V.A.M.P. - Kapitola 5. - Nesmrtelný

To skladiště se zdálo opuštěné. Starý puch zpráchnivěliny tu visel už hodně dlouho. „Protože ho nikdo nepoužíval.“ pomyslel si. Stál tam sám a hledal únikovou cestu, jen pro jistotu, kdyby ho starý přítel přecijen nakonec podrazil. Mladý blonďák, s šklebem na tváři, v černém oblečení. Vlastně to byl pancíř a pod ním se skrývaly zbraně. Spousta zbraní.

Po ramenech ho poklepala velká ruka. Otočil se. „Vyděsil jsi mne.“ zašeptal po tichu. Před ním stál zahalený muž. „Člóvěk jako ja by od upira očekavál větši opatrnóst.“ řekl ruským přízvukem hlas toho muže. Bodrý úsměv, velký nos, spousta vrásek, a velké zvědavé oči, to bylo jediné, co bylo vidět z jeho obličeje, zbytek zakrývala velká ruská kožená čapka. Byl v tlustém zimním kožichu, i když do zimy zbývalo několik měsíců, právě začínal podzim.

Podíval se na jeho ruku, v níž svíral hůl. „Copak? Mechanické údy pobolívají?“ zeptal se blonďák starce. „I kděpak, jen mě přepádla trócha nostalgičnosti.“ řekl a zasmál se. Sundal si z rukou rukavice, které měl na sobě i přes to vedro venku. Zaleskl se kov, neboť ty ruce byly z kovu. Blonďák mu podal ruku a bratrsky si potřásli.

„Andřeji, mám na tebe prosbu.“ řekl blonďák. „Cópak to budé? Zbráně? Viš že já do tóhotó óború huž nic nepódnikám.“ řekl Andřej. „Právě v tom spočívá ta prosba. Potřebuju vyrobit plazmové zbraně, a spoustu plazmy v podobě munice.“ „Zéšílél jsi? Chcéš záhajít válků? Copák si neříkál, žé sé usádíš, až vyřešíš tén problém?“ rozzuřeně promluvil stařík. „Právěže jsem ho ještě nevyřešil.“ odvětil mladík. „Hmm, uvědomuješ si, že já už se dlouho tvé hry účastnit nebudu?“ řekl najednou zcela bez přízvuku, jakoby přízvuk předtím jen hrál. „Nejsem na rozdíl od tebe...“ zašeptal, ale pak utichl. Ozvalo se zapískání, a zhroutil se k zemi.

„Zkur**** umělé končetiny!“ zakřičel si. „Ta kontrolka energie zase ukazovala špatně.“ Mladík k němu poklekl, rozepnul mu kabát. Pod ním se ukrývalo způlky železné tělo. Levá plíce a celý spodek – od žaluku dolů, přesněji řečeno. „Nevybije se ti srdce?“ polekal se rychle mladík. „Niet. Mám pro něj speciálně vyhrazené tři akumulátory, což je stejně jako pro celý zbytek těla.“ řekl. Pořád zněl trochu ruským přízvukem, ale už ne tolik, jako když se předtím snažil.

„Jestli si dobře pamatuji, tohle jsi minule neměl.“ řekl mladík trpce. „Srdce mi zestárlo. Nejsem ty, víš. A chtěl jsem se ještě dožít happy endingu.“ Mladík se zatvářil vážně. „O tom nemluvím. Ten spodek...“ „Potřeboval jsem si vyčistit mysl. Navíc mi dosluhovaly i ledviny, tak jsem to spojil.“ přerušil ho stařík. „Nevěřil bych, že jeden z vás se může dostat tak daleko. Operovali tě chirurgičtí roboti?“ zeptal se mladík. Stařík se zasmál. „Samozřejmě! Myslíš, že existuje chirurg, který by si tohle vzal na triko? Jsou to chytré věcičky, stačí je předem naprogramovat.“ odvětil. Mladík zvedl staříka ze země. „Odnesu tě k tobě. Dej mi adresu.“ Stařík se zamračil. „Nic jiného mi nezbývá, co?“ zeptal se.
_______________________________________________________

Leona právě domluvila. George se zeptal: „Takže tedy, jakmile ti došly náboje, a upíři se chystali vtrhnout dovnitř, zjevila se tam chiméra. Obrovská. S upíry se vypořádala, spořádala je a pak...“ „...vám unikla.“ dokončil za něj Walter. „Už zase...“ zamumlal si. „Mimochodem, zapomeňte na to, že byste to tam ještě někdy navštívili.“

„Jak se vlatně vede zachráněným civilům?“ zeptal se George. „Už se léčí. Naši lékaři jim teď dávají koňské dávky antivirotik, a celkem to zabírá.“ George se chtěl zeptat co myslí tím „celkem“ ale jeho myšlenka byla přerušena náhlou otázkou. „Víte co je zajímavé?“ položil řečnickou otázku Scott, který si toto hlášení nechtěl nechat ujít.

