V.A.M.P. - Kapitola 7. - Chuť krve

Tina, mladá rusovlasá dívka s vražednou jiskrou v oku, stála v pokoji motelu blízko u okna a špicovala nos i uši. Její pán jí kdysi geneticky poupravil, takže měla tyto smysly zbystřené . Měli zde zataženo. „Už jsem blízko.“ zašeptala potichu postava ležící v jediné posteli v celé místnosti, Aldar, hnědovlasý mladík. „Jistě, pane.“ zašeptal muž stojící u dveří, Ivan. „Ten kód...“ začal znovu mluvit muž ležící na posteli. „Konečně!“ zvolal. „Prolomil jsem ho!“

„Pane.“ přerušila ho Tina. „Máme společnost.“ řekla, když na ni Aldar nechápavě upřel pohled. „Kdo to je?“ zeptal se otráveně. „Dvě dívky. Upírky, alespoň dle pachu.“ zamumlala. Její angličtina nebyla nejsrozumitelnější, měla nějaký evropský přízvuk, v němž by jazykový expert rozpoznal český nebo slovenský původ. „Tak to je jiná. Tyhle posily jsem si zařídil nedávno.“
_______________________________________________________
Z toho motelu vyzařovalo zlo. To bylo první, co si Leona, než vystoupila z auta, pomyslela. „Tak, jsme tady.“ řekla. „Teď...“ začala, ale zvuk otevíraných dveří motelu ji přerušil. Ven vyšla postava, hnědovlasý mladík s šklebem, vypadajícím skoro jako úsměv, ve tváři. „Dorazili jste.“ oznámil hlasem plným šílenství. „Můj pane.“ řekla, a poklekla.

„Jak vidím, virus zabral.“ řekl a usmál se. Zevnitř se na ně upřely dva páry očí. Zářily ve tmě. „Pojďte dovnitř...“ poračoval, „...vidím, že vám světlo již vadí.“ Okamžitě vstoupili. Byla zde tma a na zemi se válela mrtvá těla, obklopená vlastní krví, která již ale zaschla. Ta vůně byla provokující.

„Buďte mými hosty a nabídněte si.“ řekl Leoně a mladé dívce, a ukázal směrem k mrtvolám. Dívka okamžitě vyrazila, ale Leona se zasekla. Cítila, že tahle daleko opravdu nechce zajít. „Neostýchej se.“ ozval se zvesela hlas mladíka, jako by jim nabízel nějaký kaviár.
_______________________________________________________
Proudové motory autokoptéry byly nesmírně hlasité. I když byla autokoptéra špatně postřehnutelná, George pochyboval, že by si ji nepřátelé nevšimli, kdyby ji měli v Afganistánu. „Nešly by ty motory nějak ztlumit?“ zeptal se nahlas George, aby přeřval motory. „Šlo by to, ale to by jsme museli letět o hodně pomaleji. Až budeme kilometr od cíle, zpomalíme na stodvacet kiláku v hodině, a poletíme téměř bez hluku.“ odvětil Scott, který musel rovněř řvát.
______________________________________________________
Fred stál s kufříkem sám u telefoní budky ve West-Soronu. Bylo pozdní odpoledne. Rozhlížel se, zdali ho někdo nepozoruje. Poté vstoupil do budky a rychle vyťukal číslo. Na druhé straně se ozval pozdrav. „Thomasi... teda promiň, Omnire?“ zašeptal jako by se bál, že ho někdo uslyší. „Zdar Frede, co se děje?“ ozval se hlas z druhé strany telefonu. „Bojím se, že dostal Leonu.“ řekl tiše, a stále se rozhlížel.

„Kdo?“ ozval se hlas ze druhé strany. „To právě nevím. Možná Walterovi na něco přišla a on ji odpráskl, nebo ji, nedejbože, použil jako dalšího pokusného králíka. Taky ji možná získal druhý hráč...“ řekl Fred, a pak se zasekl. „Promiň, byl jsem lokalizován, musím končit.“ dodal. „Hodně štěstí.“ ozval se z druhé strany telefonu hlas. Fred rozevřel kufřík, a z součástek během minuty složil ostřelovačskou pušku.

„Vylez, Waltře.“ zakřičel. Z jedné z uliček se opravdu po chvilce vynořila postava. Nebylo jí vidět do obličeje, neb byla zahalená v plášti. „Frede... opravdu si myslíš, že se se mnou můžeš měřit?“ řekla postava. „Jsi jen člověk. Já jsem upír, a mám ostřelovačskou pušku jako bonus.“ řekl a vystřelil na postavu. Ozval se zvuk cinknutí kovu o kov.

