Ztracené písně menhiru: Baludin, učedník Xartexův

I. kapitola

Vládlo tíživé ticho. Mág Xartex, pobídl koně. Věděl, že za následným ohybem cesta sevřená skalními stěnami přejde do otevřené planiny. Modravé traviny světa kouzelníků plné magické energie se již začínaly mísit se zelenavými stébly světa lidí.

„Netrap se,“ přivinul kouzelník hocha k sobě. „Nezměníš to… Nikdo to nezmění. Žijí ve vás – dětech, které zachránili. Obětovali se, abyste vy žili,“ neubránil se však povzdechnutí: „Měl jsi nejdříve poznat lásku – ne hořkost a nenávist.“

„Vím,“ špitl hoch, „Mistře a vládce… já to překonám,“ sliboval chlapec, který pamatoval toliko sedm Oběhů. Ale slzy, které se mu zatřpytily na tvářích, svědčily, že slib se snadněji vyřkne, než uskuteční.
Baludin, jak se hoch jmenoval, sklonil hlavu a zavřel oči. Vší silou vůle se soustředil a v paměti hledal, kdy byl šťasten. Vlastně celý kratičký život prožil pouze s tou, pro kterou byl nejdražší .

Marně pátral v mysli po jiném zážitku, než kdy byl s ní v Údolí radosti – místu, kde pod její láskyplnou ochranou vyrůstal. Svět dětských her a hřejivá její náruč. Kdykoliv mu bylo smutno, utíkával se do ní schovávat.

Ta, pro kterou byl vším, byla vždy veselá a usměvavá. Mnohokráte mu barvitě popisovala obřad Zasvěcení , na kterém se bude on, její milovaný dráček, jak mu často říkávala, se ucházet o poctu být učedníkem mága Kultu . Oči jí planuly pýchou, když mu šeptávala, „Víš, jak budu hrdá, až se ty – můj nejmilejší, staneš učedníkem Říše ?“

Vzpomínky zavedly Baludina do nedávné minulosti. Jak se tenkrát vznášel v dračích výšinách, když cupital v průvodu cesty Cest stejně starých chlapců, jako byl sám.

„To jsou Mistři?“ ohlédl se tenkrát Baludin dozadu, kde kráčeli čarodějové. Ještě nikdy žádného mága nespatřil. Až v ten den – poprvé. Přišli s kněžkami chrámu do Údolí radosti, aby doprovodili chlapce na slavnost Zasvěcení.

Všichni muži až na jednoho měli plnovousy. „Jim rostou z tváře vlasy?“ vyslal udivený vjemem do mysli té, pro kterou byl nejmilejší a zašilhal po svých tmavě hnědých vlnících se vlasech, které v mírném větříku ovívaly jeho tvář a ramena.

„Ne, můj dráčku, to jsou vousy. Až budeš velký, taky je budeš mít,“ usmála se na něj.
„A tamten, vedle kterého stojí ten starší chlapec, tomu nerostou?“

„Ne,“ opustila ta, která byla pro něj vším, řeč v mysli, „ten se holí, aby všem zvěstoval, že je Mistrem a má tu poctu, že mu byl svěřen do opatrování učedník.“
„Pro čaroděje je čest mít učedníka?“
„Ta nejvyšší. Větší pocty, než svěření žáka Kultem bílých draků není.“

„Tomu nerozumím,“ vrátil se Baludin ke vjemům v mysli, „pro chlapce mágů je nejvyšší čest být Zasvěcený Mistru a pro mága, že má učedníka?“

„Jistě,“ opustila i ona hlasitou řeč, „chlapec si musí budoucího Mistra vydobýt nad jinými hochy a Mistr naproti tomu musí dosáhnout, že nejen my – kněžky chrámů – jim svěříme do opatrování to nejdražší, co máme – vás, naše malé dráčky, ale i naši z nejmilejších se sami svěří do jejich moci a ochrany.“

Baludinovi odpověď stačila. Závistivě pohlédl na toho staršího chlapce, který šel uprostřed mužů Je tak drobný mezi nimi. To se nebojí? Četné špitání ostatních chlapců kolem něj svědčilo, že nejen on, ale i ostatní nejmladší uchazeči čarovného umění, k němu obdivně vzhlíží. Jak vypadal hrdě, když se zadní doprovod zastavil a on s vykročenou nohou dopředu zvedl hlavu, aby se zahleděl do očí čarodějů.

