Literromán - 5. kapitola

Král seděl v jídelní hale hradu u dlouhého stolu. Za ním postával jeden ze sluhů, čekaje na jakékoli povely.
„Řekni mi, Garefe, kolik králů potřebuje jedna země?“ oslovil ho náhle král. Sluhovi chvíli trvalo, než si přebral, že Jeho výsost opravdu mluví na něj. Potom přistoupil ke svému vladaři blíže.
„Která země, pane?“ zeptal se polohlasem.
„Naše země,“ odvětil král. Sluha na okamžik zaváhal.
„Jen jednoho, pane. Vás,“ odpověděl nakonec.
„A když mne nebude? Co když zemřu? Co bude potom? Kolik králů bude potřebovat země?“ naléhal král.
„Je nesmysl mluvit o tvé smrti. Proč bys měl umírat? Hrad je plný lidí, kteří by dali svůj život, aby ochránili tvůj, včetně mě,“ ozval se za vladařem jiný hlas. Král se prudce otočil a vzápětí ulehčeně vydechl.
„Neměl by ses takhle plížit,“ pokáral příchozího. Muž se beze slova uklonil.
„Pojď, posaď se ke stolu a posnídej se mnou.“ Muž se usadil po králově pravici. Sluha mu nalil vína. Muž si promnul zarostlou bradu a upřel váhavý pohled na jídlo.
„Není otrávené,“ zasmál se král.
„Nebojím se otráveného jídla. Jen nemám hlad,“ odvětil muž.
„No tak, Laerte, neostýchej se přece. S kým bys chtěl posnídat, když ne se svým králem?“
„Nemám hlad, bratře. Nebudu jíst. Raději bych poslouchal.“
„Co chceš poslouchat? Snad ti nemám vyprávět dětské povídačky, jako když jsme byli kluci?“ usmíval se král. Muži škublo ve tváři.
„Nechci slyšet žádné povídačky. Řekni mi něco jiného…kampak se poděl tvůj zázračný triangl?“ zeptal se klidně. Z králova obličeje se vytratila veškerá barva.

Naoko zírala do stěny tvořené padající vodou a tiše šeptala slova v jazyce, kterému Kora ani Reve nerozuměli. Náhle dívka vykřikla. Reve jí spěšně přikryl dlaní ústa a utišil tak část zvuku. Naoko nevypadala, že by si něčeho všimla. Dál tiše šeptala do vody, ve které se teď vznášela hlava stařeny.
„Baba,“ zahučela Kora do Reveho prstů.
„Máš to?“ zajímala se Naoko obrazu ve vodě. Baba se zatvářila zmateně a rozhlédla se kolem sebe.
„Má paní?“ vykřikla překvapeně. Naoko vzdychla.
„Ve vodě,“ zamumlala. Baba se otočila a sklonila se k čemusi, co zřejmě na její straně bylo jezírkem.
„Má paní,“ zašeptala s posvátnou úctou v hlase.
„Jsem tvá královna. Promlouvám k tobě skrz lesní elfku. Slyšíš mě?“ ptala se Naoko. Baba dychtivě přikyvovala.
„Máš tu lahev, kterou jsem ti kdysi dala do úschovy?“
„Jistě, má paní. Mám ji u sebe skoro pořád!“
„Je na čase, abys ji dala dívce,“ pokračovala Naoko. I přes rozvlněnou vodu bylo vidět, jak Baba pobledla.
„Ale ona…ona už se mnou není. Lesní elf mi řekl, že je čas ji nechat jít,“ koktala stará žena. Kora a Reve skrytí za kamenem se neodvažovali ani dýchat. Naočina sličná tvář se zkřivila hněvem. Mávnutím ruky nechala obraz staré ženy zmizet. Rozezleně se otočila. Obě děti se ještě víc přikrčily. Naoko spíš proběhla, než prokráčela chodbou a rozkřikla se z plných plic.
„IVEINE!“

Ballar opatrně kapal lektvar z lahve do číše a modlil se ke každému, kdo by byl ochoten mu naslouchat, aby se dnes večer nestalo nic nepředpokládaného. Všechno, co nebylo v plánu, bylo špatné a nebezpečné a mohlo by ho stát život. O nohu se mu otřelo šupinaté tělo.
„Liasi, teď mě nech, potřebuji se soustředit na to, co dělám,“ vyjel na hada. Syčení, které následovalo, znělo tak rozhněvaně, jak jen syčení může znít.
„Jak poznám, komu mám lektvar dát?“ přemýšlel urputně Ballar. O kolik by byl svět jednodušší, kdyby se mu jeho pán alespoň jednou ukázal ve své normální podobě a ne jako zpitvořina z kousků mozaiky. Muž zalil lektvar vínem. Zasyčelo to, nápoj se zbarvil do černa a opět vybledl do ruda. Ballar opatrně čichl k tekutině. Nic nenasvědčovalo tomu, že je v číši něco víc, než jen víno. Zhluboka se nadechl, opět vydechl a vydal se po schodech dolů z věže pryč.
„Doufám, že to kuchařka zkontrolovala,“ ozvalo se za ním. V Ballarovi by se krve nedořezalo. Ztuhle se otočil, v očích záblesk smrti.
„Samozřejmě, že ano, můj pane,“ uklonil se úlisně. Laertes na muže upřel oči. Ballarovi z nich naskočila husí kůže.
„Komu neseš to víno, milý Ballare?“ zajímal se králův bratr.
„Královně, můj pane,“ špitl mu v odpověď muž. Laertes natáhl ruku.
„Donesu jí ho sám, stejně mám cestu kolem…“ oznámil.
„To není třeba. Přece nebudete dělat takovou podřadnou práci, pane…“ koktal Ballar. Muž ho zpražil rozezleným pohledem.
„Nést Její výsosti víno ti přijde jako podřadná práce? Kliď se, ty zmetku, než tvou opovážlivost sdělím králi!“ vztekal se Laertes a sebral mu číši z rukou. Královu (z)rádci se dělalo špatně od žaludku při představě, jak bude jeho pán zuřit. Měl na vybranou mezi dvěma rozezlenými a všehoschopnými pány.
„Třeba se mi podaří prchnout dřív, než se můj pán dozví, co se stalo s jeho cenným lektvarem,“ napadlo ho. Vzápětí se uklonil královskému bratru a odcouval zpět ke schodišti. Laertes si opovržlivě odfrkl a pokračoval chodbou ke královniným komnatám.

„O čem to mluvily? Máš snad nějaké kouzelné schopnosti?“ Reveho oči zářily zaujetím. Kora se zavrtěla a pokrčila rameny.
„Baba ovládá kouzla, ale nevím o tom, že bych něco takového uměla i já,“ oznámila po chvíli.
„Ale ony mluvily o nějaké schopnosti! Musíš něco umět! Něco důležitého, ne? Jinak by…Koro? Jsi v pořádku?“
„Proč bych nebyla?“ tázala se dívka.
„Tvoje oči…“ zašeptal Reve napůl bázlivě, napůl fascinovaně.
„Tvoje oči úplně změnily barvu. Copak to nevnímáš?“ ptal se. Ale Kora už ho neslyšela. Před očima se jí odvíjel celý svět. Všechno najednou zapadlo do sebe. Baba, lahev, zmizení její matky, její otec. Všechno najednou dávalo naprosto dokonalý smysl.