Kronika Keronie 23. kapitola

Procházela se rozkvetlou loukou a rukama rozrážela vysokou trávu. Kolem ní poletovali včely a motýli. Slunce jasně svítilo a jeho teplé paprsky ji laskaly na kůži. Prodírala se trávou, která byla velmi hustá, že skrze ni ani nedohlédla na zem. Zavadila nohou o nějakou překážku ukrytou před jejím zrakem a spadla na zem. Pořezala si ruce o ostré stonky trávy a začala kýchat, když se jí do dýchacích cest dostal pyl.
Snažila se ze země zvednout, ale něco drželo její nohy na místě. Ohlédla se a spatřila velkého černého hada, který se jí obmotával kolem nohou. Byl velký jako hroznýš či krajta. Plazil se jí po nohou a zádech a za pár sekund jím měla obmotáno celé tělo. Seděla na zemi a nemohla se hrůzou hnout. Stejně by neměla šanci. Škrtiči své jméno nemají nadarmo. Za chvíli se jí nedostávalo dechu a dělaly se jí mžitky před očima.
Najednou se před ní objevil Richard se zakrvácenou tváří a díval se na ni rozzlobeným pohledem.
„Vidíš, co jsi provedla?“ zkřivil obličej, když promluvil obviňujícím hlasem.
Jeho tvář se změnila v Sebastianovu. Ten se na ni mračil a vrtěl nesouhlasně hlavou.
„Jak jsi to mohla udělat?“ ptal se jí zraněným hlasem.
Veronika absolutně nechápala, co špatného provedla. Jeho tvář se začala pozvolna měnit a nabývat podoby pana Neznámého. Ten se na ni škodolibě zakřenil.
Cítila, že jí dochází dech. Poslední, co na tomto světě viděla, než se její vědomí ztratilo navždy pryč, byla jeho zlomyslná tvář, dívajíce se na ní stříbřitošedýma očima a šepotajíc: „Nezapomeň na naše krátké setkání. Nikdy…“
Šepot pak nahradila temnota.


Probudil ji šramot v pokoji. Dál ležela nehybně na posteli, ale její smysly byly zbystřené na maximum. I se zavřenými víčky věděla, že je hluboká noc. Uvažovala, co by to tak mohlo být. Byla si jistá, že žádný člověk to být nemůže, protože ihned co vešla včera do pokoje, zastrčila závoru na dveřích. Zbývalo tedy nějaké zvíře, ale muselo by být větší než myš, protože ony zvuky odpovídaly daleko mohutnějšímu tělu.
Teď. Zase ten zvuk, co ji probudil. Znělo to, jako něčí kroky.
,Ale to nemůže být možné, vždyť jsem tu závoru zaklapla. Jak by se tady pak mohl někdo dostat?‘ Málem se plácla do čela, jak byla hloupá. ,No jistě, je to jediné vysvětlení. Musela tady být tajná chodba.‘
Poté co si uvědomila, že to může být opravdu i člověk, se pod pokrývkou napjala. Začínala být vyděšená. Neuběhlo dost času, aby se uklidnila z včerejšího setkání, které ještě přibarvil sen, z kterého se před chvílí probudila. Byla nervózní a napnutá jako struna. Chce jí ublížit? Stihne mu utéct? Litovala, že u sebe nemá žádnou zbraň. Musí si nějakou do příště opatřit.
Tiché kroky se blížily k posteli z její levé strany. Divila se, že se vůbec probudila. I v bdělém stavu je měla problém slyšet.
Snažila se dál klidně dýchat a nenapínat příliš svaly. Hlavou byla otočená na druhou stranu, takže i kdyby otevřela oči, stejně by na narušitele neviděla. Tak jako tak byla v pokoji tma, takže by určitě nic neviděla i s otevřenýma očima.
Slyšela, že se postava zastavila. Byla si už jistá, že to je člověk, protože ho slyšela dýchat. Musel být velmi blízko. Znenadání se prohnula matrace vedle ní a Veroniku stálo skoro všechny nervy, aby se nepohnula nebo nevykřikla. Ta osoba si sedla na kraj její postele. Byla tak blízko, že se jí mohla dotknout, kdyby zvedla levou ruku.
Zavrtěla se a otočila se tváří na druhou stranu. Doufala, že to vypadalo, jakoby stále spala. Čekala, co dalšího udělá.
Zašustilo oblečení a její tváře se lehce dotkly konečky prstů. Zaťala pod dekou ruce v pěst. Ten jemný dotek na tváři se změnil v pohlazení. Lehounce se dotýkal její tváře, jakoby se bál, že by se roztříštila na tisíc kousků. Jeden pramen vlasů ji zastrčil za ucho a pohladil ji hřbety prstů.