„Jeho Mistr a vládce,“ probírala se mu ta, pro kterou byl vším, myslí, „by nepřipustil, aby mu někdo ublížil. Každý, kdo by se tohoto opovážil, byl by jím bez milosti zahuben a i kdyby se jeho Mistru nezdařilo chlapce zaštítit, trest Kultu bílých draků pro takového by byl strašlivý.“

„Proč je ošacený jinak než já?“ pohlédl Baludin na své oblečení. Tvořila ho kratičká tunika, do které byl nejen on, ale i ostatní chlapci cesty Cest ustrojení. Vlastně nikdy předtím nenosil oděv. Ale byl poučen, že děti mágů od obřadu Zasvěcení, už vždy musí být oblečení. Zprvu mu to bylo trochu nepříjemné – tunika ho omezovala ve volnosti pohybu, ale rychle jí uvykl. Její lem končil těsně pod pasem, zatímco suknice toho chlapce, jak se učednické oblečení nazývalo, mu sahala až po kolena. Jen šněrovací sandály, které se uvazovaly řemínky z kůže až pod kolena, byly stejné. Odění mágů i kněžek, bylo naproti tomu tvořeno splývavými rouchy, která končila těsně nad zemí.

„To je ošacení chlapců mágů, které s dračím pláštíkem,“ povšimla si pohledu Baludina „tvoří učednické oblečení.“
„Taky budu mít dračí pláštík?“ pozvedl k ní Baludin oči. Plály čirou modří a duhovky byly hustě prostoupené zářícími zlatavými magickými vlákny – znamením rasy kouzelníků.

„Tím tě může obdařit jen Mistr, kterého si ty sám vyvolíš. Vždy nese emblémy toho, komu se svěříš do opatrování. Až toho nastane, budu nejšťastnější mezi šťastnými,“ věděla, že poslední Oběh si její syn noc co noc před usínáním představoval, jak se Zasvětí Mistru. Až do dnešního dne nespatřil dospělého čaroděje, proto budoucí Mistr byl v jeho představách zahalen mlhou. Jen zněl jeho hlas. Nedokázal si tehdy představit, jak vypadají dospělí kouzelníci. Až dosud je nikdy nepotkal.

Baludin pootevřel ústa – chtěl se ještě na něco zeptat, ale k tomu už nedošlo. „Svíííst,“ ozvalo se zezadu a dříve než se stačil ohlédnout, nárazová vlna ho odmrštila. Překulil se – jednou – po druhé. Ještě, že mě to neodhodilo na tu skálu, zatrnulo mu. Do očí mu z bolesti vyhrkly slzy. Ale nedbal a vyskočil. Nechápavě zíral na zadní voj cesty Cest tvořené mágy.

Vše tam hořelo. Většina čarodějů doprovodu se povalovala na zemi mezi plameny Což je to nepálí? nechápal. Závan větru k němu přivál puch spáleniny. Došlo mu Jsou mrtví. Ani netušil, kde tuto vědomost získal. Se smrtí se dosud nikdy nestřetl. Ty čaroděje odhodilo to kouzlo, stejně jako mě, vyrozuměl, že část kouzelníků odmrštilo na všechny strany, aniž je zahubilo. Kde je ten učedník? úzkostlivě těkal očima po prostranství. Támhle je, oddechl si. Mistr ho ochránil, postřehl, že chlapec byl vtisknut Mistrem do nehluboké štěrbiny ve skalách, kam se i s ním vmáčkl i on.
„Štíty,“ křikl onen bezvousý mág k ostatním živým mágům. Otřeseně se zvedali ze země. Rázný pokyn jim dodal rozhodnost. Střelhbitě vyskočili a začali ztvárňovat pro Baludina neznámé kouzlo.

Jako uhranut zíral na toho učedníka. V okamžení stál za svým Mistrem a upřel oči k temeni jeho hlavy. Ruce hoch svěsil podél těla, ale přesto nepatrně od něho byly odchýlené, dlaněmi obrácenými k tomu, komu se zasvětil. Kolem chlapcových očí a rukou se začaly vytvářet modravé obláčky, které s nepostřehnutelnou rychlostí vzápětí vyrážely k jeho Mistru. Předává magickou esenci, byl Baludin obeznámen s tím co vidí. Budu to jednou umět i já? povzdechl si.

