V.A.M.P. - Kapitola 6. - Spiknutí

George seděl venku. Opíral se o stěnu falešného skladiště pod nímž se nacházel celý ten zatracený výzkumný ústav. „Sakra, sakra, sakra!“ zakřičel. Lékaři dávali Johnovi jen 80% šanci, i přesto, že léčba měla být účinná. Bylo to dost, ale byla tu i možnost – z těch 80% to bylo 75%- vzniku komplikací – především tedy trvalého poškození plic, neboť rakovina je přecijen rakovina. „Buď v klidu. To se nějak vyvrbí...“ ozval se za ním hrubý hlas, ale s uklidňujícím podtónem.

„Iane?“ zeptal se překvapený George. „My všichni jsme tu pro peníze, ale...“ zamumlal si Ian. „... ty, ty jsi tu abys zachránil bratra.“ dodal. „To nemění nic na tom, že to s ním nevypadá nejlépe.“ odpověděl George. „No ták, věř vědátorům... jsou sice otravní a občas i na zabití, ale když jde do tuhého, je na ně fakt spoleh.“ řekl Ian, a poplácal George po ramenou.

„Pořád nevěřím, že nás Thomas takhle podrazil.“ ozval se další hlas. „Frede...“ lekl se George a vstal. Fred ho poplácal po zádech podobně, jako před chvílí Ian. „Mohu se zeptat co zapříčinilo ty vaše návaly sentimentality? Podívejte, můj brácha je na tom špatně, to jo, ale nemyslíte si, že to trochu přeháníte?“ řekl George. „Já jsem říkal, že to je blbej nápad, ale Leona nás poslala...“ řekl Ian a pak se chytil za ústa.

„No a kde je?“ řekl rozmrzele George. Nenáviděl jakoukoli přetvářku. „Právěže nevíme. Šla pryč. Přišlo nám to divné.“ odvětil Fred. George si odplivl. „Jdeme se podívat, zda comp ještě nevykopl nějaká další data.“ řekl. Bezeslova vstali a následovali ho. „Divné...“ pomyslel si George. „Takhle rychle si vydobít postavení... vždyť jsem pro to ani nic neudělal...“

A pak, když sjížděli výtahem dolů, mu něco došlo. „Jak Leona věděla, že jsem venku?“ pomyslel si. „Vždyť jsem jí nic neříkal.“ vyšli z výtahu, a před nimi z ničeho nic stál Walter. „Kde je Leona?“ zeptal se udýchaně, vypadal jako hromádka neštěstí, jako by mu hrozila zástava srdce. „S námi není, stalo se něco?“ zeptal se George. „Pan prezident zrušil financování programu A.S.M.P.“ řekl tichým hlasem
.
Pokoj v pátém patře hotelu byl zahalen do tmy, přestože v něm byli dva lidé. Barrack Obama se posadil do křesla, s šálkem čaje v ruce. Ku podivu ten čaj nevylil. Hnědovlasý běloch – mladík, sedící v křesle naproti němu, se usmíval, sám popíjejíc čaj. „Jsem rád, že jste pochopil mé obavy a tak rychle zasáhl, pane prezidente.“ řekl a zasmál se. „Víte, že vám se nedá odmítnout.“ odvětil Barrack Obama s úsměvem. „Být upírem se občas vyplatí...“ zasmál se v odpověď mladík.

Okno se otevřelo samo od sebe. Záře luny pronikla do pokoje. „Přijďte do tohoto hotelu za dva týdny.“ zamumlal mladík, a neslyšně vyskočil z okna. Na zemi, o pět pater níže na něj už čekaly dvě postavy. Mladík a dívka. „Tino, mohu tě požádat o pistoli?“ řekl potichu jedné postavě. Vzal si pistoli, zamířil do tmy na střechu hotelu a vystřelil. Ze střechy se zřítilo mrtvé tělo. Nějaký muž, asi třicet až třicet pět let.

