Kronika Keronie 25. kapitola

Vnímala teplé svalnaté paže, jak ji nesou prostorem. Za chvíli se zastavily a položily ji na měkké podušky. Nechávala zavřené oči a čekala, co se bude dít dál. Tušila, že se nachází ve své posteli a právě ji sem přinesl druhý pan Neznámý. Nevěděla, jestli se jedná o stejného pana Neznámého, kterého potkala ve stájích. Vědomí zřejmě tentokrát ztratila jen na pár sekund. Už jí to začínalo štvát, že pořád omdlévala. Zdejší muži prostě neuměli odhadnout svou sílu, když se jednalo o ni.
Uslyšela tichý povzdech a okraj matrace se prohnul pod tíhou jeho těla, když si k ní přisedl. Snažila se na sobě nedát znát napětí, které cítila a ležet co nejbezvládněji.
Podvědomě si uvědomila, že se k ní naklání. Jeho dlaň pak pohladila její tvář. Prsty zkoumal linii její čelisti, až přešel ke krku, z kterého jí odhrnul prameny vlasů. Konečky prstů se poté vrátili k tváři. Palcem přejel po spodním rtu.
Veronika měla pocit, že se asi zblázní. Bylo pro ni čím dál obtížnější jen tak ležet a nedát na sobě znát jakékoliv pocity. Doufala, že s tím brzo přestane, protože se jí to líbilo čím dál tím více.
Prsty z tváře zmizely, ale vzápětí je ucítila ve svých vlasech, jak se jimi prohrabují. Bylo to velmi příjemné. Musela zatnout ruce v pěst, aby si připomněla, kdo se jí to dotýká.
,Je to cizí muž, který se už dvakrát v noci vplížil do mého pokoje. Kdo ví jaké má se mnou úmysly. Co od něho můžu očekávat? Nevypadá to, že by mi chtěl ublížit,‘ napadlo ji. ,A na to, že tě přivedl do bezvědomí, jsi už zapomněla?‘ Ozvalo se její druhé já. ,Nezapomněla, ale jeho dotyky dokazují, že mi nechce ublížit,‘ uvažovala dál v duchu.
Zatímco se hádala sama se sebou, přestal se věnovat jejím vlasům a naklonil se nad ní. Jen co opět ucítila jeho zvláštní vůni, začala znovu vnímat své okolí. Věděla, co přijde. A přesto na to nebyla připravená.
Dotek jeho měkkých rtů na jejím čele způsobil, že měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi. Zdálo se jí, že ho slyšela zašeptat slova: spi sladce, ale netušila, jestli to nebyl jen výplod její choré mysli.
Poté se od ní odvrátil, vstal z postele a neslyšně zmizel v tajné chodbě za gobelínem.
První co po jeho odchodu udělala, bylo, že dlouze vydechla. Ani netušila, že zadržovala dech. Poté ztrápeně zaúpěla.
,To se může stát jen mi,‘ běsnila v duchu. ,Kdo to jen může být? Poznám ho v denním světle? Vždyť ani nevím, jaké má vlasy. Zbývá mi jediné,‘ chmurně se do noci usmála. ,Budu je všechny muset nějak nenápadně očichat. Podle vůně bych ho určitě bezpečně poznala.‘ Myslí ji probleskl obraz, jak všichni muži stojí v řadě a ona k nim postupně čichá. ,Absurdní představa, jen co je pravda.‘
Vyvolala ale na její tváři úsměv, který nezmizel ani s vědomím toho, že se před ním nemá jak chránit. Kdyby ji chtěl ublížit, jistě by to už dávno udělal. Tím si byla jistá. Jeho chování jí ale přišlo divné. ,Proč se k ní vkrádá v noci? Proč se jí tak zamilovaně dotýká? Proč?‘
Byly to otázky, na které neznala odpověď. Zatím. Byla rozhodnuta je v brzké době získat. Takto uklidněná se zachumlala do přikrývky a zavřela oči. Věděla, o kom se jí dnes bude zdát.


Po ranní očistě, obléknutí si uniformy, v duchu tak nazývala její nejmilejší oblečení – kožené kalhoty a halenu, a nasnídání se o samotě v malé jídelně se vydala pokračovat v překladu run do knihovny.
Díky noční příhodě, na kterou se snažila celé ráno nemyslet, se opozdila se vstáváním a Sebastiana nalezla už pilně překládajícího.
