Kronika Keronie 24. kapitola

Lhala by, kdyby tvrdila, že se neobávala návratu do stájí. Jedinou útěchou bylo to, že po boku jí šli Richard se Sebastianem. Byla si jistá, že ji nenechají ani na chvíli o samotě. Samotná by neměla odvahu tam znovu vkročit.
Aladar ji přivítal, jak se už stávalo jeho zvykem, pokýváním hlavy. Podrbala ho mezi ušima a pohladila po krku. Sebastian ji donesl sedlo spolu s postrojem a ona vše Aladarovi nasadila. Byla ráda, že si postup zapamatovala správně.
Poté ho vyvedla ze stání na prostranství za stájemi. Opět tam bylo několik bratří, kteří mezi sebou zápasili formou boje z blízka a beze zbraně. Po prvotním šoku od nich zahanbeně odtrhla oči a věnovala se Aladarovi. Ale stále měla před očima pohled na jejich nahé hrudníky. Doufala, že si jejího zaseknutí nikdo nevšiml. Raději se vyhoupla na koňský hřbet a pobídla Aladara do chodu. Mířili do oplocené části, aby si zopakovala vše, co se předevčírem naučila.
Svaly na nohou zpočátku protestovaly a Veronika byla rozhodnutá, nejezdit dnes tak dlouho jako minule. Chtěla se do svého pokoje dostat po vlastních.
Několikrát projela prostranstvím tam a zpátky krokem, poté koně pobídla do klusu. Začala dělat kolečka. Chvíli jí trvalo, než si zvykla na ten správný rytmus. Nedívala se, co dělají ostatní muži, ani kde jsou Richard se Sebastianem. Byla si jistá, že jí jsou nablízku. Plně se soustředila na ježdění.
Po několika minutách se jí to opět zalíbilo. Ne nadarmo se říká, že nejhezčí pohled na svět je z koňského sedla. Cválala po okrajích prostranství a po několika kolech se otočila a cválala v protisměru. Začínala ji naplňovat radost z jízdy. Cítila i Aladarovo nadšení nad pohybem. Byla si jistá, že kdyby mohl a bylo by zde více místa, vyrazil by tryskem.
Díky tomu, že prostranství obklopovala skála, nedopadalo zde mnoho slunečních paprsků a i ty už pomalu začínaly mizet. Bez doteku slunce se zde během několika minut ochladilo a ani pohyb v sedle nedokázal Veroniku dostatečně zahřát.
Zastavila u hrazení a rozhlédla se. Richarda si všimla ihned. Mířil k ní dlouhými kroky a plášť za ním vlál, jak se rychle pohyboval. Ještě než stačila cokoliv říct, ji sdělil.
„Ochladilo se, má paní. Dnešní hodnu bychom mohli ukončit,“ chytil Aladara za uzdu a vedlo ho ven z ohrady. Veronika ještě stále sedíc v sedle jen pokrčila rameny. Musela připustit, že jí začínala být zima. Jen ji bylo líto, že hodina tak brzy skončila.
„Jezdila jsi zde skoro tři hodiny, má paní,“ řekl, jakoby mu bylo jasné, co se jí honilo hlavou.
Před vstupem do stájí zastavil a Veronika tak mohla seskočit z hřbetu. Přebrala od Richarda otěže a odvedla Aladara do jeho stání. Tam ho odsedlala a sledovala Richarda, jak ho vysouší slámou. Mezitím Aladarovi poděkovala hlazením za jeho poslušnost. Až po několika minutách si uvědomila, že nikde v okolí neviděla Sebastiana.
„Kam se poděl Sebastian?“ zeptala se Richarda.
„Očekává nás ve zbrojnici.“
Ihned ji napadlo, že by si mohla obstarat nějakou zbraň, kterou by si schovala pod polštář. Už jen to pomyšlení jí na tváři vyvolalo úsměv. Ten ji v mžiku zmizel, když koutkem oka postřehla pohyb v chodbičce. Otočila se tím směrem a snažila se něco zahlédnout. Zdálo se jí, že v jednom koutu zahlédla postavu se světlými vlasy, ale tento dojem ihned zmizel. Po zamrkání tam žádná postava nestála. Zatřepala zmateně hlavou a pohledem se vrátila k Richardovi. Ten už byl hotov a tak mohli společně stáj opustit.
