Raver 3. kapitola

Anotace: V minulé kapitole vedli princ Raver a princezna Aleyga tajný noční rozhovor, když je náhle někdo vyrušil...

Sbírka: Raver

„Kdo jsi?“ zavrčel. Nedostalo se mu odpovědi, ale náhle na neznámého vetřelce dopadlo světlo, jak princezna vyšla do pokoje. Raver ztuhl úžasem. Před ním stála ta nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl.
„Paní,“ promluvila, když uviděla Aleygu.
„Princi, prosím omluvte chování mé služebné. Nemá dobré vychování a bude potrestána.“
„Ne,“ odvětil princ a sklonil meč. „Věřím, že měla jen ty nejlepší úmysly, když sem vešla. Je to tak, slečno?“
„Ano. Má paní, váš otec vás hledá.“
„Och, princi? Co teď?“
„Schovejte se. Dělejte, já vás pak odvedu,“ řekl Raver a obě dvě strčil do úkrytu za knihovnou a zavřel za nimi. Pak se vrhl do postele. Měl to tak tak, protože vzápětí se otevřely dveře od jeho pokoje. Ačkoliv princi tlouklo srdce jako splašené, ospale zamžoural z postele a unaveně se zeptal: „Co tu chcete?“
„Slyšel jsem odtud hlasy,“ do pokoje vešel král.
„Jaké hlasy? Asi jsem mluvil ze spaní. A stále nevím, co tu děláte.“
„Hledám princeznu Aleygu.“
Raver se zasmál. „A proč zrovna u mě?“ Na to mu už ale král neodpověděl a vypochodoval ven ze dveří. Raver ještě chvíli ležel tiše v posteli a teprve až si byl jistý, že král skutečně odešel, vstal a otevřel vyděšené princezně a její služebné.
„V jakém pokoji vás ubytovali?“
„V takovém modrém,“ zamyslela se Aleyga.
„V jakém poschodí?“
„Ach. O jedno poschodí nad vámi, téměř na konci chodby.“
„Ano, vím kde to je. Teď půjdete za mnou a budete tiché jako myšky. Jediný zvuk by nás mohl prozradit. Když se vás váš otec zeptá, kde jste byla, řeknete, že jste nemohla usnout a šla se projít.“ Aleyga přikývla, ale trochu se urazila. Sama měla připravenou podobnou výmluvu.
„Tak pojďme,“ pobínul je princ a vyklouzl na prázdnou chodbu. Obě dívky šly za ním.
Do princeznina pokoje se dostali bez problémů. Problém přišel, až když byli uvnitř. Stál tam totiž král Hrothg.
„Kdepak byla moje holubička? A s princem... Já myslel, že se nechceme vdávat.“ Raverovi se vůbec nelíbil tón jeho hlasu.
„Potkali jsme se náhodou,“ odpověděl králi ostře. „Když jsem se dověděl, že princezna zmizela, rozhodl jsem se pomoci v hledání. Ale sotva jsem vyšel z pokoji, vrazil jsem do princezny.“
„Ano, otče. Odpusť mi. Nemohla jsem usnout, a tak jsem se rozhodla, že se půjdu projít po hradě. Rebeccu jsem vzala s sebou, aby mě nemohl nikdo obvinit z něčeho nečestného.“
Král Hrothg chvíli přeskakoval pohledem z Aleygy na Ravera, jako by čekal, že odhalí jinou, nevyřčenou skutečnost. Nakonec se rozhodl, že protentokrát jim bude věřit.
„Chtěl bych si promluvit se svou dcerou o samotě,“ řekl. Princ i Rebecca odešli bez dalšího pobízení.
„Rebecco,“ oslovil Raver služebnou. Ta sebou při zaslechnutí svého jména škubla.
„Ano, pane?“ zeptala se. Ale Raver náhle nevěděl, co by jí měl říct. Zahleděl se do jejích hlubokých modrých očí, které ale ona hned sklopila k zemi.
„O tomhle musíš pomlčet.“
„Ano, pane. Ještě něco?“
„Ne, děkuji.“
„Dobrou noc, pane.“ S těmi slovy se Rebecca otočila a odcházela do svého pokojíku. Raver usoudil, že není příliš bezpečné tam stát a vydal se do své ložnice a myslel při tom jen a jen na Rebeccu.