Zamručela něco neidentifikovatelného na pozdrav a přisedla si k němu do vedlejšího křesla. Ten jen zvedal hlavu a zkoumavě si ji měřil očima. Jeho pohled mu zpočátku hodlala oplatit, ale po pár desítkách sekund jí to přestalo bavit. Znechuceně si odfrkla a zadívala se raději do plamenů, které v krbu vesele plápolaly, a bylo jim jedno, jakou náladu mají jejich diváci.
Už když se ráno probudila, cítila se nevrlá. Její podrážděnost se zvyšovala čím dál tím více, jak se úmorně snažila nemyslet na noční incident. Čím víc se ho snažila zatlačit do nejtmavšího koutu její mysli, tím více na něj musela myslet.
Nejraději by něco rozbila. Tato myšlenka ji trochu polekala. Nebyla typem člověka, co by musel kolem sebe rozbíjet věci, když byl naštvaný. Spíš se snažila řešit věci rozumně a s klidem.
Ale její ovládání dostávalo poslední týden pořádně zabrat. Sem tam ji napadla myšlenka, jestli se jí opravdu nezdá noční můra a ona se z ní za chvíli probudí. Bohužel vždy pak přišla situace či vjem, který tuto teorii zcela zničil.
Netušila, kolik síly ji ještě zbývá, aby tuto etapu života vydržela a ve zdraví přežila. Doufala, že jí má dost. Po včerejším zjištění, že domů se jen tak brzo nepodívá, to zde bude muset nějak překonat. Což znamená, že je třeba se naučit všem těm věcem, které po ní vyžadují, a nakonec bude muset jít opravdu hledat tu zatracenou skříňku. Kdyby byly myšlenky slyšet, Sebastian by se podivil nad jejím velmi hlasitým zaúpěním.
„Potřebuješ něco?“ vyštěkla na něj, protože už nemohla snést jeho upřený pohled.
„Ne, má paní,“ odpověděl zcela klidně a dál se věnoval překladu.
Byla tak roztěkaná a pořád ještě nabroušená, že nebyla schopna dát se do svého překladu. Dál tupě zírala do ohně a rozvalovala se v křesle. Vydrželo jí to několik desítek minut. Její mrzutá nálada se pomalu vytrácela a nahrazoval ji pocit zodpovědnosti. Byla si vědoma závazku, který měla vůči Keronii. Proto se odevzdaně natáhla po překladu a pustila se do něho. Neušel jí ovšem Sebastianům nenápadný úsměv.
Opět ztratila pojem o čase, který uběhl během jejího přepisování run. Byla ráda, že se ji navrátila chuť s tím pohnout a plně se do toho pohroužila.
Proto se znovu vylekala, když je přišel vyzvednout Richard na oběd. Ten pamatujíc co se přihodilo minule, stál blíže k Sebastianovu křeslu. Tato drobnost vyvolala na Verunčině tváři malý úsměv, který jí vytrval po celou dobu oběda.
Ten jí zmizel ve chvíli, kdy místo aby zamířili do stájí za Aladarem, mířili ke zbrojnici. Jakmile na stole spatřila přichystaný Meč naděje, připomnělo jí to včerejší povídání o otci a její mysl se opět zaplnila negativními myšlenkami.
Richard zvedl meč ze stolu a přešel do vedlejší místnosti – cvičiště, která byla úplně prázdná. Veronika ho se svěšenými rameny následovala. Vůbec se na dnešní přednášku o boji s mečem netěšila.
Sebastian se opřel o zeď kousek od vchodu a Veronice nezbylo nic jiného, než jít za Richardem do středu místnosti sama. Ten už tam na ni čekal a jen co k němu dorazila, předal ji meč. Chytla ho pravou rukou, ale zdál se jí těžší než včera a raději ho uchopila oběma rukama za jílec a nechala ho svěšený před tělem.
Pozorovala, jak se na namodralé čepeli leskly plameny pochodní a odrážely se od postříbřených propletenců. Záštita se zdála být černá, ale když s mečem trochu pohnula, její barva se změnila na tmavomodrou. Neuměla se rozhodnout ani pro jeden odstín. Zato když se skrze hlavici podívala do plamenů, viděla tmavomodré až indigové zbarvení krystalu. Z rozjímání nad barevnou skladbou jejího meče ji vyrušil přicházející Richard. Ani si nepovšimla, že by ze středu místnosti někdy odešel. Umínila si, že by si měla více všímat svého okolí. Plně soustředěná na výuku se na něj zadívala.
