Kruh - kapitola jedenáctá

Hřbet jeho dlaně jí přejel po tváři. Zachvěla se.
„Není dnes překrásná noc?“ vřele se na ní usmál. Nemohla tomu uvěřit, jeho úsměv v potemnělé noci doslova zářil.
„J-jasně, nádherná.“ vykoktala.
Udělal další krok směrem k ní, byl teď už jen necelou stopu daleko.
„Ve světle měsíce jsi tak nádherná, Amawel…“ zašeptal a položil jí ruku kolem pasu. Byla jako z kamene a nezmohla se ani na slovo, místo toho jen ztěžka polkla, což v něm vyvolalo jen další pobavený úsměv.
Cítila, jak si jí k sobě přitahuje, nebránila se, na to byla až moc omámená. Bylo to snad tou magickou nocí, vzduchem, který voněl kvítím, nebo mýtinou osvícenou kouzelným světlem luny? Možná, ne však tak moc, jako to bylo právě jím.
Několika prsty jí odhrnul z obličeje pramínek plavých vlasů. Hleděla do těch ocelově šedých očí, ve kterých nezůstala ani stopa po předchozím chladu.
Jeho rty se přiblížily, už se téměř dotýkaly jejích, zavřela oči. Polibek, který následoval, byl její první, první z mnoha, které jí věnoval.
Probudila se.

Těžké, plátové boty s duněním dopadaly na naleštěné parkety. Palácoví služební před ním právě otevřeli další dveře. Zamyšleně si promnul svou pečlivě udržovanou bradku, která byla upravena přesně podle diktátu poslední orlesiánské módy. Prošel dalšími dveřmi, v ruce svíral svitek zajištěný císařskou pečetí. Pohlédl na elfa v černé, kožené zbroji se stejně zabarvenými, zježenými vlasy.
„Vyrážíme do Fereldenu, ještě dnes, zařiď vše potřebné.“
Muž mu věnoval krátký úsměv, kývl na srozuměnou a vydal se plnit rozkazy. Všiml si, jak ho dívka sedící na jedné z bohatě vyřezávaných, ebenových židlí vyčítavě sleduje zpod popelavě šedé kápě.
„No tak, ty víš, že já si to nevymyslel… a aspoň se podíváš domů, ne?“ snažil se jí povzbudit vřelým úsměvem. Jako blesk se zvedla ze židle, něco zamručela a ráznou chůzí se vydala za elfem. Sledoval, jak rozrazila dveře, až sluhové polekaně nadskočili, dlouhý plášť za ní jen vlál, jak kopíroval majitelčiny pohyby. Povzdechl si a útrpně zakroutil hlavou. Už přeci není nejmladší, tak proč tohle musí snášet? Protože císařovna poručila…

Byla teplá noc, nezvykle teplá, ale byla za to ráda. Sehnula se a sebrala ze země hladký kamínek. Chvilku ho obracela v ruce a pak ho ladným obloučkem poslala do jezírka. Oblázek ještě několikrát poskočil, než nadobro zmizel pod hladinou. Jezírko bylo kryté z jedné strany skálou, která vytvářela nádherný vodopád, z nějž neustále stékala nová voda a ze strany druhé smíšeným lesem. Opřela se o strom a zavřela oči. Ten sen, bylo to tak skutečné, chvilku si myslela, že snad Raven… ale ne, skutečný Raven si jí v tomhle směru ani nevšiml, byl to jen sen, prostě sen. Musí myslet na něco jiného… Třeba by mohla připravit nějaké léčivé obklady. Určitě by se jim mohly hodit. Když ještě byla součástí věže, připravovala je společně s Therou, byly v tom fakt dobré.
