V.A.M.P. - Kapitola 1. - A.S.M.P.

George O´mourn byl asi poslední, od koho byste očekávali, že se zapojí do vědeckého programu. Vždy říkal, že věda patří na bojiště pouze v rukou vycvičeného vojáka. Přesto se tak již mělo brzy mělo stát. George byl typický třicetiletý muž, avšak netypický voják. Byl považován za jednoho z nejlepších poddůstojníků, a mohl by se klidně stát generálem, kdyby se ještě pár let snažil. Měl za sebou pět let akcí v Bagdádu, a okolních oblastech, kde, až na jednu výjimku zcela beze ztrát splnil veškeré mise. Když jeden z jeho mužů zemřel v akci, zcela to zlomilo jeho přesvědčení, a tak se rozhodl vrátit se domů. Zbytek jeho mužů ho přemlouval, aby zůstal, že bez něj jsou odepsaní, ale George se již rozhodl. A teď byl tady, ve svém rybářském srubu v Minnesotě, a zatímco seděl, popíjel coca-colu, a přemýšlel nad tím, co by měl dělat. Takový návrat domů totiž nečekal.

Ukázalo se totiž, že zatímco v Bagdádu nechal vybuchovat sklady, pronikal do hlubin nepřátelské země, unášel vůdce menších skupin teroristů, unikal z zajetí, bojoval o svůj život, a životy svých vojáků, John, jeho mladší bratr, o kterého se po smrti rodičů staral, a který dosáhl osmnácti let pouze několik dnů předtím než George odjel do Bagdádu, onemocněl. Byla to rakovina, a doktoři mu dávali nanejvýš několik měsíců. Když se to doslechl, byl ho navštívit v nemocnici. Jediné Johnovo přání však bylo, aby se na něj George vykašlal.

„Georgi, tohle není tvůj problém.“ Řekl mu tehdy zcela chladně. „Co to plácáš brácho, tohle je můj problém. Seženu ti lepší doktory, vyléčí tě.“ Odpověděl na to George, hlasem roztřeseným strachem. „Podívej, varoval jsi mne, že když budu kouřit, dopadnu jako otec a měl jsi pravdu. Je to jen moje vina, a já ti nedovolím aby ses kvůli získání dalších tří týdnů mého života dostal na ulici.“ Řekl naposledy John a odmítl s Georgem dál mluvit.

Teď tady, v srubu, George seděl, a uvažoval nad tím, co říkal John. V Boha nevěřil, a přesto se němu nyní obrátil s prosbami, aby něco udělal. Možná to nebyl Bůh, kdo to zařídil, ale jeho přání se mělo splnit. Nečekaně někdo zabušil na dveře srubu. George ještě chvíli seděl, a uvažoval, kdo by to mohl být, poté vstal a došel k dveřím a nahlédl skrytým kukátkem.

Za dveřmi, na prahu, stál nějaký přespříliš upravený chlápek. Zdálo se, jako by chtěl vyvolat dojem důležitosti. Měl tmavě hnědé, až téměř černé vlasy, a oholené vousy natolik, že musel být jeho „obličejíček“ jak to George okamžitě se smíchem nazval, jemný, což se dle George k muži nehodilo. Vedle něj stála poměrně pohledná žena – asi pětadvaceti letá blondýna, ve vojenském obleku, s dvěma devítimilimetrovými pistolemi u pasu. Tvářila se otráveně, jako by šla na návštěvu k někomu, koho zrovna dvakrát nemá v lásce... George se pomalým krokem přesunul zpět do útrob srubu pro svou kulovnici. Nebyly v ní náboje, ale to nečekaní návštěvníci nemohli tušit. Znovu se ozvalo bouchání na dveře. George pomalu došel k dveřím otevřel je, a na rovinu se zeptal: „Kdo jste a co chcete?“

Důležitě vypadající chlapík znervózněl při pohledu na kulovnici, ale pak mu podal pravou ruku. George sklonil zbraň a nedůvěřivě mu podal ruku. „Já jsem Walter Smith, výzkumník vojenského projektu A.S.M.P. což znamená Aplied Science in Military Program*.“ poté ukázal na svou společnici a pokračoval ve svém projevu. „Toto je Leona Hunter, která je jedním z účastníků podprojektu V.A.M.P.“ Rozhodl se, že i on by mohl něco říci: „George O´mourn, pojďte dál, já jen zavolám hodné pány v bílých pláštích.“

