Kruh - kapitola sedmá

Slyšela, jak oddychuje. Ten neznámý, co stál za ní a hrozil jí smrtí. Soustředila veškerou energii do své mysli. Pocítila v hlavě náhlý příval tlaku. Když už si myslela, že jí snad každou chvílí praskne, prudce se otočila a vykřikla. Nejen že se jí tím podařilo vzbudit Ravena, ale jekot prosycen manou odhodil muže v kovové zbroji s připravenou kuší několik stop vzad a povalil jej na záda. V tom samém okamžiku jí stehno proklála šipka, bolestí vykřikla a sesunula se na zem.
To už se ale černá puma hnala na střelce, který jí dostal.
„Ať ta kočička radši zůstane tam, kde je!“ pronesl výhružně další z několika mužů, kteří postupně vylézali z okolního křoví, mířil přitom na dívčinu hlavu. Jeho slova přinesla kýžený efekt. Kočka se neochotně zastavila, prskala vzteky. Amawel stékaly po tvářích slzy bolesti a nepochopení. Co jsou zač? Co chtějí? Jsou to banditi?
„Nechte ji být!“ ozval se náhle hlas z druhého konce mýtiny. Dívka k němu s nadějí obrátila hlavu. Christianne stál na nohou a mířil k nim. Neozbrojen, ve tváři rozhořčení, které se mísilo s radostí. Nechápala. Bolest v levé noze se začala stávat nesnesitelnou. Klekl si vedle ní a tmavě zelenýma očima si ji starostlivě prohlédl.
„Jsi v pořádku?“
„M-myslím, že ano…“ zmateně vykoktala, muži stojící v kovových zbrojích kolem nich nehnuli ani brvou. Až to nakonec jeden z nich, řekla by, že to byl ten nejstarší a v nejhezčí zbroji přerušil tíživé mlčení.
„Pane, vaše matka… měli jsme o vás strach když… a pak jsme vás našli jak tam jen tak ležíte a ta elfka a…“
„No a přitom to je úplně naopak, dlužím jí svůj život.“ opáčil rychle mladík. „Zachránila mě před touhle věcí a vy jí na oplátku postřelíte.“ ukázal na mrtvého netvora.
„Já… nevěděl jsem že, vypadalo to jako…“ omluvně se zahleděl na elfku a pokorně sklopil hlavu. Vypadalo to až komicky, že muž dvakrát starší chová k mladíkovi takový respekt.
„Kapitáne, pomozte mi jí zvednout, myslím, že matka nebude mít nic proti, když pohostíme mého zachránce, ne?“ pokračoval mladík. „Teda jestli s tím budeš souhlasit.“ tázavě pohlédl na sedící dívku. Amawel se zadívala na Ravena, ale z jeho kočičí tváře nedokázala vyčíst žádnou odpověď. Když si mladík všiml jejího pohledu, otočil se k šelmě také.
„To je tvá kočka, viď? Překrásné zvíře.“ konstatoval Christianne s úsměvem. „Myslím, že bychom tě měli co nejdřív ošetřit, takže žádné zdržování.“
Jelikož Raven očividně nic nenamítal a jen nezúčastněně sledoval dění kolem sebe, rozhodla se elfka souhlasit. Chris si vzal jednu její ruku kolem ramen a pomohl jí vstát, nemohl si nevšimnout, že se v očích zrcadlili další slzy. Kapitán stráží učinil to samé s druhou. Pomalu se i s celým doprovodem sedmi dalších strážců dali na cestu. Puma se líně vydala za nimi, avšak celou cestu si držela viditelný odstup.
„Jsi čarodějka, že? Pak tedy jsi určitě vyslanec Kruhu!“ začal se vyptávat mladík, aby přerušil ticho. Amawel díky bolesti zranění neměla myšlenky téměř na nic jiného, natož aby si vymýšlela nějaké lži.
„Hm... ano, jsem.“
„Kam máte namířeno?“ pokračoval.
„Lothering.“ sykla.