„Nevím, za co mne máš.“ řekla postava, a shodila kapuci. Její obličej byl až na otvory pro oči a ústa potažený kovem. „Waltře...“ zasmál se Fred. „...to je vše co máš?“ řekl, a pokrčoval ve střelbě. Walter vyrazil vpřed a naprosto ignoroval kulky odrážející se od jeho železem pokrytého těla. „Takže, ty jsi ten špeh, co na mne donáší Omnirovi.“ řekl Walter, když Fredovi došly náboje, a Walter od něj stál méně než dvacet metrů.

Pozvedl ruku. Kov, který ji kryl, začal slábnout, ale uprostřed ruky se zjevila skulina, jenž se naplnila železem a vytvarovala se do tvaru hlavně pušky. „Sakra.“ zaklel Fred. „Co jsi vlastně zač?“ zeptal se s zoufalstvím v očích, zatímco se rozhlížel po nějaké zbrani. „Omnir ti to neřekl? Opravdu?“ zeptal se pobaveně Walter. „Já jsem předloha projektu Chiméra.“ řekl, a z hlavně umístěné v jeho ruce se ozval výstřel. Železo, které pokrývalo jeho tělo změnilo v prach a sneslo se na zem, zatímco Walter se proměnil v pumu ve zlomku vteřiny a pak se rozběhl pryč. Do železného prachu nasákla krev.
_____________________________________________________
„Jak daleko ještě?“ zakřičel v autokoptéře Ian? „Šest kiláků.“ odvětil George. „Co to Leonu popadlo, takhle zdrhnout?“ klel Ian. Scott se zeptal: „A co když ji unesli?“ Ian se rozesmál. „Leonu...“ řekl a pokračoval ve smíchu „...unést?“ dořekl s námahou a pořád se smál. „Proč ne?“ zeptal se Scott. „Vy ji, Scotte, neznáte. Unést mne? Bez problému. Zbraň u sebe nenosím. Ale Leona je vášnivá sběratelka devítek. Ta má své pistole devítky všude. Kdo by se ji pokusil unést, je prostě vůl. A ještě k tomu mrtvej vůl.“ odvětil.
____________________________________________________
Tina zaslechla vzdálené hučení motoru. „Další návštěvníci, můj pane.“ oslovila Aldara. „Nikoho dalšího nečekám. Někdo nás musel objevit. Sakra.“ odvětil hnědovlasý mladík, Aldar a odkudsi vytáhl kufřík. „To bude kvůli mně.“ odvětila Leona. „Samozřejmě.“ zasmál se mladík a vytáhl jakési zařízení z kufříku, tvarem nejvíce připomínající holicí strojek. „Tohle by mělo deaktivovat veškeré čipy.“ řekl a zapnul přístroj.
____________________________________________________
„Ztratil jsem ji. Zmizela ze senzoru. Už chyběly jen tři kiláky.“ oznámil naštvaně George. „Pohoda.“ řekl Scott, ale byl překvapen, neboť nevěděl žádný důvod, proč by se čip měl deatktivovat. „Vím zcela jasně kde je. A ty bys to věděl taky, kdyby ses koukal ven. Nejsou tu žádné stromy, takže je jasné, že je v tamtom motelu.“ řekl a ukázal kamsi do dálky.

Zas až tak daleko to tedy nebylo. Tyhle motely na takhle odlehlých místech byly vzácností. Nejbližší město bylo sedm kilometrů vzdálené, a druhé nejbližší dvacet. Přesto se motel finančně držel, tedy alespoň ve správném ročním období – v létě, kdy tudy jezdily spousty nitrokontinentálních američanů k moři.Teď na podzim toho tu byli jen návštěvníci ze města. Jen šest vozů.

Autokoptéra přistála padesát metrů od motelu. „Doveďte ji bezpečně zpět.“ řekl Scott se starostí ve hlase, když s Ianem vylezli z autokoptéry. George si prohlédl ve spěchu motel. Všechna okna byla zatažená. „Napadá tě to samé?“ zeptal se George. „Nemaluj čerta na zeď. Upíři přece nemohou být úplně všude. Jedno setkání s upíry mi za život úplně stačilo.“ odvětil Ian, který se zabýval tou samou otázkou.

Otevřeli dveře. A okamžitě jejich smysly zaplavil pach mrtvol. Zůstali stát přede dveřmi Ta těla tam ležely tam na hromadě, a okolo nich byla krev. Sedm žen, dvanáct mužů a tři děti. George se podíval na Iana. „Co když to opravdu byli upíři?“ Ian se zamyslel. „Tak to jsme v prd***.“ odpověděl po chvíli, a vstoupil dovnitř.

Kulka proletěla těsně kolem něj. Ian okamžitě odskočil dozadu. „Co teď?“ zeptal se George. „Teď jim dáme ochutnat trochu sluníčka. Teď budeme v prd*** naopak jen pokud to nejsou upíři.“ řekl Ian a zasmál se. Vyskočil téměř do výše prvního patra, kde se zachytil parapetu. A pak se bez sebemenší potíže vytáhl nahoru.