Walter Smith se rozesmál, zřejmě to bral jako vtip, na rozdíl od Leony, která naštvaně odpověděla: „To není vtip.“ George se usmál: „Samozřejmě, že ne, já jim jen zavolám...“ Náhle ucítil na spánku hlaveň. ,Sakra´ pomyslel si, ,...já zapoměl, že ta ženská má dvě devítky.´ Walter Smith ji popadl za tu ruku, kterou držela pistoli, ale vypadlo to jako by se snažil pohnout sochou. „Sakra, neblázni Leono, ne každý problém se řeší násilím. Zřejmě nestojí o naší nabídku, tak padáme.“ Její pistole se okamžitě vrátila na své původní místo - do pouzdra za pasem. George přemohla zvědovast a tak se otázal: „O jaké nabídce to hovoříte?“ Walter se zarazil a poté promluvil: „Váš bratr John trpí pro státní nemocnice neléčitelnou formou rakoviny, že ano?“ George se otřásl. „Co byste řekl tomu, kdybyste s námi podepsal dvouletý kontrakt na vaše zapojení v projektu V.A.M.P. a my vašemu bratrovi vyléčíme ten nádor.“

George tomu nevěřil. Věřili byste, kdyby k vám někdo zcela neznámý přišel, a nabízel vám, že se mu na dva roky upíšete, a vyléčí vašeho bratra? „Doktoři říkali, že nemá šanci přežít.“ namítl. Walter se usmál. Ryba zabrala. „Existují jisté methody, o kterých veřejnost nemá ani ponětí. Pracovníci ministerstva obrany mají určité... ehm... výhody.“ Poté Walter vytáhl papírek s číslem. „Máte čas do večera, pak toto číslo přestane existovat, aby nás nepřátelé nemohli vystopovat.“ Georgova skepse se vrátila a tak se zeptal: „Jací nepřátelé?“ Walter se otcovsky usmál, což bylo Georgovi dosti nepříjemné. „Soukromé společnosti mají často zájem o náš výzkum. Pak jsou zde Rusové, Čína, a ještě navrch další vědecké společnosti pracující pro ministerstvo obrany, které nás chtějí předběhnout... Tak, budete o naší nabídce uvažovat?“ „Ano.“

Vítr si pohrával s korunami stromů. Léto se již chýlilo ke konci. George se procházel městem, a uvažoval o nabídce, došel až k telefonímu automatu, poté se zastavil. Vzpomínal na to, jak se o Johna staral. John byl o celých deset let mladší. Když bylo Johnovi sedm let, zemřela jim matka. Otec následně propadl kouření, alkoholu a drogám. Zemřel o tři roky později, několik měsíců poté co sociální péče svěřila Johna Georgovi. George se o něj staral, a kvůli tomu si ani nenašel přítelkyni. Když bylo Johnovi dvanáct, vzal ho sem do srubu u jezera, a chytali ryby. Johnovi se nidy nepodařilo žádnou chytit. A když bylo Johnovi osmnáct, odešel George do Iráku, a odsud se vrátil ztvrzený. Stačil ale jediný pohled na Johna, jak se čím dál tím víc přibližuje smrti... Vymačkal číslo. „Tady Walter. Jaká je vaše odpověď?“ George odhodlaným hlasem, zcela si jist svým rozhodnutím, odpověděl „Beru to.“

Kordilery jsou, jak jistě víte, největším a vpodstatě jediným skutečným pohořím Ameriky. Na mnoha místech se sníh udrží po celý rok, ale ne v Snake Strongholdu. Tato dobře ukrytá základna dvacet kilometrů od řeky Snake byla sídlem A.S.M.P. Protože sem se málokdy někdo dostal a základnu by určitě nehledal pod starým prázdným skladištěm, zůstala tato skrýše neobjevená, a měla tak mnoho výhod oproti konkurenci. Přinesla armádě mnoho účiných zbraní. Projektily, které dokáží měnit za letu dráhu, vzduchem šířené látky, které dokázaly přerušit radiové spojení, a mnoho dalších pro neznalé nepředstavitelných zbraní. Tak to tedy alespoň říkala Leona, která byla stejně jako nyní on, součástí projektu V.A.M.P. Co to byl ten V.A.M.P. mu však ještě nikdo nechtěl říct. Ve výcvikové místnosti si zastřílel na terče, v posilovně si zazvedal šedesáti kilovou činkou, nastoupil na mnoho lékařsých testů.

Za jiných okolností by mu to asi nevadilo, ale teď, když ho na každém kroku pozorovalo pět „brýlatců s hadičkama a měřákama“ byl z cvičení vystresovaný a o lékařských testech nechtěl ani slyšet. Přesto ho nakonec přiměli, aby se testům podrobil. Když si ho další ráno zavolala Leona do místnosti, vypadal, jako by mezitím o pět let zestárl.
„Co se děje?“ zeptal se George. „Nějaké další krevní testy?“ Leona se usmála. „Přišel čas... zasvěcení.“ Došla k počítači, a vyťukala něco na klávesách. Náhle se spustil projektor, stojící uprostřed místnosti. Osvětlení zhaslo.

