Kruh - kapitola dvanáctá

„Derriere toi!”
Prudce se otočil, když uslyšel dívčin výkřik a jen tak tak vykryl seknutí zubatého meče. Gabrielle vlastně mluvila velmi zřídka, a když, tak pouze Orlesiánsky. Varování přítele jí očividně stálo za to.
Šedá, vysušená a popraskaná zplozencova hlava se na něj zubila, jak se netvor snažil přetlačit kavalíra. Nečekaně uhnul, to jeho rozkládající se protivník nečekal a přepadl dopředu, za což zaplatil rozetnutím ve dví. Švihl na prázdno svým obouručním mečem, aby z něj alespoň trochu setřepal páchnoucí zplozencovu krev. Kolem tváře mu prosvištěl šíp a zabodl se do lebky jedné z dalších příšer, které se k němu snažily připlížit zezadu a roztrhat ho na kusy. Netvor se zašklebil, vydal jakýsi podivný, bublavý zvuk a skácel se k zemi. Ten elf byl opravdu mistr lukostřelby, stejně jako slova, pomyslel si. Zplozenců jakoby neubývalo, půlnoční, měsícem osvětlená mýtina jich byla stále plná. Jak dlouho ještě vydrží vzdorovat? To nevěděl, ale vzdát se rozhodně nehodlal, kvůli ní i kvůli němu. S bojovým výkřikem zvedl svůj meč na hlavu a táhlým obloukem usekl další zrůdě hlavu…

Zkoumavě si prohlížela svou levou dlaň. Už to bylo snad týden, co ho naposled viděla a určitě pár dnů, kdy naposledy slyšela jeho myšlenky. Sevřela ruku v pěst a zamračila se. Dnes to je čtvrtý den, co opustili Lothering a Chrisem darovaná zbroj jí seděla jako ulitá. Bylo to mnohem vhodnější oblečení na cesty než šaty. Teď si už byla jistá svým rozhodnutím, kdyby se ho nezastala a netrvala na tom, ať jde s nimi, asi by z Ravenova chladného, nic neříkajícího pohledu a neustálého mlčení zešílela. Popravdě byla ráda, že cestoval s nimi. Byl to kamarád, jakého potřebovala, vlastně jí svým způsobem připomínal Theru. Nostalgicky si povzdechla a uvolnila zápěstí. Nevadilo jí cestovat v noci, ale začínala cítit únavu. Zrovna chtěla navrhnout, aby rozbili tábor, když uslyšela podivný výkřik. Nebylo to volání o pomoc, spíš zvuk boje.
I Chris s Ravenem to slyšeli. Všichni tři pocestní se zastavili a chvíli naslouchali. Raven okamžitě začal s přeměnou a Chris sundal svůj vyřezávaný luk z ramen a zasadil do něj šíp. Kdyby tak měla svou dýku a nenechala jí na panství Khanů… Byla jedinou památkou na Thomase, teď zbyly jen vzpomínky.
Nechala ve své dlani vyrůst malý výboj energie a rozběhla se za přáteli.

Pohlédl na zrůdu stojící zhruba třicet stop od něj, za hordou dalších zplozenců. Byl to emisar, zplozenec schopný lidské řeči a ovládání magie, což byl nyní jejich největší problém.
„Rione, emisar!“ zakřičel na spolubojovníka. Elf nahmatal v toulci šíp, tentokráte jiný, prosycený liriem. Očarovaný hrot, který měl za úkol ihned po zásahu vzplanout. Napnul tětivu nejvíce, jak mu to jeho runový luk dovolil, během mrknutí oka zamířil a vypustil střelu za svým cílem. Emisar se chraplavě zasmál, když se šíp od jeho těla neškodně odrazil. Na místě zásahu elf na moment spatřil vrstvu kamene.
„Nějaká podivná magie ho chrání před mými šípy!“ bezradně vydechl.
Muž v plátové zbroji se právě zamračil, když usekl nohu dalšímu zplozenci. Síly mu docházely, stejně tak jeho přátelům a ten mág jen urychlí jejich konec. Otočil se, aby viděl, jak dívka v šedém plášti prosekla krk jedné z těch zrůd a obratně se vyhnula proudu temné krve otočkou. Všichni tři věděli, že jakmile se jich kterákoliv z těch zrůd dotkne, končí. Nákaza, strašlivá nemoc, kterou s sebou zplozenci přinášeli, zabíjela a to v tom lepším případě. Koutkem oka si všiml, jak se kolem emisara hromadí temná aura, chystal nějaké kouzlo. Ať bylo jakékoliv, pokud ho dokončí, jejich naděje na přežití vyhasne. Odrazil útok na nohy pocházející od sekyry jednoho z menších zplozenců a vší zbývající silou ho nakopl těžkou, silveritovou botou. Zrůda se skácela k zemi jako podťatá, čehož využil a zarazil jí meč hluboko do hrudi. Poznal, že černokněžník je se svým kouzlem již téměř u konce, podle jeho opakovaného bláznivého chroptění. Rozhodl se ochránit Gabrielle a Riona za každou cenu, třeba i vlastním tělem. Jeho meč opsal ve vzduchu oblouk, který zranil některé ze zplozenců a jiné donutil uskočit. Od emisara ho dělilo jen několik nepřátel, jinak stál přímo naproti němu. Zrůdy se s chechtáním rozestoupily, bylo jasné, že tohle je jeho konec. Stvořitel ví, že byl dobrý muž a žil už dlouho, byl připravený odejít.

