Kruh - kapitola desátá

Její klouby hlasitě zapraskaly. Nesnášela ten zvuk, díky němu si připadala jako stoletá stařena. Vždycky když dlouho seděla, nebo ležela, se při narovnání nebo postavení její kosti takto prostě ozvaly, hlavně ty v chodidlech.
Skalní výklenek milosrdně chránil trojici pocestných před typickým jarním deštěm, bičujícím Ferelden. Ozvalo se další zapraskání. Tentokrát z ohně, který jako jediný osvětloval okolí. Všimla si, že z něj Raven nespustí oči, opíral se o stěnu výklenku a ledovým pohledem hleděl do středu plamenů. Souboj jeho mrazivě šedých očí s plameny jí fascinoval.
„Jestli to dobře chápu… míříš do pustiny.“ vytrhl jí ze snění světlovlasý mladík, co postával vedle ní.
„Hmm“ zamručela.
„S ním… s měničem podob, s Chasindem.“
„Jo.“
„Cestou se chcete zastavit v Lotheringu?“
„Pravděpodobně…“
Mladík se zatvářil trochu nejistě, čemuž se nedivila. Naopak se divila že skoro za půl dne po tom co se stalo...
„Mohl bych jít s vámi? Jen do Lotheringu…“ přerušil tok jejích myšlenek. „Musím říct otci, co se stalo a…“
Muž s kmenovým náhrdelník se pohrdlivě uchechtl, elfka ho prošpikovala pohledem.
„Jasně že můžeš jít s náma. Bude lepší, když nás bude víc.“ řekla rozhodně dívka a snad aby ho utěšila, mu věnovala milý úsměv. Pokusil se jí oplatit stejnou mincí, ale vyšel z toho spíš ztrápený úšklebek.
„Díky.“ zašeptal a pomalu se sesunul k zemi, kolena si přitáhl k tělu a ztrápeně si o ně opřel bradu, pohledem zamířil někam do planoucího dřeva.
Byla vděčná, že Chris nereagoval na Ravenův posměšek. Jak mohl být tak krutý? Musela se opět sama sebe zeptat, už po druhé.

Další půlhodinu nikdo z trojice nepromluvil, jen Christianne, který seděl vedle ní, občas přihodil do ohně polínko. Měla hlad, ukrutný hlad. Dva přísedící na tom byli pravděpodobně stejně. Se zaujetím si prohlížela svou dlaň. Runový kruh, který na ní byl otisknutý, vyvolával v dívce osvícené plameny zvláštní představy. O něco víc se schoulila ke skalní stěně. Hlava jí pomalu klesla, byla unavená, tak unavená…

Hlupačka! Všechno mu to vyžvanila. Kdyby jí nedal své slovo, už dávno by byl odsud pryč, někde daleko na cestě ke svému kmeni. A on? Rozmazlený floutek, který se rozhodl je opít svým rodinným bohatstvím… o které jak zdá se, přišel v pár okamžicích. To ho donutilo se znovu uchechtnout. Chlad, který se mu jako tisíce jehliček zabodával do holého hrudníku, prostě ignoroval, byl zvyklý. Stejně tak hlad. Ostatně dokázal bez jídla vydržet dlouho, rozhodně tedy déle než ti dva. Amawel klesla hlava přímo na rozmazlencovu ruku. Přimhouřil oči a podrážděně zamručel.

Nejdřív sebou polekaně trhl, jakmile ucítil náhlou tíhu na svém rameni, když si ale všiml, že je to její hlava a že pravděpodobně usnula, uklidnilo ho to. Aspoň si to tedy snažil namluvit. Pořádně se nadechl nosem, aby vdechl vůni jejích vlasů. U Stvořitele, byla tak nádherná. I přes to co se stalo, nedokázal teď myslet na nic jiného než na krásu jejích světlých vlasů. Rukou mu přejela po hrudi, přisunula se k němu blíž a něco ze spánku zamumlala. Po zádech mu přeběhl mráz. Koutkem oka si všiml, jak po něm Raven vrhá vražedný pohled. Teď se musel usmát on…