„Moc mi všichni chybíte…“ zašeptala. Jakmile otevřela oči, zaregistrovala u vodopádu nějaký pohyb, snad obrys nějaké postavy. Instinktivně se ukryla za stromem, o který se až do teď opírala a opatrně vykoukla. Byl to člověk, štíhlý, menší muž, možná dokonce elf. I když byla noční obloha bez mráčku a měsíc svítil velmi jasně, v šeru prostě špatně rozeznávala detaily. Přimhouřila oči a zašeptala pár, doslova kouzelných slovíček. Zatřepala hlavou, jak jí magie štípala v očích. Promnula si je a novým, magicky očarovaným pohledem se znovu rozhlédla po krajině. Člověk, muž… byla si jistá, byl to Christianne a právě plaval v jezírku. Vylekala se a z úst jí uniklo snad sotva slyšitelné hlesnutí. Chtěla udělat krok zpátky, ale zakopla o vyčnívající kořen stromu. Zběsile mávala rukama, ve snaze se čehokoliv zachytit, aby alespoň zmírnila pád. Místo toho však utrhla s hlasitým křupnutím jednu z nižších větví a svalila se na zem.
„Je… je tam někdo?“ ozvalo se z jezírka.
„T-to, to jsem jen já!“ zapištěla, když se vydrápala zase na nohy. Chris teď byl na okraji jezírka, kde mu hladina sahala jen do půl těla. Mokré, pískově zabarvené, krátké vlasy, které byly většinou naježené, mu teď spadaly do čela.
„Amy… co, co tu děláš?“ upíral na ní oči a zvědavě si jí prohlížel.
„Já?!“ vyjekla „Já, já… šla jsem se projít!“ nevěděla, kam by se měla dřív dívat, hlavně ne na něj. Nemohl zůstat tam kde je voda víc hluboká?
Nadechl se, jako by chtěl snad něco říct, ale nakonec jen kývl a vřele se usmál, což jí přivedlo do ještě větších rozpaků, než v kterých byla do teď.
„A co tu děláš ty? No?“
„Jen jsem si říkal, že když je dneska tak teplá noc a táboříme zrovna nedaleko jezírka… Že bych se mohl vykoupat, nic víc.“ řekl klidně mladík a založil si ruce na prsou.
„Aha… no, tak já už… asi půjdu.“ ušklíbla se.
„Počkej Amy, půjdu s tebou, jen si vezmu věci.“
Kývla a sledovala ho, jak plave na druhou stranu jezírka a vylézá z vody. Prudce se otočila, cítila, jak v obličeji rudne. Přiložila si dlaně na tváře a zhluboka se nadechla, doufajíc, že tím rudnutí dokáže zastavit. Dřív než čekala, se za ní objevil, v kožených kalhotách a přiléhavé vestě, která byla spodní částí jeho zbroje. Zase se usmíval. Nevěděla, jestli se má červenat, nebo mu za to vyškrábat oči. Tmavě zelenýma očima jí doslova probodával na každém kroku zpátky do tábora. Vnímala jeho oči jako dvě jehly zabodnuté někde v zátylku.

Málem uklouzla, když scházela poslední schůdek. Některé kameny byly už zubem času tak ohlodané, že byly hladké jako zrcadlo. Naštěstí jí však zachytily čísi paže, které jak se později dozvěděla, patřili Chrisovi. Ten měl na tváři typický, christiannovský úsměv.
„Pozor, Amy!“ zachichotal se.
„Amawel.“ opravila ho naštvaně.
„Ano, Amy!“ rýpnul si mladík a divadelně do ní šťouchl prstem, když však zpozoroval, jak se k němu elfka nasupeně blíží, vzal do zaječích. Dívka se rozhodla ho pronásledovat i přes Ravenův pohled, který oběma přítomným jasně naznačoval, co si o nich asi tak myslí. Nic to ale neměnilo na tom, že Lothering byl již před nimi.

„Tak a jsme tu, konečně!“ vydechl úlevně světlovlasý mladík s rukama založenýma za hlavou, ihned po tom, co prošli pod skromným „uvítacím“ obloukem, který měl za úkol uvítat každého z nově příchozích pocestných. Elfka souhlasně pokývla a zívla.