Šedá kůže, divné zbraně, popraskané obličeje… Zachvěla se. Byli to zplozenci? Opravdoví zplozenci temnot? I když měla bujnou fantazii, nikdy jí nenapadlo, že jsou tak nestvůrní. Ztěží zadržela zděšený výkřik.
Tříčlenná skupinka se krčila ve stínech stromů na okraji mýtinky a sledovala probíhající souboj.
„Musíme jim přece pomoci!“ zašeptala odhodlaně. Christianne přikývnul. Slyšela nesouhlasné zamručení někde za svými zády, to už bylo ale pozdě, vyběhla z úkrytu. Byla snad jen necelých čtyřicet stop od zplozence, který třímal v prackách jakousi prazvláštní hůl. Ucítila podivný záchvěv magie, nečisté magie, jenž se jako pavučina začala rozpínat kolem zplozence. Musí ho porazit a to rychle. Pokrčila se, sklopila hlavu a sepnula ruce. Mana, která se zbíhala z celého dívčina těla, se koncentrovala do malého prostoru mezi jejími dlaněmi. Pomalu roztahovala ruce, jak je rostoucí energie od sebe odháněla. Zatnula zuby. Tohle kouzlo bylo velmi náročné a sesílala ho snad jen párkrát, ještě chvíli. Uprostřed elfích dlaní bylo možné spatřit děsivou sílu blesku, jak naráží do stěn svého neviditelného, kulatého vězení. Teď! Povolila sevření a rozpřáhla ruce.

Vzduch kolem protnula dunivá síla hromu. Kulový blesk narazil do zplozeneckého mága dříve než stačil dokončit kletbu a aura temnoty se tak jen se syčením neškodně rozplynula. Za to emisar prolétl vzduchem a za zvuku praskajících kostí narazil do jednoho ze stromů. Smrt byla téměř okamžitá a jako bonus se několik z větví blesku odrazilo a prošlo tak dalšími příšerami, které se téměř okamžitě začali svíjet v křečích.

Vytřeštil oči, když viděl, co se stalo s černokněžníkem. Totéž ale udělali i jeho zbylí, stále ještě stojící, zrůdní druhové a proto využil jejich nepozornosti a znovu se rozpřáhl mečem a jedním seknutím připravil pár nepozorných nepřátel o život. Během pár vteřin zplozence letargie opustila a znovu začali zběsile bojovat.

Ještě několik okamžiků se jí třásly ruce, dokonce zavrávorala. Upadnout si ale v téhle situaci dovolit nemohla. Její kouzlo na ní přesměrovalo pozornost blízkých příšer, které se už teď hrnuly. Natáhla ruku před sebe a vyslovila pár slov, její dlaň opsala ve vzduchu několik složitých obrazců předtím, než opět sevřela ruce a zavřela oči. První ze zplozenců byl už téměř u ní, slyšela jeho hrdelní chechot. Ještě jeden krok… Runa explodovala.
Znaky, které dívka nakreslila, byly ve skutečnosti magické formule pro umístění výbušného glyfu. Exploze odhodila zplozence a ještě je popálila. Ztěžka vydechla, věděla, že jí dochází síla. Právě včas se vedle ní objevil Chris, aby jedním z šípu zastavil dalšího zplozence. Po levé straně si všimla Ravena, držel v rukou silnou, dubovou větev a čekal na útok nepřítele.
„Za žádnou cenu se vás nesmí dotknout!“ zakřičel a rozmáchl se větví. Křupnutí zplozencovi lebky slyšela až nepřirozeně zřetelně. Na druhém konci mýtiny spatřila pohyb, byly tam tři postavy, předtím si všimla pouze muže s masivním mečem, neměla ale čas je teď zkoumat. Další ze zrůd byly na cestě. Kolik jich tady vlastně je? Viděla už některé z nich ležet mrtvé na zemi, ale jako by jich neubývalo. Natáhla ruku dlaní vzhůru a začala šeptat. Tevinterština… nesnášela ten jazyk a přitom většina zaříkadel byla v nich. V dlani se jí pomalu začala formovat rudá koule, byla velká skoro jako větší jablko, když dívka utichla. Napřáhla se a vši silou mrštila ohnivým jablkem do největší kupy řítících se zplozenců. Většina z nich instinktivně uhnula, ale když zjistili, že koule jen neškodně leží v trávě, někteří jí začali zvědavě očumovat. Těch pár, co bylo už téměř u ní, jí nahánělo strach, naštěstí Raven s Chrisem jim nedovolili se přiblížit. Když se Raven znovu rozmachoval, všimla si, že v rukou drží místo větve velkou sekeru, celou z podivného světlého materiálu. Kolem světélkující koule se mezitím nahromadilo na pět příšer. Přimhouřila oči, jablko silně zazářilo a explodovalo v ohnivém víru. Zpožděná ohnivá koule… v duchu teď dračici, své učitelce, děkovala. Přece jen jí něco užitečného naučila. Vzduch se smísil se štiplavým zápachem spáleného masa. Málem se pozvracela, asi to nebylo to nejvhodnější kouzlo. Avšak způsobilo dostatečný rozruch, aby se někteří zplozenci dokonce dali na útěk. Zvládne už jen pár jednodušších kouzel, než si sáhne na úplné dno.