„Tino, Ivane, odstraňte to tělo, před svítáním se musíme skrýt.“ řekl. „Rozkaz, pane!“ odvětili oba monotóně a jednohlasně. „Teď když jsme odstřihli Waltera od peněz, bude můj spánek podstatně klidnější.“ zamumlal si mladík. Rozhlédl se a zavětřil. „Tak vylez Omnire.“ řekl po chvíli, a neomylně zamířil do tmy. Ze tmy se vynořila postava blonďatého muže. „Přišel jsem tě varovat, Aldare.“ ozval se hlas. „Před čím?“ zasmál se potichu ten oslovený mladík.

„Walter... nemyslím si, že se nechá tak snadno vyškrtnout.“ řekl Omnir potichu. „Hra už je v plném proudu, a klíčové figury držím já. Vy dva si už ani neškrtnete.“ odvětil Aldar. „Tvá pýcha tě zahubí.“ odpověděl Omnir, otočil se a pomalu odcházel. Aldar zvedl pistoli, a zamířil mu na temeno. Vystřelil. Kulka však nikdy nedosáhla cíle. Asi půl metru od cíle se odrazila o jakousi neviditelnou bariéru. „Teď se mne snažíš zabít lidskou zbraní? Tak hluboko jsi za ty čtyři tisíce let klesl? Pořád si myslíš, že jsi v převaze?“ řekl Omnir a otočil se. Zakýval hlavou, jako učitel, kárající studenta za hloupost a odešel do tmy. Na Aldarově tváři se objevil vztek.

George se vyděsil. „Cože? Škrty v našem rozpočtu?“ zeptal se. „Ne, doslova to balíme, už od státu nedostaneme ani jeden dolar.“ odvětil Walter. Chtěl ještě něco dodat, ale to už se přiřítil od někud Scott a vrazil do Iana, jelikož nebyl schopen zabrzdit. „Waltře, sakra, slyšel jsem co se stalo. Vím, že to moc nepomůže, ale ve volném čase pracuji na jedné věci, která by mohla změnit prezidentův názor.“ „Scotte?“ zeptal se překvapeně Walter. „No vlastně už je to hotové, chybí tomu akorát pár zbraní, ale mohlo by to jako pozitivní důvod stačit...“ dodal Scott.

„Oč jde?“ zeptal se přímo George. „Slovy bych to popsal dost špatně, pojďte do čtvrtého podzemního patra.“ Walter zbledl a zaprotestoval: „Tady jsou ale jen tři patra.“ Scott se zatvářil provinile. „Víte...“ začal pomalu „Našel jsem čtvrté patro zcela náhodou, a tam některé... no prototypy zbraní které jste projektoval. Chápu, že jste chtěl místo kde mít soukromí, ale mohl jste nám o tom říci. Tak jsem se chopil vašeho příkladu, a pomocí velkého transportního výtahu, kudy jste se tam dostával, jsem si tam v jedné místnosti, kterou jste nepoužíval, se svým týmem, vytvořil... no však uvidíte sami.“

George vyvalil oči. „Co to proboha je?“ zeptal se. Byli ve čtvrtém patře, a hleděli na Scottovo veledílo. „Autokoptéra.“ odvětil. Bylo to auto – kabriolet, a zároveň to nebylo auto. Místo kol, obří vrtule jako větráky, celkem šest, čtyři stabilizační, nasměrované kolmo k povrchu a dvě jako pohon. „Jak rychle to létá?“ zeptal se omráčeně George.

„Pět stovek kilometrů za hodinu, alespoň dle výpočtů by mělo. Helikoptéře uletí bez problémů. Má to čtyři rakety tomahawk, lehký kulomet zabudovaný v zadní části, a dvoj-barevné maskování.“ řekl hrdě Scott. „Co je dvojbarevné maskování?“ zeptal se Walter. „No pracovali jsme na úplném zneviditelnění, ale to se ukázalo jako příliš složité, a tak se celá spodní část autokoptéry zabarví do barvy, jakou nasnímá kamera směřující vzhůru, a celá spodní část do barvy, nasnímané kamerou směrem dolů. Bylo to pěkně drahé, vyrobit...“ „Kolik?“ zeptal se namíchnutý Walter. „Půl miliardy dolarů...“ zamumlal Scott. „A já se divil, že nám to s rozpočtem nějak nevychází...“ řekl káravě Walter.

