Will's Tale II (Part one)

Na obloze zářilo jasné polední slunce. Dopadalo na střechy Říma a jasně se odráželo na autech projíždějících ulicemi. Chodci plnili chodníky, míříce za svými povinnostmi či radostmi, památky vrhaly stíny na procházející turisty. Nejvíce lidí bylo shromážděno okolo kolosea. Za několik dní měla vypuknout slavnost Gladiátorů, kde bude přímo v koloseu bojovat několik skupin šermířů. Samozřejmě, že všechny souboje dopředu mnohokrát nacvičovány, nikdo nestál o to, aby se někomu opravdu něco stalo. Avšak trhy okolo kolosea už několik dní probíhaly. Krom klasických prodavačů suvenýrů zde byli i stánky se zbrojemi a zbraněmi starých Římanů. Byly zde i dřevěné makety pro děti. Mezi stánky s dobovými obleky a šperky, se proplétali prodavači rychlého občerstvení, vždy připraveni způsobit zákazníkovi bolavý žaludek některým ze svých výrobků. Celý trh se rozprostíral do širokého kruhu okolo kolosea. Jednou z ulic poblíž trhu projížděla pomalu černá limuzína. Řidič zuřivě troubil na dav lidí, který zaplňoval průjezd. Limuzína tedy projížděla jen krokem. V ní seděli na zadním sedadle dva muži. Sedačky byly potažené kůží. Tmavá okna propouštěla jen málo světla, takže uvnitř panovalo šero. Z reprobedýnek tiše hrála vážná hudba, Dvořákova symfonie z Nového světa. Jednomu mohlo být kolem padesáti let. V rezavých vlasech měl několik bílých pramenů. Tvář, jako vytesanou ze žuly, zdobil plnovous, stejně prokvetlý jako jeho vlasy. Oblečen byl v draze vypadajícím obleku. Prsty mu zdobilo několik prstenů. Jednu ruku měl položenou na lahvi drahého červeného vína, umístěného v praktickém minichlaďáčku zabudovaném do opěradla sedačky. V zelených očích se zrcadlil led, když shlížel na mladšího muže. Ten byl bledý a pohublý, jako by dlouho churavěl, jednu ruku měl zavěšenou na pásce. Podle strniště, které mu rostlo v obličeji, a zacuchaných vlasů dávajících najevo že kdysi byl pečlivě sestříhán, bylo vidět, že byl dlouho mimo civilizaci, jeho vlasy a vousy měli podobnou barvu jako staršího muže. Přes oko měl klípec. To do čeho se halil, byl cár černého hadru, přes špínu na něm však stále bylo místy vidět stříbrné vyšívání.
„Byl bych velice rád, kdybys mi vysvětlil, co se stalo. Většinu podzimu a celou zimu od tebe nemám žádné zprávy, jediné co se mi doneslo, je že jsi vyhodil do povětří svou vlastní vědeckou základnu. Prosím, Francisi, spusť.“ Pronesl starší muž, z každého jeho slova odkapával led. Francis jako by se v jeho stínu zmenšoval. Starší muž mu naháněl takovou hrůzu, že nebyl schopen promluvit. Věděl, čeho je jeho otec John Loka, schopen.
John švihl rukou vzduchem, vlepil Francisovi facku, ani ne tak bolestivou, jako spíše výhružnou. Znovu se rozpřáhl k úderu. Francis se rozmluvil.
„Zaútočili na naši základnu. Obávám se, že Alfred zemřel. Bez něj se náš výzkum zpomalí, byl to skutečný génius. Naštěstí jsem zachránil veškerou dokumentaci, kterou vyrobil.“ Prohrábl zdravou rukou vnitřní kapsy svého otrhaného pláště a vytáhl několik CDček.
„Proč ses neohlásil hned? A stále jsem se nedozvěděl, co se stalo, že jsi musel vyhodit skrýš do vzduchu.“ Řekl stále mrazivě muž.
„Zaútočili na nás, byl jsem těžce raněn a musel jsem se zotavit. Přežilo jen dvanáct z mých Lovců. Nebylo lehké dostat se až sem bez jakýchkoliv prostředků.“ Vysvětloval spěšně Francis.
John nějakou chvíli mlčel, zkušeně odzátkoval lahev vína, z přihrádky zabudované ve dveřích vytáhl pohárek. Nalil si štědrou dávku vína. Znalecky víno ochutnal a zadíval se na svého syna. Francis před jeho pohledem ucuknul.
„Kdo?“ zeptal se John Loka a upřel na Francise výsměšný pohled. V tu chvíli Lokovi mladšímu došlo, že jeho otec všechno ví, jen to chce potvrdit. John tázavě pozdvihl obočí a decentně upil vína.
„Čekám.“ Řekl.
„Tři upíři a James O’Harrison.“ Odpověděl Francis popravdě, neboť ho nenapadal jediný způsob jak se z toho dostat.
„Upíři… jen tři upíři a přestárlý čaroděj, zdecimovali celou základnu zkušených lovců upírů?! Začínám přemýšlet, jestli jsem tě nepřecenil, Francisi.“ Zašeptal výhružně John se sklenicí vína v polovině cesty ke rtům.
„Ach ne, otče nepřecenil jste mne… jen jsem nebyl připraven na střetnutí s tak mocným čarodějem, nebýt O’Harrisona šlo by doteď vše podle plánu. A navíc to byl nečekaný útok, ti upíři byli velmi zkušení, bez přípravy by nám dali zabrat i bez čaroděje, byl jsem bezmocný v dané situaci.“ Pokrčil Loka mladší omluvně rameny. John mezi tím dvěma polknutími dopil víno.
„Výmluvy, výmluvy a samé výmluvy.“ Ušklíbl se na svého syna a ve tváři se mu usadil výraz plný pohrdání „Někdy si nejsem jistý, jestli jsi opravdu můj syn.“ Povzdechl si nakonec smutně.
„Podívej na Ludwika nebo na Stephana, ti nedělají ostudu svému jménu, vždy ze sebe vydávají všechno, myslí jim to v krizových situacích, oni se mohou pyšnit tím, že nosí jméno Loka. I Alfred byl víc Loka než ty, i když nezdědil téměř žádný talent jako čaroděj, na rozdíl od tebe a tvých dvou starších bratrů, dokázal si však najít cestu a spojit magii a vědu v jedno. Teprve díky jeho výzkumu se začal náš plán konečně rozjíždět. A teď je mrtvý, a je to jen tvá vina, Francisi, přísahal jsi, že mladšího bratra ochráníš. Místo toho, jsi opět zklamal. A toto selhání je mnohem horší než všechna předchozí. Nechal jsi zemřít člena své rodiny, svého bratra, měl bych tě tvrdě potrestat.“ Pokračoval John Loka, aniž by nechal svého syna promluvit. Mluvil káravě, jako učitel, ale v hlase zazníval podtón potlačovaného vzteku. Když domluvil, vytáhl z přihrádky další pohárek a nalil i Francisovi. Beze slova mu podal víno. Francis se vděčně napil a konečně spláchnul pachuť prachu v hrdle.
„Řekni mi, proč jsi neochránil svého bratra?“ zeptal se John, v hlase mu tentokrát zazněl smutek rodiče, který ztratí svého potomka.
„On… změnil se. Jakmile sám na sobě vyzkoušel sloučení genetického kódu upíra a člověka, byl arogantní, stále více se stával něčím jiným, něčím nepochopitelným. Myslím si, že zešílel. Alespoň částečně. Krom toho, otče, v době útoku se nacházel v laboratoři, kde se věnoval jednomu z jeho pokusů. Já měl na starosti jiné věci, brzy jsme měli změnit stanoviště, a moji muži byli zabráni do příprav na cestu.“ Vysvětloval pokorně Francis. Po drzosti a nadřazenosti s jakou mluvil s O’Harrisonem během jejich souboje nebyla ani stopa.
„Mohl si dovolit být jiný, vždyť sám se vyhoupl na vyšší stupeň vývoje! Byl tím, o co náš rod usiluje! Proč jsi tak natvrdlý, Francisi? Já ti povím, proč jsi nedokázal ochránit svého bratra.“ Rozkřikl se na Francise John, postupně však jeho hlas nabyl normálního tónu. Nalil si víno a zhluboka upil.
„Ve své vlastní malicherné lidské aroganci jsi podcenil svého nepřítele. Musel jsi vědět, že přicházejí, nebo ne? Nejsi jediný, kdo měl přístup k záznamům z bezpečnostních kamer, chlapče. Vím všechno. Viděl jsem tvůj boj s O’Harrisonem. Viděl jsem, jak ten upír využil mlhy, kterou čaroděj vytvořil. Pobíjel tvé Lovce holýma rukama. A jediné co stačilo, by bylo nepodcenit O’Harrisona, nenechat se zmást věkem, nenechat se zmást tím že vypadá jako starý blázen. Znám ho, je jako úhoř a rychle si nachází své vlastní cestičky. On chtěl, abys ho tak viděl, a ty jsi podlehl, nebo jsi takový blázen, že se povyšuješ nad každého? Myslíš, synu, že jsi silnější a lepší než třeba já, jen pro to že jsi poměrně mladý, a já už stárnu?“ pokračoval Loka senior ve svém proslovu.
„Ne otče,“ odpověděl Francis, pohledem se zavrtával do podlahy limuzíny. Věděl, že jeho otec má v tomto pravdu, jenže on si v tu chvíli nemohl pomoci. Viděl jen triumf, který se díky v Alfredově výzkumu rychle blížil.
