Will's Tale II (Part two)

Nad hranatou budovou, připomínající krabici od bot, zářil modrý nápis TESCO. Tabule, stojící kousek od vchodu, dávala všem vědět, že obchod je otevřen dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Na parkovišti osvětleném několika desítkami pouličních lamp stálo několik zaparkovaných aut. Ze zadního traktu obchoďáku s burácením vyjel náklaďák, který přivezl noční dodávku zboží. Z dveří otevírajících se na fotobuňku co chvíli vyšel nějaký člověk. Někteří z nich tlačili vozíky plné jídla a pití, mířili k některému ze zaparkovaných automobilů. Ze vnitř se ozývaly tlumené melodie hrající z reproduktorů.
Pod jednou z lamp, té nejblíže u vchodu, postával Harry s ostatními. Většina lidí, jim nevěnovala nejmenší pozornost, jen po Leně co chvíli hodil nějaký muž, či mladík, mlsný pohled. Rychle však odvraceli hlavu, když zpozorovali Willův vražedný výraz, který na každého takového upřel. Několik lidí, se podívalo i na Starouše. Byly to nechápavé pohledy, nebylo obvyklé, aby se tak starý muž pohyboval ve společnosti několika mladých, i když ve skutečnosti byli mnohem starší než stařík. To však čumilové netušili.
„Kde je zatraceně to přerostlý děcko, nečekal sem, že by mu to zabralo tolik času. A to sem odcházel poslední.“ Zabručel polohlasně Starouš Harry.
Nikdo na z jeho společníků na to nezareagoval, neboť všem hlavou táhly podobné myšlenky. Frank tu už dávno měl být, čekali tu už skoro hodinu. Charlie nervózně chodil sem a tam okolo lampy, měl strach o svého přítele, ne pro to, že by se mu mohlo něco stát, ale pro to, aby nepropadl rudé zuřivosti, jako propadal dříve. Stal by se tak pro město mnohem nebezpečnějším než celý klan Loka.
Will, který vzal Lenu za ruku, aby předešel pohledům mužů vycházejících z obchodního domu, měl rty stisknuté do tenké čárky, přemýšlel nad tím samým. I Lena, nervózně se rozhlížející kolem sebe, a nepřítomně si hrající s medailonkem pověšeným kolem krku, který dostala od Willa k vánocům, přemýšlela nad tím samým.
Spadlo několik kapek, mraky se však nerozptýlili, zdálo se, jako by zhoustly. Z dálky se ozvalo zahřmění. První jarní bouřka se blížila. Chvíli na to protnul oblaka na obzoru blesk. Chvíli na to se ozvalo další zahřmení. Will jen stačil kývnout směrem ke stříšce kryjící dvoukřídlé, zasunovací dveře do TESCA. Všichni zamířili k nim. V tu chvíli se spustil liják. Všichni byli během okamžiku na kůži promočení. Harrymu voda stékala po zpola holé hlavě, Willovi zplihly dlouhé vlasy, jak se do nich opřel déšť. Upíři by u dveří mohli sice být během zlomku okamžiku, ale nechtěli vzbuzovat pozornost. To, že o nich nikdo nevěděl, jim dávalo sílu momentu překvapení. To byla velká výhoda, neboť Lokových přisluhovačů byla vždy velká přesila.
Ještě chvíli trvalo, než se ve světle pouličních lamp objevila Frankova mohutná postava. Rozvláčným krokem došel až k nim. Na všechny se zazubil. Bylo to poněkud děsivé, neboť ani déšť nedokázal smýt všechnu krev, kterou na sobě měl. Beze slova podal Willovi jeho nůž, rukojetí napřed. Will, si ho stejně beze slova vzal a zastrčil do prázdného pouzdra z černé kůže, které měl připevněné na pásku pod cestovním pláštěm.
„Hnusně chčije, co?“ prohlásil Frank konverzačně, když si Will uschoval svou zbraň.
„Jo, chčije jako zmrd. Takže sem pro, vlítnout do toho obchoďáku, najít správnej regál, mělo by to bejt u těstovin, a vlítnout na Lokovce.“ Zavrčel nenaloženě Harry.
„Dobře, ale vidím v tom jednu velkou mouchu. Já, Frank i Charlie jsme viditelně ozbrojení. Jak se tam chceš dostat nepozorovaně, aniž by přivolali policii?“ Zeptala se Lena.
„Nechci. Ale doufám, že se dostaneme do jejich skrýše dřív, než přijedou benga, nechci zbytečně zabíjet nevinný.“ Řekl Harry na vysvětlenou.
„Tak to je asi ten nejhorší plán, jaký jsem kdy slyšel.“ Ušklíbnul se Will.
„Máš snad lepší?“ zeptal se Starouš s tázavě povytaženým obočím. Will zavrtěl hlavou.
„Fajn. Tak dovnitř, a fofrem, než se na nás začne lepit ochranka.“ Zavelel Harry, a sám prošel první dveřmi.
Sotva prošli přepážkou, otevírající se stejně jako dveře na fotobuňku, ocitli se ve světě obchodu. Uličky, plné regálů se zbožím, se táhly z jedné strany na druhou, na první pohled zcela stejné. Světla dávala celému obchodu vzezření jako by se koupal ve slunečním světle. Od reproduktorů ve stropu se nesla píseň od Robbieho Williamse, kterou nakonec přerušila reklama na nejlevnější a nejlepší zboží v TESCU. Frank si při ní pohrdavě odfrknul.
Nezdálo se, že by si jich někdo všímal, až do chvíle, kdy k Frankovi přistoupil muž, téměř stejně stavěný, jako Frank sám, a otázal se ho, jestli by nechtěl jít s ním, neboť jeho zbraň působí špatně, a policie je už na cestě. Zřejmě se bál, že Frank je lupič, který chce vybrat kasy. Nejspíš pro to, byl člen ochranky bledý jako stěna, a ruka se mu ani na okamžik nevzdálila od opasku, kde měl pepřový sprej. Frank se mu vysmál a jedním zkušeným, leč lehkým, úderem ho vyslal do říše snů.
„Tak, teď si to posral, Franku.“ Ozval se v zápětí Harry. Naštěstí téměř v tu samou chvíli se ozval Will, že našel uličku, kde mají těstoviny. Všichni se ihned vydali za ním.
„Hele, Panzáni, prej nikdy nelepěj.“ Zašklebil se Frank, nad jednou ze značek těstovin, výsměšně. Okolo vánoc, se na několik nocí skrývali v domě, jehož majitelé byli zrovna kdesi na dovolené. A Frank, který, jako ostatně i ostatní, neměl moc příležitostí sledovat televizi, rozhodně ne potom, co vyrazili na cesty, si dával záležet, aby mu neunikla jediná reklama. Byla to v té době jeho celonoční zábava.
„Jo, to je fakt, ale taky divně chutnaj.“ Odpověděl mu Harry, který mezi tím prohledával každý centimetr regálu, aby našel něco, co jim ukáže jak se dostat do skrýše klanu Loka. I ostatní podrobně prohlíželi polici s těstovinami, až na Franka, který se poflakoval okolo a vykukoval střídavě za rohy regálu, jestli se neblíží někdo, kdo by mohl dělat problémy. To trvalo ještě několik dalších minut, během kterých se zvenčí ozval zvuk policejních sirén, než se opět ozval Will.
„Našel sem tady takovou divnou páčku za balíčkama kolínek. To by mohlo být ono.“ Řekl. Všichni se rychle nahrnuli k danému místu.