„To je náhoda! Otec se před pár dny vydal tím samým směrem!“
„Hm…“ ztěžka zamručela, nechtěla ale, aby to vyznělo opovržlivě, nebo s nezájmem. Mladík se zdál být sice milý, ale prozradila se jako čarodějka a navíc je zraněná.
„Omlouvám se, z nohy ti čouhá šipka a já bych se pořád jen vyptával. Myslím, že si můžeme promluvit i pak, no ne?“ letmo se na ni usmál. Byla za to vděčná, bude si moct svůj „příběh“ alespoň pořádně promyslet. Raven se zřejmě rozhodl raději neprozrazovat, a proto to neměla v úmyslu ani ona. Únava a bolest způsobily, že jí hlava klesla na mladíkovo rameno. Poslední co jí uvízlo v paměti bylo, jak sebou Chris polekaně trhnul.

Stála na rozkvetlé louce, slunce zářilo a vánek si pohrával s jejími dlouhými, blonďatými vlasy. Usmála se, vůně květin byla omamná. Zatočila se kolem dokola, až jí vítr rozevlál sněhobílé šaty. Hlasitě se rozesmála a rozběhla se dolů, z mírného kopce. Když uviděla v dálce přicházejícího muže, vydala se mu naproti. Byl to hnědovlasý člověk, s několika málo šedými prameny v přiléhavé, kožené vestě a kalhotách. Poznala v něm Thomase a o to s větší radostí se k němu rozběhla. Jakmile byla téměř u něj, všimla si další postavy mířící k nim. Žena v zelených šatech. Thera! A další, tentokráte elfí. U stvořitele, vždyť to byl její malý bráška, matka a otec! Chtěla se jim vrhnout kolem krku, ale nemohla. Nohy měla jako z kamene. Všechny ty postavy kolem ní utvořili kruh, ve tváři žádné emoce. Poslední člověk si stoupl přímo před ní. Theodor. Usmíval se na ní. Najednou jí nepřipadal jako ta zrůda, co jí chtěla ublížit. Byl to jen obyčejný muž, bez jakéhokoliv náznaku šílenství v očích, které z nich při jejich posledním setkání tryskalo. Přistoupil k ní a vzal ji za ruku.
„Omlouvám se, šílenství zakalilo mou mysl. Nikdy bych…“ nestihl dokončit větu. Amawel mu vrazila dýku s Tevinterskými runami přímo do břicha a vzápětí jí prudce vytáhla. Theodor jen bezmocně vydechl a skácel se k zemi. Její sněhové šaty zkropily rudé kapky. Upustila dýku a sledovala, jak jí po rukou stéká krev. Členové kruhu na ni postupně začali ukazovat.
„Jsi vrah.“ pronesl s klidem její malý bratříček.
„Vražedkyně.“ upřesnila stejně ledově Thera.
„Nejsi naše dcera.“ ujal se slova její otec.
„Nejsi…“ opakovala matka. „Nikdy bychom na tebe nemohli být pyšní.“
„Jak jsi jen mohla.“ pokračovala Thera.
„Zabila jsi templáře, služebníka Stvořitele, nevinného.“ dodal Thomas.
„Vrah!“ pronesli jednohlasně všechny postavy.
„Ne! Jen jsem se bránila!“ vykřikla dívka a přiložila si ruce k uším, aby nemusela poslouchat své milované.
„Vrah!“ opakovali stále postavy.
„Už dost, to stačí! Přestaňte!“ křičela dívka se slzami v očích. Z kruhu se ale stále ozývalo ono slovo.
„Vrah!“
Probudila se.

Prudce se posadila, byla celá zpocená. Odhrnula si vlhké vlasy z tváře. Kolem byla tma, do oken bušil déšť. Jen z druhého konce místnosti k ní doléhalo měkké světlo bohatě zdobeného svícnu.
„Konečně jsi vzhůru.“ řekl mladík sedící vedle ní a podal jí džbánek s vodou. Dopřála si několik doušků chladné vody, než mu jej vrátila zpět.