„Jediná polehčující okolnost je že podle záznamů ti upíři co zaútočili zrovna obyčejní. Jeden z nich, jestli si viděl záznamy z kamer, ten skrček s mečem, je velmi starý a mocný i když se zdá, že své síly skrývá, bohužel o něm nemáme žádné užitečné informace. Ten, který vyřadil tvé osobní strážce, má mezi lovci dlouhý záznam, je to zuřivá bestie odchovaná nacistickou armádou. Už jako člověk to byl nebezpečný zabiják. S přeměnou se z něj stal téměř nezničitelný stroj na zabíjení s i na upíra děsivou silou. Společně s jeho výcvikem by dal zabrat i několika zkušeným Lovcům, a to i pokud by byli připraveni. Naposledy ho viděli před devíti lety v Irsku, kde pobil třicet Lovců, kteří se ho pokusili zpopelnit.“ John Loka se odmlčel a usrknul z poháru víno. Francis do sebe vyklopil zbytek toho, co měl ve svém poháru. Zdálo se, že přeci jen vyvázne snadno.
„Co se týče posledního z nich, toho co vypadá, jako mladý muž s vlnitými vlasy, známe. Věší se naší organizaci na paty celá léta a způsobil spoustu problémů. Podle všeho by neměl být starší než dvě stě let, ale na kamerách bylo jasně vidět, že využívá magii, a to velmi osobitým stylem. Dovolím si tvrdit, že on je z nich nejunikátnější. Byl by z něj výborný výzkumný vzorek, stejně jako z té malé upírské čubky, kterou vysvobodil a na jejíž krvi byly založeny Alfredovy experimenty. Ty, které opravdu fungovaly. Vyšlu Stephana, aby je našel a odchytil, už jsem mu to naznačil dříve. Předpokládám že mu došlo co po něm budu brzy chtít a tak začal s přípravami na vlastní pěst. Jako správný Loka.“ Dokončil své myšlenkové pochody Loka senior.
„Já to udělám, otče. Vrátím jim to, co oni provedli s mými muži i s úroky.“ Nabídl se až příliš dychtivě Francis. John ho zmrazil pohledem na sedadle.
„Ty se dej v první řadě dohromady, vypadáš jako bys přešel kontinent pěšky. Krom toho nemáš pro tuhle práci vhodné předpoklady. Chceš snad znova čelit O’Harrisonovi? Vsadím totiž všechen majetek rodiny na to, že cestuje s nimi. A I přes to, že věřím, že bys ho dokázal porazit, nebylo by to v přímém magickém souboji. Jeho schopnosti převyšují i ty moje. Pokud s ním chceš znovu zkřížit cestu, nauč se konečně důvtipu, pohotovému myšlení a plánování. Dokud to nezvládneš, budeš pro něj stěží drobná překážka.“ Řekl John přísně svému synovi.
„Jestli jsi viděl záznamy, musel jsi vidět i to, že jsem ho téměř dostal.“ Ohradil se Francis.
„A to mělo jeden jediný důvod synu, znovu se ukazují tvé mezery ve vzdělání. A vrozená tupost. Myslíš, že čaroděj, který byl schopen porazit nejmocnějšího upíra na světě, se zmůže jen na to, co jsi viděl? Ne, on jen nemohl momentálně využít plný potenciál, neboť dlouho magii nepoužíval. Věc se má tak, že od té doby se mu navrátila většina jeho moci. Měl jsi šanci porazit ho, jenže jsi jí promarnil. A netvař se tak ublíženě, že ti tvá selhání stále opakuji. A zatraceně, přestaň nosit ty zatracené pláště, co vypadly z módy před sto lety. Možná si připadáš stylově, ale jsi jako šašek.“ Zabručel John.
„Ano, otče.“ Řekl pokorně Francis.
„Mám pro tebe ale úkol, zítra odjíždím, chci, aby ses postaral o rodinné sídlo. Pokus se tentokrát mě nezklamat.“ Řekl ještě Loka starší. Poté zaklepal na řidiče.
„Vezmi nás domů.“ Přikázal mu.
„Ano, pane.“ Ozval se strojený, nabubřelý hlas z předního sedadla. Limuzína se již vymotala z davu a zrychlila.

Od té chvíle co Francis mluvil se svým otcem, uběhlo několik dní. Teď jsme však na jiném místě. Dorůstající měsíc připomínající rozesmátá ústa žolíka se vysmíval spícím lidem a vysílal pátravé paprsky do jejich domovů. Obklopovalo ho několik hvězd, jejichž záře pronikla i světly pouličního osvětlení. Nebylo to nijak důležité místo, jen malé městečko uprostřed Evropy. Většina zdejších pracovala v malé továrničce, kde se vyráběly menší díly do kovových konstrukcí. Nedaleko za městem byla ještě čistička vody, která se starala o práci většině ostatních lidí. Na jihu byla dokonce malá nemocnice. Ulice města byly až příliš pečlivě čisté, jako by si zdejší lidé zakládali na tom, že když už nežijí ve velkém městě, alespoň ho mají čisté.
Okrajovou částí města, kde se rozprostíraly rodinné domky, kráčela po chodníku postava muže. Byl poněkud nervózní, neboť se co chvíli ohlížel za sebe, do liduprázdné ulice. Nad hlavou mu zablikala jedna z lamp a muž zděšeně nadskočil. Přitisknul si kufřík na dokumenty těsně k hrudi, jako by to byl nějaký poklad nevyčíslitelné ceny. Přidal do kroku a zamířil do středových částí městečka. Nablýskané boty, které přesně pasovaly k jeho upravenému obleku, vydávaly na dláždění klapnutí při každém jeho krok. Krom těch několika míst, kde mu pod podrážkami zachřupal štěrk na příjezdové cestě k některému z domů. Kdyby věnoval okolí opravdovou pozornost a nejen nervózně prohlížel cestu za sebou, všiml by si postavy v dlouhém plášti, která se mihla po nedaleké střeše a splynula se stíny, jako by tam nikdy nebyla. Vynořila se až ve chvíli, kdy muž procházel přímo okolo ní.
„Zdravíčko.“ Ozvala se postava v plášti. Byl to mladě vypadající muž s dlouhými tmavými vlnitými vlasy a pečlivě udržovanou bradkou. V ruce držel smeknutý klobouk, který vypadal jako by byl vyřazen z módních doplňků již před mnoha lety. I plášť, který ho halil, jasně naznačoval, že toho má hodně za sebou.
„C-co chcete!“ vyrazil ze sebe muž přiškrceně. Vycítil z neznámého možné problémy.
„Ten kufřík, nic víc. Vy mi ho dáte, a půjdete domů ke své rodně.“ Usmál se cizinec mírně. Bylo to prosté oznámení, ale obsahovalo jasnou, leč nevyslovenou, výhružku, co se stane, pokud kufřík nedostane dobrovolně. Muž s kufříkem však zareagoval nečekaně. Plynulým pohybem z vnitřku svého obleku vytasil pistoli.
„Mám lepší návrh, uhneš mi z cesty a půjdeš si po svejch, nebo ti provrtám hlavu kulkou.“ Řekl, v hlase mu náhle zněla sebejistota, jako většině lidem, kteří drží v rukou nabitou zbraň.
„To myslím není dobrý nápad.“ Řekl cizinec stejně mírným tónem jako před tím. Vykročil směrem k muži střežícímu kufřík. Ten jeho směrem vyslal trojici výstřelů. O to víc ho zděsilo, když uviděl, že před ním nikdo nestojí, zato zezadu ho ovinula paže, která mu tiskla na krk nebezpečně vyhlížející nůž.
„Říkal jsem vám, že to není dobrý nápad.“ Ozval se mu těsně vedle ucha cizincův hlas. Volnou rukou zajel muži do jedné z vnitřních kapes. Našel to, co očekával, že najde. Zdobený medailonek, do kterého bylo vytepáno ozdobné L. Znechuceně se na muže podíval a mrštil medailonkem směrem ke kanálu. Ten zapadl přesně mezi mříže.
„Takže spolupracovníček rodu Loka.“ Řekl výsměšně cizinec.
„Odkud o nich víš? Kdo zatraceně jsi?“ vykoktal ze sebe muž, po čele mu stékal pot a oči měl rozšířené hrůzou.
„Něco o nich vím, a to co vím, stačí k tomu, abych je považoval za hrozbu pro celý svět. Pro lidi, i pro takové jako jsem já. Mé jméno je William a jsem jeden z těch, co přišli vyhnat váš prohnilý spolek z tohohle města, než stačí napáchat nějaké skutečné škody.“ Řekl tiše cizinec. V dalším okamžiku prořízl muži hrdlo. Jeho tělo se však v dalším okamžiku rozplynulo v obláčku bílého dýmu.
„Iluze?“ zašeptal překvapeně. V dalším okamžiku ucítil, jak mu do ramene vystřelila spalující bolest rychle se šířící do celého těla. Podíval se směrem k rameni, uviděl v něm zaražený stříbrný kolík.
„Vypadáš překvapeně, upíre. Byl bych špatný lovec, kdybych se nechal přemoci jediným, všivým krvecucem.“ Ošklivě se zasmál muž a kopnutím povalil Willa na břicho.
Obešel ležícího upíra a vztekle ho nakopnul do hlavy. A znovu. Poté ho nohou otočil na záda. Bylo vidět, že je znechucen tím, že se ho musí, byť jen takto, dotknout.
„I-iluzionisty jsem už p-potkal. Jakto že se ten me-dailon nerozplynul?“ otázal se Will. Bolest mu zatemnila myšlenky, i mluvení mu dělalo problém. To, že se zeptal nahlas, si uvědomil, až když se lovec rozesmál a odpověděl mu.
„Pro to že jsem jeden z nejlepších a ani jsi nepostřehnul, že jsem ti ho sám vložil do ruky! I ty výstřely, které jsi slyšel, byly iluze! Od chvíle, kdy jsi vystoupil z toho stínu, jsi byl chycen v mojí iluzi! Hlupáku.“.
Chvíli se na Willa díval, jako by přemýšlel.
„O co ti vlastně šlo?“ zeptal se lovec po chvíli ticha, rušeného jen Willovým bolestným sténáním.
„Kufřík…“ zasténal Will „Ví-víme že v něm jsou údaje o… o nové-m rozložení va-šich stanovišť.“.