Pomoc? Dorazila pomoc? Ale odkud? Na tom nezáleželo. Pokud ten drobný čaroděj v kápi bude pokračovat s metáním podobně ničivých kouzel, jako byl blesk a ta zářivá čmáranice co vybuchla, budou zachráněni. Další exploze uprostřed zplozenců! Pobaveně se usmál a pevně sevřel rukojeť meče.
Bylo to snad jeho nepozorností? Tím, že doufal ve vítězství? Překvapením se mu roztáhly zornice, když skrz plátovou zbroj projelo zubaté kopí a hladově se zakouslo do jeho boku. Z úst mu uniklo vyděšené hlesnutí.

Otočka, seknutí, pokrčení. Proud krve proletěl vzduchem. Zhluboka se nadechla, než přesekla dalšímu zrozencovi šlachy. Její dýky se skosenou špičkou hladce projížděly jejich nicotnou zbrojí. Otočka, bodnutí, vykopnutí. Kapka potu jí ztékala po čele. Výdech.
Trhla hlavou, šokovaně vykřikla. Rozběhla se. Tři kroky, spíše skoky, jedno máchnutí zápěstím, jedna dýka zabodnutá mezi zpolezeneckýma očima. Zrůda pustila kopí a sesunula se k zemi, zbraň ale stále zlověstně trčela z jeho těla. Vytáhla zpoza opasku další z dýk a bleskově odrazila meč, který se až nebezpečně přiblížil k Arthurovi. Za tu troufalost vrazila zrůdě jednu z dýk do krku, prudkým kopnutím jí donutila vzdálit se a ihned tasila nový nůž. Už jí zbývaly jen dva… za opaskem. Další dva v botách, jeden ve výstřihu. V obojku, který chránil krční tepnu, schovávala škrtící drát, v rukavicích pak vrhací jehlice. V měšci přivázaném u opasku pak několik hrstí výbušné směsi. Zabije je všechny, všechny stvůry, které se k němu jen přiblíží. Podrážděně si odplivla na mrtvolu jednoho ze zplozenců, které před chvilkou zabila a chystala se odrazit další útok.

Další šíp nalezl konec v hrudi jedné ze zrůd. Šestnáct ze sedmnácti, jeho bilance byla perfektní. Jak je to dlouho, kdy ho první úkol zavedl do Fereldenu. Osm let? To byl rád, kdy se vůbec trefil do terče… Ano, skoro osm let, kdy s Melissou… Koutkem oka zavadil pohledem o dýku zhotovenou z perfektního kusu magického krystalu, která se mu pohupovala u pasu. Nahmatal rukou další šíp, mezitím malíčkem zkontroloval zásobu. Pokud se nepletl, zbývali čtyři ohnivé, jeden svazující a hlouček normálních. A on se nikdy nepletl, už ne.
Zatajil dech, když uviděl jeho vyděšený výraz, pak si všiml toho kopí. Za běhu nechal další šíp projet blížícím se zplozencem. Zasadil do luku tři očarované šípy najednou. Odrazil se a skočil. Na poslední chvíli uvolnil tětivu a zasáhl tři nepřátele, kteří se okamžitě začali zmítat v plamenné náruči smrti. V mžiku jeho oči znovu hledaly další oběť. Každá z nestvůr, která se byť jen na deset stop přiblíží k Arthurovi, za to zaplatí životem.