Sotva Rebecca zavřela dveře svého pokojíku, rozklepala se. Nebylo to strachem o princeznu, ačkoliv se o ni bála, ani jejich nočním dobrodružstvím. Ne, ji rozrušilo něco úplně jiného – princ Raver Caerallský. Hned v prním okamžiku, kdy ho spatřila se do něj bláznivě zamilovala. Ano, bláznivě bylo to správné slovo, protože co jiného než bláznovství mohla být její láska. Vždyť princ by se nemohl zamilovat do někoho jejího postavení – takové věci se stávají pouze v pohádkách.

Princezna Aleyga seděla na kraji své postele v očekávání něčeho strašlivého. Její otec zatím jen přecházel po pokoji. Konečně se zastavil a pohlédl na ni.
„Stále trváš na tom, že si prince nevezmeš?“
„Ano, otče, obávám se, že ano.“
„Pak tedy nemám jinou možnost. Promluvil jsem si o celé záležitosti se zdejším králem a on souhlasil. Musíš si vzít prince pro bono publico. Stvrdí se tak přátelství mezi oběma zeměmi a po naší smrti se království spojí. V případě, že bys porodila dva syny, mohla by království zůstat rozdělená. Je to nejlepší řešení. Nemám žádného dědice a princ Raver je jistě velice schopný,“ král domluvil a podíval se na svou dceru. Ta měla smutný ale smířený výraz. „Co mi na to povíš?“
„Když jinak nedáte, otče, vezmu si Ravera, ale chci, abyste věděl, že to není dobrovolný sňatek.“
„Děkuji,“ přikývl král a odešel. Po otcivě odchodu se Aleyga rozplakala. Neplakala kvůli tomu, že si měla vzít Ravera. Tedy – neplakala jen kvůli tomu. Plakala kvůli Raverovi, kvůli tomu, že má zemřít, kvůli tomu, že je zatažena do hry, s níž nechce mít nic společného, a kvůli bezcitnosti svého otce. Plakala tiše a dlouho, až nakonec vyčerpáním usnula.

Ráno se Raver vzbudil celý rozlámaný – nebylo divu, když usnul v křesle, kam si v noci sednul a vymýšlel plán.
Zamyslel se a pak si povzdychl. Ano, přišel na řešení, ale musí jednat rychle a nenápadně. Nejlépe aby s tím začal hned. Vstal tedy a potichu vyšel ze svého pokoje. Nepočítal ale s tím, že by tam mohl narazit na krále, který se navíc tvářil nevýslovně potěšeně.
„Dobré ráno, Ravere!“
„Dobré ráno.“
„Co kdybychom si promluvili.“
„Jistě,“ přikývl Raver. „O čem?“
„Ale snad to nebudeme projednávat na chodbě. Pojďme se posadit do salónku,“ navrhnul král a teprve až když se v salónku usadili, pokračoval. „Jak se ti líbí princezna?“
Raver pokrčil rameny. „Co ode mě chcete slyšet?“
„Dobrá. Přejdeme tedy k věci. Princezna Aleyga se stane tvojí ženou.“
„A kdy jsem ztratil právo rozhodovat o svém životě? Nechci si ji vzít.“
„Nic jiného ti nezbyde. Naštěstí existuje i určitý zákon, který slouží pouze pro blaho lidu. A o blaho lidu v tomto případě jde především. Kdyby bylo po tvém, nemusel by ses taky nikdy oženit a země by zůstala bez dalšího dědice.“
„Skončil jste?“
„Vlastně ano. Zítra v poledne proběhne ohlášení zásnub. Byl bych rád, kdybys dorazil včas.“
„Jistě.“ S tím se Raver zvednul a odešel. Nedokázal hrát překvapení, nedokázal se tvářit, že ho sňatek nějak zajímá, když věděl, že k němu nedojde. Pomalu vyšel z hradu a vydal se spletí uliček k jednomu starému známému.