„No to se podívejme, špinavý upír a ví to, co ani většina našich mužů nesmí vědět. Takže ani za jeden z útoků na naše základny nemůže ten váš Triumvirát, ale ty a tvoji špinavý společníčci, ať už jsou kdokoliv. Máme to ale štěstí, ty nezískáš kufřík, my včas vypadneme a nikdo z tvých společníků nás jen tak nenajde.“.
Lovec se ještě chvíli znechuceně díval na Willa, poté se mrazivě, děsivě, pousmál.
„Myslím, že je čas to ukončit.“ Řekl a z vnitřku svého obleku vytáhnul další stříbrný kolík. Rozkročil se nad bolestí paralyzovaným Willem, který se vyděšeně díval na špičku kolíku lesknoucího se ve světle měsíce.
„Měj se v pekle krásně,“ řekl lovec tiše a švihnul rukou směrem k Willovu srdci. V tom samém okamžiku se ozval výstřel následovaný cinknutím, jak kulka zasáhla kolík a vyrazila ho lovci z ruky. Ten se podíval směrem, odkud vyšel výstřel. Uviděl starého muže, polovinu hlavy měl holou, ale zbývající vlasy mu spadaly kousek pod ramena. Na sobě měl něco, co kdysi byl kvalitní kabát, teď na něm však bylo více záplat než původního materiálu, v podobném stavu byly i jeho kalhoty. Jediná část jeho oblečení, která vypadala nově, bylo triko propagující metalovou skupinu Sabaton. Z hlavně šestiranného koltu, který držel stařec v ruce, stoupal kouř. V očích se mu blýskal vztek, ale na rtech mu pohrával napůl pobavený úsměv, který částečně odhaloval zuby zažloutlé od cigaret. Ten však trval jen okamžik. Stařec rychle zvážněl. Pouliční osvětlení prohlubovalo vrásky v jeho obličeji.
„Kdo zatraceně jsi? Nepleť se do toho, nevíš, o co jde.“ Vyštěknul lovec, oči mu při pohledu na něj lehce zasvětélkovaly.
„Upřímně, mladej, vím přesně, o co tady jde. A ten upír co si ho chtěl propíchnout jako špíza, je muj kámoš. A ani se nesnaž mě chytit do iluze, o to se pokoušeli i lepší kádři než seš ty.“ Ozval se chladně stařík.
„Kdo jsi? Nikdy jsem neslyšel, že by byl člověk přítel s upírem. Možná… možná bychom se mohli domluvit na tom, že ho propustím. Co ty na to?“ vychrlil ze sebe rychle lovec, když si uvědomil, že staříka opravdu nedokáže polapit do své iluze. Také se necítil zrovna dobře z toho, že v nedalekých oknech se začínají rozsvěcet světla. O tom, že mu staříkův kolt mířil přímo mezi oči ani nemluvě.
„Nemyslím si, že bych se s tebou chtěl domluvit. Ale představim se ti. James O’Harrison, jméno mé.“ Řekl stařec a stisknul spoušť. V tu samou chvíli padl lovec k zemi. Malá díra mezi jeho očima se rychle zalila krví a stékala po jeho spáncích na zem.
Starouš Harry nedbal na to, že z oken teď vykukují zděšení lidé, ani si nevšímal zvuku policejních sirén v dálce. Jen rychle vytrhl stříbrný kolík z Willova ramene. Odhodil ho na štěrkovou příjezdovou cestu a pomohl upírovi na nohy. Will se rychle vzpamatovával.
„Jsi dost v pohodě, aby ses odtud dostal?“ zeptal se starouš Harry když, se policejní sirény ozvaly nebezpečně blízko.
„Jsem. Ale ty se nedokážeš pohybovat tak rychle, nevím, jestli dokážu dostat do bezpečí i tebe.“ Odpověděl Will. V hlase mu zazníval nefalšovaný strach o staříka.
„Já si poradim po svym. Sejdeme se v úkrytu.“ Pokrčil rameny. Will přikývnul na souhlas, když se znovu na starého muže otočil, uviděl jen, jak se starý čaroděj rozplývá a rozpíjí, jak kolem sebe měnil realitu tak, aby se stal pro ostatní neviditelným. Will už na nic nečekal. Sebral ze země kufřík s dokumenty, udělal několik kroků po ulici, zrovna když zpoza rohu vyjíždělo první policejní auto. Rozběhl se a změnil se v rozmazanou šmouhu mizící za nejbližším rohem.

Will se propletl ulicemi města, ve kterých hlídkovalo jedno policejní auto za druhým, aniž by vlastně policie tušila, koho mají hledat, až téměř na jeho druhý konec. Bylo zde několik desítek opuštěných, zchátralých domů, na druhé straně silnice se rozprostíraly lány pole a v dálce na obzoru se proti inkoustově modrému nebi černě rýsovaly vrcholky stromů. U některých z těchto napůl zřícených domů hlásaly značně omšelé tabule „Na prodej“ v optimistické naději, že si dům skutečně někdo koupí. Většina z nich však sloužila jako úkryt před zimou pro bezdomovce nebo skupinku městských squaterů. Z jednoho rozpadajícího se domu nedaleko Willa se ozýval několikahlasný opilecký smích. U silnice se propletla stínem stromu, vrhaném v bledém světle měsíce, zamilovaná dvojice, ruku v ruce hledající klidné místečko. Will se při pohledu na ně lehce usmál. Podíval se na hodinky. Bylo půl druhé v noci, přehodil kufřík tak, aby mu ležel na zádech, nosil se mu tak pohodlněji. Po silnici projel náklaďák dovážející materiál na noční směnu do továrny. Jeho světla na okamžik ozářili Willovu postavu. Ten ještě jednou nasál vzduch noci začínajícího jara a vykročil k nejvzdálenějšímu, a nutno říci že nejzchátralejšímu, domu.
Střecha byla více děravá, než ústa starého poustevníka, v jednom místě dokonce propadlá dovnitř, polozbořený komín trčel nakřivo ze střechy a hrozilo, že se každým okamžikem zřítí zcela. Omítku na stěnách díky vlhkosti dávno ovládly kultury plísně, na několika místech byla opadaná a odhalovala větrem a deštěm ošlehané cihly. Několik jich chybělo. Na pár oknech zůstaly zbytky okenic, ale sklo nebylo ani v jednom, většina ho ležela v třpytících se hromádkách střepů okolo zdí. Ve většině prázdných rámů povlával nalehko uchycený igelit. V některých však nebyl ani samotný rám. Dveře byly napůl vylomené, ale přesto se je někomu díky, jistě tvrdé, píli podařilo zasadit zpět do rámu. Alespoň z větší části. Vrchní část dveří byla stále nakloněná ven. Dům byl dvoupatrový, ale jak Will věděl, v patře bylo tolik zbytečných krámů, jak dům kdosi používal místo odkladiště starého nábytku a pytlů s odpadky, že se tam nedalo téměř pohybovat, propadlé trámy tomu také mnoho nepomohly.
Prošel vrátky v plotu, která měly tak zrezivělé panty že nešly zavírat, překročil hromádku psích výkalů, která byla několik kroků za nimi a dokráčel až ke dveřím. Kufřík si přehodil do druhé ruky a zaklepal.
„Heslo?“ Ozval se zpoza nich basový hlas.
„Nechej si ty vtípky, Franku, to jsem já, Will. Nebo si myslíš, že by se k téhle barabizně trmácel někdo jiný, a v tuhle dobu?“ řekl Will a otočil oči v důlcích.
„To by mohl říct každej, že je Will. Heslo.“ Ozval se znovu hluboký, vrčivý hlas za dveřmi.
„Tak otevři, a přesvědč se sám, proboha.“ Odvětil s povzdechem Will.
„To tak, a koupit při tom stříbrnej kolík do srdce, to je pasé, kámo. Heslo.“ Zněla odpověď, teď se zdálo, že se mluvčí začíná opravdu dobře bavit.
„Žádný heslo není, ty ocelová kebule hermeticky uzavřená před jakoukoliv myšlenkou! Pusť mě zatraceně dovnitř, nebo mám snad jít oknem?!“ Vyprsknul Will, který začal být vytočený, předpokládal, že klan Loka se již dozvěděl, co se stalo, a vyslal do ulic lovce, aby našli pachatele. Bylo jen otázkou času, než některý ze senzibilů najde auru upíra, tento dům byl jediné místo, kde je nikdo nemohl vystopovat. Starouš Harry okolo něj vztyčil bariéry, které odstiňovaly jakoukoliv auru živé bytosti ve zdech domu.
„Jo, to je to správný heslo.“ Zachechtal se hlas za dveřmi. Ty se, kupodivu bez zaskřípění, otevřely. Jejich rám vyplňovala vysoká, svaly obalená postava. Vrchní část obličeje ozářily měsíční paprsky, zaleskly se na holé hlavě, odrazily se v pobaveně se lesknoucích modrých očích, a ihned zmizely, jak je zakryl mrak. Dolní část tváře se skrývala v mohutném plnovousu sahajícím do poloviny jeho rozložitého hrudníku. Na sobě měl vojenskou vestu, maskáče a vysoké boty. V jedné ruce držel H&K UMP, který ukořistil před několika týdny ve zbrojnici opuštěné základny klanu Loka. Byla to náhrada za jeho starodávnou pušku z druhé světové války, kterou nechtěně utopil v polozmrzlém jezeře. V napůl posměšném gestu o krok ustoupil ode dveří a paží s Arnoldovskými proporcemi mu pokynul, aby šel dovnitř. Jakmile se Will prosmýkl kolem něj, Frank zavřel dveře.