„Do teď jsme si mysleli, že ta stvůra z Bio Hazzardu je první svého druhu, ale tohle naši teorii vyvrací. Bio Hazzard nejspíše experimentoval s myšlenkou Chiméry už dříve, a možná jim prototyp utekl, protože byl až příliš přizpůsobivý. A tak vytvořili horší verzi, aby našli slabiny silnější verze, a zlikvidovali ji...“ řekl. „Jestli někdy dostanu padáka, určitě o tom napíšu scifi knihu.“ dodal, čemuž se všichni zasmáli. Ale z pod toho smíchu bylo slyšet zoufalství.

„Pánové?“ ozval se zpoza něj hlas dalšího vědce, který právě vstoupil a když si všiml Leony, rychle dodal „...a dámy?“ Máme tu nějaké údaje ohledně toho podezřelého.“ všichni v místnosti nadskočili. „Ale nebudou se vám líbit.“

Technické centrum vonělo papírem, neboť některé věci se z bezpečnostních důvodů vedli jen v papírech. Kdyby se někdo se špatným heslem pokoušel otevřít složky, uvolnilo by to kyselinu, která by papír i inkoust okamžitě rozložila.

„Takže... ten podezřelý...“ zamumlal si vědec „...ten blonďák...“ ztichnul, neboť se mu roztřepal hlas, ale pak si dodal odvahy. „Raději začnu od začátku. Dnes večer... tedy vlastně už včera, tady člověk snadno ztratí o čase přehled... jsem seděl a čekal až z toho něco vyjde. Počítač se prohryzával mezinárodními záznamy a zároveň našimi záznamy a pak, v 19:33 z toho vylezlo...“ řekl a vytáhl papír „tohle.“

Všichni stáli s otevřenou pusou. Záznamy z projektu V.A.M.P., Thomas Mercer, před tím armáda USA. „Georgi, nebylo ti trapné lhát nám?“ začala Leona, ale vědec ji přerušil. „Nebylo, neboť nelhal. Se stejným názorem jsem to chtěl okamžitě donést Walterovi, ale vychrlilo to jednu další věc.“ vytáhl papír. Francouzský vědecký institut, Antoine Le Clerke, inženýr vynálezce doktor přes fyziku, rok 1999. „Ale ten obličej je stejný!“ vykřikl George. „Ale to není možné vždyť to je deset let.

„Tím to ale nekončí.“ Pokračoval vědec znovu. Vytáhl noviny z roku 2000, titulek zněl Významný vědec Antoine Le Clarke spáchal sebevraždu, pak vytáhl záznamy z SSSR, získané kdysi jedním špionem, rok 1986, kapitán Sergej Něgorin, stejná tvář, stejný úsměv. „Mám toho tu ještě spoustu, dokonce i věrohodný portrét z roku 1883.“ řekl věděc. „Bůhví jak se ten portrét dostal do mezinárodních spisů.“ dodal potichu.

„Takže, abych si to ujasnil, chcete mi tvrdit, že máme co dočinění s nesmrtelnou bytostí? Thomas Mercer nebyl Thomas Mercer, ale nějaký dvěstě let starý chlápek?“ zeptal se Walter. „Těmi dvěma sty lety bych si nebyl jistý. Mám tu i záznamy z 12. století, jenže jsou neprůkazné. Tehdy se kreslilo opravdu hrozně nepřesně.“ řekl vědec.
__________________________________________________

„Andřeji, jak daleko ještě?“ zeptal se unaveným hlasem blondýn. „Dobře si vzpomínám, jak jsi mne tu zimu, kdys mne zachránil, nesl podstatně dál.“ řekl s úsměvem Andřej. „Ano ale to tě z půlky netvořilo železo.“ odvětil blondýn. „A tys ještě nebyl upír.“ zasmál se stařík. „Omnire, řekni mi, jak jsi dosáhl toho, že nestárneš?“ požádal stařík.

„Narodil jsem se ve správnou dobu, do správné rodiny.“ odvětil mladík trpce. „Takže, když jsi mne jako malého zachránil z sibiřské zimy, měl jsi už hodně let za sebou?“ „Ano.“ zasmál se mladík. „Kolik? Sto, dvěstě, pětset?“ zeptal se stařec naposledy. „To ti neřeknu. Mám tomu své důvody“ odvětil Omnir.

„Na magii nevěřím, takže věda?“ zeptal se. „Ano. Věda, to je řešení každého problému a zároveň ten největší problém ze všech.“ s úsměvem odvětil Omnir. „Takže mne napadají dvě civilizace... Mayové či Sumeři? Vše ostatní má dostatečnou dokumentaci... možná ještě Egypt...“ Mladík se zasmál a pravil: „Kdepak. Zapoměl jsi na jednu civilizaci, o které nemají dnešní lidé skoro ani ponětí.“
______________________________________________________

„Dobrá.“ řekla Leona. „Řekněme, že George říkal pravdu, a opravdu to byl Thomas. Tohle je ale úplný nesmysl! Jak může být někdo nesmrtelný.“ vykřikla. Scott se zasmál. Všichni se obrátili k němu. „Opravdu vám nepřijde ironické,“ řekl, když se uklidnil „že upírka pochybuje o tom že by někdo mohl být nesmrtelný?“