Na stěně se zjevil obraz upíra. „Upíři.“ zcela bez emocí řekla Leona. „Mýtické bytosti, které údajně žily ve středověku a starověku. Zprávy o jejich výskytu pocházejí z celého světa. Údajně je může zabít jen česnek, stříbro, oheň a kůl v srdci.“ George se usmál. „Co chce armáda dělat s legendárními bytostmi, které neexistují?“ Leona se zatvářila vážně. „Skutečně jsou to legendární bytosti, ale neřekla jsem že neexistují.“ odpověděla Leona, zmáčkla nějaké tlačítko a snímek na stěně se změnil. Nyní tam byla kostra nějakého člověka. Mezi čelisti měl vražen kámen. „Tento pohřbený muž byl nalezen nedaleko jednoho města v Anglii. Když ho pohřbívali, vrazili mu kámen mezi čelisti, aby po smrti nemohl sát krev. Zřejmě ho považovali za upíra.“ George se usmál ještě víc. „To je vtip, že? Lidé si kdysi mysleli, že země je placatá. Soudit věci podle toho co si lidé myslí ani zdaleka nezaručuje pravdivost jejich tvrzení, ba právě naopak!“

Leona opět něco vyťukala. Obraz kostry nahradila fotka nějakého asi šedesátiletého starce. „Edmond Davis, anglický archeolog objevil tuto kostru. Za dva týdny ten samý Edmond Davis, hodně pohublý, přepadl jedno nejmenované klenotnictví v Londýně. Nebylo by tak zvláštní, kdyby se o to nepokusil jen vlastníma rukama. Přežil pět výstřelů 9 mm z pěti metrů a utrhl klenotníkovi ruku. Nakonec se nám ho podařilo chytit. Analýzou jeho krevních vzorků jsme dospěli závěru, že ho napadl vir vzdáleně podobný vzteklině. Je to nejdokonalejší vir s jakým se naše laboratoř setkala. Někteří naši přední vědci dokonce dospěli k názoru, že tento vir nemůže pocházet ze Země.“

George se přestál usmívat. „Ze začátku to bylo vtipné, ale teď už ne.“ Leona vytáhla 9 mm pistoli, a než stihl George jakkoli reagovat, prostřelila si ruku. Měla šedou krev. „Zítra to bude zdravé.“ řekla mu, když na ni nedůvěřivě hleděl. Tím ho umlčela. „Vir má celem pět základních šroubovic RNA. První stádium viru má v sobě všech těchto pět kódů. Napadá červené krvinky, rozkládá je a vytváří dle přítomnosti dalších látek v krvi viry prvého, druhého, třetího, čtvrtého, či pátého stádia. Jakmile se v těle dostatečně namnoží začne produkovat viry druhého stádia.

Ty fungují jako posilovače svalů, a přebírají funkci červených krvinek na principu hemoaluminia. Mimo jiné produkují jakési pseudo-krevní destičky a pseudo-krevní plasmu, což urychluje regeneraci, a ještě uvolňují spouštěč třetího stádia. Viry třetího stádia se usadí v nadledvinkách a dalších částech těla produkujících hormony. Urychlí tvorbu adrenalinu, testosteronu a dalších hormonů, které ještě více posílí hostitele a učiní ho agresivnějším, aby napadal další tvory a šířil tak dále nemoc.“

„Poté přichází čtvrtá, destruktivní fáze. Viry čtvrté fáze napadají mozek a všeobecně nervy. Snižují tím citlivost, a vytvářejí mnoho dalších virů prvního stupně. Pátý stupeň produkuje drogy, které dočasně utlumí funkci těla, aby se mohly mnnožit viry prvního a čtvrtého stupně. Hostitel upadne do kómatu. Poté se viry pátého stupně z těla vyplaví, a vracíme se do čtvrtého a třetího stupně. Hostitel jakoby „vstane z mrtvých“ aby pokračoval v šíření viru. Po dosáhnutí tohoto stadia je nemoc již neléčitelná.“

„My jsme tento vir přeměnili tak, takže nikdy nedosáhne třetího ani vyššího stádia. V.A.M.P. znamená ,by Virus Afected Military Peasant´, virem ovlivněný vojenský pěšák.“ řekla Leona, a vybrala injekci z kufru, kterého si George předtím nevšiml.
„To je vtip, že?“ zeptal se George hlasem, ze kterého však vyplývalo, že si není ani zdaleka jist, zdali je to vtip.