Uvnitř to vypadalo, příšerně. Rozbité nádobí se povalovalo nametené do rohů, společně s troskami stolu a několika židlí. Téměř zcela shnilé tapety se odlupovaly od stěn a visely v cárech dolů. Ze zdí vyčuhovalo několik přetrhaných kabelů, a tupě civěly díry po zásuvkách. Některé zdi byly vybourané a zbytky sutě a prachu se povalovaly dosud na zemi, vlhkem změněny v beztvaré šedé hromádky. Od stropu visel lustr, jediná nedotčená část vybavení. Vzduch byl cítit zatuchlinou, a trochu hnilobou a lehkým závanem smrti. U schodiště do patra se povalovaly hromady odpadu, plesnivý chleba, napůl shnilé slupky od banánů, rezivějící plechovky od piv a energydrinků. V tom se prohánělo několik krys. V patře Will našel několik desítek pozůstatků předchozích generací těchto všudypřítomných hlodavců. Většinou ve formě koster, ale několik jich bylo teprve v rozkladu. Ve vzdálenější, a uklizenější, části vstupní místnosti se v hluboké tmě, pro lidské oko téměř neproniknutelné, neboť v okolí nebylo funkční pouliční osvětlení, se rýsovali jako dva stíny temnější než tma další dvě postavy. Obě se od Franka lišili tak, jak to jen bylo možné, a přesto v jejich pohybech bylo něco, co prozrazovalo, že jsou stejně jako on a Will upíři.
„V-výborně Wille! M-máš ten k-kufřík.“ Vykoktala jedna z postav, dle hlasu jistě muž, na okamžik se zarazil a pokračoval „Ale k-kde je H-harry? Š-šel t-tě hledat.“.
„Vyskytly se menší… potíže, Charlie. Starouš mi zachránil život, narazil jsem na opravdu vynikajícího iluzionistu. Nebýt Harryho, je teď ze mě hromádka popela, na které leží stříbrný kolík.“ Vysvětloval Will, zatímco si jeho oči rychle přivykaly na hlubší tmu. Venku bylo díky jasnému měsíci a téměř nulové oblačnosti krásně vidět. Brzy viděl jasně jako za dne, pokud by byl schopen odolat slunečnímu svitu. Slunce sice upíry, i když to povídačky tvrdí, nezabíjí, ale vysává z nich jejich sílu, navíc jsou v jeho svitu téměř slepí. Upír za dne sice přežije, ale je mnohem zranitelnější než obyčejný člověk.
Ten, který mluvil, byl drobný mužík s téměř rudými vlasy oblečený v ošoupaných jeansech a kostičkované bavlněné košili, přes kterou měl přehozené poněkud pomuchlané sako. Na trochu křivém nose mu trůnily brýle, které pamatovali jistě lepší časy, nebo jak jednou prohlásil Frank, pamatovali ještě Napoleona. Právě s téměř mateřskou láskou a péči prováděl údržbu svého jeden a půl ručního meče, který byl díky jeho malému vzrůstu téměř stejně tak dlouhý jako on.
Druhá postava byla dívka. Byla o hlavu a kousek nižší než Will, drobná ale přesto hezky tvarovaná. V jejím, leč ne vyloženě krásném, zato roztomilém obličeji, lemovaném hnědými, lehce vlnitými vlasy, vévodila dvojice velkých, oříškových očí. A ten nejkrásnější úsměv, alespoň pro Willa. Na sobě měla černý, kožený motorkářský komplet, včetně ozdobných cvočků, díky kterému získala trochu drsňácký vzhled. Krom toho milovala motorky. U pasu se jí v pouzdrech pohupovaly dvě pistole. Jmenovala se Lena, byla to Willova láska, mezi upíry vzácná věc, ale pokud se opravdu přihodila, trvala až do konce jejich životů, i kdyby měly trvat deset tisíc let. Will strávil dvacet dlouhých let, když se jí pokoušel najít poté, co jí unesli vědci z klanu Loka, aby na ní dělali pokusy.
„Myslím si, že Starouš je ten poslední, o koho bychom si měli dělat starosti. Nepochybně teď zametá stopy.“ Řekla Lena. Měla zvláštní tón hlasu, byl podmanivý a příjemný na poslech. Dokázala dokonce několika slovy přinutit horkokrevného Franka, aby vychladnul.
„No, každopádně na něj musíme počkat. Pokoušel jsem se otevřít ten kufřík už venku, ale je na něm umístěna silná magická pečeť. Nechtěl jsem použít hrubou sílu, nejspíš by se kufřík zničil sám při prvním pokusu o jeho otevření.“ Pokýval Will zasmušile hlavou a položil ho na stůl, který i přes to že byl rozviklaný a na rozpadnutí, stále držel.
„Taky jsme si mohli najít něco lepšího, tohle je humus.“ Prohodil a znechuceně se rozhlédl po místnosti. Opakoval to každou chvíli.
„Ty jsi občas opravdu jako malej. Vždyť už jsi byl na horších místech.“ Odpověděla mu Lena.
„Hmm. Ale nikdy ne tak dlouho.“ Zabručel Will a posadil se na zem do tureckého sedu. Zády se opřel o zeď. Klobouk si položil na kolena a zatřepáním hlavy si urovnal dlouhé vlasy. Lena se posadila vedle něj, hlavu si položila na jeho rameno. Pohladil jí po ruce a políbil do vlasů. Lena se k němu přitulila ještě víc. Jednu ruku mu ovinula kolem pasu a vzala ho za jeho ruku. Objal ji kolem ramen a přitiskl k sobě. Nemluvili, vychutnávali si jen chvíli, kdy jsou spolu a nikdo je neruší. Slušelo jim to spolu.
Charlie při pohledu na ně chápavě pokýval hlavou a přemístil se ke dveřím, kde držel hlídku Frank. Meč zasunul do pochvy a opřel o rozviklaný stůl, na kterém ležel ukořistěný kufřík. Tiše, jako stín, se přiblížil k Frankovi, který zrovna vyhlížel z okna vedle dveří.
„B-baf.“ Zaševelil polohlasně za jeho zády. Frank, který byl, jak se zdálo zabrán do vlastních myšlenek, sebou škubnul. S ublíženým pohledem se zadíval na Charlieho, který mu sahal sotva do poloviny hrudi.
„Nech si toho, jo? Mohl sem dostat infarkt.“ Prohlásil s pohřebně vážným výrazem.
Charlie při pohledu na něj vyprsknul smíchy. Když se vychechtal do sytosti, upřel na Franka stejně vážný pohled.
„I-infarkt? J-jaktě živo j-jsem neslyšel o t-tom, že by u-upír d-dostal infarkt! A t-to po matičce z-zemi chodím už n-nějaký ten pátek.“ Řekl obrýlený upír, vážný výraz mu však nevydržel dlouho, sotva skončil, znovu se rozesmál na celé kolo. Frank totiž na vousaté tváři vykouzlil nechápající výraz březí krávy. I přes svou prchlivost a poněkud hrozivý vzhled, byl Frank příjemný, ochotný společník, který se osvědčil za dlouhých, nečinných nocí i jako dobrý bavič. Nad tím, co z něj občas vylezlo, zůstával rozum stát.
„Helee, já sem sice taky o ničem takovym neslyšel, ale co kdybych byl první, he? Co byste si beze mě počali!“ zahromoval naoko rozčíleně.
„Asi si zašli do zoo šlohnout z klece nějakou gorilu, myslim, že by to byla solidní náhrada. Mám pocit, že většině z nich by tvoje hadry padly jako ulitý.“ Přisadil si Will, který se na okamžik odpoutal od líbání s Lenou. Teď se rozesmáli všichni. Po chvíli se však Lena s Willem začali věnovat jen jeden druhému. Frank s Charliem se rozhodli, že je nebudou rušit, a tak jen polohlasně rozprávěli o společných zážitcích. Po chvíli Frank opět začal upadat do svých myšlenek. Podle napůl zamračeného, napůl smutného, výrazu jeho obličeje bylo jasné, že se mu do hlavy derou nepříjemné vzpomínky na druhou světovou válku, jeho přeměnu v upíra a dlouhou dobu, kdy byl jen vraždícím, běsnícím strojem. Jen jednou o této části svého života mluvil, jinak se ale tomuto tématu vyhýbal, jak jen mohl. V očích se mu na několik okamžiků zaleskly slzy, než je rychlým zamrkáním zahnal. Charlie ho dloubnul loktem a povzbudivě se na něj zazubil.
„Nemysli na to, starý příteli, co stalo se, stalo se. Nezměníš to, čím jsi byl, buď tím, kým jsi nyní.“ Řekl drobný upír polohlasně, na okamžik opět vynechal své koktání, což se nestávalo moc často. Charlie byl stejně téměř dokonalý, jako ostatní upíři, ale z nějakého důvodu, který nikdy zcela neosvětlil, stejně jako nikdy zcela neosvětlil, kolik mu vlastně je ve skutečnosti let, se vyžíval v tom, že vypadal nedokonale. I pro to, nosil brýle s tlustými skly, i když je nepotřeboval.
Frank jen pokrčil rameny. Pohled však stále upíral kamsi do minulosti. Po chvíli se posadil na zem, tvářil se jako hromádka neštěstí. A tak si Charlie přisedl vedle něj a začal vyprávět jeden z jeho téměř nekonečné sbírky zážitků, které shromáždil za dlouhá staletí svého života. Vyprávěl příběh z doby, kdy byl šaškem na dvoře jednoho z Habsurských císařů. Byla to napůl humorná, napůl vážná historka. Byla o tom, jak jím byla okouzlena jedna z císařových milenek, několika vystoupeních, která Charlie na její počest udělal, dokonce si vzpomněl i na jednu oslavnou píseň, kterou pro ni na Habsburkovu žádost složil. Dokonce z ní kousek zazpíval. Když se dostal k místu, kde ho císař Rakousko-Uherský načapal v inkriminované chvíli s výše zmíněnou milenkou, Frank se rozesmál. Jeho dunivý smích zněl jako padající lavina. A nepřestal se smát, neboť Charlie začal popisovat svůj úprk, kdy nahý utíkal přes celé město, a aby neprozradil, že není člověk, utíkal jen rychlostí, jakou běhají lidé. Ve chvíli, kdy opakoval některé věci, které na něj hlásili noční chodci, Frank doslova nadskakoval smíchem. Když skončil s vyprávěním, podíval se na hodinky. Bylo čtvrt na pět. Frank se po chvíli přestal smát a pokusil se nasadit vážný výraz, moc mu to nešlo, v koutcích úst mu pobaveně pocukávalo.