„Jo, je to vono,“ prohlásil Harry po důkladné prohlídce inkriminované páčky „je tam vyryto velké tiskací L. Jen se divím, že za ní dávno nezatáhnul někdo nepovolaný.“ Řekl čaroděj.
„Já se nedivím, byla dost zaházená těstovinami.“ Prohlásil Will a ukázal na zem, kde se povalovala minimálně polovina balíčků s kolínky, které původně byly v regálu.
„Bezva, takže ty jsi vyházel jen hromádku těstovin a našel to, co hledáme…“ pronesl bezvýrazně Harry, byl naštavaný, že jeho samotného nenapadlo, prohledávat jednotlivé regály důkladně jako Will. Očekával jasnější znamení o vstupu, magicky chráněné, jako většinou vstupy byly, pokud nebyly maskovány jako součást okolí.
„M-máme tady p-problém. B-blíží s-se sem s-skupina p-policistů. M-mají připravené zbraně!“ ozval se téměř v ten samý okamžik Charlieho hlas. Drobný upír hlídkoval na konci uličky, pro to zahlédl včas obezřetně se přibližující rádobykomando policistů.
„V pořádku, než sem dorazí, budeme pryč.“ Pokrčil Will rameny, jako by se ho to vůbec netýkalo. O krok odstoupil od regálu, aby se na něj nemusel moc mačkat. Natáhl ruku, připraven zatáhnout za páčku.
Charlie se postavil za Willa a upřeně pozoroval otevírač dveří. Za páčku náhle zatáhnul, bez varování, Frank, neboť si jako jediný všimnul, že policisté obkličují úsek s těstovinami.
Deset na deset dlaždic se sklopilo do podlahy a odhalilo schodiště vedoucí dolů v tu samou chvíli.
„Tak, jdeme dolů, to bude určitě správný vchod.“ Řekla Lena s pohledem upřeným na schodiště vedoucí do podzemí.
„Jo, je to ono. Měli bychom se pohnout, než si nás někdo všimne.“ Pronesl Will, nervózně se rozhlížející okolo sebe. Cítil se divně, když to řekl, neboť O’Harrisonova zpola holá hlava v tu chvíli už mizela na schodišti do skrýše lovců z klanu Loka.
„No, tak jdeme za ním.“ Řekl Will a sám sestoupil na první schod.
Během několika okamžiků zmizeli ve skrytých dveřích všichni. Dlaždice za nimi bez jediného zvuku zapadly zpět na svá místa, zrovna ve chvíli, kde do uličky vpadlo několik, náhle velmi zmatených, policistů.

Schodiště vedlo dolů, hlouběji než si Will a jeho společníci mysleli. Bylo více než na úrovni devátého patra panelového domu pod zemí. Před nimi se rozprostírala velká kruhová vstupní síň. Byla stejná jako všechny ostatní. Velké prostranství s jedinými dveřmi vedoucími dál. I tuhle osvětlovaly zářivky, které občas poblikávaly, a propůjčovali tím celému místu pochmurnou, trochu strašidelnou, atmosféru. Od stropu visely krápníky, tudíž tato část byla vytvořena z původní jeskyně pod městem. Tlumeně sem doléhaly zvuky aut jezdících po silnici kdesi nad nimi. Jinak zde panovalo ticho, rušené jen občasnou kapkou vody, která dopadla do početných kaluží na zemi. Citlivé uši upírů však slyšeli i podivný bzukot, podobný proudění elektřiny, který vycházel z útrob podzemní pevnosti klanu Loka. I starý O’Harrison se neklidně rozhlížel, zřejmě cítil cosi nepřirozeného. Něco, co dokázalo i mága jeho formátu znervóznit. Lena si všimla staříkova nervózního, ostražitého pohledu.
„Co se děje, Harry, co cítíš?“ zeptala se.
„Něco tam uvnitř… nevím co to je, ani nevím, jestli je to při vědomí, ale vyzařuje to silnou auru. Silnou, nebezpečnou a děsivou auru, a zatraceně, nemluv tak nahlas, mám pocit, že nás to může slyšet.“ Zašeptal Starouš Harry. Ve tváři měl vážný výraz.
„Esi je to živý, dá se to zabít. Tak se netvař jako by ti umřela máti, dáme tomu na prdel.“ Prohlásil optimisticky Frank, se kterým podivná atmosféra, vnikající všem do morku kostí, ani nehnula.
„To je to, nejsem si jistej, jestli je to živý, natož jestli to existuje v naší realitě, víc než vědomí. A neřvi tak.“ Odpověděl Harry šeptem.
„Rozkaz, pane.“ Zabručel tiše Frank a posměšně zasalutoval. Harry mu věnoval jediný jedovatý pohled a jako první, vykročil k ocelovým dveřím. Chvíli je zkoumal, jestli na nich není nějaká magická překážka. Během toho se okolo něj shlukli i ostatní. Nakonec se dveří stařík pro jistotu dotknul, pro jistotu, kdyby v nich byla nějaká skrytá bariéra. K jeho vlastnímu, i všech ostatních, překvapení, se dveře otevřely. Harry se zamračil a lehce dveře otevřel dokořán. Před nimi byla další velká místnost, z větší části ztracená v neproniknutelné tmě.
Jakmile vešli, ozval se zvuk varhan. Hrály pomalou, tesknou melodii. Rozsvítila se i světla. U jedné stěny stály opravdové varhany. Za jejich měchy tahala blondýna v lesknoucí se kožené kombinéze. Hrál na ně muž s dlouhými vlasy staženými do ohonu gumičkou, u pasu mu visel elegantně, přesto účelně vyhlížející meč, oblečen byl do kalhot a kabátu s jehličkovým vzorem. Will a ostatní pomalu došli do středu místnosti, poněkud zmatení, tím, co se děje.
Zvuk varhan náhle utichl, následovala ho pouze ozvěna. Muž za varhany se zvednul. Stejně tak blondýnka přestala pumpovat do měchů. Oba se otočili ve stejnou chvíli. V poblikávajícím světle zářivek vykročili jednotným, snad nacvičeným, krokem k Willově skupince. Při tom si všichni uvědomili, že jde o upíry. O upíry, kteří z nějakého důvodu dobrovolně pomáhali Lokově klanu. Během několika okamžiků stáli před nimi. Oba se usmívali. I když trochu falešně.
Will při pohledu na onoho muže strnul, v uvědomění si, kdo to je, mu v očích zaplál hněv. Onen muž se však stále usmíval, a při tom se díval na Willa.
„Karel Martel, zvaný Karel Veliký. Dlouho jsme se neviděli, otče.“ Pronesl po chvíli ticha Will. Poslední slovo vyplivl, jako by vyslovil jedovatou kletbu. I přes to, že jméno Karel Veliký, by mělo náležet vnukovi Karla Martela, nebylo to mezi starými upíry vzácné, mnoho z nich se zapsalo do dějin několikrát. On nebyl výjimkou, než byl přeměn, měl několik potomků. Jeho nástupce v roli majordoma, Pipin, zvaný Krátký, byl bezdětný, leč historie to zamlčela. Karel, v té době již upír, mu vše vysvětlil a nastoupil na místo jeho syna. Historie zde opět zapracovala, na Karlův příkaz, a on se v očích celého moderního světa stal na několik desetiletí obyčejným člověkem.
„Ta jedovatost není na místě můj synu. Cožpak nejsi rád, že mne po tolika letech vidíš, Williame?“ Pronesl odměřeně Karel.