Veronika začínala mít potíže s dýcháním a srdce jí bilo jako splašené. Ale nebylo to ze strachu. Byla si jistá, že ten člověk jí nepřišel ublížit. Kdyby ano, jistě by se jí tak zamilovaně nedotýkal. Právě jeho jemné a láskyplné hlazení v ní vyvolávalo pocit vzrušení a zrychlovalo tep.
Prsty z tváře zmizely, ale to co následovalo poté, dalo pořádně zabrat Verunčinu sebeovládání.
Naklonil se nad její obličej a jemně ji políbil na čelo. Bylo to jako zatřepotání motýlích křídel. Tak jemné a něžné. Ucítila kořeněnou směs vůní. Zdálo se jí, že je jí něčím povědomá, ale neuměla určit odkud.
Postava poté ihned z pokoje odešla. Veronika ještě několik minut ležela ve stejné pozici se zavřenýma očima a uchovávala si v paměti každý detail. Byla si jistá, že tu vůni už někdy cítila. Opatrně se dotkla čela, jakoby se ujišťovala, že tam nemá vypálené znamení. Protože pořád cítila v místě, kde ji políbil, horkost. Promnula si obličej a znovu se zachumlala do přikrývky. Rozhodla se to vyřešit ráno. Teď se jí chtělo jen spát a na nic nemyslet.


Ranní probuzení nebylo tak vzrušující jako to noční. Poté co ji klepáním na dveře vzbudila její komorná, se opláchla, učesala a oblékla opět do haleny, která měla světle modrou barvu a byla vypasovanější než ta předešlá, a černých kožených kalhot. Vestu nechala ležet na židli. Cítila se v ní jako v korzetu. Po vydatné snídani, kterou absolvovala sama, neboť Sebastian s Richardem se neobjevili, se vydala do knihovny. Těšila se, až pokročí v překladu.
Jaké pro ni bylo překvapení, když v jednom z křesel našla usazeného Sebastiana. Jen co ho uviděla, radostně se k němu rozběhla a byla by ho i objala, ale kvůli přítomnosti několik bratrů to nemohla udělat. Alespoň mu stiskla rameno a s úsměvem pravila: „Tak ráda tě vidím, Sebastiane. Jsi už v pořádku? A kde je Richard? Přitížilo se mu snad?“ zavalila ho otázkami. Zároveň ji zaplavila vlna zahanbení, protože si na ně za celý večer nevzpomněla. Také se stále cítila provinile za to, co se jim stalo.
„Posaď se, má paní, a já ti vše řeknu,“ snažil se ji uklidnit. „Jsem zcela zdráv. Richard musí ještě dopoledne zůstat v posteli, ale na odpolední hodinu se jistě dostaví. Nemusíš mít starosti,“ pohladil ji konejšivě po ruce.
Veronika se konečně uklidnila a pohodlně se v křesle posadila. Pozorovala Sebastiana a hledala nějaké lži či faleš. Ale nic nenacházela a musela tedy připustit, že to je pravda a jsou v pořádku. Stále živě viděla Richardovu krev na své dlani. Povědomě si dlaň otřela o kalhoty. Když si své počínání uvědomila, stiskla dlaň v pěst a soustředila se na to, proč zde přišla.
Vytáhla ze stolku útlou knížečku s runami a pergameny s překladem. Našla poslední odstavec, kde skončila a dala se do překládání. Sebastian ji celou dobu pozoroval, a když k němu po pár minutách zvedla zrak, z důvodu, že už neuměla vydržet jeho pohled, který ji šimral na tváři, uviděla jeho překvapenou tvář a vykulené oči.
„Děje se něco?“ ptala se ho ustaraně.
„Ty… ty… ty to umíš přečíst?“ vykoktal udiveně.
„No… ano. To písmo znám z mého světa. Je to špatně?“
„Ne, to rozhodně ne. Jen že tyto knihy zde neumí přečíst nikdo, musím to jít říct Mistru Malcolmovi,“ byl užaslý. Roztržitě vstal, něco zamumlal a zmizel jako pára nad hrncem.
Veronika za ním několik sekund konsternovaně civěla, než se znovu pustila do překladu. Jen doufala, že Sebastiana nenapadne sem Malcolma přivést. Na něho opravdu po ránu náladu neměla.
Přeložila sotva dva odstavce a už k jejímu místu mířil Malcolm v závěsu se Sebastianem. Přestala psát, protože jí bylo jasné, že od teď se bude mluvit. Ještě než se podívala na Malcova, hodila výhružným pohledem po Sebastianovi. Ten měl tu slušnost, že se aspoň zčervenal.