„Všimnul sis, že se nám někam ztratila Lena s Willíkem?“ zeptal se Frank pošklebovačně.
„V-všimnul. P-přesunuli se d-do s-sklepa.“ Odpověděl Charlie a palcem ukázal přes rameno na polootevřené padací dveře v podlaze.
„A vo co že uhodnu, co tam zrovna dělaj.“ Zašklebil se Frank, který měl stále plnou hlavu Charlieho popisu návštěvy císařovy milenky v jeho pokoji. Charlie uměl vyprávět opravdu barvitě a poutavě, vtáhnul do děje způsobem, že když jste zavřeli oči, téměř jako byste byli u toho.
„T-to by d-došlo i někomu n-natvrdlejšímu, n-než jsi t-ty.“ Pokrčil nad tím rameny Charlie.
„Já vim, já vim… jen, tak nějak jim to závidim. Nikdy sem nebyl šťastně zamilovanej, ani za života ne. Pravda, sexu sem si užil dost, jako většina vojáků z mý jednotky, bordely byli a budou. Ale láska je pro mě tak nějak něco, co jde mimo mě.“ Vysvětloval Frank. Zněl smutně, jako málo kdy, krom toho smutek který mu zazníval z hlasu, byl jiný, než ten když na něj přišla jedna z jeho vzpomínkových nálad. Tenhle, jako by mu vycházel z hloubi duše.
„M-myslím že t-tě chápu. M-mě od jediné skutečné l-lásky násilně o-odtrhnul můj s-stvořitel.“ Pokýval hlavou soucitně Charlie. Většina upírů by řekla otec, nebo matka, podle toho kým byli přetvořeni. Ale Charlie dal do slova stvořitel tolik pohrdání, jedu a nenávisti že z toho Franka až zamrazilo. Ani Frank, který se znal s Charliem nejdéle, věděl jen útržky toho, co se vlastně stalo. Ale nenaléhal na Charlieho, sám měl ve své minulosti dost věcí, o kterých odmítal mluvit.
Frank zrovna začal spekulovat o tom, co je na těch dokumentech tak extra zvláštního, že je musí chránit magie, přišel s teorií, podle které je tam krom momentálního rozmístění skupin lovců z klanu Loka i nějaký extra tajný dokument, který by mohl ve správných, nebo špatných jde o úhel pohledu, rukou zlikvidovat celou jejich organizaci. Z těchto spekulací, ke kterým se Charlie s radostí přidal, i když mu přišly nesmyslné, je vyrušilo zabušení na dveře.
Frank se zvedl ze země, postavil se za dveře a ruku položil na kliku.
„Heslo?“ otázal se.
„Co to zase bleješ ty palice vykotlaná? Odkdy si dáváme heslo, hm? To sem já, O’Harrison. Do prdele hranatý, nech si ty připitomělý vtípky a koukej otevřít ty podělaný dveře, nebo, přísahám při všech ďáblech co jich je, že ty dveře otevřu i s tebou. A to s konečnou platností. Víš vůbec jaká je tady venku nad ránem klendra? Eště chvíli a vymlátim si zuby, jak mi cvakaj!“ Ozval se za dveřmi namíchnutý hlas Starouše Harryho. Z jeho tónu bylo zcela jasné, že to myslí vážně a pokud Frank neotevře, opravdu si udělá vlastní vchod. I když by to nejspíše znamenalo, že by se jim celý dům sesypal na hlavy.
„No jo, no jo, vždyť už votvírám, dědku bláznivej.“ Zabručel Frank polohlasem do vousů. Otevřel dveře a uvolnil Staroušovi cestu.
James O’Harrison se vpotácel do vstupní haly. Okamžitě se posadil na jedinou více méně nezničenou židli v domě. Stála na jednom místě od chvíle, kdy sem přišli, zatím se do ní nikdo neposadil, byla prožraná od červotoče a hrozilo, že se pod vahou zhroutí. Zatím se však zdálo, že Harryho unese. Přeci jen, Starouš nebyl žádná těžká váha. Několikrát lusknul prsty a tiše zarecitoval několik nesrozumitelných slov. V místnosti se znatelně oteplilo, a okolo starého čaroděje se rozzářila matná záře, která sice nezahnala temnotu, ale umožnila jeho věkem unaveným očím alespoň trochu vidět.
Ve tváři byl strhaný a bledý. Vypadal vyčerpaně jako málo kdy.
„Do háje, vypadáš jako by tě právě vyhrabali z hrobu. Co se, do psí hadí, stalo?“ dostal ze sebe Frank, když si Starouše prohlédnul.
„Teď… potřebuju se napít… a něco zakousnout.“ Dostal ze sebe unaveně stařík. Po jeho ostrém tónu, který použil, když stál venku, náhle nebylo ani stopy. Těžce oddechoval, jako by právě doběhl maraton na plný výkon. Ruce se mu třásly a bylo vidět, že se vykládá poslední zbytky sil k tomu, aby neusnul. I tak mu hlava vždy po několika okamžicích klesala na prsa.
Charlie duchapřítomně vyhrabal z jedné z hromad deku, která nebyla téměř vůbec plesnivá ani vlhká a přehodil ji Harrymu přes ramena. Stařík se jen děkovně usmál.
Frank se vydal ke sklepu, kde bylo dost chladno, aby tam Starouš Harry mohl skladovat svoje jídlo. Upíři si potravu obstarali sami. Poklekl k padacím dveřím do sklepa, trochu je nadzdvihl a strčil vousatý obličej až ke vzniklé mezeře.
„Hej, vy dva tam, jdu dolu.“ Houknul na Willa s Lenou varování.
„Jo, v pohodě, stejně jsme už šli nahoru, slyšeli jsme, že se vrátil Harry. A nehulákej mi příště do ucha, díky.“ Řekl Will, poněkud mrzutě, a rukou otevřel padací dveře dokořán. Stál na úzkém schodišti vedoucím dolů. Lena stála hned za ním a zasněně se usmívala na Willova záda.
„No jo, soráč viď, sem dolu radši nenakukoval, nevěděl sem, že si nahoře.“ Řekl omluvně Frank.
Will vyšel několik posledních schodů a gentlemansky podal Leně ruku. Lena ruku přijala a vyšla do záře vycházející z Harryho. Rozhlédla se, a poněkud znechuceně se otřásla, v nejasném světle to tu vypadalo opravdu odporně. Will to zaznamenal a zazubil se.
„A kdo je pak jako malej, co, lásko?“
„Ty, ty a vždycky ty.“ Zasmála se Lena a laškovně šťouchla Willa prstem do prsou. Jeho ruku však nepustila.
Frank mezi tím zmizel ve tmě, která panovala ve sklepě. Ozvalo se rána a zvuk sypající se omítky. To si Frank neuvědomil, že strop je nižší než on. Will s Lenou se ruku v ruce, mlčky, postavili vedle Charlieho, který se starostlivě díval na Starouše. Stáli tiše, dokud se ze sklepa nevrátil Frank, na ramenou měl omítku. Beze slov podal Harrymu kus chleba s trvanlivým salámem, zuby otevřel zátku na lahvovém pivu a podal mu ho také. V ruce držel ještě poloprázdnou pet lahev s Coca Colou.
Starý čaroděj se zakousnul hladově do chleba. Rychle rozžvýkal sousto, polknul. Slušně si přihnul z lahváče a ukousl kus salámu s dalším kusem chleba. Všechno to v něm zmizelo během chvíle. Když dopil pivo, ještě vyrval Frankovi z rukou Coca Colu.
„Stačilo říct, abych ti jí podal.“ Ušklíbnul se Frank.
Harry se zhluboka napil, zašrouboval uzávěr a položil pet lahev vedle židle. Rukávem si utřel ústa od drobečků. Zašmátral v jedné z kapes, vytáhnul krabičku cigaret Lucky Strike. Zapálil si, mohutně potáhnul, požitkářsky zavřel oči, zaklonil hlavu a vypustil kouř z plic. Všichni mlčeli, jen trpělivě čekali. Harry v klidu dokouřil cigaretu, nedopalek típnul o vlhkou tapetu na stěně. Na chvíli se zadíval na ostatní, v očích měl opět svůj rentgenující, odhadující a hlavně bodavý pohled.
„Lokovi pohůnci věděj, že sem s váma, šli po mě hned jak mě nějakej prašivej senzibil vyčmuchnul.“ Začal Starouš Harry náhle, bez vybízení.
„Maj tady pár slušnejch čarodějů, musel sem použít všechno co umim, skoro sem to přehnal a přečerpal svojí duševní moc. A i tak sem je setřásl spíš zázrakem. Bylo to drsný.“ Vysvětlil stručně. „Dívali ste se už do toho kufříku?“ navázal, když se znovu nadechnul.
„N-nedívali. Je z-zapečetěnej magií.“ Odpověděl Charlie.
„Zejtra se na to mrknu, teď sem slabej jak moucha. Potřebuju se prospat.“ Prohlásil rezolutně Starouš. Zvedl se ze židle, zatočila se mu hlava a tak se opřel o zeď. Po chvíli došel na nejčistší místo, položil se na zem. Ležel na zádech, s rukama složenýma pod hlavou. Během chvíle začal hlasitě chrápat.
Skupinka upírů se rozložila okolo něj. Brzy mělo svítat a i na ně dopadala únava. Mlčeli, všichni přemýšleli o tom samém. Pokud Lokovi lovci věděli, že s nimi putuje Harry, bylo jen otázkou času, než najdou i je. Museli zakročit co nejdříve, dokud stále mají moment překvapení na své straně.