„I kdybych tě neviděl do konce všeho času, nebyl bych zklamaný. Vzal jsi mi můj život!“ odseknul Will vztekle.
„A dal jsem ti mnohem víc než obyčejný život. Ty jsi byl vždy nevděčný.“ Pokrčil nad Willovými slovy Karel rameny.
„I kdybych to pominul, spolupracuješ s někým, kdo je nebezpečnější, než cokoliv s čím jsem se kdy setkal.“ Odvětil Will. Ostatní jen tiše přihlíželi jejich rozhovoru. Nikdo z nich se do toho nechtěl míchat. Alespoň ne dokud se někdo z nich nezačne chovat nepřátelsky. Přeci jen, upíři nebojovali mezi sebou, pokud nebyl skutečný důvod. A Starouš Harry, kterého sice svrběl prst na spoušti jeho koltu nabitém stříbrem, už z důvodu že jako lovec upírů pohybující se v jejich společnosti nikdy nemohl mít jistotu, nechtěl zasáhnout, dokud nebude důvod.
„A jak jsi přišel na to, že s ním spolupracuji? Vždyť jistě nejste jediní, kdo chtějí Lokovu organizaci zničit. Co když jsem tu ze stejného důvodu jako. Triumvirát už zjistil mnohé, a vyslal mne, abych to zde vyčistil a pomohl vám?“ zeptal se Karel medovým hlasem.
„Pro to, že ty jsi Triumvirátem vždy pohrdal.“ Odpověděl Will.
„Jistě, máš pravdu, v obojím, spolupracuji s Johnem Lokou již několik let a dávám mu svou krev na jeho experimenty. Po tolika staletích, mi dal naději na něco, v co jsem ani nedoufal. Dal mi naději znovu vidět sluneční světlo, dal mi naději být znovu, alespoň z části, člověkem. Ty to jistě chápeš, Williame, vždyť nenávidíš to, čím jsi teď.“ Řekl Karel Veliký, jasně modrýma očima se vpíjel do Willových.
„Už dávno ne, otče, nenávidím tě za to, co jsi mi udělal, ale našel jsem lásku i přátele, jsem někdo jiný, než koho jsi znal.“ Ušklíbnul se nad slovy Karla Will.
„Tím si nejsem jistý, zachoval ses, přesně tak, jak jsem očekával, že se zachováš, až mě uvidíš. Stejně jako vždycky. Hněvem a nenávistí. Ale přes to, cožpak nevidíš, že klan Loka chce jen to nejlepší? Chce svět, kde žijí dokonalé bytosti, vznešené, silné, to je ušlechtilý cíl, oproti tomu co se děje se světem teď. A ty to nechápeš, že on nám vrátí z části to, za co mě nenávidíš? Proč je nenechat napravit mou chybu, Williame?“ ptal se Karel, jeho hlas zněl smutně, jako by byl Willem zklamaný.
„Ne, nechápu. Setkal jsem se s těmi dokonalými bytostmi, byli to buď psychopatičtí šílenci, nebo zmutovaná monstra. Nebylo na nich nic vznešeného, byly hodny tak maximálně litování nad jejich bídným osudem.“ Zavrčel Will. Bylo na něm vidět, že se stěží ovládá, aby po Karlovi neskočil.
„Ne zcela vyvedené experimenty. Od Alfredovy smrti však vědci-mágové, které učil jistého pokroku. Ještě není pozdě, můj synu, přidat se k nám. A to platí i pro tvé spojence, Williame.“ Řekl tiše Karel, leč v jeho hlase bylo patrné, že se bojí, že to tak nedopadne.
„Nevěřím tomu, ani co by se za nehet vešlo. Lokovci chtějí jen ovládnout svět, až bude mít svojí armádu, jediné co lidstvo a nejen oni, udělají, bude to, že se budou bránit. A i na ne jejich straně jsou! Ale to jsi slepý, když to nevidíš! Bude jen další válka, a všechna ta špína, o které tak mluvíš, se ještě prohloubí.“ řekl Will zvýšeným hlasem, očividně jeho trpělivost právě vzala za své.
„Pak vás musíme zastavit zde, dříve, než napácháte skutečné škody. Odpusť, synu.“ Řekl Karel vážně. Ihned na to se otočil k atraktivní blondýně po jeho boku.
„Eleanor, doufám, že alespoň ty, má dcero, jsi při mne.“ Řekl jí. Blondýna přikývla.
V dalším okamžiku Will vytasil své dva nože. Vrhnul se na Karla, míříce mu na krk. Karelovi mávnout rukou. Zasáhnul Willa do hrudi takovou silou, že odletěl přes celou místnost a narazil do zdi, kde nechal několik prasklin.
„Ach, můj synu, uvědom si konečně, že jsem mnohem starší a mocnější než ty. Mnohokrát jsi to zkoušel. Ale vždy to dopadne stejně. Prohraješ.“ Řekl Karel k bezvládně ležícímu Willovi mírně.
Charlie si sundal brýle, složil je a uložil do jedné z vnitřních kapes svého omšelého saka. Pomalu vytasil svůj jeden a půl ruční meč. Postavil se proti Karlovi, který ho několikrát převyšoval.
„Tas svou zbraň, a ukaž, jak obstojíš proti sobě rovnému.“ Řekl bez koktání Charlie. Sám se ihned postavil do střehu.
„Jak si přeješ, skrčku.“ Usmál se Karel a plynulým pohybem tasil svůj meč, otočil hlavu k blondýně „Eleanor, postarej se o ostatní.“. Blondýna přikývla. Plynulým pohybem vyskočila, stočila se do salta, aby se ostatním dostala za záda. Frankova ruka vystřelila vzhůru. Chytil Eleanor za kotník a švihnul dolů. Blonďatá upírka narazila se zaduněním tvrdě do země. Vzduch naplnil prach a odštěpky kamene.
„Moc pomalý, holčičko.“ Zavrčel děsivě. Eleanor na něj ze země vrhla vzteklý pohled. Rychlostí blesku se vymrštila na nohy a zasypávala Franka rychlými údery rukou i nohou, zdálo se jako by při tom tančila nějaký tanec. Frank však všechny údery odrazil, smál se při tom svým dunivým smíchem. Očividně se navýsost bavil.
Mezitím se Karlův meč střetnul s Charlieho zbraní. Oba si vyměňovali mistrovské údery a oba bezchybně odráželi údery svého soka. Karlova, jinak sympatická, tvář se zkřivila zuřivou grimasou, hlasitě vrčel, jako pes, který je na pokraji zuřivosti. Charlie se naproti tomu tvářil soustředěně a vyrovnaně. S ledovým klidem odrážel údery i zasazoval svoje.
Harry se mezitím s Lenou pomalu přesouval k jediným dveřím vedoucím dál. Nikdo jim nevěnoval pozornost, ani Eleanor, ani Karel nepředpokládali, že naleznou vyrovnané protivníky, kterým se budou muset zcela věnovat.
Wil se mezi tím postavil na nohy. Tvářil se poněkud otřeseně, ale v očích mu planul vztek. Tiše jako vítr se vrhnul Karlovi do zad. Obě jeho čepele krvavě žhnuly, jak do nich vložil svou duševní sílu.
Karel se během odvracení Charlieho útoku ladně otočil a kopancem poslal Willa zpět do místa, kde byl před tím. Ihned na to plynule zasypal Charlieho sérií úderů.