Pootevřela jedno oko, ale téměř ihned jej zas zavřela. Zesílila stisk paží a líně se zavrtěla. Ještě by si snad mohla na chvilku zdřímnout… Něco jí polechtalo ve vlasech. Zvedla hlavu a rozespale zamrkala. Když uviděla spícího Christianna, jak spokojeně oddychuje, polekaně se odtáhla. Snad se po něm neválela celou noc, napadlo ji a odhrnula si nezbedný pramen vlasů, který jí v jednom kuse spadal do obličeje. Rozhlédla se po výklenku. Oheň už dávno vyhasl a Raven ležel nedaleko ve své kočičí podobě a pomalu oddychoval. Nejistě se s pomocí skalní stěny vyškrábala na nohy a kritickým pohledem zhodnotila své oblečení. Slunečnicové šaty byly pomačkané a na několika místech zašpiněné.
Obloha byla jasná, téměř bez mráčku a slunce jí hřálo ve tváři. Vychutnávala si ten pocit, byla to oproti včerejší sychravé noci vítaná změna. Skalnatý kopec, jenž jim poskytl útočiště před deštěm, hraničil s okrajem lesa. Měla štěstí, protože si dobře pamatovala lesní cestu, po které přišli. Po chvilce, trvající sotva několik minut, když odhrnula jednu z nízkých větví stromu, narazila na mýtinku, uprostřed níž se nacházelo malé, křišťálově čisté jezírko. Klekla si k jeho okraji a zkoumavě se zahleděla na svůj odraz ve vodní hladině. Ta elfí dívka, která jí teď z jezírka pozorovala ustrašenýma, azurovýma očima… to snad ani nebyla ona. Kam se jen vytratila ta sebejistota?
Rozčeřila hladinu svými dlaněmi a dopřála si doušek chladivé vody.
„Proč jsi mě nepožádala?“ ozval se lehký, šepotavý hlas v její hlavě.
„Nepožádala…“ opakovala si, jakoby sama pro sebe šeptem.
„Mohla jsi…“
„Nemohla…“ přerušila rázně Soucit, který se zhmotnil za ní. Byl tu jen pro ni? Představa její mysli? Nebo ho byl schopný vidět i někdo jiný? „nemohla jsem ho zachránit.“
„Ale ano, mohla, nebyl přeci ještě mrtev.“ vydechl bez náznaku jakýchkoliv emocí průhledný muž. Postavila se a trucovitě si založila ruce na prsou, ve tváři se jí však značilo provinění.
„Umíral a já… vím hodně o léčení, nemohla jsem nic dělat.“
„Mohla jsi požádat…“
„Nech mě být!“ vykřikla uslzeně dívka a proběhla mlžnou siluetou muže, která se při jejím dotyku rozplynula.