Další kouzlo, zděsil se Baludin, když zaslechl poznaný svist a spatřil ohnivou kouli. S plamennými jazyky šlehajícími od ní na všechny strany se řítila přímo do prořídlého středu zadního voje. Směřuje na toho chlapce, zatrnulo mu. Zahubí ho! Copak jej nevidí? postřehl, že ten bez pohnutí dál vysílal magickou esenci ke svému čaroději.

„Uteč!“ vyslal k němu vjem. Nehýbá se! To mě neslyší? Je hluchý? zoufal si Baludin. Zemře?! Kouzlo se však zarazilo před obránci o neviditelnou překážku a v řadě modravých jisker se rozprsklo na všechny strany. To jsou ty štíty, vydechl Baludin. Začínal chápat, co se před ním odehrává. Ten učedník je odvážný, ani o píď neuhnul, když se ta ohnivá hrůza na něj řítila, nemohl odtrhnout od chlapce oči. Já budu taky takový, umiňoval si.

„Undere!“ křikl ten bezvousý k chlapci, „K rihmenu! Přivolej pomoc! Jdi!“ a vzápětí se otočil na kněžky: „Utíkejte! Zachraňte děti! Zdržíme je.“
„Baludine,“ projel jím rozechvělý hlas té, pro kterou byl vším. Jako ve snách se otočil a nechápavě zíral na překrásnou kněžku, která byla nedaleko té, pro kterou byl nejmilejším. Ta je krásná, projelo jím. Stála uprostřed ochranného sboru kněžek chrámu. Na všechny strany vysílala své bojovnice a sama s největší částí bojového houfce se rozběhla k obráncům v zadním voji. Kněžky za běhu zhmotňovaly obranná kouzla, aby podpořily čaroděje. Menší část ochranného doprovodu, složená z nejmladších služebnic velekněžky, se rozběhla do čela průvodu.

„Baludine! Utíkej! Utíkej, slyšíš?!“ doběhla ho ta, pro jejíž jediný úsměv by udělal vše na světě. Popostrčila ho před sebe. Ze všech sil, které měl, se rozběhl, jak přikázala. Ale nebylo to tak jednoduché. Traviny v těchto místech byly vysoké a cesta zaplněna prchajícími dětmi. Nohy se mu do nich zapletly a jen taktak neupadl. Ale vzápětí se mu podařilo vymanit z obětí porostu a rozběhl se. Koutkem oka ještě zahlédl toho staršího učedníka jak se i on řítí k podivnému velkému černému kamenu čnícímu na nevysoké vyvýšenině nedaleko před nimi. To je rihmen , pochopil. Už o něm slýchával, ale žádný dosud nespatřil. Tím se dá projít? nechápal. Jak je to možné?

„Štíty,“ zahřměla ta krásná žena, která ostatní řídila a i ona narychlo vyvolávala obranná kouzla. Baludin zahlédl, že před čelem prchajících se objevili další nepřátelé.

Nezkušené čarodějky, které doběhly do čela průvodu, taktak zhmotnily obranné bariéry. Byly však slabé. Úderné kouzlo rozmetalo jejich řady a rozhodilo je na všechny strany. Toto ale ta překrásná kněžka ještě nezahlédla. Postřehla, jak na Undera míří z vrcholu skal magický šíp a Baludinovi přišlo, že zahlédla i druhé kouzlo, které původně mířilo do jejích zad, než se otočila. Bylo jiné. Když se do něj zahleděl, měl pocit, jakoby se díval skrz něj stejně jako na kameny ve vodě. Vše bylo tak nějak zvláštně posunuté.

Zastavil se. Dokonce i ta, pro kterou byl vším, zůstala za ním zmateně stát. Vzadu z posledních sil bojovali kouzelníci předem prohraný boj, jak nyní pochopil už i Baludin, přední voj složený z mladičkých kouzelnic další útok nepřežije a k rihmenu bylo daleko.

Znovu pohlédl k té překrásné kněžce Zachrání nás?
Zahlédl, jak obranným protikouzlem srazila stranou magický šíp mířící na Undera. Také chlapec ho již postřehl, jenže mířily na něj další. Co zbývalo jiného, než skočit mezi dva balvany před ním.