Frank mezi tím stačil odrazit všechny útoky na sebe. Lehce se vyhnul poslednímu kopu s otočkou, ne nepodobnému tomu, co lze vidět v seriálu Walker Texas Ranger od Chucka Norrise. Sehnul se, a kotoulem se dostal do Eleanořiných zad a ihned se napřímil. Sám vymrštil nohu. Silný kopanec jí zasáhnul do zad a upírka opět skončila na zemi.
„Moc, moc pomalý a k tomu předvídatelný, děvčátko.“ Vysmíval se jí Frank. Upírka se na zemi otočila, pokusila se Frankovi podkopnout nohy. Ten však vyskočil do vzduchu a lehce se tomu vyhnul. Hned na to se nezaregistrovatelnou rychlostí sehnul, popadnul Eleanor za výstřih, roztočil jí nad hlavou a mrštil proti zdi. Zabořila se několik centimetrů do kamene, roztržená kombinéza jí téměř odhalovala vyvinutá prsa. Frank během mrknutí oka stál u ní.
„Wille, zvedni se a běž za Harrym, my se o ně postaráme!“ zaduněl jeho hlas. Charlie souhlasně zavýsknul a kombinací sekání a bodnutí zahnal Karla do defenzivy.
Will se po několika vteřinách zvednul, oklepal se a několika skoky stál u Starouše s Lenou. Stařík zrovna spřádal jakési kouzlo. Tiše cosi šeptal a rukama pohyboval jako by mezi dlaněmi cosi tvaroval. Will během necelé půl minuty uviděl výsledek. O’Harrison mrštil neviditelnou vzduchovou koulí proti dveřím. Ty se vyvrátili dovnitř.
„No moc nevyvalujte oči, rychle dovnitř.“ Syknul na Lenu s Willem starý mág. Oba ho ihned poslechli a vešli do, nyní, otevřených dveří.
Karel Veliký to zpozoroval, pokusil se rozběhnout za nimi. Charlie se však rychlostí, upírům vlastní, postavil do jeho cesty a nesouhlasně zavrtěl hlavou. V zápětí ho opět zaměstnával sérií úderů s tisíciletou praxí zkušeného válečníka.

Willa s Lenou a Staroušem Harrym přivítala salva výstřelů. Harry byl natolik pohotový, že okolo nich stačil vztyčit štít. Všechny kulky se tak po jeho fialkově zářícím povrchu neškodně svezly k zemi. Další salva následovala v zápětí, stejně neškodná jako ta první. Lena proskočila fialově zářícím štítem a několikrát vystřelila. Šest Lokových lovců padlo k zemi. Všichni měli přesně uprostřed mezi očima malou, krvácející díru. Ostatní, skrytí za kovovými kontejnery na druhém konci místnosti, ozbrojeni samopaly, však vyslali další dávku proti Leně. Will, který vstřebal magickou energii do vlastního těla, se pohnul rychle jako světlo a stál před Lenou. Divoce vířil čepelemi nožů, poklesal v kolenou a znovu se napřimoval, jak odrážel kulky mířící na jeho lásku. V zápětí, stále díky magii mnohem rychlejší a silnější než normálně, se přesunul k prvnímu krytí lovců. Všichni tři s podříznutým krkem, ze kterého rytmicky vystřikovala krev, padli k zemi téměř ve stejnou chvíli. Ladným saltem se přenesl k druhému krytí. Lovci vystřelili salvu, avšak moc pomalu, kulky zanechaly otvory ve stropě a urvaly několik krápníků visících z něj. Jelikož původně nechtěli narušit strukturu jeskyně, byly zde světla po stranách, na rozdíl od ostatních úkrytů, které Will s ostatními navštívil.
Střelci rychle umírali. Čtyři během mrknutí oka zemřeli Willovými čepelemi. Další, kteří se na okamžik vynořili nad poslední, třetí barikádou z kovových kontejnerů, padli za oběť neomylné Lenině mušce.
To všechno se odehrálo během necelých dvou minut.
„Tak tohle bylo kurva rychlý.“ Zašklebil se pochvalně Harry.
„Jestli chceš, abychom to protahovali, stačí říct.“ Zabručel Will ironicky.
„Přesně tak, stačí říct.“ Pokývala hlavou Lena.
„Spíš zrychlete, abych se mohl flákat a dloubat v nose.“ Oplatil jim rýpání Harry bez mrknutí oka.
„Ha ha ha, ty si zase něco hulil, že jo, když si tak vtipnej?“ odvětil mu s úšklebkem Will.
„Jasně, jako každej den, bylinky sou fajn.“ Utřel jeho hlášku Harry bez mrknutí oka.
„Ne že by mne nebavilo poslouchat vás, ale měli bychom vyrazit dál. Jak vám, snad, neuniklo, tak jediné dveře vedoucí dál jsou otevřeny.“ Řekla Lena rezolutně, čímž utnula jakékoliv další hašteření mezi Willem a Harrym.
Starouš udělal jakési složité gesto a mezi dlaněmi mu vzplála koule z přelévajícího se, tekutého ohně. S každým jeho krokem se zvětšovala a nabývala na objemu, až připomínala malé slunce zářící v jeho rukou. Will i Lena si před tou září skrývali oči, neboť je oslepovala.
„No nebuďte takový citlivky, vidim vedle desítku cizích aur, a chci se taky ukázat.“ Zachechtal se tiše O’Harrison. Když došel ke dveřím, ohnivá koule měla v průměru dobrých třicet centimetrů.
Beze slova se postavil před otevřené dveře a mrštil koulí tekutého ohně dovnitř místnosti. Ozval se výbuch následovaný řevem plným agonické bolesti z hrdel minimálně deseti lidí. Tento děsivý jekot doprovázelo zářivé světlo vycházející z místnosti a syčení roztékajících se kovových předmětů. Světlo připomínalo výbuch atomové bomby, a zřejmě mělo podobné, leč pomalejší, účinky.
Když jekot, mrazící do morku kostí, ustal, Harry cosi zašeptal a mávnul rukou. Vzduch se ochladil a světlo rychle zmizelo.
„Je tam čisto, jdeme dál.“ Řekl starý čaroděj formálně znějícím hlasem. Sám vkročil do místnosti jako první. Sám vkročil do dveří jako první. Táhnul se z nich černý kouř, páchnoucí spáleným masem a roztaveným železem.
Will na okamžik strnul zděšením, když vešel dovnitř. Místnost byla zjevně stejně jako předchozí plná přepravních kontejnerů, tyhle však byly zpola roztavené, tiše cinkali, jak se jejich barva měnila z bílé na červenou, z té na růžovou a pomalu černaly. Mezi touto spouští ležela dobrá desítka téměř na kost ohořelých lidí. Některým, méně zasaženým, stále doutnaly zbytky vlasů a oblečení a v očních důlcích bublaly vařené oči, které pomalu stékaly dolů po zuhelnatělých tvářích. Několik z ohořelých koster bylo zpola zalito v kovu, takže připomínali polotovary jakýchsi androidů.
„No fuj, to je hnus.“ Řekla Lena.
„Taky nikdo neřikal, že to bude hezkej pohled.“ Pokrčil Starouš rameny.
„Aspoň, že jsi při tom otevřel i další dveře.“ Ušklíbnul se Will a ukázal na žárem zkroucené ocelové dveře na druhé straně místnosi, které si díky žáru zčásti roztekly, zčásti prohnuly ven do oblouku dostatečně velkého, aby se skrze něj, i když v pokrčení, dalo projít.
Harry nijak nezareagoval a protáhl se stále ještě žhnoucím, tiše cinkajícím, otvorem. Will s Lenou ho, o poznání opatrněji, následovali.