Ve zbrojnici je čekal Sebastian u dřevěného stolu, na němž ležely různé zbraně. Zvědavě si je začala prohlížet. Byl tam i onen meč, o který se pořezala. Kromě několika mečů tu byly i dýky různých velikostí, mačety, kordy a nechybělo zde ani několik druhů luků spolu s šípy. Uvažovala, proč ji sem zavedli a ukazovali tyto zbraně. Jediné co ji napadlo, bylo to, že se konečně rozhodli seznámit ji se zbraněmi a jak se s nimi zachází.
Pohlédla na ně a tázavě zvedla obočí. Sebastian se jí do očí nepodíval, ale Richard ano. Zřejmě s tím co se bude dále dít, Sebastian plně nesouhlasil.
„Vyber si zbraň, s kterou by ses chtěla naučit bojovat nejdřív, má paní. Zvolili jsme takové, které bys neměla mít problém zvládnout,“ řekl překvapené Veronice Richard.
,To se budu učit bojovat se všema?‘ Běželo ji myslí. ,Páni, vždyť jsem ten meč ani neuměla udržet v ruce.‘
Přistoupila blíže ke stolu a zbraně si začala prohlížet důkladněji. Bylo ji jasné, že s lukem určitě začínat nebude. Neuměla by natáhnout tětivu. Meče ji zase připadaly už od pohledu velmi těžké. Šavle jakbysmet. Kord se jí jevil jako neúčinný, kdyby měla bojovat proti meči. A dýky zase moc krátké, ale ty by zase udržela v ruce. Ztrápeně si povzdechla nad nelehkou volbou a pohledem zabloudila až na úplný konec stolu.
Ležela tam zbraň, která vypadala jako meč, ale byla kratší. Spíš se podobala dýce, ale na tu zase byla moc velká. Zamyšleně k ní přistoupila a uchopila ji do pravé ruky. Musela zatnout svaly na paži, aby ji uzvedla jednou rukou, ale podařilo se jí to. Zvedla ji, až byl její jílec v úrovni očí. Se zájmem si prohlížela namodralou čepel rozšiřující se od hrotu po kořen, kterou protínaly různé spirály a vlnovky tvořící zvláštní obrazce, která přecházela v tmavě modročernou záštitu, válcovitou koženou rukojeť a modročernou hlavici šestiúhelníkového průřezu. Na čepeli bylo vytepáno několik runových znaků. Zalovila v paměti, co ty znaky znamenají. Znovu se na ně podívala a v duchu si je přeložila jako Meč naděje. ,Příhodné pojmenování,‘ napadlo ji.
Uchopila zbraň oběma rukama a shledala, že její malé dlaně se vejdou na krátkou rukojeť. Tak meč mohla bez problémů držet obouručně. S úsměvem vzhledla k nedaleko stojícímu Richardovi a ten ji úsměv oplatil. Sebastian se stále mračil.
„Začnu s tímhle,“ ujistila je svým výběrem zbraně.
„Myslel jsem si to, má paní. Vzhledem k tvé výšce, je tato zbraň ideální. Až ti zesílí svaly, naučíš se zacházet i s větším mečem,“ odpověděl ji nadšeně Richard. Jeho zápal byl nakažlivý. Veronika se už nemohla dočkat, až si všechny zbraně vyzkouší.
Zkusmo zatočila mečem v pravé ruce. Měla pocit, že pasuje přesně k její dlani. I bez odborných znalostí cítila, jak je vyvážený. Na délku měřila čepel něco kolem 40-50 centimetrů. Když si ho zkusmo přiložila k pasu, sahala jí jeho špička až ke kolenům. Podívala se znovu na stůl a hledala k meči jeho pochvu. Našla ji kousek od místa, kde meč ležel. Byla z tmavé kůže, jejíž povrch byl protkán modrými spirálami a propletenci.
Musela přiznat, že se jí její zbraň líbí. Nečekala, že zde objeví takový krásný kousek. Spíš by se hodil do muzea než k běžnému používání, ale jak už si musela několikrát opakovat, už se nenacházela ve svém světě a pravidla, která tam platila, zde neexistovala.
Napadlo ji, co se asi teď děje v jejím světě a co je s jejím otcem. Nechápala, jak na něho mohla zapomenout. Zděsila se, že si na něj nevzpomněla dříve. Úsměv, co měla na tváři, se jako mávnutím kouzelného proutku vytratil. Přestala vnímat okolí a soustředila se na svého otce. ,Copak jsem na něj ani jednou nepomyslela? To jsem tak nevděčná dcera? Jak to tam asi beze mě zvládá? Uvidím ho ještě někdy?‘ Po poslední otázce se skoro na místě rozbrečela. Jen s velkou námahou zatlačila slzy, které se draly ven. Sklopila oči k zemi, aby si nevšimli, že se jí lesknou.