Překrásná kněžka ještě stihla pozvednout ruku proti kouzlu, které vytvářelo dojem, že se za ním vše vlní. Pozdě! Udeřilo do ní z plné sily. Zásah ji odmrštil rovnou na skálu. Baludin nechápavě zíral, jak se ona krásná tvář roztříštila a krev zbarvila do ruda kameny.
O balvany, kam se v nouzi nejvyšší uchýlil skokem i onen učedník, se v rychlém sledu rozbila řada útočných čar. Zahynul? zatrnulo Baludinem. Žije! Nejraději by zavýskl, když zahlédl, že se chlapec znovu zvedl a rozběhl se k rihmenu. Dva, tři jeho skoky a hoch se vrhl po hlavě do rihmenu. Nepatrný záblesk a byl pryč. Další kouzla, která na něj mířila se již neškodně spojila s posvátným kamenem. Aspoň že on unikl, oddechl si Baludin.

Co na to jeho Mistr? otočil hlavu k zadnímu voji. Zahlédl ho, jak znovu odskočil do rozsedliny, která předtím ochránila jeho i chlapce. Současně spatřil, že čaroděje zadního voje, v témže okamžiku ze dvou stran smetla útočná kouzla. Bylo jich málo a nedokázali už zadržet kouzla zepředu, když k tomu všemu se na ně snesly další, a to do jejich zad ze směru pobitého čela průvodu. Nikdo už nebyl schopen útoky zastavovat. Většina mladičkých kněžek umírala a zbylé se úprkem snažily dosáhnout posledních přeživších, které obklopovaly děti cesty Cest. Jen s podporou zbylých kněžek a čarodějů se mohly ještě pokusit o nějakou obranu. Kouzla však prchající pobíjela přímo před jeho očima.

Baludin nechápavě hleděl na bezvousého mága. Obličejem čaroděje projela nelibost. Hněvá se, že Under uprchl? Vždyť mu to sám poručil! Nebo se mi to jen zdá? Určitě! Skála ho ochraňuje z obou stran. Až bude příhodný okamžik, určitě nám přispěchá na pomoc, pomyslel si.
Jeho pohled upoutalo několik kouzelníků zadního voje, kteří se mátožně zvedli ze země a klopýtajíce se rozběhli k čarodějkám obklopujícím děti. Jsou naživu, zaradoval se. Doběhl jediný. Než se ale stačil otočit a znovu zaujmout obranné postavení, i on se s chroptěním sesul mrtev k zemi. Ani soustředěná magická obrana posledních bojovnic nedokázala jeho smrt odvrátit.
„Děti do středu a obranu kolem nich,“ zahřmělo nedaleko něj a než se nadál, ta, pro kterou byl vším, ho vtiskla mezi ostatní chlapce a všichni přeživší dospělí se postavili k beznadějné obraně. Nemohou uspět! nyní pochopil i nezkušený Baludin a sám se podivil, jak lhostejně na to pomýšlí.

Modravý záblesk před rihmenem upoutal jeho pozornost. Zhmotnil se jeden, dva, tři, možná i pět mágů Kultu. Zachrání nás? v očekávání na ně Baludin pohlédl. Opak ale byl pravdou. Než se stačili kouzelníci rozhlédnout, vybuchovala kolem nich řada magických kouzel a v rychlém sledu se zachránci proměňovali na beztvarou tříšť. To už nikdy nebudu mít Mistra, draly se mu slzy do očí Všichni zemřeme! Docházelo mu, že není jen divákem. Rozvzlykal se. Ale tentokráte ta, pro kterou byl dráčkem, nepřiběhla, aby ho ukonejšila.

„Štíty!“ křikla. Ještě mu její slova nedozněla v mysli a zakymácel se po úderu útočného kouzla, které záštity přece jen nepatrně prorazilo. Znovu ty, pro které byli chlapci cesty Cest nejdražšími, horečnatě vyvolávaly jedno obranné kouzlo za druhým. Síla útoků narůstala. Neodvratné se stávalo skutečností. Drtivý zásah a kněžky se rozletěly vymrštěné nárazem po okolí. Některé se pokusily ještě zvednout, aby se vzápětí v bezvědomí sesuly k zemi. A ty zbývající? Byly bezmocné. Docházela jim magická energie. Přesto sveřepě, aniž měly čas se postavit, se pokusily vytvořit ještě jednu magickou záštitu, aby ochránily děti.