Táhla se před nimi důvěrně známá dlouhá chodba. Svažovala se dolů, do hlubin země. Na stěnách zářili v pravidelných rozestupech světla. Pomalu vykročili kupředu. Po několika krocích je však Harry zastavil zdviženou rukou. Lena i Will zastavili. Čaroděj zřejmě zpozoroval něco, co jim unikalo.
Napřáhnul ruku dopředu. Chvíli pohyboval prsty v jakémsi rytmu. Poté dal ruku dlaní vzhůru. Vzneslo se z ní drobné světlo ve tvaru krychle a barvy letního nebe. Pomalu proletělo celou chodbou, chvílemi rudě zajiskřilo. Když dosáhlo dveří, rozplynulo se v obláčku modrého dýmu.
„Tak kupředu, celá tahle chodba byla zamořená magickejma ochranama proti upírum. Tak nečumte jako tele vyvoraný na poli a hněte sebou.“ Zavrčel Harry, když viděl, jak na jeho počínání Will s Lenou reagují překvapenými, nechápajícími výrazy.
„Ty si ty jízlivosti prostě nemůžeš nechat pro sebe…“ povzdechnul si Will. Lena se naproti tomu tvářila pobaveně. Měla ráda Harryho hlášky, i když byly mířeny na ní.
Harry neřekl ani slovo, jen rázným krokem vyrazil ke dveřím dobrých padesát metrům vzdáleným a o nějaký ten kus níže položeným, než nyní stáli. Lena ho těsně následovala. Will okamžik stál na místě a nejistě se ohlédl za sebe, neboť sem doléhalo řinčení mečů. Poté pokrčil rameny a vyrazil dolů.
Když došel svažující se chodbou až ke dveřím, Lena s Harrym už před nimi stáli. Oba bezradně hleděli na dveře. Will je chtěl vyrazit, ale Lena ho zarazila.
„Pořádně si je prohlédni, než něco uděláš. Jsou ze stříbra.“.
„Hezký, no, ale proč je Harry nevylomí jako ty před tím?“.
„Protože, kdyby stříbro neblokovalo vaše schopnosti, musel bys slyšet, nebo cítit, že za nimi je schovaná menší armáda. A jelikož já dokážu vidět aury tak jasně, jako vy vidíte teď mne, vím, že všichni míří puškami, samopaly a kušemi na dveře. Nedal bych ani pár drobnejch na tvrzení, že nemaj nabito stříbrem. Takže si jistě dovedeš představit, že ve chvíli, kdy se dveře otevřou, začnou to po nás šít jako smyslů zbavený.“ Vysvětloval starý čaroděj. Will se chystal něco namítnout, ale Harry jako by mu četl myšlenky, a předběhnul ho.
„A ne, Wille, ten štít co jsem vytvořil před chvíli, nepůjde. Zaprvý, neměl bych dost času na přípravu, protože dělat víc jak dva magický úkony najednou je dobrej způsob sebevraždy. Zadruhý, je tam jejich čaroděj, a z výše zmíněnýho důvodu, nemůžu držet magickej i fyzickej štít najednou.“ Řekl Harry se vztyčeným prstem. Vypadal jako učitel před třídou nechápajících studentů.
„Takže tím chceš říct, že nemáme šanci dostat se dovnitř?“ zeptal se Will.
„To sem neřekl. Mám nápad jak to udělat. Ale zabere to nějakej čas.“ Tajemně se pousmál stařík. Gestem ruky jim naznačil, aby se drželi několik kroků od něj. Oba ustoupili. Poté se starý čaroděj, se zavřenýma očima, pustil do zaklínání. Rozpřáhnul ruce, rozkročil se. Za pomalého, rytmického odříkávání spojil ruce k sobě, prsty složené do trojúhelníku. Poté je zase pomalu odtahoval za drmolivého zvuku zaklínadel. Will mezi tím odkudsi z vnitřku svého omšelého cestovního pláště vytáhnul dva tenké titanové řetízky o délce zhruba dvou metrů a začal je přidělávat ke svým nožům. Harry nebyl jediný, kdo měl v rukávu skryté eso.

Frank se pokrčil v kolenou. Těsně nad hlavou mu prolétla Eleanořina noha. Hned na to se napřímil a zasypal upírku sérií úderů pěstí. Většinu z nich dokázala odrazit nebo se jim vyhnout, několik posledních jí však zasáhlo. Poslední jeho úder jí zasáhl do brady tak silně až jí nezdvihnul ze země a poslal na záda. Upírka se hbitě odkulila stranou. Do místa kde ještě před zlomkem okamžiku měla hlavu, dopadla Frankova bota. Zanechala po sobě rozpraskanou prohlubeň. V zápětí se vmrštila na nohy a udeřila Franka do zad. Ten se zapotácel dopředu a dopadl všechny čtyři. Toho Eleanor využila a zasazovala mu tvrdé údery, dokud Frankovi nepoklesly ruce a on se nepoložil na břicho. Nakopla ho tak silně, že o několik metrů odletěl a dopadl na záda. Nezdálo se však, že by mu to nějak ublížilo, krom toho že byl zepředu pokrytý prachem a měl poněkud rozcuchaný plnovous. Mrknutím oka se k němu přiblížila. To však už Frank vstával a smál se jako Ďábel sám. V jeho chechotu se odrážela touha po krvi, krajní zuřivost a také to, že se královsky bavil. Eleanor se ho pokusila nakopnout do hlavy tak, že vymrštila klamně nohu vzhůru a poté vší silou udeřila dolů. Frank se úderu lehce vyhnul. Jeho pěst se vymrštila v tom okamžiku vpřed a zasáhla Eleanor do podbřišku. Upírka, která tím i ztratila rovnováhu, se ve vzduchu přetočila. Dokázala se však sebrat na tolik, aby přistála na všech čtyřech. Frank vyskočil do vzduchu, skrčil se do polohy, jako by skákal kufra do vody. Když byl jen kousek nad ní, vymrštil nohy. Dopadl do místa, kde byla Eleanor ještě před okamžikem. Upirka stačila zareagovat včas a vyhnula se tomuto nezvyklému útoku. Po Frankovi zbyla v podlaze další díra. V dalším okamžení měl co dělat aby se vyhnul Eleanořině útoku. Pokusila se ho udeřit rukou. Frank jí však chytil za zápěstí a prudkým škubnutím poslal ke stěně. Eleanor se od ní však ladně odrazila a než se Frank vzpamatoval, dostal zásah do hlavy. Udeřil obličejem do země. Upírka ladným saltem přistála dva metry od něj. Frank vyskočil na nohy nepostřehnutelnou rychlostí. V očích mu plálo krvavě rudé světlo.
„Tak teď sem se nasral, holčičko.“ Zařval, až se místnost otřásla. Eleanor po tomto sonickém útoku trochu zaváhala. To neměla dělat. Frank stál během mžiku u ní, zasypával jí údery pěstí, hranou ruky i kopanci. Řval při tom jako šílenec. Upírka se točila ve vzduchu jako káča. Posledním úderem jí Frank poslal k zemi. V domnění, že jí to stačilo, se otočil, aby pomohl Charliemu. To byla pro změnu jeho chyba. Eleanor vydržela víc, než na co vypadala. Zvedla se, oklepala, i když z jejího koženého oblečku zbyly jen cáry, a z mnoha míst jí tekla krev. Popadla Franka za mohutná ramena, odrazila se a prudce vykopla proti jeho páteři. Frank zavrávoral několik kroků kupředu, ale než se stačil otočit, dostal ránu do zátylku, která ho téměř složila na kolena. Další úder dostal do brady, jak se Eleanor přesunula před něj. Teď zavrávoral několik kroků zpět.