Brzy všude panovalo neproniknutelné ticho, i Starouš přestal chrápat, rušené jen občasným vozidlem, které projelo po nedaleké silnici, a nesrozumitelným opileckým zpěvem, který vycházel z nedalekého domu, který využívali místní squateři.

Paprsky, stále ještě nesmělého, slunce dopadly oknem na Frankovu tvář. Ten cosi znechuceně zavrčel ze spánku a obrátil se na bok, aby mu slunce nesvítilo do obličeje. Starouš Harry se při tom pohledu musel usmát. Sám se probudil teprve před chvílí. Cítil, že většina sil se mu vrátila, i když by potřeboval mnohem delší odpočinek na to, aby se zcela zotavil. Ve sklepě si vzal poslední kousek eidamu a dva tvrdé rohlíky. Teď seděl zády opřený o zeď, pomalu přežvykoval a zapíjel sousta Coca Colou. Nebyla to zrovna nejlepší snídaně, ale alespoň mu přestalo kručet v žaludku.
Postavil se na nohy, s křupnutím si protáhnul záda, a zamířil ven, aby načerpal trochu energie ze slunce. Otevřel dveře a vyšel do slunečního svitu, který ho na několik okamžiků oslnil. Chvíli pomžourával do jasného světla. Když se jeho oči přizpůsobily, s požitkem si uvědomil, že je příjemné teplo. Nepochyboval, že ve stínu bude stále zima, ale hodil to za hlavu. Užíval si opěru.
Vytáhnul cigaretu a zapálil si, opřel se o nejsušší část zdi a pozoroval okolí.
Než dokouřil, vypotácel se z nedalekého domu mladík v poněkud špinavém oblečení. Udělal několik vrávoravých kroků ode dveří. Poté padl na kolena a začal zvracet do zrezivělého kýble, který měl zrovna při ruce. Jeho dávení nabíralo na intenzitě, doprovázelo ho pleskání zvratků o dno kýble.
Starouš Harry ho s poněkud morbidním zájmem pozoroval, jak se pokouší vyvrhnout ze sebe vnitřnosti. Když se mladík zvednul, otřel si pusu, pokýval jen hlavou.
„Jo jo, nemáš to přehánět s chlastem, když to neumíš, mládě.“ Zasmál se pro sebe. Mladík se vrávoravě odporoučel zpět do domu. Harry naposledy potáhnul z cigarety, zbytek odhodil na zem a zadusil podrážkou boty. Ještě chvíli jen tak postával na sluníčku a užíval si tepla a ptačího zpěvu přicházejícího sem z nedalekých stromů. Nakonec se starý čaroděj odlepil od zdi. Vešel do vlhkého chladu, který panoval v domě. Potichu za sebou zavřel dveře.
Překročil ležícího Willa, ke kterému se ve spánku přitulila Lena, došel až ke stolku, o který byl opřený Charlieho meč. Sebral z jeho vlhkem prohnuté desky kufřík. Pokusil se ho otevřít normálním způsobem. Víko se ani nepohnulo, jen se okolo něj slabě rozzářilo modré světlo, které zmizelo ihned, jak se Harry přestal pokoušet ho otevřít. Harry nad ním pronesl několik zaklínadel, jediné čeho dosáhl, bylo to, že se znovu rozzářila magická pečeť.
„Hm, to bude oříšek.“ Zabrumlal. Vzal kufřík, nohou otevřel padací dveře vedoucí do sklepa. Potřeboval na místo, kde ho nikdo nebude rušit v soustředění. Vešel na schodiště vedoucí dolů a zavřel za sebou. Po té cosi zašeptal. Několik centimetrů za jeho hlavou se rozzářila koule bílého světla, která dostatečně osvětlila kamenné stěny sklepení. Pomalu sestupoval po schodišti, až dolů do prostorné místnosti, leč s nízkým stropem. Harry se musel skrčit, aby nedrhnul hlavou o strop. Kouzelné světlo ozářilo sklepení a jeho stěny vykládané kamennými kvádry. Ve stropě byla vidět díra, kterou v noci udělal Frank svojí hlavou. U stěn leželo několik beden, převážně prázdných. Jen jedna byla alespoň trochu využitá. V ní měl Harry schované jídlo a pití. Na stropě se srážela vlhkost a v ledových kapičkách mu kapala za krk. Od úst starému čaroději stoupaly drobné obláčky páry. Ztěžka si povzdechl. V takovýchto polních podmínkách na něj jeho věk doléhal více než kdy jindy. Z chladu a vlhka ho bolely klouby. Také se nedokázal zahřát tak dobře, jako za mlada. Při jedné zvláště nepříjemné vlně chladu se otřásl a sprostě zaklel.
„Tak by mě zajímalo, jestli v tomhle baráku bylo někdy teplo a sucho.“ Zavrčel si pro sebe, když si přitáhnul prázdnou plastovou bednu, kterou převrátil jako sedátko. Poté se na ní usadil, zopakoval kouzlo, které použil i v noci. Vzduch se znatelně oteplil.
„No, to je lepší.“ Pochvalně zamručel, promnul si kostnaté ruce. Kufřík si položil na kolena. Obě ruce položil na jeho víko. Poté začal drmolivě odříkávat magické formule. Po chvíli jednu ruku zvedl, poté i druhou. Prsty pohyboval nad víkem kufříku podobně, jako kdyby hrál na klavír. Oči měl zavřené, hlavu zakloněnou dozadu, rty se mu pohybovaly v rychlém tempu. Z konečků prstů mu vytryskly nitky magických energií, hrajících všemi barvami duhy. Ty se rychle rozprostřely po celém víku kufříku. Pomalu, pomaličku, se pohybovaly sem a tam, nahoru a dolu, jak hledaly skulinku v magické pečeti.
Po nějaké době opravdu skulinku našly. Okolo kufříku se znovu rozzářilo modré světlo. Úponky duhové energie se na Harryho příkaz začaly provrtávat, podobně jako žížaly, skrze bariéru v jejím nejslabším místě. Brzy však narazili na odpor a byly vytlačovány ven. Starouš Harry sebou v tu chvíli škubnul, neboť zpětný ráz pocítil jako šlehnutí elektřiny do prstů. Rychle změnil rytmus i slova. Duhové nitky se nyní začaly do bariéry zavrtávat na několika místech současně. Ještě dlouho trvalo, než se dostaly dost hluboko. Od míst, kde byla pečeť narušena, odletovaly jiskry stejné barvy jako zářící obal. Vzduchem se nesl zápach spáleného masa, na jazyku však zanechával kovovou pachuť. Zaklínání starého čaroděje se měnilo společně s pulsováním zářícího obalu. Nakonec však začalo modré světlo slábnout. Harry opět změnil styl zaklínání. Magické nitky začaly trhat zářící obal na kusy. Ten vydržel už jen několik chvil. Zablikal a smrsknul se sám do sebe. Zbyl jen modře zářící obrazec ve středu víka. To byla podstata pečeti. Harry se na pečeť zadíval, poté nad ní přejel rukou a zašeptal jediné slovo. Pečeť zmizela.
Starý čaroděj ještě chvíli seděl na převrácené bedýnce a zhluboka oddechoval. Na čele mu perlil pot, tričko se mu lepilo na záda a nepříjemně studilo. Vyčerpalo ho to víc, než by si myslel, že to bude možné. S takto silnou pečetí se za svůj život ještě nesetkal. Před očima mu tančila rudá kola.
Když se dostatečně vzpamatoval z vypětí, které vynaložil, zvedl se a i s kufříkem pomalu vystoupal do schodů. Když za sebou zavřel padací dveře, vyhlédl z okna. Podle vzdálenosti, kterou uběhlo po nebeské klenbě, strávil ve sklepě minimálně dvě hodiny.
Položil kufřík na stůl. Otevřel ho a začal prohlížet jeho obsah. Procházel papír za papírem. Většina z nich opravdu byla o tom, kde právě využívají Lokovi lovci skrýše. Některé byly plné číselných údajů o výdajích a podobných věcech. Ale několik dokumentů Harryho zarazilo. Pečlivě si je prohlédl, každý údaj si raději přečetl dvakrát. Nevěřil tomu, na co se dívá. Když mu konečně začalo dávat smysl, co to je, potichu hvízdnul.
„Parchanti, špinavý, hnusný parchanti.“ Zavrčel a znovu si nevěřícně prohlédl všechny stránky.
Byly to údaje o pokusech. Byl v nich návod, jak skloubit genetiku s magií. Krom toho tam bylo vypsáno vše, co se stane při různých kombinacích. Na úplně posledním z nich, bylo dodáno, že sem brzy dorazí několik vědců, kteří spolupracovali s Alfredem, a spolu s nimi i pět Vyšších, což nejspíše bylo označení pro ty, kteří přežili skombinování DNA, a zůstali příčetní, nebo alespoň naživu. Datum, kdy dorazí, bylo stanoveno na zítřejší den.
Harry se rychle probral dokumenty s rozmístěním stanovišť na další čtvrtrok. S úlevou zjistil, že je tam zaznamenán i popis jak se dostat k té zdejší. Kdyby jí museli hledat, ztratili by minimálně jednu další noc, i přes to že měli tušení, kde se nachází vchod. Podle toho, co Harry četl, se o moc nemýlili.
Rozhodl se, že raději s rozhodováním co dál, počká, až se probudí ostatní.
Lehce odstrčil Charlieho, který se během spánku převalil na Harryho místo, a ulehl. Během chvíle znovu usnul. Zdály se mu sny plné nezničitelných mutantů a vizí umírajících přátel.

Ve chvíli, kdy poslední sluneční paprsky zmizely za obzorem, se Lena probudila. Protáhla se, promnula si oči a zívnula. Lehce zacloumala Willovým ramenem. Bezvýsledně. Povzdechla si, Will spal poslední dobou jako pařez. Letmo ho líbla na rty.
„Vstávej zlato, máme práci.“ Zašeptala mu do ucha hned na to. Will se po chvíli zavrtěl, rozespale otevřel jedno oko a napůl se posadil.