„Je to pravda?“ začal bez pozdravu Malcolm. „Umíš to přeložit?“
„Dobrý den, Malcolme. Jak ses měl? Já dobře. To máme hezké počasí, že ano?“ odpověděla mu a pobaveně sledovala, jak se zarazil a poté v několika sekundách změnil několik výrazů na tvář. Nakonec mu zůstal ten, kde výhružně mhouřil oči a ústa měl přísně stažená do úzké linky.
„Dobrý den, Veroniko Sofie, vede se mi dobře. Počasí nám přeje,“ odpověděl s těžko skrývaným hněvem a výhružným podtónem, jakoby ji sděloval, ať si s ním nehraje.
„Ano, umím to přeložit,“ řekla a čekala na jeho reakci. Doufala, že to nebude ta samá jako u Sebastiana. To by už opravdu nevydržela a vyprskla by smíchy.
„To je skvělé. Jak jsi daleko?“ překvapil ji svým sdělením.
„Začala jsem s tím včera, mám několik stránek textu, ve kterém se píše o bájích. Ty zbývající knížky jsou o bylinách a magii.“
„Za jak dlouho budeš hotová s překladem?“ vyhrkl jen, co domluvila.
„No… několik dnů mi to ještě zabere. Do týdne bych ty báje mohla zvládnout, mají asi padesát stran,“ odpověděla zaraženě a s děsivým tušením sledovala, jak Malcolm dochází ke stejnému závěru, který ji napadl také.
„Pokračuj poté překladem i těch zbývajících textů, ano?“ rozkázal jí a ani nepočkal na její souhlas a kvapem odešel.
Vyjeveně zírala na jeho rychle mizející záda a se zděšením si uvědomovala, že musí přeložit i ty další svazky, jen proto, že on to chce. Neměla v plánu se mu zmiňovat, že ten text s magií stejně přeložit chtěla, ale vědomím toho, že jí to poručil, dělalo tento zatím docela zábavný úkol úlohou povinnou a tím pádem méně záživnou.
Povzdechla si a zadívala se se stále zachmuřeným výrazem na Sebastiana. Ten se pod jejím přímým pohledem v křesle přikrčil.
„Jelikož za to můžeš ty, budeš mi pomáhat,“ sdělila mu své rozhodnutí a sledovala, jak horečně přikyvuje.
Ukázala mu abecedu, aby si ji přepsal na nový pergamen a aby se mohl pustit do překladu textu o bylinách. Schválně mu dala tu nejméně záživnou část. Byl to jeho trest za to, že sem Malcolma přivedl. Nebylo jí ho líto. On si zřejmě uvědomoval svou chybu a bez řečí se pustil do abecedy.
Pracovali několik hodin mlčky. Několikrát se jí sice ptal na nějakou špatně čitelnou runu, u které si nebyl jistý, co znamenala, ale o ničem jiném nemluvili.
Veronice to vyhovovalo. Mohla tak v klidu překládat. Sem tam ji v mysli napadaly různé myšlenky o včerejším incidentu a noční příhodě a zvažovala, zda to má někomu říct. Nebyla si jistá, zda by ji kromě Sebastiana a Richarda někdo věřil. Byla sice jejich budoucí vládkyně, ale mnozí muži to tak nebrali anebo si to pořád neuvědomovali. Nemohla se jim divit – se svou malou výškou a ne příliš krásným zevnějškem je jistě příliš neohromila. Nepochybně očekávali muže, a pokud někoho napadlo, že by to mohla být i žena, určitě v jejich představách vypadala docela jinak. Vycítila jejich nedůvěru k ní a byla si jistá, že pokud by někoho z jejich středu označila za násilníka, určitě by jí nevěřili. Navíc Richard a Sebastian by ji věřili do té míry, že by ji už pak nenechali jít samotnou ani na záchod. Rozhodla se, že si obě události nechá pro sebe. ,Třeba se to už nebude opakovat,‘ řekla si v duchu. Musela v to věřit, protože jinak by se lekala každého stínu a do stáje by už sama nikdy nevkročila.
Byla ponořená do překladu a nevnímala okolí. Proto také sebou pořádně trhla a udělala na pergamenu velkou kaňku, když jí Richard zašeptal do ucha pozdrav. Bezděčně jí to připomnělo včerejší incident ve stáji a jen se sebezapřením v sobě udusila výkřik.