„Tak co, ty přerostlá gorilo, pořád moc pomalý a moc předvídatelný?“ usekávala Eleanor slovo po slově za každým úderem, který mu zasazovala, než ho zatlačila téměř ke stěně.
Frank se ohnal svou pravicí a zasadil Eleanor facku, která jí od něj odhodila. Zavrávoral na místě, vyplivnul krev z úst. Věnoval jí děsivý, krvežíznivý pohled.
„Ne, ale furt je to moc slabý abys mi ublížila, holčičko. Ty tady chcípneš a můžeš se snažit, jak jen chceš.“ Zavrčel. Znělo to jako rozzuřený medvěd.
„Teď ti ukážu, co znamená silně udeřit.“ Zachechtal se v zápětí.
Několika dlouhými kroky se dostal až k ní. Jeho pěst vystřelila. Zasáhnul Eleanor do žeber. Upírka, se zmateným, překvapeným výrazem, byla vymrštěna proti zdi, do které se zabořila. Omámeně se svezla dopředu a dopadla tváří na zem. Pokusila se zdvihnout. Frank byl však rychlejší. Chytil jí za kotníky a mrštil proti protější zdi.
O kousek dál, překvapivě nedotčeni soubojem Franka s Eleanor, až na několik okamžiků, kdy museli ustoupit letícímu tělu, soupeřili Charlie a Karel Veliký. Jejich souboj probíhal více méně v tichosti, jediné co vydávalo zvuk, byly jejich meče, když se střetly. Což bylo téměř neustále.
Úder jednoho, znamenal jen jeho odvrácení od druhého a opačně. Všechny finty, všechny triky, které oba znali, byly odvráceny díky zkušenosti v boji na meče toho druhého.
Charlie zrovna odrazil Karlův klamný výpad následovaný bodnutím, sám v odvetě použil náznak seknutí z leva na rameno, ale rychle to změnil na sek zdola. Karel bez větších obtíží jeho pokus kvitoval. Sám Charlieho zahnal do ofenzivy několika seknutími ze všech možných stran a úhlů, včetně vodorovných seků během bezchybných a neuvěřitelně rychlých otoček kolem vlastní osy. Charlie to stejně jako před tím Karel bez problému odrážel. Tak jako Charlie využíval výhod svého jeden a půl ručního meče, se kterým se dalo sekat i bodat, Karel využíval zkušeností se svým klasickým jednoručním mečem.
Karel právě zaútočil seknutím na Charlieho hlavu shora. Drobný upír něco takového očekával, většina soupeřů, kterým čelil, se k tomu uchýlila, neboť to považovali za výhodu proti jeho malému vzrůstu.
Pro to bez problému úder odrazil. Prosmýknul se kolem Karla jako had a bodnul mečem do Karlových zad. Čepel se zvukem kovu narážejícího do kamene sjela po jeho boku, čímž Charlie ztratil rovnováhu.
Karel ho kopnul ho hlavy. Charlie odletěl kousek vzduchem, při dopadu na zem mu spadly brýle.
„Vstaň, nebo tě mám dorazit vleže?“ zavrčel napůl vztekle, napůl posměšně Karel. Charlie se postavil a oklepal.
„Nevěděl jsem, že kůže může zkamenět. Na téhle úrovni moje útoky nic nezmůžou.“ Řekl Charlie s lehkým úsměvem.
„Takže uznáváš, že jsi prohrál. Výborně, udělám to rychle.“ Blahosklonným gestem pokynul k Charliemu. Drobný zrzavý upír jen pokrčil rameny. V dalším okamžiku se meč v jeho rukou začal pomalu za zvláštní zlaté záře tavit. Bral na sebe podobu zbraně, která byla spojením kladiva a krumpáče. Karel si uvědomil, že zlatý přísvit nevychází jen z jeho nové, podivné zbraně, ale z celého jeho těla. Pokusil se k němu přiblížit, ale jako by byl přimrzlý na místě. Během krátké chvíle to celé polevilo a Karel se konečně dokázal pohnout. Jeho úder však zasáhnul pouze prázdné místo. Za sebou ucítil rozvířený vzduch. Pouze koutkem oka dokázal zahlédnout Charlieho s poněkud smutným úsměvem. Rána tupou částí Charlieho zbraně, vedená obouruč. Jediné co mu prolétlo hlavou, než byl úderem sražen k zemi, byla myšlenka, že onoho mrňavého zrzka v obnošeném saku možná podcenil.
Ucítil, jak mu úder otřásl kostmi. Byl si jistý, že má na zádech spoustu prasklin. Charlie se nad ním rozkročil. Děsivý zahnutý bodec připomínající krumpáč mířil na Karlovu hlavu. Nějakým způsobem se mu podařilo hlavou uhnout Charlieho útoku. Bodec se zaryl do země. Než Charlie vyprostil zbraň, využil chvíle, aby se vzdálil. Hrbil se, na zádech mu skrze oblečení prosakovala krev, která mu stékala i po téměř bezvládné ruce. Mezi prsty mu prokluzoval meč, i když se tomu snažil vší silou zabránit. Ohlédl se směrem k východu. Cesta byla volná. Charlie zpozoroval jeho pohled ve chvíli, kdy se Karel pohnul kupředu. Na to že vypadal, jako když mele z posledního, to bylo dost rychlé. Ne však dost. Jako kouzlem se před ním objevil Charlie. Topůrkem zbraně ho udeřil do hrudi.
„Jsi zbabělý, Karle Veliký. Jaké zklamání.“ Řekl Charlie smutně. Pohledem spočíval na Karlovi, ležícímu na zemi. Ten se pomalu, potichu rozesmál. Poté se postavil na nohy, meč mu již vypadl z ruky.
„Ne, teď jsi přesně tam, kde jsem tě chtěl mít.“ Řekl ledovým hlasem. Skrze prsty, mezi kterými pomalu stékala stružka krve, to zabublalo. Karel švihnul rukou jako by mával bičem. Jeden pramínek jeho krve se oddělil. Protáhnul se a zesílil. Krvavý bič spoutal Charlieho na místě. Karel švihnul rukou a Charlie se zřítil k zemi. Vší silou sice zápasil se svými pouty, ale marně. Krev byla naplněna Karlovou vůlí a nebylo s ní možné pohnout.
„Nikdo mi neřekl, že vás mám zabít. Jen zastavit. A myslím, že ve tvém případě ti nedaruji rychlou smrt. Brzy přijde návštěva. Míří sem několik důležitých vědců se silnou ochrankou. Myslím, že ti vědci se v tobě velmi rádi budou vrtat a zkoumat tě. Takoví už jsou.“ Sdělil Charliemu Karel.
„K tomu nedojde.“ Odpověděl Charlie chraptivě, neboť mu docházel dech.
„A měl bys přestat mluvit.“ Zavrčel Karel. Švihnul rukou a při tom se otočil. Charlie byl vymrštěn proti zdi, do které, stále spoutaný krvavým bičem, tvrdě narazil. Během letu si uvědomil, že jen tak tak minul Franka, který se okolo něj mihnul, zuřivě bušící do vrávorající Eleanor.
„Stačí, jako varování?“ zeptal se Karel, když bleskově přitáhl Charlieho ke svým nohám. Pravou nohou se mu postavil na hrudník a z předklonu se mu varovně mračil do obličeje.