Zvedl se a vykopl okno. Ozvalo se zapraskání skla. Pak jenom vsunul ruku dovnitř a otevřel okna. „Ta okna v přízemí přenechám tobě.“ zakřičel na George. „Proč je nemůžeme normálně otevřít?“ zeptal se George. „Fakt to nechápeš?“ zeptal se Ian. „Otevřít jdou jen zevnitř. Nevím jak ty, ale já se nechci nechat zabít, blbečku.“

Tu se náhle dveře do místnosti, v níž byl zrovna Ian, rozevřely, nejprve se dovnitř natáhla ruka, načež se ozvalo zasyčení a ruka zmizela stejně rychle, jako se objevila. „Tak pojďte.“ řekl s výsměchem. Místo toho aby do místnosti někdo vstoupil dovnitř vletěla dýmovnice. Ian okamžitě vyskočil ven z místnosti.

„Ty jedny svině...“ začal nadávat. „ Fakt to jsou upíři.“ dodal „Co teď?“ zeptal se opět George, kterému to už přišlo trapné. Ian se k němu otočil. „Ty jsi šéf.“ odvětil. George si mumlal a pak náhle prohlásil „Když to nevyjde na poprvé, zkus to ještě jednou. Nemůžou mít těch dýmovnic přece neomezeně.“

„Pánové, co se tam děje?“ ozval se náhle z Georgovy i Ianovy vysílačky Scott. „Upíři.“ zamumlal George, poté co převzal komunikaci. „Vraťte se sem, mám tu nějakou experimentální výbavu.“ odvětil Scott.

Bylo pozdní odpoledne. George stál. V ruce snímal jakousi kouli, kterou mu předal Scott. „Zkusím to já.“ řekl Ian a kouli mu vytrhl z ruky. Hodil ji dovnitř baráku. Zastavila se asi uprostřed vstupní barové místnosti. „Co vidíš Scotte?“ zeptal se George přes vysílačku. „Chlápka s otřelovací puškou. Stojí nad vchodem, v prvním patře. Počkat... teď za ním přišla rusovlasá dívka. Má pistoli a pár granátů za pasem. Nebo to jsou možná dýmovnice? Na tu dálku to není poznat.“

„Co teď?“ zeptal se pro změnu Ian. George sevřel v ruce experimentální pistoli kterou mu dal Scott a vyskočil do prvního patra, zpět do místnosti, ne které již zapracoval Ian. Snažil se při tom udělat co nejméně hluku. „Informujte mě, kdyby se někdo z nich pohnul. Nyní žádám o rádiový klid.“ zašeptal. Prošel otevřenými dveřmi jak nejtišeji uměl. Ocitl se v chodbě.

Potichu vstoupil do sousedního pokoje, vzdálenějšího od těch dvou, jak si uvědomoval, a potichu otevřel okna. Takhle pokračoval dál, až měl nakonec nejen jistotu, že v těch pokojích nikdo není. Nyní ho ale čekal složetější úkol. Ty pokoje, které k těm upírům byly blíž. Vytáhl si železnou lahvičku s whisky, kterou s sebou projistotu nosil, a dal si dva loky.

To byla chyba. O půl minuty později Tina začichala, a uvědomila si pach whisky i směr ze kterého se linul. Georgův pach cítila již dlouho, ale myslela si, že ho cítí od jinud. Pach whisky však byla schopná vyčuchat a okamžitě dala svému parťákovi znamení, že jde pryč. „Jde směrem k tobě.“ ozval se Scott Georgovi a to už si byla jistá.

A pak stáli proti sobě v chodbě a mířili na sebe pistolemi. První vystřelila ona. George sebou trhl ve snaze se vyhnout a pak ucítil jak se mu kulka zaryla do levého ramene. Opětoval palbu. Její hrudník, kam ji zasáhl, explodoval, neboť projektily té zbraně byly výbušné. Do chodby se okamžitě vřítil druhý upír. George vystřelil, ale upír se uhnul se kulce, zahodil zbraň, a poklekl k dívce. Z jeho očí se spustily slzy.

A pak se zvedl. Uslzené oči pohlédly na George, který z nich četl nenávist. Rozběhl se. George vystřelil, ale upírovi nedalo nejmenší práci se vyhnout. George chtěl zvednout levačku, aby se mohl bránit, ale projela jím bolest. Přecijen měl prostřelené rameno. Upír se mezitím dostal až k němu a vrhl se na něj jako zvíře. Nemlátil, ale trhal, nekopal, ale kousal. George nevěřil že může přežít.

A pak se ozval výstřel. Upírovo tělo se zřítilo na George. Tomu se z bolesti obraz před očima začínal pomalu rozplývat. Poslední co spatřil bylo, jak z něj kdosi sundavá upíra, a pak už neviděl nic. Myslí mu proletěla poslední myšlenka. „Zabil jsem tu dívku bez rozmýšlení. Byla taky člověk. ČLOVĚK!“