S mohutným modravým zábleskem se zjevily další posily u rihmenu. Nyní to byl jediný mág. Na první pohled nebyl ničím výjimečný, i on měl plnovous a nebyl žádný obr. Byl tak o půl hlavy menší než Mistr Undera. Černé vlasy po ramena jako tucty a tucty jiných, a přesto… Drtivá kouzla, která na něj vzápětí směřovala, odvrátil, třebaže jejich náraz ho odhodil na skálu. Jen taktak se nesesul bezvládně pod ni. Ale jeho úspěšná obrana postačovala.

Četné modravé záblesky a zhmotnilo se několik dalších kouzelníků. Rázně zaujali obranná postavení. Přestože i další útoky byly zdrcující a mnohý z nich se zakymácel, odvrátili je. Prvnímu čaroději chvilkový oddech postačil, aby se vzpamatoval a vzápětí stál uprostřed bránících se čarodějů. Nanovo všechen svůj um a dovednosti využil k záštitě neustále přibývajících zachránců.

Nepřátelští mágové Chrámů rudých draků pochopili, že pokud tu výspu vzdorujících mágů nezničí, čeká je zkáza. Rihmenem v rychlém sledu prostupovaly další a další voje Kultu. Útočníci veškeré útoky soustředili na obránce rihmenu. Marná však byla již jejich snaha. Řada mágů Říše vytvořila ochranné bariéry a přestože nedokázali zarazit celou údernou sílu a několik mágů, po úderech útočníků, na krajích houfce zahynulo, za každého mrtvého se na bojišti objevili zpočátku další tři, čtyři, vzápětí pět a na některých místech i šest čarodějů. Úderná síla zachránců rostla. Už se jen nebránili, ale někteří z nich začali i útočit. Především ten první.

Máchl rukou a oslnivý modravý výboj hodil přímo do středu nepřátel na skále nad dětmi cesty Cest, otočil se a další drtivý úder směřoval k původnímu čelu cesty Cest a tentokráte nepřátelé se zoufale bránili útokům. Všude tam, kde zaútočil onen čaroděj, nepřátelé se nezmohli na protiútoky. Toho mít za Mistra! třeštil na něj Baludin oči. Dám všechno, všechno, abych ti patřil! pochopil, podle plnovousu, že žádného učedníka ještě nemá. Bude se i on ucházet o svého žáka? Kéž by, vydechl.

Jen sem tam někdo vyslal kouzlo směrem k cestě Cest, což přeživším umožnilo znovu se zformovat. Některá z kněžek hlesla: „Xartex! Strážce draků. Ještě máme naději,“ Baludinovi její výrok objasnil, kdo je ten mocný mág.

Četné modravé záblesky se míhaly okolím jak přibývaly rihmenem další a další posily a v rychlém sledu se zjevoval jeden mág za druhým. Po jednom se zhmotnil bezvousý čaroděj s chlapcem. Mistr s učedníkem, porozuměl Baludin. Ještě jeden záblesk a s čaroději vystoupil z menhiru i Under. Po tváři mu stékala krev z rozbitého čela To má určitě z toho, jak skočil mezi ty balvany, a postřehl, že i druhá tvář hocha je plná škrábanců a modřin. Popoběhl a postavil se vedle chlapce, který přibyl před ním a oba začali uvolňovat magickou esencí a posilovat jí Mistra toho druhého učedníka.

„Taiko,“ křikl mezi útočením právě na toho mága Xartex, „měl bys …,“ nedořekl. Přerušil ho výkřik: „Drak! Rudý drak!“

„Připravte se na útok!“ zahřímal Xartex. „Na povel odrazová kouzla. Miřte na mordu!“

Baludin vystrašeně zaklonil hlavu a spatřil mohutné tělo, které se snášelo tak tucet sáhů nad ním ke kouzelníkům bránícím rihmen. Zavrávoral, aby vzápětí ho přemohla závrať, ztratil rovnováhu a sedl si na zadek. Zabolelo to.

Mohutný Rudý drak, drak nepřátel, jak už dávno věděl Naši jsou bílí svěsil křídla a padal na obranná postavení čarodějů.