„Jak to tak vidím, nejdřív bychom se měli ubytovat v hostinci, no ne?“ pokračoval. „I když jak to tak vidím, je tu nějak moc…“
„Lidí?“ doplnila ho dívka, stále s rukou před ústy.
„Hmm…“ zamručel „zeptám se někoho, co se děje, zatím počkejte radši tady.“
Nemusela odpovídat, stejně by ho nezastavila, ať už by snad řekla cokoliv. Místo toho se raději opřela o kamennou zídku a prohlížela si vesničku. Všude teď panoval čilý ruch. Koutkem oka zahlédla u jednoho z domů templáře, oči se jí zúžily strachem.
„Jen klid, zachovej klid, třeba o tobě neví“ napadlo jí. „Neví, určitě neví, proč by taky věděli? Třeba proto, že jsi jednoho z nich zabila? Kdyby jednoho! Hned tři! Ale vždyť ty dva přece Raven… Myslíš si, že je to bude zajímat?“. Ne nebude, věděla to. Sklopila hlavu, díky čemuž se jí okamžitě nahrnula spousta vlasů do obličeje a snažila se stát tím nejnenápadnějším elfem na světě. Nicméně polonahý muž s náhrdelníkem tvořenými zuby divokých zvířat a vražedným pohledem jí to jaksi ztěžoval. Raději se soustředila na důlek v zemi, který právě pracně vyráběla špičkou své boty.
Když se Chris vrátil, tvářil se poněkud sklesle.
„Tak? Co se děje? Nenapínej...“ zadívala se na Ravenovu naprosto chladnou a vyrovnanou tvář. „Mě…“
„S ubytováním máme prý smůlu, je beznadějně plno…“ zhluboka se nadechl a pokračoval „Jeden z vesničanů mi řekl, že bitva se zplozenci u Ostagaru nedopadla dobře a že lidé z jihu se stahují sem, aby našli úkryt.“
„Co budeme…“
„Seženeme zásoby a vydáme se hledat můj kmen. Pokud by jim hrozilo jakékoliv nebezpečí, stáhli by se hlouběji do pustiny.“ promluvil najednou rázně černovlasý muž.
„Nebudeme ale muset v tom případě projít kolem…“ začala znovu zamyšleně elfka, ale nestačila svou větu dokončit, protože jí Raven opět chladně přerušil.
„Moje znalosti pustiny jsou mnohem větší než jakékoliv z těch příšer. Jestliže bude potřeba, provedu nás kolem nich, aniž by si toho všimly.“
„Dovolte mi, abych šel s vámi, prosím.“ Zašeptal Chris. Ve tváři mu dokázala přečíst narůstající zoufalství, jak prodírající se, potlačované pocity tvořily praskliny na jeho masce. „Musím najít otce, a jestli to přežil, jakože určitě jo, bude někde tam. Možná do hlavní bitvy ani nedojel. Prostě… musím ho najít.“
Amawelina ruka vystřelila jako had chňapající po kořisti, pevně sevřela Ravenovo předloktí a zaryla do něj nehty. Nechápavě se na ní oba zadívali.
„Jasně že můžeš jít s námi, přece bychom tě tu nenechali.“ usmála se soucitně na mladíka, který jí úsměv vděčně oplácel.
„Viď?“ její oči zamířily na muže vpravo, který stále ještě vězel v jejím sevření. Vrhla na něj pohled, který sliboval tisíc let bolesti, pokud by se opovážil říct cokoli jiného.
Z Ravena nakonec vyšlo jen těžké zamručení, které považovala za souhlas. Odtáhla se od něj a děkovně zamrkala, sledujíc otisky nehtů na jeho ruce. „Vidíš, že dokážeš být i hodný, když chceš!“ prolétlo jí hlavou.