Znovu si začala prohlížet meč, jen aby zaměstnala své ruce, ale myšlenkami byla na míle daleko. Vzpomínala, jestli se o jejím otci na tomto místě kdokoliv zmínil. Neuměla si vzpomenout. Ani si neuměla vybavit, jestli čas v jejím světě plyne stejně jako v Keronii. Jestli ano, za pár dnů ji čekají v jejím světě problémy. Nechápala, proč ji tyto otázky nenapadly už dříve. Asi za to mohly ony vzrušující události, které se zde každý den udály.
Odložila meč na stůl a rozhodnutá dopátrat se odpovědí se otočila na Richarda.
„Co se teď děje s mým otcem?“
„Co by se s ním mělo dít, má paní?“ odpověděl ji otázkou a zdvihl obočí.
„Jestli se u něj do týdne neukážu, bude vědět, že se mi něco stalo.“
„To nebude nutné, má paní. Čas zde běží jinak než ve vašem světě.“
„Jak?“
„Už jistě víš, že přecházet mezi jednotlivými světy se dá pomocí přenášedla. Dnes už existují jen ty, které tě přenesou v čase, který si určíš ty sama – buď do doby tvého odchodu, nebo do minulosti bez ohledu na to, jak dlouhý čas strávíš v Keronii. Přenášedlo naruší časovou kontinuitu takovým způsobem, že kdyby ses teď vrátila, zjistila bys, že doba strávená v Keronii se neodrazila ve vašem čase. Objevila by ses v tom samé čase, v kterém jsi z něho odešla sem. Tvůj vzhled by se nezměnil, i kdybys zde prožila mnoho let. Zůstaly by ti pouze tvé vzpomínky na dobu strávenou v Keronii.“
Veronika na něj vyjeveně zírala a snažila se pochopit, co jí to vlastně řekl.
„Tím chceš říct, že kdybych z Keronie odešla jako stoletá stařena, v mém původním světě bych stále vypadala na dvaadvacet? Rozdíl by byl jen v tom, že bych si těch osmdesát let života pamatovala?“
„Ano, má paní,“ pousmál se na ni.
„Páni,“ uměla ze sebe dostat pouze toto. Pořád stále nechápala celý tento svět, ale postupem času zjišťovala, že se zde nachází plno věcí, kterými ten její zdaleka předčí. Takže o otce si starost dělat nemusela. Mohla se za něj jít kdykoliv podívat a přitom neuběhne z pohledu otce příliš velká doba. Jen ona bude vědět, jak dlouhý čas byla pryč.
„Takže se mohu jít za otcem klidně hned podívat?“ zeptala se rozjařeně Richarda. Ten znejistěl a podíval se po Sebastianovi. Veronika se po něm také podívala. Ten opětoval přítelův pohled a netvářil se vůbec nadšeně. Spíše se jí zdálo, že se jeho tvář ještě více zakabonila.
„Je v tom nějaký háček, že?“ došlo jí vzápětí.
„Kdyby jen háček,“ promluvil Sebastian, „je to pořádný hák, má paní.“
„Jde o to, má paní“ soukal ze sebe pomalu Richard, „že těch přenášedel není mnoho a jsou velmi vzácná. Také magická energie potřebná k přenosu se shání velmi těžko,“ rozpačitě zmlkl.
Přeskakovala pohledem z jednoho na druhého, ale ani jeden nebyl schopný se jí podívat do očí. ,Co to má zase znamenat?‘
„Kdy se tedy budu moci podívat za otcem?“ tušila, že odpověď se jí nebude vůbec líbit.
„Za několik let, má paní,“ stěží Richardovo zašeptání uslyšela.
Zmateně zamrkala. ,Ale to musí být omyl. Proč se to vždy komplikuje, když si myslím, že je situace vyřešená?‘
Smutně sklopila hlavu, aby neviděli, že se jí oči znovu zalévají slzami. ,Několik let. Co si tady jen počnu tak dlouho? Potřebuju jít pryč.‘
Něco nesrozumitelného zamumlala a vyběhla ze zbrojnice. Proběhla nádvořím a úzkými chodbičkami až se zastavila u dveří svého pokoje. Jakmile byla uvnitř, zastrčila za sebou závoru a padla na postel. Poté si dovolila rozplakat se naplno.