Rychle se na něj otočila, aby mu mohla vynadat. Jenže nepočítala s tím, že stál jen kousek od ní a byl k ní stále skloněný. Když chtěla zvednout hlavu, narazila temenem na jeho bradu. Oba bolestí zaúpěli. Třela si rukou bolavé místo a konečně se na něj podívala.
„Teda ty máš ale tvrdou lebku,“ pronesla, co jí první napadlo. „Jsi celý?“
Třel si dlaní bradu a nedokázal skrýt úsměv. „Má lebka už zažila i horší srážky, má paní. Ale je dobré vědět, že nemám stát blízko tebe, když se vylekáš. Příště by mě to mohlo bolet více,“ přestal si třít bradu a na tváři vyloudil úsměv hodný hollywoodské hvězdy.
Kdyby Veronika neseděla, jistě by se jí podlomila kolena. Byla ze sebe schopná pouze vykoktat: „J-jistě Richarde. Příště by možná stačilo na mě nejprve promluvit, než se přiblížíš.“
„Budu to mít na zřeteli, má paní,“ řekl a dvorně se jí uklonil.
Začínalo být jí trapně. Znovu mu ublížila. Při úkloně zavadila zrakem o jeho zadní část hlavy, ale žádné zranění a obvaz neviděla.
„Rána se ti už zahojila?“ ptala se ho udiveně.
„Zajisté, má paní. Nebylo to nic vážného,“ utěšoval ji.
„Co tady děláš?“ už více uklidněná ho z křesla pozorovala. Nad rychlým průběhem léčby se už přestala pozastavovat. Zřejmě opět zafungovala magie. Aby mu pohlédla do tváře, musela pořádně zaklonit hlavu.
„Když jste ani jeden z vás nebyl v jídelně, došlo mi, že jste se zdrželi v knihovně a šel jsem se sem podívat,“ dořekl a usmál se na ni.
Veronika se opět cítila trochu hloupě, protože čas strávený v knihovně ji opravdu nepřipadal tak dlouhý. Zamračeně se podívala na Sebastiana a chtěla mu říct, aby ji příště upozornil, ale jeho pobavený obličej jí v tom zabránil. Měla pocit, že se baví na její účet. Přimhouřila oči a chtěla mu něco nepěkného říct, ale nedostala k tomu možnost.
„Můžeme jít?“ přerušil ji Richard.
Vrhla ještě jeden zamračený pohled na Sebastiana a poté se zvedla a kráčela za oběma do jídelny.
Tam je čekal oběd s několika chody. Kromě opečených opeřenců, byly na stole i tácy se dvěma druhy ryb, různé druhy pečiva, zeleniny a samozřejmě ovoce. Nechyběl ani tác s kousky sýra. Na ten se Veronika raději nedívala. Už ve svém světě neměla sýrové pochoutky ráda a pochybovala, že by to zde bylo jiné.
V klidu si nabírala jídlo a do konverzace obou mužů se nezapojovala. Jen zadoufala, že na sebe dneska křičet nebudou. Včerejší příhodu si opravdu zopakovat netoužila. Pomalu žvýkala maso a pozorovala je, jak se spolu baví. Sebastian zrovna dovyprávěl jakýsi vtip, který ona nepochopila, a Richard se mu od srdce zasmál. Pokračovalo to tak po celý čas oběda. Navzájem se škádlili, popichovali a smáli se vtipům a příhodám toho druhého. Musela obdivovat jejich přátelství. I přesto, že se včera pohádali, uměli se dneska bez problémů mezi sebou bavit. Jakoby se včerejší událost ani nestala.
Vzpomněla si na úryvek z jedné knížky, kde autor popisoval hádku mezi nejlepšími přáteli. Jejich chování vysvětlil tím, že oni dva jakožto nejlepší kamarádi na sebe nepohlížejí jako na přátele, ale spíše jako na rodinu a tím pádem se tak i hádají. V běžném životě se většinou se svými přáteli hádat nechceme, a proto se snažíme konfliktním situacím vyhýbat. Ale když se jedná o rodinu, klidně se pohádáme i do krve. Existují výjimky, ale ty potvrzují pravidlo.
Přesně takový pocit měla z přátelství Richarda a Sebastiana. Byli spíše rodina než jen kamarádi. Napadlo ji, že o nich vlastně vůbec nic neví. Jestli mají rodinu či přátele. Rozhodla se, že to v nejbližší době zjistí.
Dožvýkala poslední sousto a dopila zbývající doušek vína. Už se nad tím vínem ani nepozastavovala. Plně ji vyhovovalo, že se po něm necítila opilá.
Skočila se opláchnout do vedlejší místnosti a poté společně pokračovali do stájí na její další výuku jízdy na koni.