„Na tom není nic k smíchu.“ odvětil Walter. „Vědecky jsme na úplně jiné úrovni než venku, ale nesmrtelnost... to je trochu moc i na naši úroveň znalostí.“ George se rozhlédl. „Víte co, vyřešte si to sami.“ řekl zničeho nic. „Já jdu navštívit Johna.“ Když se na něj polovina z přítomných podívala, jakože netuší o čem mluví, dodal: „Mého bratra, jestli jste zapomněli.“
_______________________________________________________
John na tom nebyl ani zdaleka tak dobře, jak si George představoval. „Takže?“ zahájil John konverzaci nepřátelským tónem. „Za co jsi mi vydobil tuhle léčbu. Řekni to narovinu. Prodals chatu? Dům po rodičích?“ pokračoval se vztekem v hlase. „Ne. Uzavřel jsem určitou pracovní smlouvu, která nebyla zrovna výhodná, s tím, že oni...“ řekl a udělal při tom gesto jako by mluvil o samotných andělech „...tě vyléčí.“ řekl George po pravdě.

„Oč jde?“ zeptal se John podezřívavě. „Pašování drog? Prodej drog?“ zkusil hádat. „Kdepak pracuji pro stát.“ odvětil George. „A teď znovu – oč jde?“ zopakoval otázku John. „To je tajné.“ odpověděl George opět po pravdě. Seděli tam, hleděli na sebe, jako by se jeden druhého snažili zlomit.

„Cítíš se líp?“ odvedl téma George. „Vypadám snad na to?“ zeptal se John. Byla to řečnická otázka. Jeho hnědé vlasy prořídly, jelikož léčba nebyla o moc šetrnější než obyčejná chemoterapie, ačkoli byla o poznání účinější. Pod očima se mu dělaly kruhy a z očí mu bylo vidět zoufalství.
____________________________________________________
Ta místnost do níž vstoupili byla obří dílna, vybavena několika roboty, kteří ale nyní byli deaktivováni. „Zařídil sis to tu pěkně, Andřeji.“ zhodnotil to mladík. „Studoval jsem knihy, co jsi napsal, a trochu jsem předběhl dnešní dobu.“ řekl stařík a zasmál se. „Jistě, ale dle toho co vidím jsi předběhl i tajné laboratoře USA.“ odvětil Omnir.

„Byl bys tak laskav a vyměnil mi akumulátory?“ otázal se zdvořile Andřej. „Jistě... kde je máš?“ řekl, načež se jeho pohled zarazil na jedné ze stěn, kde viselo několik plazmových pušek. „Ty lháři.“ vykřikl s výčitkou. „Říkals, že do zbraní už neděláš, jo? A co je potom tahle plazmová altilérie?“ položil řečnickou otázků a ukázal na zbraně zavěšené na stěně.

„Tušil jsem, že si pro ně přijdeš, jen jsem tě chtěl odradit. Ale bylo to zbytečné...“ řekl, pořád ještě téměř neschopen pohybu. „Ovšemže!“ vykřikl vztekle „Já ty zbraně opravdu potřebuji. Jestli včas nezasáhnu, může se něco stát.“ „Komu? Nějakým tvým známým?“ zeptal se Andřej moudře. „Kéžby. Jde o všechny na tomto světě.“
_____________________________________________________

Leona přišla za mladou dívkou, jednou z těch co zachránili. Ta tu seděla a nepřítomným výrazem se dívala do očí. „Co se to sakra děje? Neměla by už být zdravá?“ zeptala se vědců. „Všichni ostatní už byli vyléčeni.“ odvětil vědec. „Podle našich výpočtů by měla být zdravá, ale chová se, jako by byla úplně zfetovaná. Její mozková aktivite je v útlumu.“ řekl vědec a odešel.

„Zavolá si tě.“ promluvila náhle k Leoně, tváříc se stejně mimo jako předtím. „Zavolá si všechny své sluhy. Včetně tebe.“ „Já nejsem ničí sluha.“ řekla Leona, i když někde v hloubi cítila, že se s ní něco děje, cítila nutkání vstát a jít pryč. „Opravdu?“ řekla, jako by četla její mysl.
„Kdo?“ zeptala se Leona. „Tvůj Pán. Můj Pán. Náš Pán. Brzy tě bude potřebovat. Sama za ním přijdeš, sama před ním poklekneš.“ Leona sebou trhla. Nemohla ovládat svou ruku. „Tvůj čas přišel.“ promluvila dívka. „Náš čas přišel.“ Leona se zmohla na poslední odpor. „Proč?“ zakřičela, tedy alespoň chtěla zakřičet, ale cosi její hlas utlumilo v šepot.“ „Opravdu jsi tak naivní?“ zeptala se dívka a roztrhla jí rukáv. Odhalil se pohled na otisky zubů. „Opravdu jsi si jistá, že si pamatuješ vše z té noci kdys mne, jak sis myslela, zachránila?“ Leona chtěla zakřičet. Místo toho ale vstala. „Musíme jít.“ promluvila k dívce. „Ano, musíme jít za Ním.“ odvětila dívka a společně vykročily vpřed.