Raver 1. kapitola

Byla tma. Postupně tmou začaly problikávat světelné body. Světlo pomalu vytlačilo tmu. To byl počátek. Uběhlo mnoho věků a tma, která nikdy úplně nezmizela, ale jen se skryla, se začala probouzet a pomýšlet na svou pomstu.
V Caerallu nadešel pátý věk – věk, v němž dojde ke konečnému souboji, z něhož vzejde pouze jeden vítěz a poražený navždy zmizí z veškeré existence.
Obyvatelé Caerallu zatím ale nic netušili a v poklidu žili dál své více či méně obyčejné životy. Všichni až na jednoho – až na prince Ravera Caerallského, přezdívaného Posel Nebes pro jeho občasné prorocké vize, které zdědil po své babičce.

Toho rána se Raver vzbudil ještě před svítáním. Jeho tělo pokrýval ledový pot, ale na sen, který ho tak vyděsil, si vzpomínal jen matně. Jedno ale věděl určitě – blíží se něco zlého.
Raver vyklouzl z postele a oblékl se. Potřeboval si pročistit hlavu, a co se k tomu hodilo víc než projížďka na koni.
Ve stáji bylo příjemně teplo ve srovnání s chladným venkovním vzduchem. Procházel stájí a pod nohama mu šustila sláma. Nakonec došel k poslednímu boxu, kde ležel jeho kůň – byl to statný ryzák s lysinou a čtyřmi bílými ponožkami na nohách. Raver na něj tiše zavolal jménem a hřebec otevřel oči. Když poznal svého pána, tlumeně zařehtal na pozdrav a vstal. Princ ho vyvedl ven z boxu a nasadil mu uzdečku.
„Dneska bez sedla, Cyrile,“ odpověděl na hřebcův tázavý pohled a vyhoupl se na něj. Než prokličkoval ulicemi Licie, východní obzor se už zbarvil do růžova. Když ale vyšlo slunce, princ byl už daleko za branami města a cválal na neosedlaném Cyrilovi otevřenou krajinou. Vzduch byl čistý a ještě voněl po včerejší bouřce. Raver zavřel oči a představoval si, že letí. Za chvíli koně zpomalil do kroku a nakonec zastavili na okraji malého lesíka. Princ sesednul a odpočítával stromy. U jedenáctého se zastavil a zahvízdal. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ve větvích objevil jeden malý tvoreček a hned po něm další. Nakonec jich bylo asi deset a všichni seběhli po kmeni dolů. Za chvíli veverky šplhaly po princovi Caerallu a prohledávaly mu kapsy. Jako pokaždé jim princ přinesl spoustu oříšků.
Mezi šlechtou i prostým lidem byla velice známa princova láska ke zvířatům. Šlechtici to považovali spíše za vtip, zatímco ostatní za projev princovy dobrosrdečnosti. Raverovi ale bylo jedno, co si o něm jiní myslí – v duchu věděl, že jeho pomoc veverkám a dalším zvířatům nemůže zůstat bez odezvy.
Slunce už bylo vysoko nad obzorem, když se princ konečně vrátil do Licie. Ještě ani nestačil sesednout a už u něj byl král.
„Kde jsi byl?“ vyštěknul na Ravera.
„Na projížďce.“
„Posel z Ravinie dorazil před hodinou, král s jeho dcerou tu budou každým okamžikem, tak sebou pohni!“
„Jistě, otče.“ Poslední slovo Raver obzvlášť zdůraznil. Neměl totiž krále rád. Nebyl to jeho otec – jeho matka totiž otěhotněla neznámo s kým a až pak se provdala za jednoho z šlechticů – nyní krále. A král to neustále dával Raverovi najevo. Když bylo Raverovi asi pět let, zavolal si ho král k sobě a řekl mu: „To, že nejsi můj syn, už víš. Ale já ti povím ještě něco – nemysli si, že s tebou budu zacházet jako s princem, i když jsi potomek královny. Pro mě jsi míň než otrok. A až mi tvoje matka porodí syna, tak taky budeš míň než otrok!“
Raverova matka zemřela o rok později při porodu. Spolu s ní zemřelo i její dítě – měla to být holčička. Král se pak ještě dvakrát oženil, ale žádná z jeho manželek mu nedokázala porodit dítě. Král se nakonec smířil s tím, že vlastního syna mít nebude, ale Ravera mít rád nezačal.