„První hodinu začneme tím, jak se správně drží meč a jaké jsou základní pohyby nohou a trupu, má paní. Máš nějaké otázky?“
„Zatím žádné, Richarde.“
„Tak teda dobrá. Začneme tím, jak se má správně držet,“ stoupl si vedle ní a zdvihl před sebe svůj vlastní meč, který si před chvílí přinesl.
„Meč musíš držet lehce, a přitom pevně,“ poučoval ji a ukazoval, jak to má správně udělat. Napodobila ho, ale musel ji upravit ruce na jílci. „Musíš mít volné zápěstí, nesmíš ho držet křečovitě. Když ho budeš držet příliš jemně, vyrazím ti ho z ruky, když ho budeš křečovitě svírat, všechny otřesy přejdou na paži a já ti ji ochromím.“
Snažila se pochopit, co ji vysvětluje a řídit se jeho pokyny. Dbala na to, aby meč nesvírala příliš silně, ale zato pevně. Už za chvíli začala pociťovat jeho tíhu. Proto jeho hrot namířila zpátky k zemi.
„Nemůžu to ze začátku raději zkoušet na nějakém dřevěném meči?“ pokusila se ho obměkčit.
„Ne, má paní. Čím dříve si zvykneš na zátěž tvého meče, tím dříve ti zesílí svaly a nebude ti dělat problém ho zvednout a udržet,“ odporoval jí.
Ztrápeně znovu zvedla meč a pokusila se napodobit jeho postoj. Mírně pokrčila ruce v lokti a uvolnila příliš křečovité sevření jílce.
„Správně, má paní. Přejdeme ke střehu. Ten má čtyři obměny – pravý, levý, čelný a zkřížený. Chodidla jsou při střehu na jedné přímce – ose šermu, ale trup natáčíme mírně čelně.“
Veronika na něj během jeho mluvení pomalu kulila oči. Netušila, že k ovládání meče bude muset znát i jeho různé polohy. ,A co sis myslela?‘ Promluvilo její schizofrenní já. ,Že ti ukážou par seků a bodnutí a tím celá věc končí?‘
Richard vykládal dál, co každý střeh znamená a názorně jí to také ukazoval. Snažila se ho napodobit.
Pravý střeh značil, že pravá noha je vpředu, levý že levá noha je vpředu, čelný že k sokovi stojíme čelně a zkřížený že zády.
Čelný střeh se prováděl z pravého i levého střehu pokrčením vzdálenější nohy od soka vpřed. Chodidla byla na čáře kolmé k ose šermu.
Zkřížený střeh provádíme zakročením nohou vzdálenější od soka, takže jsme přitom částečně otočení k sokovi zády.
Pravý střeh se považoval za útočný – nejvíce ho uplatňujeme při přechodu do útoku, ostatní střehy považujeme za obranné.
Cvičila kroky pořád dokola, až se jí vše pletlo dohromady. Připadalo jí, že když se učila valčík, přišel ji daleko lehčí. Richard vyvolával různé střehy a ona je musela napodobit. Za chvíli ji bolely ruce z držení meče a měla sto chutí ho hodit na zem, když ho stejně měla momentálně k ničemu, protože se učila pouze kroky.
Po asi hodině cvičení dal Veronice chvíli oddechu a ona ihned zamířila za Sebastianem, sedícím u zdi na zemi. Jen co si k němu zmoženě přisedla, podal ji číši a ona se žíznivě napila.
Byla překvapená, když na jazyku ucítila čistou, chladnou a mírně nasládlou vodu. Navykla si zde popíjet to jejich červené víno, takže voda jí teď připadala jako božský nektar. Na jeden zátah vypila celý pohár. Pak se pohodlně opřela o zeď a vychutnávala poslední kapičky vody v ústech.
„To byla dobrota,“ byla schopná pouze zamumlat. Slastně zavřela oči a začala odpočívat.
Sebastian se vedle ní jen uchichtl, jakoby věděl něco co ona ne. Bylo jí to momentálně jedno. Byla ráda, že může sedět a nechat odpočívat její namožené svaly. Nikdy by ji nenapadlo, že cvičení s mečem, a to pouze základní pohyby nohou, bylo tak těžké. Doufala, že se jí svaly brzy zpevní a nebude to pro ni tak velká zátěž jako teď.
Po pár minutách ji Richard vybídl k pokračování a Veronika se ztrápeně zvedla ze svého místa. Svaly začaly ihned protestovat proti jakémukoliv pohybu.
Richard se rozhodl nešetřit ji. V další části výuky se zabývali výpady.
Snažila si zapamatovat, že existuje pravý i levý výpad, pak výpad stranou, zkřížený výpad i výpad vzad. Z těch pojmů ji šla hlava kolem.