Netušila, jak dlouhou dobu ležela na posteli a utápěla se v sebelítosti. Polštář, který pomačkaný držela v náručí, byl od jejích slz celý mokrý. Znaveně zvedla pohled a shledala, že v pokoji panuje šero, které pomalu přechází v noc. Také ji začínala být zima. V pokoji nehořela ani jedna svíčka či krb. Jen s obtížemi rozeznala obrysy nábytku.
Povzdechla si a zachumlala se do přehozu, který ležel schumlaný na kraji postele. Postavila se a přešla k oknu. Vyhlédla ven do rozprostírající se noci a mohla už spatřit první hvězdy na nočním nebi. Shluky a obrazce, které vytvářely, jí žádné jí známé souhvězdí nezobrazovaly. Opět si v duchu musela vynadat do tupců. ,Nemůžu přece srovnávat seskupení hvězd u obou světů. Kdy si konečně uvědomím, že to co jsem znala, zde neplatí?‘ Opět měla pocit, že se rozpláče. Obyčejně byla silně pozitivní člověk a jen tak něco ji nepoložilo. Ale i jí občas ruply nervy a musela se vybrečet. Poté se vždy cítila prázdná. Jakoby její pocity odešly pryč a jí tu nechaly samotnou.
Opřela se čelem o chladnou skleněnou tabulku a zavřela unaveně oči. Uvažovala, kolik asi mohlo být hodin. Ze zbrojnice odešla ještě před večeří. Ale na jídlo neměla nyní ani pomyšlení. Ze rtů jí unikl ztrápený povzdech. ,Co si jen počnu?‘ Její racionální já jí odpovědělo. ,Budeš se učit zacházet s koněm i se zbraněmi. Budeš studovat zdejší knihy a nakonec najdeš tu skříňku.‘ V momentě ji napadla ironická odpověď. ,Není nic jednoduššího.‘
Otevřela oči a pozorovala, jak se tvoří na okně mlžný opar z jejího dechu. Prstem začala kreslit různé obrazce. Za chvíli ji to přestalo bavit. Postavila se vzpřímeně a znovu se zadívala na hvězdy, které se mezitím zcela vyhouply na oblohu. Jindy ji pohled na ně uklidnil. Dnes to ale bylo jinak. Cítila neklid, který neměl nic společného s tím, co se dověděla ve zbrojnici.
Netušila, proč se najednou cítí tak nepokojná. Namáhala paměť, aby jí poskytla nějaké vysvětlení. Bylo možné, že měla něco udělat, a během dne na to zapomněla.
Zbraň!
Chtěla si opatřit zbraň, ale v tom zmatku s přenášedlem na ni zapomněla. Ale proč ji vlastně potřebovala?
Udělalo se jí nevolno, když si konečně vybavila, proč chtěla mít pod polštářem dýku. ,Ta zpropadená tajná chodba. Jak jsem na to mohla zapomenout?‘
Ihned si uvědomila, že ji nemá šanci v téhle tmě najít. I kdyby rozdělala oheň, pochybovala, že by něco objevila.
,Co teď budu dělat? Co když se znovu objeví?‘ Pomalu jí zachvácela panika. Otočila se čelem k místnosti a snažila se skrze tmu najít něco, co by jí napovědělo, kde by se mohla nacházet.
S jistotou mohla vynechat zdi, ve kterých byly vsazeny dveře a okno. Také zeď u čela její postele nepřicházela v úvahu. Pamatovala si, že ho slyšela přicházet z protější strany. Tak tedy zbývala zeď, kde se nacházel krb. Otočila se na její stranu. Pochybovala, že by přišel skrze krb. Sice to viděla v několika filmech, ale přišlo jí to moc nápadné. Poté přicházel v úvahu pouze kousek zdi nalevo od krbu. Visel na ní gobelín. Napravo od krbu stála truhla a židle.
Shodila z ramen přehoz, přešla ke gobelínu a přejela po jeho povrchu dlaní. Nebylo přes něj cítit žádný výstupek či výklenek. Posunula se k jeho okraji a odsunula ho ode zdi. Sice ve tmě nic na zdi neviděla, ale rukou zkoumala strukturu kamenů. Pomalu prohmatávala spáry. Gobelín byl ovšem velmi těžký a nedal se celý odsunout. Začala ji bolet ruka, kterou ho držela. Bylo jedno, jestli k průzkumu bude používat oči. Byly jí momentálně na nic. Proto se rozhodla dostat se mezi gobelín a zeď. Přehodila si ho přes záda a ocitla se v černočerné tmě. Celou ji obklopil.