O hodinu později vešel princ Raver Caerallský klidným krokem do trůnního sálu. Král ho probodl pohledem, ale nemohl mu nic říct, protože král Ravinie s dcerou už byli v síni. Místo toho král vstal a s nuceným úsměvem Ravera představil.
„Je nám velkým potěšením,“ pravil král Ravinie. „Ale vy ještě neznáte mou dceru, že? Toto je princezna Aleyga.“ Princezna udělala takřka dokonalé pukrle, zatímco Ravinský král Hrothg potřásl princovi pravicí.
Chvíli projednávali státnické záležitosti, což princeznu evidentně nudilo, ale nakonec se král Hrothg zvedl.
„Chtěl bych se projít po vašich zahradách. Slyšel jsem, že patří mezi nejkrásnější na zemi. Král mi jistě rád bude dělat společnost a vy mladí,“ v tuto chvíli se významně podíval na Ravera s Aleygou. „si tu můžete v klidu popovídat.“
„Otec chce, abychom se vzali, ale já nechci,“ spustila princezna hned, jak se za králi zavřely dveře.
„Já tě rozhodně nutit nebudu. Mně vyhovuje být svobodný,“ opáčil trochu dotčený Raver. Jak se zdálo, princeznu to uklidnilo. Chvíli seděli mlčky, ale nakonec princezna ticho přerušila.
„Je pravda, že vidíte budoucnost?“
„Tak nejdřív jedna maličkost. Protokol sice vyžaduje, abychom si vykali, ale já myslím, že v soukromí si můžeme tykat. Jsme zhruba stejně staří a celá ta věc s vykáním mi přijde trochu postavená na hlavu. A teď k tvojí otázce. Nevidím budoucnost. Jen občas malinké útržky toho, co se může stát. A ne vždy si je pamatuji.“
„A jak poznáš, že to není sen?“
„To prostě poznám. Máš takový pocit. Jiný pocit než jaký máš ze snu…“
„Ach.“
„Proč ses ptala?“
„Občas mívám divné sny a chtěla jsem vědět, jestli nemůžou být prorocké,“ pokčila princezna rameny.
„Tak mi nějaký pověz,“ vybídnul jí Raver.
„Tak třeba tenhle – začíná to tak, že stojím na vrcholku nejvyšší věže našeho zámku a něco křičím do větru. Vím, že je strašný vítr a taky tma. Mám pocit, že mi někdo odpovídá a že to, co říká, je nesmírně důležité, ale nerozumím mu. Pak se ke mně snese černý havran a v zobáku drží oko. Když to oko vidím, tak vím, čí je i co se stalo, ale vzápětí se probudím a nepamatuji si to.“ Princezna domluvila a princ jí zamračeně pozoroval. Měl pocit, že něco podobného už někdy slyšel.
„Tak co?“ zeptala se Aleyga.
„Nevím. Ale neřekl bych, že je to prorocký sen. Spíš noční můra. Všechno tomu odpovídá.“
„Tak to se mi ulevilo. Víš, nechtěla bych znát budoucnost.“
To já také ne, pomyslel si Raver, ale nahlas nic neřekl. A zase tolik té budoucnosti také neznal.
Po zbytek času, který měli dovoleno strávit dohromady, spolu moc nepromluvili. Oba byli příliš ponořeni do svých myšlenek. Princezna přemýšlela nad svým snem a princ – princ vlastně také přemýšlel nad jejím snem. Snažil se přijít na to, co je mu na tom snu tak povědomé.