„Teď!“ křikl Xartex, právě když nepřátelský drak rozevíral tlamu, aby sežehl mágy plamenem. Dříve než mordu otevřel zcela, úderná kouzla ji prudce vyvrátila vzhůru. Odlesk bílého Slunce odrážejícího se od výčnělků kostěných výrůstků, které se táhly po tlamě draka v úzkém pruhu od temene až po špičku nozder, se roztančil po okolních srázech.

Xartex se s rozmachem otočil kolem své osy, aby nabral rychlost a mrštil modří prostupující magický šíp po té obludě.

„Grauuurm,“ otřásly se skalní stěny smrtelným dračím skřekem. Vracel se v několikanásobné ozvěně. Mohutné netvorovo tělo, jako by ho kdosi strhl z výšin, se vmžiku zřítilo, doprovázené rachotem uvolněných balvanů ze strmých skal. Úder za úderem blanitých křídel bičoval vše, kam dosáhly. Do oblak vyvrhovaly mračna prachu a modravých travin vyrvaných ze země.
Vše prostupoval dusivý prach. Baludin se rozkašlal a marně si snažil promnout oči, aby se přeci jen rozkoukal. Když bušení dračích křídel ustalo a prach se usadil, povedlo se mu znovu zahledět k rihmenu.
Jsou živí, zaradoval se.

„Další dva draci.“ Zaječela nějaká kněžka a napřaženou rukou ukázala dozadu.

„Nad nimi je třetí,“ zbledla ta, pro kterou byl vším.
Všechny pohledy vzhlédly vzhůru. Skutečně! Vysoko na nebi se vznášel třetí drak. Přimkl křídla k tělu a jako balvan se řítil na ty dva pod sebou.

„To je Bílý drak, bílý!“ zajásaly kněžky.

Nepřátelští draci jej už také zahlédli a oba spirálovitým letem se pokoušeli co nejdříve vystoupat nahoru, aby následným letem střemhlav získali prostor pro manévrování, které by jim umožnilo se vyhnout nárazu. Bylo pro ně pozdě. První Rudý drak se střetl s Bílým a mohutným úderem hrudě o hruď byl odmrštěn na nedalekou skálu, kde pukl jako nakřápnutý ořech. Jeho mršina se zřítila mezi čaroděje a kněžky. Druhý z Rudých s úzkostlivým kvičením prchal a zmizel za skalním ohybem. Vzdalující úzkostný řev dosvědčoval, jak se zoufale snaží uniknout.

„Drakon, vládce draků nám přiletěl na pomoc,“ vykřikl někdo.

„Štíty, štíty…“ vykřiklo naráz několik žen a zbylé ochránkyně horečnatě vytvářely a posilovaly štíty kolem chlapců. Ze všech stran se na ně řítila kouzla.
Co to mág Xartex dělá? stačil ještě postřehnout Baludin kouzelníka. Právě si přikládal obě dlaně k tváři, aby je vzápětí nenadále prudce odtrhl. Zablesklo se a nedaleko mrtvoly nepřátelského draka v oslnivém záblesku se zhmotnil obrovitý bílý drak. Jako by z oka vypadl Drakonovi. To je magický dvojník Drakona – kouzlo, Xartex ho stvořil!

Náraz jím zacloumal. Smršť nepřátelských čar všemi v jeho blízkosti smýkala sem a tam. Připadal si jako semínko pampelišky, se kterým si pohrává větrný vír. Kouzla prorazila štíty, hledal zoufale tu, která byla pro něj vším. Tamhle je, postřehl ji tak čtyři sáhy nedaleko. Klečela na jednom koleně, vztyčenými dlaněmi zhmotňovala další barieru. Měla rozcuchané vlasy a tvář zkřivenou beznadějí. Oči se jí ale leskly odhodláním. Odmrštila od dětí, mezi kterými byl i Baludin, první kouzlo. Magický šíp, který mířil na ní, ještě smetla. Když spatřila třetí mířící na chlapce, vymrštila se a skočila před něj. Poslední, co Baludin ještě zaslechl, než ztratil vědomí, byl křik mága Xartexe: „Štíty! Štíty před děti! Hned!“

A poslední slovo té, pro kterou byl vším, napůl polknuté: „Bali…“ Pochopil, že patřilo jen a jen jemu – na rozloučenou…

Dál si nepamatoval nic. Vše, co se pak dělo, zůstalo ukryto v převalujících se mlhách, které prostoupily jeho myslí.