Každý výpad ji Richard názorně ukazoval a ona ho musela napodobit.
Při pravém i levém výpadu si mohla dovolit čelně natočit trup, podobně jako u střehu. Cvičila oba výpady ze stejnojmenných střehů, jednak z opačných střehů s návratem i zpět do střehu.
Cvičištěm se rozléhal Richardův hlas dávající Veronice pokyny, co má právě udělat: „Levý střeh – pravý výpad a návrat, pravý střeh – levý výpad a návrat.“
Musela si pamatovat, že výpad stranou nepřetíná osu šermu, že pravý výpad stranou se používá pro útoky v úhlu, levý výpad stranou pro úhyby tělem a pro zajištění dobrého krytu. A zkřížený výpad je výpad stranou přes osu šermu.
Další hodinu ji trápil s různými výpady, střehy a návraty. Bolel ji snad každičký sval v těle. Ruce se jí třásly námahou a měla pocit, že na cvičišti vypustí duši. Nechápala, o co Richardovi vlastně jde. To z ní chce sedřít kůži ještě před tím, než se to povede nepříteli? Zapomněl, že meč drží v ruce prvně? Byla zadýchaná, zpocená a naštvaná. Měla toho právě dost.
V půlce Richardova povelu upustila meč na zem a sama ho následovala. Rozvalila se na prašné zemi a odmítala se pohnout.
Richard si až po chvilce všiml, že na jeho pokyny nereaguje. Otočil se na ni, a když spatřil její zčervenalý obličej a kapičky potu na kůži, rozhodl se pro dnešek skončit. Zvedl její meč ze země a odnesl ho do zbrojnice.
Slyšela Sebastianovy kroky a otočila hlavu jeho směrem.
„Asi nebudu umět vstát,“ prohodila první věc, kterou její unavený mozek dokázal vyplodit.
Sebastian se k ní sklonil, uchopil ji za paže a vyzdvihl na nohy. Ty se jí nejprve podlamovaly a musela se Sebastiana pevně chytit, ale po chvilce byla schopná stát sama bez opory.
Zamířili společně za Richardem.
„Je moje dnešní hodina u konce, Richarde?“
„Ano, má paní. Měla by sis odpočinout. První hodiny jsou nejtěžší a potřebuješ nabrat síly na zítřejší den.“
„Máš pravdu, půjdu si odpočinout, jsem z toho celá rozlámaná,“ nechala je stát ve zbrojnici a sama zamířila ven. Jen co za ní zapadly dveře, ocitla se venku a dopadly na ní odpolední paprsky slunce, její chuť odpočívat se vypařila. Myslela si, že na cvičišti strávila více času, ale odhadovala, že do večeře zbývají ještě asi čtyři hodiny. Měla spoustu času něco podniknout.
Jako první se rozhodla navštívit Aladara. Asi díky únavě, nepociťovala strach vstoupit do stájí sama. A na nepříjemný zážitek už zapomněla, přebil ho totiž ten včerejší.
Aladar byl velmi rád, že ji vidí a dával to náležitě najevo. Radostně frkal a neustále žadonil o pohlazení.
Podařilo se mu vykouzlit své paničce na tváři malý úsměv. Strávila v jeho stání zbývající čas do večeře.
Poté vykoukla ze stájí a po ujištění, že se na prostranství nenachází ani živáčka a všichni jsou v hodovní síni, se proplížila do zbrojnice. Tam si z první police, na kterou narazila, vzala malou nenápadnou dýku a skryla ji do rukávu košile. Pak už normálním krokem dorazila ke své večeři v malé jídelně a o samotě pojedla.
Ještě před usnutím se ujistila, že je dýka bezpečně uložena pod jejím polštářem. Dotek chladného kovu na kůži vyvolal ve Veronice pocit uspokojení. Tuto noc se bude moci bránit i něčím jiným než svými slabými pažemi a zadrhujícím se hlasem. Sice nebyla úplně klidná, ale celodenní únava udělala své a podařilo se jí za chvíli usnout


********************
Informace ohledně šermu a zacházení s mečem jsem čerpala z publikace vydané pro Akademii múzických umění v Praze, fakultu divadelní:
PLCH, Pavel: Historický šerm, Praha 1981.

********************
EDIT:
Ve všech uveřejněných kapitolách jsem provedla mírné „kosmetické“ úpravy. Jednalo se o odstranění překlepů, chyb a sjednocení času. Také jsem někde něco vymazala a někde zase něco připsala ;). Hlavní informace však zůstávají neměnné.