová síla a panika ustupuje. Poslední vykopnutí a konečně je tam. Zaplaví ji úžasný pocit euforie, když na jazyku ochutná ten sladký sladký vzduch. Téměř se rozesměje, téměř. Ještě není konec, tak se ovládej. Napomene sama sebe.
Ještě jednou se zhluboka nadechne a pak se vydá podél zelených svíticích lamp dál do nitra hory. Když ujde sotva sto metů uslyší za sebou hlasité cákání vody a pár podivných skřeků.
Jak dlouho sem tam byla? Adepty pouštějí půl hodiny po sobě, což znamená, že jsem tam byla buďto příliš dlouho, nebo že ten za mnou byl až nečekaně rychlý, nebo obojí.

Bosé nohy na chladném kameni začnou zrychlovat, až běží, ale dává si pozor na to, aby nevydala nějaký zvuk. Pokud se něco nezměnilo tak by za ní měl jít sám princ, což nebyl zrovna někdo, koho by se vám chtělo zdržovat. Pořadí v jakém vyšli, bylo totiž neměnné a pakliže se někdo zdržel ti, co šli za ním, museli počkat, nebo v případě úmrtí, odnést jeho tělo sebou. Takže měla v plánu, pokud možno, dohnat ztracený čas, nebo aspoň neztratit žádný další. Plány ovšem mají zvláštní zálibu v tom, že se nám nedaří tak jak bychom chtěli. To v překladu znamená velký kámen a vyvrknutý kotník. No a také jedno ne zrovna dívčí a elegantní zaklení. Pak už to bylo jako z pohádky, spanilý princ na bílém koni přispěchal sličné panně na pomoc před ďábelským kamenem. Až na tu pannu a koně. Taky místo toho, aby ji držel v náruči a šeptal uklidňující slůvka, tak si Deu přehodil přes rameno a nepokrytě se jí smál. Tedy aspoň po tom co jí řekl jak moc je hloupá a neschopná.

Jestli se někdy dostane do kontaktu s cizí šlechtou, bude z toho minimálně válka. Toho bych přála doma mamince, aby poznala, co to znamená drzej, nevychovanej fracek. Pomyslí si naštvaně a pokusí se dostat do pohodlnější polohy.
„No tak kotě nevrť se tak, jen se neseš, takže trochu nepohodlí ti neublíží.“
„Říkala jsem, že můžu jít sama.“ Cokoli je lepší než tohle, Sam se potrhá smíchy!
„Jo a dorazili, bychom tam až za deset let“ odpověděl uštěpačně a upraví si ji pro něj do pohodlnější polohy, to že má při tom rameno v jejím žaludku mu očividně vrásky nedělá.

Dál postupovali mlčky, Hassid byl duchem přítomen na oslavě, která měla následovat po dokončení obřadu a Dea v duchu nadávala.
Museli jít už minimálně hodinu, ale scenérie se vůbec neměnila. Postupovali dál dolů, chodbami které za sebou zanechala voda. Byla z tohohle místa dost nervózní, v období dešťů to tu bylo celé zatopené. Dokonalé vězení. K její celkové náladě moc nepřispívalo, ani to že ji bolelo celé tělo a nohy už ani necítila. K tomu to hnusná bolest hlavy, kterou měla od té chvíle, co vylezla z jezera, ani na chvilku nepřestávala spíš naopak. Už chtěla navrhnout malou přestávku, když se to stalo zase.

Přišlo to tak náhle. Bylo to tak dávno, že jsem skoro zapomněla jaké to je. Tiše jako noční zabiják. Rychle jako mor v chudinské čtvrti. Ničivě jako letní požár. A bolestivěji než kdykoli dříve. Už si vzpomínám.
Vzduch je jako tekutý oheň co mi protéká hrdlem a v plicích se mění na travičův jed.
V dálce slyším nesnesitelné vytí démonů, kteří zavětřili svou kořist a od teď ji budou pronásledovat až do konce všech dnů. Slyším jejich radostný zpěv, který zní jako údery popravčí sekery o špalek. Třesu se zimou a nesnesitelným horkem. Nic necítím a zároveň vnímám vše. Pak to přijde, oko hurikánu. Najednou jsem nad mraky mučivé bolesti a vidím. Je to jen chvilka a já se téměř šťastně vracím k utrpení, než vědět o chvilku déle. To co vidím je mnohem horší než jakákoli fyzická bolest, kterou by mi kdokoli mohl způsobit. Pak začnu padat. Řítím se bouřkovými mraky a přestávám vnímat jejich hladové drápy, které se mi zatínají do těla a pak? Pak už je jen tma.