„Tvoje mysl vzpomínky zapečetila, aby tě chránila,“ vyjasnil mu nedávno Xartex.

„To se již nikdy nedozvím, co se tenkrát stalo?“
„Dozvíš. Až dospěješ a vzpomínka neublíží, závoj zapomnění se rozplyne.“

Vlastně si z doby, z níž chtěl vyvolat vzpomínky, nepamatoval vůbec nic, ať se snažil sebevíc. První se mu vybavil hovor Taika s Xartexem. Ti přeživší děti doprovázeli po prostoupení rihmenem do chrámu Chrámů Rigantaris, nejsvětějšímu sídlu klanu Mlžných hor kam chlapci cesty Cest a i Baludin přináleželi.

„Až nyní jsem se doslechl, Strážce draků Xartexi, že jsi uspěl v klání čarodějů a získal čest se ucházet o učedníka při obřadu Zasvěcení,“ usmál se Taiko na druhého z mágů.

Baludin zbystřil. Tak přece! Můžu se ucházet o mága Mágů Xartexe, zatetelilo jím. Dokonce na malinký okamžik zapomněl na tu, kterou měl nejraději. Zapomněl? Vůbec ne! „Víš, jak na tebe budu hrdá, až se Zasvětíš nejmocnějšímu kouzelníkovi ze všech?“ vybavoval si její slova. Získám mága Xartexe. Pro tebe! On je nejmocnější ze všech, myslí se mu honily obrazy po zjevení Strážce draků na bojišti. Budu jeho, abys na mne byla hrdá,“ umiňoval si. A když Mistr uvidí, jak jsem oddaný a poslušný, vyčaruje mi tě zpátky. A ne snad? Nebyl to on, kdo kouzlem vyvolal mocného Drakona, vládce Dominia? Xartex, mág Mágů, dokáže všechno na světě!

„Nevím, nevím,“ zamyšleně si Xartex měřil děti, které provázeli, „mám teprve padesát sedm Oběhů. Neunáhlil jsem se? Neočekával jsem, že napoprvé uspěji.“
„Vím, jsi jeden z nejmladších čarodějů, který kdy v kláních o účast na obřadu Zasvěcení uspěl. Ale po dnešní bitvě s mágy Chrámů rudých draků není v Říši nikdo, kdo by nebyl přesvědčený, že právem.“

„To by udělal každý,“ zrozpačitěl Xartex, „všichni jsme přijali Službu.“
„Mnoho nescházelo a zahynul bys.“
„Kult bílých draků je vše, na životě jednotlivce nezáleží.“
„Myslíš?“
„Jistě! Co je náš život jiného než Služba? Ztratil by smysl. I opatrování a výchova učedníka je přeci Službou Říši.“

„Xartexi, opatrování učedníka je více než pouhá Služba! Každý z nich je jedinečný a neopakovatelný,“ očima Taiko naznačil, že tím myslí na svého žáka Cyprika, který si s Underem tři čtyři kroky před muži vyměňovali dojmy z přestálé bitvy.

„Jsem rád, že jsme se pobratřili ,“ povídal právě Cyprik k Underovi. „Jsi nejstatečnější z učedníků, které znám.“

„I já jsem poctěn, že naši Mistři souhlasili s našim spřízněním. Ale to, co jsem vykonal,“ pohlédl Under na svého Mistra Sradaga, který kráčel včele průvodu, “ nebylo nic výjimečné. Dozajista, i ty bys na mém místě totéž zvládl. Je jen škoda, že můj Mistr a vládce, byl odmrštěn na skálu a ztratil vědomí. Jinak by to těm mugantům z Chrámu rudých draků vytmavil, že nás napadli,“ povzdechl si.

„Určitě!“ přitakal Cyprik, „mág Mágů Sradag je jeden z nejmocnějších čarodějů Říše.

„Snad máš pravdu,“ nevěnoval Xartex dál pozornost chlapcům, „víš, já vlastně ani nevím – tedy když získám učedníka – co si s ním počnu.“

Baludin zbystřil. Já pro tebe udělám všechno na světě. Na slovo budu poslušný, umiňoval si. Vyvol si mě. Mě!