„Když si se uprostřed cesty zhroutila, měl jsem celkem strach, opravdu.“ dodal pobaveně. Přejela si rukou po zranění, šipka už byla venku. Namísto ní nalezla obvaz.
„Já… děkuju ti.“ špitla.
„Ne, to já ti děkuju, Amawel. Kdybys nepřišla, bylo by mě to asi rozpáralo.“ usmíval se na ni. „Co to vlastně bylo?“
Její jméno, pamatoval si ho. I přesto že byl na pokraji bezvědomí, věděl, jak se jmenuje. „Myslím, že jen posedlé zvíře.“
„Jen?“ pobaveně se jí otázal. „Mně dalo teda pořádně zabrat.“ při těchto slovech si přejel rukou po bílé košili se zlatým lemem. „Díky tvému kouzlu po ní nezbyly ani jizvy.“ Amawel teprve teď docházelo, že má na sobě dlouhou, sametovou noční košili v perlové barvě a že ji tak mladík nejspíš viděl nahou. Instinktivně si přitáhla vyšívanou deku blíž k tělu. Náhlý příval studu způsobil, že její tváře zrůžověly jako právě natrhané maliny. Všiml si jejího pohledu a náhlé změny výrazu její tváře. „To, to já ne…“ vykoktal „hned jak jsme tě přinesli, starala se o tebe matka a služebné.“
Nedalo by se říct, že se jí zrovna ulevilo.
„Co tvá noha? Jak se cítíš? Je to lepší?“ položil hned tři odlišné a přitom tak stejné otázky, aby změnil téma a neuváděl již dívku dál do rozpaků. Amawel opatrně nadzvedla přikrývku a odhalila tím tak obvázané stehno. Když jím pohnula, stále to bolelo. Nic, co by nezpravila trocha léčivého kouzla, pomyslela si.
„Budu v pořádku.“
„To jsem rád… opravdu.“ usmál se mladík a vstal ze židle. Všimla si, že za ním leží v rohu černá puma stočená do klubíčka a pravidelně oddechuje.
„Tady máš…“ podal dívce malý, pozlacený zvoneček, který sundal z poličky, která visela nad postelí. „Kdybys cokoliv potřebovala, stačí zazvonit a někdo přijde.“ lehce se uklonil, ještě jednou jí počastoval zářivým úsměvem a s přáním dobré noci se dal na odchod. Nevěřila svým dlouhým uším. Kdyby něco potřebovala, má zazvonit. Choval se k ní jako by snad byla Orlaiskou císařovnou. K ní, k elfce, k uprchlíkovi. Málokdo by se zachoval tak jako on. Nebo tím snad něco sleduje? I když je fakt, že mu lhala. Asi si myslí, že je vyslanec Kruhu, proto se k ní chová s takovou úctou. Ano, to bude ten důvod, určitě.
Se zálibou si prohlížela zlatavý zvoneček. Bylo to takové malinké, umělecké dílo. Odkud asi je? Z Fereldenu? No, to asi těžko. Takovou věc by žádný z místních kovářů nevyrobil. Všichni zdejší lidé byli až příliš praktičtí. Žádné detaily, jen stoprocentní funkčnost. Opatrně, aby nevydal ani hlásku, ho položila na židli, z které před chvilkou vstal mladík. Pomalu vsunula ruku pod přikrývku na své zranění a zavřela oči. Cítila šimrání jiskřiček, které seskakovaly jako maličcí závodníci z její ruky a vpíjely se do nohy. Když skončila, odmotala obvaz. Po ráně nezbylo nic než maličká jizva. Ale i s tou si časem kouzlo poradí. Natáhla se, teď už bezbolestně na lůžko. Látka, z které byl polštář i deka utkán, byla neskutečně příjemná a hebká na dotyk. Pod tíhou dešťových kapek narážejících do okenní tabule se jí klížila víčka. Určitě už nebyla ve věži…