Mohla teď použít k hledání obě ruce. Celým tělem se přitiskla ke zdi a přejížděla přes ni dlaněmi. Za chvíli začalo být pod gobelínem dusno.
Najednou se jí o tvář otřel čerstvý závan větru. Zatlačila na to místo dlaněmi a cítila, jak celá stěna povoluje. Znenadání byla zeď pryč a Veronika ztratila rovnováhu. Natáhla před sebe ruce, aby aspoň ztlumila tvrdý pád na kamennou zem. Na ten však nikdy nedošlo.
Těsně nad zemí ji sevřely v pase čísi svalnaté paže, vytáhly ji na nohy a přitiskli ke své hrudi.
Připravovala se na tvrdý dopad, ale pevnou náruč opravdu nečekala. Její tělo ztuhlo a bezdechu očekávala, co se bude dále dít. Ruce nechala volně viset podél těla, protože jí bylo jasné, že proti jeho drtivému sevření nemá šanci se vyprostit. Byla k němu přitisknuta celým tělem. Napadlo ji, že by mohla zakřičet.
Jen co se zhluboka nadechla, začátek výkřiku jí odumřel v hrdle. Poznala totiž onu vůni. Sejnou cítila tehdy v noci. Pokud to bylo možné, strnula ještě více. Adrenalin jí pumpoval krev do žil, slyšela svůj vlastní tlukot srdce v uších a začínala zrychleně dýchat. Jednoduše se bála. A to velmi.
Celým tělem vnímala jeho blízkost a jeho pevné paže ovinuté kolem jejího těla. Nosem nasávala jeho zvláštní kořeněnou vůni a slyšela jeho tichý dech. Ta vůně ji trochu uklidňovala. Připomnělo jí to jeho poslední návštěvu. Vzpomínka na to, jak se jí zamilovaně dotýkal a políbil na čelo, jí opět prudce zrychlila bušení srdce. Ne strachem, ale vzrušením. Zachvěla se v jeho sevření.
„Kdo jsi?“ zmohla se pouze na zašeptání.
Čekala na odpověď a cítila, jak se jeho jedna ruka přesouvá na její tvář. Sevřel její pravou líc dlaní a mírným tlakem ji donutil zaklonit hlavu. Měla doširoka otevřené oči, ale svého protivníka ani z téhle blízky neviděla. Panovala tam úplná tma.
Věděla, že se k ní naklání a chtěla uhnout hlavou. Ten jí to ovšem nedovolil. Zesílil své sevření. Doufala jen, že tam nebude mít ráno modřinu.
Jen co se jeho rty zlehka dotkly těch jejích, sevřela je těsně k sobě. Zřejmě mu to nevadilo. Pokračoval v laskání jejích semknutých rtů. Dotýkal se jich lehoučce a něžně. Myslela, že se z toho zblázní. Byla by raději, kdyby se na ni vrhl, než aby ji takto líbal. Začínalo se jí to totiž proti její vůli líbit.
Zaťala ruce v pěst a snažila se ho od sebe odstrčit, i když předem tušila, že je to marná snaha. Zabušila mu pěstí do zad. Ani to s ním nehnulo. Dál pokrýval její tvář polibky. Nezbývalo jí nic jiného, než mu ublížit daleko víc.
Jen co se opět vrátil k jejím ústům, je mírně pootevřela, jakoby ho sama zvala dovnitř. Využil toho a jen co ucítila jeho jazyk, pevně se do něj zakousla. Zanedlouho měla na svém jazyku několik kapek jeho krve. Sevření povolilo a ona tak od něj mohla odvrátit hlavu. Vůbec se jí nelíbilo, že musel dva dny po sobě použít stejnou léčku na to, aby ukončila něčí polibek.
Volnou rukou ji opět chytil v pase tak pevně, že měla problém se nadechnout.
„Pusť mě!“ řekla naštvaně a snažila se dýchat. Dařilo se jí to čím dál méně. Připadalo jí, že z ní chce vymačkat všechen vzduch.
„Ne… ne… nemůžu dýchat,“ podařilo se jí ještě zašeptat, než začala ochabovat v jeho náruči. Hlava jí klesla na jeho hruď. Na okraji vědomí cítila uvolňující se sevření jeho rukou. Vědomí ztratila ještě předtím, než její bezvládné tělo uchopil do svých paží a vyhoupl si ho do pevné náruče.