„Zopakuj to buzení, vůbec se mi totiž nechce. Měl sem krásnej sen.“ Usmál se na ní Will.
„Vážně? A o čem se ti to zdálo?“ zeptala se Lena, tázavě povytáhnula obočí.
„O tobě.“ Zazubil se Will. Rychle vyskočil na nohy. Sehnul se, zvednul sedící Lenu do vzduchu. Vášnivě jí políbil a postavil na zem.
„Hele, Starouš se asi přes den činil, kufřík je otevřenej.“ Poznamenal, když mu pohled padnul na stůl.
„Spíš bych se divila, kdyby otevřený nebyl.“ Pokrčila Lena rameny a začala budit ostatní.
Charlie otevřel oči ve chvíli, kdy se k němu sehnula. Ihned stál na nohou a několikrát zlehka dloubnul nohou do Franka. Ten se převalil z boku na záda, jen cosi zabručel, oči neotevřel. Charlie se do něj pokusil ještě jednou šťouchnout špičkou boty. Ve chvíli kdy se však jeho noha přiblížila k Frankovu ramenu, ucítil Charlie, jak ho okolo kotníku stiskla Frankova tlapa. V dalším okamžiku už opsal vzduchem oblouk a tvrdě narazil do podlahy, hlavou jen o vlas minul stále ještě spícího Starouše Harryho. Na chvíli ho to omráčilo, neboť tento útok přišel zcela nečekaně.
Během té chvíle, kdy se Charlie vzpamatovával, se nad ním rozkročil Frank. Zvedl malého upíra ze země, oprášil mu sáčko a postavil ho na nohy, čelem k sobě.
„Nečum tak vyčítavě, už několikrát sem tě varoval, ať mě nebudíš timhle debilnim způsobem.“ Řekl Frank zcela klidným, vyrovnaným hlasem.
„J-jednou t-to přijít muselo.“ Pokrčil nad tím Charlie rameny.
„Přesně, tak dlouho se chodí s tuplákem pro pivo, nebo tak nějak se to říká.“ Zachechtal se tiše Frank.
Charlie se rozesmál s ním, i když na něm bylo znát, že je stále poněkud vykulený.
Will se mezi tím sklonil ke spícímu čaroději. Zacloumal s ním. Harry sebou škubnul, jako by ho bodnul sršeň a otevřel oči.
„Kdože? Cože?“ vypravil ze sebe zmateně. Ihned mu však došlo, že to není další z nočních můr, které ho pronásledovaly po celou dobu spánku, ale realita. Pomalu se posadil, promnul si spánky a zívnul, div si pusu nerozerval.
Lena, která se probírala dokumenty z kufříku, zalapala po dechu. Na tváři se jí usadil nevěřícný výraz. Oči jí těkaly tam a sem po listinách, jako by doufala, že když si je přečte několikrát za sebou, jejich význam se změní. Nakonec se otočila na Harryho.
„Harry, četl jsi ty listiny?“ zeptala se, i když už ve chvíli kdy to vyslovila, si uvědomila, že to je zbytečná otázka. Stařík chmurně kývnul hlavou. Neměl zrovna čas odpovědět, neboť do sebe lil zbytek Coca Coly ze svých zásob.
„Takže to znamená že…“ začala upírka,
„Že musíme udeřit dnes v noci. A taky to, že ti bastardi opravdu našli způsob jak míchat DNA lidí a upírů. A to i bez toho, aby u toho musel asistovat ten šílenec o kterym ste mi s Willem vyprávěli, i bez toho, aby používali tvojí krev.“ Dokončil za ní Harry, který jí neomaleně skočil do řeči.
„Přesně tak. Ale… ty jsi je nepročetl pořádně, že ne?“ Zeptala se Lena. Harry zavrtěl hlavou a poznamenal, že byl moc unavený z prolomení pečetě, než aby se zabýval i nejmenšími detaily.
„Tak bys to měl možná napravit.“ Řekla a podala mu jeden z listů. Harry vzal papír do ruky, druhou rukou škrtnul zapalovačem, aby získal světlo bez toho, aby odčerpával zbytečně ze svých magických sil. V mihotavém plamínku bylo vidět, jak se starému čaroději rozšířily oči zděšením smíchaným s úžasem. Will s Charliem a Frankem na ně jen nechápavě zírali, ani jeden z nich ještě dokumenty neviděl. Lena se tvářila velmi vážně.
Frank si po chvíli ticha uhladil plnovous a pokrčil nad tím rameny, nezajímaly ho žádné pokusy, jen to, jestli se dají zabít, a to, jak je případně najít.
„Pak mi řeknete, co z toho vylezlo, jdu chytit pár toulavejch psů, co tu kolem pobíhaj, potřebujem doplnit sílu, než se do toho vrhnem.“ Řekl rozhodným hlasem Frank. Než kdokoliv stačil cokoliv říci, zmizel za dveřmi.
Když Harry odložil dokument zpět do štůsku k ostatním, smutně pokýval hlavou.
„Tak tohle jsem opravdu přehlédl,“ poznamenal.
„Co se tam píše?“ zeptal se Will zvědavě. I Charlie vypadal napnutě, i když se nahlas nezeptal.
„Nekombinují jen DNA lidí a upírů. Je tam uveden záznam o několika experimentech, z řad lidí i upírů, kterým byla aplikována DNA vlkodlaků. Z toho, co jsem tam vyčetl, vzniklo něco nepředstavitelně děsivého. Jedna z poznámek se zmiňuje i o tom, že se brzy chystají zkombinovat za pomoci magie genetické kódy lidí, upírů a vlkodlaků dohromady. Také je tam zmínka o klonování, ale už není vysvětleno, co se chystají klonovat.“ Vysvětloval čaroděj.
„V-vsadím se, ž-že ať už chtějí k-klonovat cokoliv, n-nebude to n-nic dobrého.“ Poznamenal Charlie, když Harry skončil.
„Vlkodlaci? To snad… setkal jsem se za život jen s jedním, téměř jsem nevyváznul živý. Zajímalo by mě, jak se jim povedlo nějakého vůbec najít, je jich strašně málo! A to ani nemluvím o tom, jak ho polapili! Během dne jsou k nerozeznání od lidí, v noci děsivý šelmy, a to se radši ani nebudu zmiňovat o tom, že nemají žádné slabé místo a regenerují se rychleji než my!“ vyhrklo z Willa napůl vystrašeně, když si v hlavě dal dohromady to, o čem čaroděj mluvil. V zápětí se však škodolibě zasmál „asi při tom přišli o pěkných pár desítek chlapů.“.
„M-možná bychom s-se měli s-spojit s T-triumvirátem, ať s-sem pošlou k-komando strážců n-noci. P-pokud je z-zdejší z-základna dost důležitá na to, aby o-obdržela t-takovéhle dokumenty, p-pochybuji, že t-takové listiny o-obdržely v-všechny jejich z-základny, m-mohla by b-být její l-likvidace nad naše s-síly.“ Navrhnul Charlie zamyšleně. Zdálo se, že je nervózní.
„Na to není čas, doručit zprávu do sídla Triumvirů v Paříži zabere dlouhou dobu, pokud tedy nemáš po ruce notebook s připojením k internetu, a dokážeš se hacknout do jejich sítě, o čemž pochybuji už vzhledem k tvému vztahu k technice. A poslat dopis taky není nejlepší nápad, než tam dojde bude to trvat, za předpokladu, že vůbec dojde. Pokud dokumenty nelžou, a já jsem si jistá, že nelžou, budou se přesouvat během příštích dvou týdnů dál na východ. Není moc pravděpodobné, že by to sem mohli stihnout včas. “ Stopila Lena Charlieho návrh.
„M-mohlo by se s-s nimi jít s-spojit m-magií. H-harry by to j-jistě z-zvládnul.“ Nevzdával se Charlie, který, i když by to nepřiznal, byl po tom, co slyšel vystrašený.
Starouš Harry se na Charlieho podíval, jako by zrovna spadl z měsíce.
„Ne a dvakrát ne. Zaprvý, neznám aurickej otisk ani jednoho z vašich Triumvirů, takže se s nima nemůžu timhle způsobem spojit. Zadruhý, i kdybych nakrásně znal aurický otisky všech tří, nejspíš okolo sebe budou mít dost silný ochrany proti lidskejm čarodějum na to, aby mi usmažili mozek rychlejš, než mikrovlnka křečka.“ Vetoval Charlieho návrh Starouš. Jeho tón zněl, jako by mluvil s malým dítětem, kterému vysvětluje naprosto zřejmou a logickou skutečnost.
„P-pravda. N-neuvědomil j-jsem si ž-že jsi člověk.“ Zahuhlal Charlie omluvně. Will se pousmál, sám se s Harrym sblížil natolik, že si často ani neuvědomil, že starý čaroděj není upír.
„J-ještě j-jedna možnost, jak zvýšit n-naše šance n-na úspěch, mne n-napadá. P-požádat o p-pomoc zdejší n-našince.“ Pokračoval Charlie tiše.
„To snad nemyslíš vážně, Charlie. Viděl jsi je stejně jako já. Lokův klan tu má základnu skoro rok. Jsou vyděšení tak, že by se nezmohli na odpor. Vždyť ti co tu zůstali, tu zůstali jen pro to, že neměli, nebo nevěděli, kam jinam jít.“ Ozval se tentokrát Will nevěřícně, zavrtěl nechápavě hlavou „a ty mi začínáš připadat, jako jedna z těch trosek.“ Neodpustil si rýpnutí. To Charlieho trochu namíchlo, ale zároveň si uvědomil, že Will má pravdu. Strach mu zatemnil myšlenky.
„Neboj, to zvládneme, zatím jsme to zvládli vždycky, nevidím důvod, proč by to mělo být teď jinak.“ Usmála se na něj povzbudivě Lena, lehce se opírající o Willovo rameno.