O pár chvil později si elfka zapínala poslední přezku svého nového oděvu v koutku jedné z malých místností, nyní přeplněného hostince. Bylo to v pořadí asi již čtvrté oblečení, ani jedna z předchozích jí totiž neseděla tak dobře jako tahle. Velmi tmavá, zelená zbroj z jemné kůže jí přesně padla. Vrchní část zbroje tvořila kazajka bez rukávů s výstřihem tvořeným do písmene U, se zajímavou výšivkou. Odhalovala jí břicho, z čehož zrovna nadšená nebyla. Dolní částí byla suknice ze stejné kůže, dosahující nad kolena, zhotovená tak, aby co nejméně překážela při pohybu a přesto kryla důležité části těla. Pro jistotu jí upevnila ještě přiloženým páskem, který si odložila na stolek opodál.
„Už to bude?“ zaslechla zpoza paravanu, za kterým se převlékala. Ve skromně zařízené místnosti byl kromě Chrise a Ravena jen obchodník, který si již mnul ruce nad právě uzavřeným obchodem. Z vedlejší místnosti k nim doléhal ruch krčmy.
„Neruš!“ zaneprázdněně odpověděla, když si natahovala rukavice, které byly součástí její nové zbroje. Nakonec si kolem krku sepnula plášť s kápí ve stejné barvě, jakou měla zbroj, broží ve tvaru listu a nazula si vysoké, pevné boty. Prohlédla se ve velkém, zašlém zrcadle a založila si ruce v bok. Zbroj byla perfektní, kolik asi stála? Ve skomírajícím světle ohně přilehlého krbu si připadala jiná. Jako by už nebyla tou dívkou. Tou elfí čarodějkou z věže. Ale asi to tak bylo správné, protože už jí nebyla. Byla někým jiným, odpadlíkem. Váhavě vystoupila z úkrytu paravanu a roztáhla ruce.
„Jak… jak vypadám?“ tázavě přejela pohledem přítomné. Chris zalapal po dechu.
„Výborně, slečno! Věřím, že vám bude ku prospěchu!“ tetelil se obchodník a spráskl ruce.
„Jsi… teda, sluší ti.“ vydechl ztěžka mladík. „Chceš teda tuhle?“
Nadšeně kývla a prohlížela si svou rukavici bez prstů. Raven neřekl ani slovo, stál opřený o krb s hlavou sklopenou, naprosto bez zájmu. To jí zabolelo, asi to přehnala, neměla se tak chovat. Možná ho tu měli nechat? To bylo to, co Raven chtěl? Zatřásla hlavou, aby se zbavila takových myšlenek.
„Tady máte, je to přesně tolik, kolik jste chtěl.“ Natáhl Chris ruku s několika mincemi k plešatému muži a pustil je do jeho natažené dlaně.
„Děkuji, děkuji!“ ukláněl se tlouštík, div se nezlomil v pase a vycouval z místnosti.
Konečně, konečně se na ní podíval. Raven zdvihl hlavu, přejel jí pohledem, pak obrátil oči v sloup a odešel z místnosti. Zklamaně ho sledovala odcházet. Bylo jí jasné, že si jejího pohledu Chris musel všimnout. Viděla, jak zmateně otočil hlavu za Ravenem a stejný pohled věnoval i jí. Nic neříkal, jen se opět usmál.
„Děkuji ti, Chrisi, kolik tě stála?“
„Nemáš zač, Amy, rád jsem to pro tebe udělal… nestojí to ani za řeč, koupil jsem už vše co potřebujeme, i nějaké sušené maso, chleba… novou brašnu. Měl jsem asi štěstí, bylo to prý poslední, co měl… jako, poslední jídlo.“
Kývla a nasadila si kápi, pečlivě si jí stáhla do obličeje.
„Tak… vyrazíme, ne?“ pokusila se o povzbuzující úsměv, ale muselo to působit jako něco mezi zoufalým voláním o pomoc a vyzývavým šklebem.
„Jsem hned za tebou!“ opáčil Christianne a následoval jí ven z hostince.