Literromán - 6. kapitola

Kora si na svého otce téměř nevzpomínala, jejím životem proplouval jako stín, objevoval se a vzápětí mizel. Vždy si pečlivě kryl tvář, jakoby se bál, že jí prozradí víc, než může. Avšak teď už si Kora byla jistá jeho původem. Proč by se o ní jinak zajímali elfové? Zatím znala jen otcovo jméno, i když ani na to se nemohla spolehnout, protože elfové svá plná jména neradi prozrazovali. Ale baba mu říkala Gäil.
O Zelbě, Kořině matce, už několik let nikdo neslyšel. Jedni říkali, že se utopila kdesi v Údolí bažin, druzí zas, že pro dceřino bezpečí obětovala svůj zdravý rozum. Avšak pravda, jako obvykle, byla ukryta pouze v myslích zasvěcených. Jednou z věcí, které po Zelbě zbyly, byla zapečetěná mosazná nádoba, jež baba pečlivě ukrývala.
Kora se zachvěla. Věděla, že před ní baba celou dobu něco tajila, ale nebyla schopná přijít na to, co by to mohlo být. Věřila jí však a doufala, že se jednou všechno dozví a ten čas právě nadcházel, protože Kořina nevědomost už nebyla bezpečná. Zhluboka se nadechla a otevřela oči.
Revean na ní lehce zděšeně zíral.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se roztřeseně. Podle toho, jak se na ní díval, měla stále jinou barvu očí, což ho očividně znervózňovalo, zato Kora se tím zatím rozhodla netrápit.
„Nevím. Snad,“ odpověděla nepřítomně. Potřebovala mluvit s babou, chtěla, aby jí to všechno vysvětlila. Jenže jediné společnosti, které se jí v tuto chvíli dostávalo, byl špinavý Reve a pár vznešeně se tvářících Lesních lidí, jichž se k smrti bála a kteří vlastně ani lidmi nebyli. A dědictví jejich krve kolovalo i jejími žilami.


Naoko rozčileně přecházela po místnosti, vztekle zatínala ruku v pěst. Ivein jí s přimhouřenýma očima sledoval a snažil se potlačit pobavení, ale i přes snahu mu lehce cukaly koutky úst.
„Takže ta holka je pryč a ty z toho obviňuješ mě?“
„A neměla bych snad?“ vyštěkla nabroušeně Naoko. „Ta stará šarlatánka tvrdí, že jí na tvou radu nechala jít. Královna nebude potěšena.“
Elf se zarazil, ale ne kvůli zmínce o Královně. Když procházeli Goldratem, ta stará šarlatánka, jak jí Naoko nazvala, mu spadla pod nohy. Tehdy jí řekl, že nastal ten správný čas. Vyvolal v paměti pár podrobností. Se stařenou tam na náměstí byla černovlasá dívčina...
„Kora...?“ vydechl překvapeně.
„Cože?“ Naoko naprosto nechápala jeho myšlenkový pochod, což se nestávalo moc často, neboť si s bratrem byli v některých ohledech velmi podobní.
„Kde zatraceně jsou ty dvě děcka?“ Zprudka otevřel dveře a vyběhl z místnosti s Naoko v patách.


Dávno minula půlnoc a Ballar zuřil. Liasovo chladné tělo se mu plazilo kolem nohou, ale ani to ho neuklidňovalo.
„Ballare, jsi naprosto neschopný...“ promluvil sám k sobě.
Vstal z podlahy a začal chaoticky házet své osobní věci do jedné z cestovních truhel. Liasis podrážděně zasyčel a odplazil se pod postel.
„Co si myslíš, že děláš?“ ozval se chraplavý hlas. Ballar poplašeně zvedl hlavu k mozaikovému oknu a zastyděl se za svůj bezhlavý pokus o útěk.
„Můj pane,“ vydechl.
„Uklidni se. Svůj úkol jsi splnil. Pokračuj dál podle plánu.“ Mozaika se opět přestala hýbat a Ballar si ulehčeně oddechl. Zatím se neměl čeho bát.


„Určitě je to ona?“ zeptala se Naoko nedůvěřivě.
„Doufám. Ale bez lektvaru to nikdy nebudeme vědět jistě.“ Ivein se zadíval na drobnou černovlasou dívčinu, která se křečovitě držela za ruku Reveana. Bez lektvaru, který by sejmul kouzlo iluze, se v Koře nemohly probudit zděděné schopnosti.
„Musím si promluvit s Královnou, ale předpokládám, že se pro lektvar budeme muset vydat.“ Naoko představa cesty na Smaragdové Pláně, kde se potulní obchodníci zdržovali, kazila náladu. Bude to jen další zdržení a to se Královně rozhodně nebude líbit.


Dva chodci zahalení v pláštích stoupali lesem do příkrého kopce. Menší z nich se najednou skácel k zemi.
„Gäile,“ vydechla žena a její hlas byl slabý únavou. „Já už dál nemůžu.“
Sklonil se k ní a něžně jí odhrnul z tváře černé vlasy. Její tvář s ostrými rysy byla nezdravě bledá, oči udržela ztěží otevřené. Sám na tom nebyl o moc lépe, ale kvůli ní musel být silný, ačkoli ho to stálo spoustus sebeovládání. Plahočili se zemí už tolik dní a naděje na úspěch už téměř umírala. Téměř...
Gäil se zaposlouchal do tichých lesních zvuků. Jeho citlivé uši naštěstí nezaznamenaly nic podezřelého a nepatřičného.
„Chvíli se prospi,“ řekl své společnici. „Já budu hlídat.“ Žena ho chytla za ruku.
„Jak daleko ještě půjdeme?“ zašeptala skoro neslyšně. Gäil neodpověděl. Věděl, že i sebevětší vzdálenost mezi nimi a jejich dcerou Koru od osudu neuchrání.