Charlie se chystal ještě něco říct, ale přerušil ho Frank, který vtrhnul do domu, hodil na zem trojici ošklivě pobitých psů, jednoho, téměř do sucha vysátého, odhodil na hromadu odpadků u schodiště do patra.
„Tak, nějak se podělte.“ Řekl, když si otřel krev ze rtů a vousů.
Will se bez váhání zakousnul do jednoho psa. Ozvalo se tiché zakňučení, které rychle utichlo. Lena se na toulavé psy dívala s nechutí, ale hlad jí přemohl a tak si vybrala toho, který vypadal nejčistší. Charlie se spokojil s tím, co bylo, jako vždy když šlo o krmení. Zatímco trojice upírů sytila svůj hlad, Frank odjistil svou zbraň. Postavil se ke dveřím, a lehce vykouknul ven. Poté se obrátil k ostatním, tvářil se ustaraně.
„Co se děje, Franku?“ zeptal se Starouš a pro jistotu začal nabíjet svůj šestiraňák.
„Musíme vypadnout, a to fofrem. Na lovu sem si všiml pár maníků s bouchačkama, jak šmejděj po okolí. Pochybuju, že by to byla armáda na procházce, na chlupatý taky nevypadali, a gangsteři si běžně nevyšívaj na oblečky ozdobný velký L. Nevim jak, ale nějak se domákli toho, že sme tady. Naštěstí to vypadá, že tu nemaj sebou v partě senzibila, jinak by mě už asi šli po prdeli.“ Vykládal spěšně Harrymu, co viděl. Napůl při tom vyhlížel z okna.
„Když odtud vyjdeme najednou, budeme docela nápadný.“ Poznamenal Will.
„To je pravda, musíme se jich nějak zbavit. Tohle, myslím, by byla práce pro tebe Franku. Tichá práce, jestli víš, jak to myslim. My mezi tim po jednom zmizíme z týhle barabizny. Sejdeme s tebou u toho obchoďáku kousek od centra, pamatuješ si doufám, kde je.“ Zamyšleně pronesl Starouš s pohledem upřeným do neznáma.
„Jo, vim přesně, jak to myslíš. A jo, vim přesně, kterej obchoďák myslíš, páč jinej tu ani neni.“ Zašklebil se Frank. Protáhl si svaly a otočil se k Willovi.
„Wille, pučíš mi na chvilku jeden z tvejch nožů? Lámání kostí a tak, je docela nápadný.“.
Will beze slova vytáhl z pouzdra nůž a podal ho Frankovi.
„Nezničit, neztratit, docela na něm lpím.“ Zahlásil ještě na bývalého vojáka nacistické armády, když už stál mezi dveřmi. Frank jen pootočil hlavu, bylo vidět, že se usmívá.
„Neboj, u mě bude jak u mamči.“ Zazubil se a zmizel venku.
„Už teď je mi těch mamlasů líto.“ Řekl Harry „Skoro.“ Dodal.

Dnešní noc byla chladná a temná. Měsíc zakrývaly mraky a jen občas mu bylo povoleno, aby vykouknul na svět, skrze jejich clonu. Mezi rozbořenými domy se pohybovalo několik skupin po zuby ozbrojených postav. Byly mezi nimi muži i ženy. Systematicky prohledávali jednu zříceninu po druhé. Občas některý z velitelů jednotlivých skupin ohlásil vysílačkou situaci. Vedle domu, ve kterém se předchozí noci skrývali na mol zpití squateři, před chvíli jedna ze skupin zastavila.
„Hele, Friedrichu, už sme tady prolezli víc jak půlku baráků. Nemyslíš, že kdyby tady fakt byli, tak že už se ukážou? Sem pro se na to vybodnout a jít domu.“ Obrátil se jeden z lovců na svého nadřízeného, skrytého ve tmě vchodu chátrající stodůlky, kam se šel vymočit. Další dva, kteří tu postávali s ním, souhlasně přikyvovali. Odpovědí jim bylo ticho. Jen na druhé straně dřevěné trouchnivějící konstrukce cosi zašustilo.
„Zatraceně, Friedrichu, to neumíš ani odpovědět?“ ozval se další z lovců, kterému jejich velitel již dlouho lezl na nervy. Zevnitř se nic neozvalo.
„Tohle je už trochu divný. Jdu ho zkontrolovat, počkejte tady.“ Řekl šeptem, měsíc na okamžik ozářil jeho téměř ještě chlapeckou tvář. Nemohlo mu být o moc víc než devatenáct let.
„Tak dobře, ale kdyby se něco dělo, hned zařvi, jasný, Hansi?“ obrátil se k němu vysoký muž, který před tím také mluvil k jejich vůdci Friedrichovi.
Mladík přikývnul na souhlas. Zkontroloval svojí pistoli, rozsvítil baterku a vešel dovnitř. Rozhlédnul se okolo sebe. Místnost byla téměř prázdná, na její druhé straně byla ve zdi díra, kdysi někdo vymlátil prkna tvořící zeď, a jejich tlející zbytky se dosud povalovaly okolo. V jednom rohu zahlédl tmavý, neidentifikovatelný předmět. Pomalu, obezřetně sledujíce okolí, došel až k němu.
Sklonil se, a musel vynaložit všechnu sílu k tomu, aby se nepozvracel. Byla to mrtvola Friedricha. Někdo ho podříznul jako podsvinče. Hans se narovnal, opřel o zeď a zhluboka dýchal.
O malou chvíli později vyšel ven. Tam ho čekalo další nepříjemné překvapení. Oba jeho společníci leželi na zemi v kalužích krve. Jeden z nich byl rozpáraný od krku k rozkroku a jeho vnitřnosti ležely vedle něj. Okolo úst byl pohmožděný, jak ho mu je někdo silou držel, aby nekřičel. Druhý měl několik bodných ran v místě, kde je srdce. Teď už to nevydržel, klesl na kolena a začal zvracet. To bylo poslední, co v životě udělal, neboť v ten moment se kolem něj mihnul stín a Hans ucítil chladné ostří, jak mu přejelo po hrdle. Zhroutil se dopředu, do svých vlastních zvratek mísících se s krví, a tiše zemřel.

„Právě jsme ztratili spojení s Friedrichovou skupinou. To už je třetí během posledních deseti minut.“ Ohlásil malý, ale svalnatý, muž svému veliteli. Ten, aniž by na něj pohlédl, tiše promluvil.
„Jakto že jsme nic neviděli, ani neslyšeli, nepadl ani jeden výstřel, ani jeden výkřik… zbýváme už jen my a Mariina skupina.“ Řekl, spíše pro sebe, než ke svému pobočníkovi.
V tu chvíli se ozval z vysílačky ženský hlas.
„Právě jsme zadrželi jednoho podezřelého, starého muže s padajícími vlasy, i když na temeni je měl dlouhé. Když jsme ho prověřili, ukázalo se, že je to jen starý bezdomovec. Nechali jsme ho jít. Ztratila jsem však kontakt s ostatními skupinami.“
„Pane, možná bychom se měli stáhnout.“ Řekl pobočník, „Zdá se, že někdo likviduje jednu skupinu po druhé.“.
„Také jsem o tom přemýšlel. Nahlas Marii, že končíme a vracíme se zpět na základnu.“.
Pobočník začal mluvit do vysílačky. Místo odpovědi, však slyšel z druhé strany jen chrčení zavěšeného přístroje.
„Ať už to dělá kdokoliv, myslím, že dostal i ji.“ Oznámil pobočník veliteli. Ten se na něj podíval jako na šílence, neboť to bylo nad slunce jasnější i bez toho, aby to řekl nahlas.
„Fajn, chlapi, mizíme, a to fofrem.“ Zavelel trojici svých podřízených. Bylo na nich vidět, že si viditelně oddechli. Byli na smrt vyděšení. Sám vyrazil jako první. Ostatní ho rychle následovali. Po několika metrech jim do cesty vstoupil obrovitý stín, kterého se všichni lekli, než však zamrkali, zmizel.
„Ahoj, opozdilci.“ Ozval se hluboký hlas za jejich zády. Otočili se jako jeden muž. V zápětí se jim rozklepaly kolena. Při pohledu na Franka, pokrytého od hlavy k patě krví, která mu odkapávala z vousů i čepele nože, který v jeho mohutné ruce vypadal jako párátko, by se roztřásl každý.
„To ty…?“ zeptal se přiškrceným hlasem pobočník. Frank s krvelačným úsměvem, při kterém odhalil dlouhé upíří špičáky, příkývnul. V další vteřině pobočníkovou lebkou pronikla čepel nože a zaryla se hluboko do mozku. Velitel se pokusil vystřelit, byl však na Franka příliš pomalý, čepel nože mu přejela po krční tepně. Na zem dopadl téměř ve stejnou chvíli jako jeho pobočník. Zbylí dva lovci se dali na zběsilý úprk. O to více je zděsilo, když se před nimi náhle objevil Frank.
Upír se rozkročil, vymrštil ruku kupředu. Lovec, který nestihl včas zastavit, se nabodl srdcem přímo na čepel. Sklouznul dolů, a bez hnutí zůstal ležet. Ten druhý, jen paralyzovaně stál. Třásl se, oči vytřeštěné nefalšovaným děsem. Frank to s ním rychle skoncoval.
Nůž zasunul za opasek a pomalu vykročil směrem k centru města. Zatím nespěchal, nemohl. Potřeboval se uklidnit, velice mu to totiž připomínalo masakry, které spáchal v dřívějších dobách. Cítil, jak se v něm probouzí krvežíznivá bestie, odmítal to připustit. Věděl, že jakmile se dokáže dost ovládnout, bude otázkou chvíle, než dožene své společníky a připojí se k nim.
Aby odpoutal své myšlenky od krvavých lázní, kterými právě prošel, začal si pohvizdovat melodii songu Vertigo od U2. Brzy se jeho silueta ztratila ve tmě, která díky velké oblačnosti této noci panovala.