„Tímhle mne neumlčíš, na to ses zatím málo snažil.“ Vydal ze sebe provokativně Charlie.
„Pravda, když budu takhle pokračovat, jen tě zabiju. Přišel bych pak o potěšení dívat se, jak si s tebou Lokovi vědci hrají. Roubík bude jistější.“ Usmál se Karel mrazivě. Konec krvavého biče se začal natahovat, až jeho smyčka pronikla Charliemu do úst a pevně se utáhla. Zazmítal sebou, leč marně.
Karel si ho už dál nevšímal, otočil hlavu směrem, odkud slyšel děsivou ránu následovanou dívčím zajíknutím. Uviděl, jak Eleanor leží břichem na zemi. O záda se jí opírala Frankova mohutná noha. Mohutný upír držel dívku za ruce a pokoušel se jí je vyrvat z ramenních kloubů, následkem čehož byla ohnutá do ošklivého úhlu. Oči měla vytřeštěné hrůzou a bolestí, rty však pevně tiskla k sobě, aby jí neunikl ani hlásek. Chtěl něco podniknout, ale v tom ho samotného zachvátila tupá bolest vystřelující do všech cév a tepen. I do těch nejmenších. Zmateně klesnul na kolena. Cítil, jak ho opouštějí síly.
Zvednul hlavu. První, čeho si všimnul, bylo to, že Charlie zaťal špičáky do krvavého biče. Druhé, čeho si všimnul, bylo to, že krev tvořící jeho bič pomalu ale jistě mizí a přelévá se směrem k Charliemu.
„Ty!“ dostal ze sebe pouze. I mluvit, mu způsobovalo bolest.
Bič brzy zeslábnul dost na to, aby ho Charlie roztrhnul. Zasunul špičáky, a v jediném okamžiku, kdy byl Karel stále ještě ochromený, rozerval ho v jediném mocném trhnutí. Kapičky krve se rozstříkly po celém okolí. Karel v tom okamžiku zaječel v děsivé agonii, neboť mu do paže a z ní do celého těla vystřelila ochromující bolest. Bylo to, jako by mu do žil nalili roztavené stříbro. I když si matně uvědomoval, že je to tím, jak násilně přerušil Charlie jeho kouzlo. Bič byl v zásadě jeho pevnou součástí, propojená fyzická i duševní síla.
Ten výkřik rozrušil Franka, který stále pokoušel vyrvat Eleanořiny ruce z jejího těla. Zdvihnul hlavu, během boje zpozoroval, že Charlie si nevede zrovna dobře a bál se že se mu něco stalo. Než si však stačil uvědomit, že to Karel vydal onen skřek, vyprostila se Eleanor z jeho sevření. Mrsknula sebou jako úhoř, otočila se na záda a vykopla oběma nohama. Franka ten úder do hrudi vymrštil téměř až ke stropu. Eleanor vymrštila vzhůru neuvěřitelnou rychlostí. Nad Frankem se ocitla jen zlomek okamžiku před tím, než narazil do stropu. Ladným kopnutím shora ho poslala zpět k zemi. Jakmile Frank se zvukem tříštícího se kamene narazil do země, stála už nad ním. Jednou rukou ho popadla za vojenskou vestu na rameni. Zvedla ho ze země dost na to, aby mu viděla do tváře. Když uviděla jeho omráčený, nechápající výraz, zvonivě se rozesmála. Jako školačka bavící se dobrým vtípkem svého přítele. Několikrát ho volnou rukou udeřila do obličeje a s přeraženým nosem jím mrštila zpět na zem. Beze slova se otočila, aby vyrazila na pomoc Karlovi, nad kterým se nyní skláněl Charlie, mířící zahnutým bodcem na jeho hlavu, připraven k poslednímu úderu.
„Nikdy se ke mně nevotáčej zádama.“ Ozval se za ní Frankův, trochu přerývaný, hlas. V zápětí jí na rameno dopadla mohutná ruka. Frank si jí otočil čelem k sobě, rukou sevřenou v pěst mávnul jako kladivem. Zásah do ramene vedený děsivou silou jí srazil na kolena. Druhý, který následoval jen o zlomek okamžiku později, jí položil na zem. Sotva dopadla, následoval brutální kopanec do hlavy, který jí vymrštil a několikrát otočil ve vzduchu. Když zmatená a bolestivě zbitá dopadla na zem, uchopil ji Frank za lýtka. Několikrát se s ní otočil okolo vlastní osy. Poté jí vypustil vzhůru, kolmo ke stropu. Snažil se mířit tak, aby jí nabodnul na jeden z krápníků. Téměř se mu to povedlo. Eleanor se ve vzduchu přetočila. Rukou se zachytila za dva krápníky. Rychle se znovu přetočila, nohama se odrazila od stropu, utrhla krápníky. Ještě stále letící hlavou dolů jeden vyslala jako kopí proti Frankovi. Otočila se nohama k zemi, aniž by věděla, jestli zasáhla a vyslala další. Frank prvnímu stačil uskočit, druhý mu však udělal hluboký šrám na bicepsu. Nebezpečně blízko za sebou, uslyšel tupý náraz. Spěšně se otočil, a uskočil. Viděl však jen Charlieho, který udeřil po druhé za sebou do stěny, a malátně, přesto hbitě uskakujícího Karla. Ihned na to se otočil směrem, odkud uslyšel klapot bot. Jen na poslední chvíli stačil uhnout Eleanor, která se ho pokusila kopem snožmo srazit k zemi. Neškodně kolem něho prolétla a on se otočil jejím směrem, připraven bojovat.

„Nevěděla jsem, že tvůj stvořitel také patří k těm nejstarším z nás.“ Řekla Lena směrem k Willovi, zatímco vyčkávali, až Harry dokončí spřádání kouzel.
„Nikdo kromě mě to nevěděl. Nechtěl jsem o tom mluvit. Vím, že s tebou jsem mohl, ale… nechtěl jsem tě tím zatěžovat. Navíc to nepovažuji za nic důležitého.“ Snažil se vysvětlit Will, aniž by se dostal k jádru věci. Víc pozornosti věnoval připevňování řetízků k jílcům svých dvou nožů.
„Ty jsi to nepovažoval za důležité?! To snad těžko můžeš myslet vážně, už jen pro to, že taková potlačovaná nenávist jakou jsem z tebe cítila, může být nebezpečná a vymknout se kdykoliv kontrole.“ Nevěřícně zavrtěla Lena hlavou. Rychle se ohlédla ke dveřím, neboť se odtamtud ozvěnou nesla silná rána.
„To je v klidu, vztek mě popadá, jen když ho vidím. Jinak se mi většinou obstojně daří na něj nemyslet.“ Pokrčil Will rameny. Zkusmo zahal za řetízky, nyní pevně přidělané k očkům, která si našrouboval do jílců. Držely dobře.
„Jistě. Vsadím se, že minulý týden jak jsi vztekle bodal nožem do zdi, jsi vůbec nemyslel na tvého otce.“ Ušklíbla se Lena. Za těch sto třicet let co Willa znala, ho vídala mít podobné nálady. Ale zdálo se, že za těch dvacet let co byla v zajetí Lokových lovců, se to zhoršilo. Dříve si Will jen sednul a díval se do prázdna, ruce svíral v pěst a otvíral. Teď demoloval okolí, sice ne nijak vážně, ale to se mohlo kdykoliv změnit. Měla o Willa opravdu strach.