Proběhla kolem několika dalších stromů, jako kdyby si myslela, že jí snad pronásleduje. Zastavila se, aby si rukávem ušpiněných šatů, utřela slzy. Zhluboka se nadechla a vykročila z pod ochrany stromu ke skalnímu výklenku. Chris seděl u vyhaslého ohniště a pomocí dvou kamenů, které vzdáleně připomínaly křemen, se snažil vykřesat nový oheň, po Ravenovi ani stopy.
„Dobré ráno“ pozdravila ho. Bude lepší, když si rozhovor a vlastně raději celou existenci a své propojení s duchem Slitování nechá pro sebe. Nejistě se usmála.
„Dobré, Amawel…“ odvětil s podobným úšklebkem „jak ses vyspala?“
Věděl to. Určitě věděl, že se po něm celou noc válela. A možná taky ne, třeba je to jen zdvořilostní otázka.
„Dobře, díky. A co ty?“
„Nebyla… ti zima? Jen v těch šatech?“ ignoroval její vlastní otázku a ukázal na ní jednou rukou, ve které stále ještě držel stříbřitý kámen. Teď už si byla jistá, musela uhnout jeho pobavenému pohledu.
„Nějak ti to nechce chytnout, hm?“ změnila téma a zavrtala se pohledem do středu ohniště.
Rozhodl se už jí víc netrápit a bezmocně rozhodil rukama. „Dřevo, je mokré.“
Natáhla pravačku a přimhouřila oči. Z konečků prstů vyskočilo pár plamínku, které přinutili hořet i mokré dřevo.
„Kde je Raven?“
„Já nevím, když jsem se probudil, už tu nebyl.“ opět pokrčil mladík rameny.
Oba seděli notnou chvíli u ohně. Chris jí neustále kladl otázky o magii. Jaké to je, být mágem, jak kouzlení vlastně funguje a tak podobně. Připadalo jí to, jako kdyby se snažil odvést řeč co nejdál od událostí posledních dnů, což ale plně chápala.
Z rozhovoru je vytrhl příchod černé pumy, která v tlamě nesla velkého, šedého zajíce. Pohled na mrtvé zvíře jí nedělal zrovna nejlépe, ale na druhou stranu měla obrovský hlad, takže lítost nad mrtvým ušákem šla pro tentokrát stranou.
„Tak… já se půjdu projít…“ vychrlil světlovlasý mladík a svižným krokem zmizel mezi blízkými stromy. Natáhla k němu ruku, aby ho zarazila, ale byl tak rychlý, že nestačila vydat ani hlásku.
Za pár minut se už zajíc opékal nad ohněm. Dívka i Chasind seděli naproti sobě, každý z jedné strany plápolajícího ohniště. Párkrát už se nadechla a chystala se přerušit tíživé ticho, alespoň krátkým rozhovorem, pohled jeho chladných očí jí však pokaždé uzemnil.
„Nemusela jsi to všechno vykecat.“ začal nakonec jízlivě.
„Musela…“ zašeptala a pohledem hypnotizovala oheň.
„Pleteš se, elfko. Mohli jsme ho dovést do Lotheringu a přitom nemusel mít o nás ani tušení.“
Naklonila hlavu na stranu a téměř nepřítomně si ho prohlížela. „On… si to zasloužil, prostě si zaslouží vědět pravdu, chápeš?“
„Proč? Řekni mi sakra proč?“ muž zvýšil hlas, Amawel na něj ale pořád tak apaticky hleděla, což ho rozčilovalo ještě o stupínek více. „Lidi jako on by se ke mně nebo tobě chovali za normálních okolností jako ke špíně! Tak sakra proč?“
Hořce se usmála „Protože on je jako ty, nebo já… teď už jo.“
Jeho tvář se zkřivila vzteky.
„On vůbec není jako já, jak nás můžeš srovnávat?!“ zaječel na ní.
Neodpověděla, mlčky sledovala tančící plameny a ptala se sama pro sebe: Jak může být tak krutý? Po třetí…

Když se vrátil Chris, na tváři měl veselý úsměv. Ona ale věděla, že je to jen přetvářka. Pouhá maska, která měla za úkol potlačit skutečné pocity a uvěznit je někde hodně hluboko uvnitř. Byla si tím jistá, sama jednu takovou měla.
Z ohniště se už jen kouřilo, když tříčlenná skupinka opouštěla bezpečí výklenku a vydávala se směrem na jihozápad, do Lotheringu.

Bylo to snad druhý den, když žmoulala lem svých, teď už dost ušpiněných, žlutých šatů.
„Neboj, až budeme ve vesnici, koupím ti nové…“ zašeptal Chris, když si jí všiml tak, aby to slyšela pouze ona. Královská silnice, po které kráčeli, byla impozantní stavba z bílých kamenů, ještě z dob, kdy Fereldem spadal pod Tevinterské impérium. Podle toho taky tak vypadala. Na některých místech byly velké, bílé kvádry odrolené, jinde dokonce chyběly úplně. Bylo to ale mnohem rychlejší, než se prodírat třeba močály, trnitým houštím nebo překonávat jiné nerovnosti terénu.
„vždycky si dávám do kapsy něco pro štěstí…“ pokračoval mladík a šátral rukou v záhybu zbroje. Zkoumavě se na něj zadívala, když vytáhl zlatou minci.
„Za něj si dopřejeme aspoň jednu noc v hostinci, pořádnou večeři a pro tebe nové šaty.“ usmíval se na ní.
„Já… dala bych přednost něčemu praktičtějšímu.“ stejně potichu odpověděla dívka a letmým pohledem sledovala Ravena, který jako vždy dával přednost cestování ve zvířecí formě, několik stop před nimi.
„Tak tedy… zbroj z kůže?“ navrhl.
„No, tak něco“
Znalecky pokýval hlavou a poté následovala další salva dotazů k magickému umění. Byla ráda, nechtělo se jí mlčet. Neustále jí ale jako malý brouk kdesi v koutku mysli hlodala myšlenka, kterou si nechtěla tak úplně připustit. Ona myšlenka byla jednoduchá… Proč se jen takhle nemůže bavit raději s Ravenem…?