Mysterious mysterium

Sedím schoulená zimou u okna své cely a pozoruji temnou postraní uličku, kterou spoře osvětluje jediná lampa. Prší, velké diamantové krůpěje podzimního deště dopadají na mříže té odporně studené páchnoucí cely a tříští se na miliardy skleněných střípků. Pod lampou se míhá život. Spousta vran černých jako noc posedává na okrajích cest a nedovolí nikomu projít, aniž by natropily sebemenší zvuk. Je to, jakoby zem pokrývaly z půlnoční oblohy spadalé kousky temných oblak a uskupovaly se do sametově černého koberce, který vydává ohlušující a přesto krásné krákání. Byla zima, velká zima, raději jsem slezla z okna a opustila překrásný výhled na malebnou uličku, abych se na chvíli zahřála. Sedla jsem si na nepohodlnou rozvrzanou a od krys prožranou postel a zachumlala jsem se do deky, která byla rovněž prožrána od krys.
„Zatrecené krysy“ postěžovala jsem si a zavřela jsem oči. Po chvíli jsem se opět rozklepala zimou. Strhla jsem ze sebe deku, tedy spíše to co mělo deku připomínat a rozzuřeně jsem talířkem na jídlo začala přejíždět přes mříže, abych přilákala ostrahu.
Po chvíli jsem uslyšela jak na chodbě jdou slyšet nárazy těžkých černě lakovaných bot co nosí jedině ostraha. Zvuk nárazů se roznášel celým tím zpola schátralým barákem a jak se ostraha blížila tak postupně všechny krysy, které byly rozesety po chodbách začaly s pištěním utíkat. Jejich miniaturní nožičky kmitaly neskutečnou rychlostí jak se snažily dostat pryč, kéž bych také mohla. Mezitím ostraha dorazila až k mřížím. Strážník byl celý oblečen v modročerné uniformě, která mu byla viditelně velká, nejspíše moc poslední dobou nejedl. Černé mastné vlasy měl stažené do nevzhledného culíku černou uzoučkou stužkou a v ruce se mu houpal obušek.
„Co si o sobě myslíš ty jedna málá potvoro, když něco chceš tak se neozývej“ zařval na mne strážník a chtěl odejít. „Je mi zima“ houkla jsem na něj. „A co já s tím“? To byla jediná odpověď, kterou jsem dostala. Strážník se otočil na patě a chtěl odejít, avšak zima mi zatemnila mozek a já se ozvala. „Hej to mě tu necháš chcípnout zimou ty jedno psisko špinavé“? To už strážník neustál a začal v plandavých kapsách hrabat klíče, jakmile našel ten správný zuřivě odemkl dveře mé cely a vpadl dovnitř... Postavila jsem se proti němu a dala jsem si ruce v bok. To ho na chvíli zarazilo, ale to mu nezabránilo, aby se na mě v zuřivosti vrhl. Srazil mě na zem a vyrazil mi tím dech, zatímco jsem se snažila znovu se naučit dýchat a aspoň trochu ho při tom jeho útoku ho zranit, strážník uchpil správně obušek a začal mě jím mlátit hlava nehlava. První rána mi padla opět do zad, díky tomu jsem ale mohla znovu dýchat, což mi moc nepomohlo. Další rány byly směřovány do obličeje nohou a zad. Měla jsem zlomené minimálně čtyři kosti a strážník nepřestával. Obušek se ve vzduchu míhal neskutečnou rychlostí přestala jsem počítat nárazy obušku a zlomeniny a začala jsem pomalu strácet vědomí. Přicházela smrt... Z posledních sil jsem mu poškránala obličej, načež bylo v dálce slyšet pouhé „ svině jedna“.
Odešel,chvíli se vrátil s jutovým pytlem na mrtvoly. Naklonil se ke mě a zkontroloval mi tep. V nestřežené chvilce mi na spodní ret padla kapka jeho krve, měla jsem pocit, že se mi do žil vlévá živá voda, cítila jsem jak se mi kosti s křupáním začínají rovnat, jak mne brní konečky prstů a prohřívá se mi celé tělo, potřebovala jsem té tekutiny více … mnohem více. Zvedla jsem se jak to jenom šlo a začala jsem se plazit k strážníkovi, ten byl tak ochromený mým zmrtvých vstání, že omdlel. Zasmála jsem se hlubokým hrdelním hlasem a začala jsem z něho sát další „životodárnou vodu“. Nasytila jsem se celkem rychle a stejně tak se mi rychle uzdravily moje polámané a pohmožděné kosti. Byla jsem štěstím bez sebe. Šla jsem si opět sednout na okno. Venku se nic nezmněnilo, vystrčila jsem hlavu jak nejvíce jsem mohla a užívala jsem si chladivý větřík, který mi na obličej přinášel příjemné spršky deště. Omývá mi zbytky krve z tváře a pot z čela. Miluji déšť je příjemný, chladivý a člověka nádherně skryje. Opřela jsem si hlavu o mříž a zasmála jsem se, něco mě ale vyrušilo. Lampa, která vždy spolehlivě svítila v této temné uličce se rozblikala, ale zvláštně, jakoby dávala vědět, že něco přijde, že se něco blíží. To nebylo dobré, ba naopak musela jsem odejít. Našel mě tu. A to není dobře to není dobře. Baltazar je tady. Ale nejdříve se musím zbavit těla a nějak se dostat z cely. Ale to zvládnu raz dva. Zasmála jsem se hrdelním hlasem, luskla jsem prsty a vyskočilo pár jisker. Zachvíli mi začali hořet ruce, nohy, trup těla a nakonec mi plameny začaly olizovat obličej a spolykaly mě celou v tu chvíli všechno vybouchlo jako po výbuchu atomové bomby. Černý koberec vran se vznesl nad rudoorandžové plameny, hlučně krákaly a létali do kruhuokolo místa výbuchu. Lepší entrer jsem si ani nemohla přát. Vítej světe tak jsem tady zase.