„Myslím, že je čas, proletět se do Bílého Domu.“ řekl náhle Walter s nabytou sebejistotou. „Dobrá práce, Scotte.“ dodal. Scott se zatvářil překvapeně. Tohle vskutku nečekal. „Počkat...“ řekl náhle. „Kde je Leona?“ řekl. Všichni sebou trhli. „Jak jsme na to mohli zapomenout?“ zakřičel George zvesela. Musíme to ukázat Leoně.

Scott vytáhl notebook a cosi do něj zadal. „A sakra. Není tu.“ zamumlal. „Co?“ zeptal se Walter. „Ne co, ale kdo.“ odvětil Scott zděšeně. „Kdo?“ zeptal se vyděšeným hlasem George, který tušil odpověď. „Leona.“ odvětil znovu Scott. „Není na základně?“ zeptal se vyděšeně Fred. „Kéžby jen to. Je bezmála v jiném státě.“

Motor sporťáku burácel. Mířily k hranicím. I s tou dívkou, Lisou, tak se jmenovala. Bylo to šílené. Jako by ji nějaký hlas volal. Vlastně ne jakoby, opravdu ji volal, a ona neměla sílu odolat, ani se vzepřít. Náhle si uvědomila, že jí nepříjemně pálí ruka, a oči. „Co se to, sakra, děje?“ zaklela si.

„Světloplachost. Už je to tak, už jsou z nás upírky, ne ten podvrh, co jsi byla předtím. Skutečné upírky.“ odvětila dívka. „S všemi výhodami i nevýhodami, které z toho vyplívají.“ Nedaleko nich se zpoza obzoru začal zvedat motel. „Jedeme tam?“ zeptala se Leona. „Samozřejmě. Necítíš to? Je tam... On, náš pán.“

„Vyzvedneme si ji.“ řekl Ian naštvaně Walterovi. „Co?“ zeptal se Walter. „Poletíme my dva, já a George. Vyzvedneme ji, a dopravíme ji sem. Netuším co jí to napadlo, takhle se vypařit... To s prezidentem vyřešíme pak.“ dokončil Ian. „Budiž.“ řekl Walter. „Ale buďte doma před večerkou.“

„Umíte to vůbec ovládat?“ zeptal se Scott. „Vlastně ne.“ řekl George. „Jak jsem tušil... poletím s vámi, ale na jejím chytání se podílet nehodlám.“ řekl Scott, když autokoptéru dostali nákladovým výtahem ven. Naštětí ten byl dělán i pro přepravu podstatně objemějších věcí.

„To nebude třeba, prófo.“ vysmál se mu Ian. „Nějak na to přijdeme.“ Scott se na chvilku podíval na autokoptéru, a představoval si v jakém stavu by ji nejspíše dostal zpět. „Ani omylem.“ zamumlal na protest. Vzali si jen vysílačky, a ještě k tomu jen dvě, neboť autokoptéra měla vysílačku zabudovanou a Scott se od auta odmítal vzdálit. Zbraně nechali doma, nač taky by si je brali s sebou. Leona by jim přece neublížila, ne?

Autokoptéra se vznesla do maximální výšky padesáti metrů. Scott podal Georgovi notebook, a požádal ho: „Naviguj mne.“ George se zeptal. „Jak jí vlastně dokážeš lokalizovat?“ „Ve spánku jsme vám všem vpravili čipy. Neber to osobně, nechceme, aby nás někdo vyzradil.“ George se znova zamyslel nad tím, zda podepsání té zpropadené smlouvy nebylo největší chybou jeho života.

Walter stál a hleděl do dáli. Vědci, kteří je šli vyprovodit už se vrátili ke svým pracím. Walter se zasmál. „Jak se zdá, figurky se rozhýbaly a pro mne to, zdá se, nevypadá nejlépe. Tak či tak, už bylo na čase.“ zamumlal si a odkráčel zpět do podzemního pracoviště.