„Říkám, že většinou. Někdy to ale prostě nejde. Vzpomenu si na… určité věci, které mi udělal. To stačí k tomu, abych se rozzuřil a měl chuť ho zabít. A teď nemyslím to, že ze mne udělal upíra, s tím jsem se dávno smířil a ani mi to nepřijde nijak zvláštní, nebo špatné.“ Odvětil Will, trochu zamyšleně, jak hledal slova.
„A prosím, Leno, nikdy ho nenazývej mým otcem. Můj jediný, skutečný otec zemřel, když mi bylo patnáct a pokopal ho kůň.“ Dodal ještě.
„Proč ho tak nenávidíš? I já byla zdrcená, když mne otec přetvořil… ale vždy byl laskavý a vstřícný, myslím, že ho mám raději než svého skutečného otce.“ Nedala se Lena odbýt.
„První věc, kterou si pamatuješ po probuzení jako upír, je co?“ zeptal se Will místo odpovědí.
„Měsíční světlo dopadající oknem na postel s nebesy ve které jsem ležela a přepychový pokoj, a bohužel žízeň, ale tu cítí po probuzení každý.“ Řekla Lena.
Will se zhluboka nadechl, sklonil hlavu a prohrábnul si dlouhé vlasy. Poté hlavu zvednul, v očích se mu odrážely dávno zasunuté vzpomínky, plné bolesti a strachu.
„Já si jako první pamatuji temnotu, stísněný prostor rakve a neskutečný strach, který jen posiloval mou žízeň. Já se musel prohrabat zemí! Karel nikdy laskavý nebyl! Často propadal záchvatům zuřivosti, které jsem odnášel já. A když zrovna měl dobrou náladu, využíval mě jako nástroj k dosažení svých cílů. Když jsem se pokusil o útěk, nechal mě svými poskoky mučit stříbrem. Mám pokračovat, nebo jsi už spokojená s důvodem, proč ho nenávidím?“ řekl tichým hlasem.
„Promiň mi, lásko… já… nevěděla, že to bylo tak zlé. Odpusť, že jsem s tím začala.“ Řekla Lena a soucitně mu položila ruku na paži. Will se na ní jen něžně usmál, druhou rukou jí pohladil po prstech.
„Nezlobím se.“ Řekl.
Chvíli si jen hleděli do očí, poté Will otočil hlavu k Harrymu, který, jak si uvědomil, přestal se zaříkáváním.
„Hotovo?“ otázal se. Harry přikývnul. S posledním jeho posunkem ruky se vzduch znatelně ochladil. Během okamžiku pokrývala zeď vrstva námrazy, jak se na ní odráželo světlo, byli vidět obrazce, které na kamenech mráz vykresloval. Několik zářivek náhlý nápor neuneslo, zablikalo a zhaslo.
Nejvíce však mráz zasáhnul dveře. Stříbro se lesklo, jak ho pokrýval led. Na několika místech byly vidět praskliny sahající očividně hluboko do struktury kovu. S tichým praskotem se trhliny šířily po celých dveřích jako pavučina. Během chvíle byly dveře popraskané tak, že byl zázrak, když se ještě nerozsypaly. Starouš Harry vytasil svůj šestiranný kolt. Po vzoru kovbojů s ním párkrát zatočil a vystřelil. Kulka prolétla dveřmi. Dveře se v nehlučné explozi roztříštili směrem do zatím neprozkoumané místnosti. Will ucítil, jak do něj narazil poryv větru. Ten se přes něj přelil a dál roznášel ledové střípky a dále je drtil, až připomínali mlhu valící se z místnosti ven.
„Teď.“ Syknul O’Harrison, a sám několika skoky zmizel v místnosti. Will ani Lena nemeškali. Vystřelili za ním rychlostí kulky.
Uvnitř vládla vánice, díky které byla viditelnost opravdu mizerná, jediné co bylo vidět, bylo několik převrácených stolů a zářící monitory u jedné ze stěn. Tu a tam se ozval výstřel, ale trefit něco v takových podmínkách závisí spíše na štěstí než na schopnostech střelce. Lena však dokázala slyšet tlukot srdcí, a jen málo co jejímu sluchu uniklo. Will se dokázal dobře orientovat za pomoci svého čichu a instinktu. Vedle sebe uslyšel několik výstřelů z Leniných pistolí. Tupé nárazy a výkřiky znamenaly jediné, že zasáhla své cíle. Jeho samotného škrábla do tváře jedna kulka, podle toho jak to pálilo, byla stříbrná. Ihned se přikrčil a vyrazil směrem, odkud přilétla. Ucítil před sebou zápach potu minimálně tří lidí. Odhadl vzdálenost a v půlkruhu mávnul rukou. Přičemž pustil jílec nože. Řetízek poutající nůž k jeho zápěstí se napnul a přesně opsal půlkruh. V jednom okamžiku ucítil tlak. Věděl že zasáhnul. Bublání a sípění následované dopadem dvou těl na podlahu ho ujistilo, že se mu povedlo, zasáhnout krční tepny dvou z lovců. Prudkým škubnutím ruky si přitáhnul nůž. Uslyšel zděšené zajíknutí a zvuk rychle na zem dopadajícího páru bot. Levou rukou vystřelil tím směrem. Čepel na řetízku vyletěla jako vržené kopí. Zasáhnul prchajícího lovce do žaludku, mávnul rukou nahoru. Čepel nože prořízla lovci břišní dutinu a on s jekotem padnul na zem. Nenamáhal se s tím, aby nůž dostal zpět do ruky. Za sebou zaslechl odjištění zbraně. Ve chvíli kdy se ozval výstřel, se nůž mihnul vzduchem a odrazil kulku. Druhý řetízek zachrastil, jak se Will v pokleku otočil a čepel následovala jeho pohyb. Ozvalo se bolestivé vyjeknutí a sotva napůl zřetelný stín zhruba metr před Willem ustoupil. Ozval se výstřel, Will nevěděl, jestli od Leny nebo Harryho, ale lovec se svezl k zemi s prostřelenou hlavou.
Narovnal se, neboť uviděl, že okolo něj se pomalu stahuje několik obrysů postav lovců. Roztáhnul ruce od sebe. Roztočil se jako káča. Čepele svištěly vzduchem a zanechávaly za sebou v běsnící vánici rozvlněné stopy jejich trajektorie ve vířícím sněhu. Řetízky na kterých byly připevněny, se točili dokonce tak rychle, že vrhaly sníh vzhůru jako obří větrák. V rytmu jeho pohybů, neboť se zdálo jako by se Will roztančil, odsekával a odřezával z lovců stahujících se kolem něj malé kousky. Kolem něj panoval chaos a řev, jak se všichni snažili vzdálit od pro ně téměř neviditelného nebezpečí. Viděli jen Willovu nejasnou siluetu a vířící sníh. A bolest jak je všechny téměř současně zasahovaly jeho nože na mnoha místech. Sníh na podlaze rudnul jejich krví. Will se však rychle přesouval z místa na místo, aby mu jich uniklo co nejméně. Několik lovců již leželo na zemi, pořezaní na tolika místech, že nemohli stát. Některým chyběly prsty na rukou, nebo uši, další měli hluboké šrámy v obličeji. Všichni do jednoho sténali bolestí a strachem. Brzy bylo po všem. Will se pomalu přestal točit. Nacvičeným pohybem pohnul řetízky a nože mu vklouzly zpět do rukou. Rozhlédl se po dalším nebezpečí, poblíž však nikdo nebyl.
Lena se mezi tím tiše a nenápadně jako stín pohybovala po místnosti a takticky likvidovala lovce jednoho po druhém tak, aby vyvolala zmatek. Jednomu prohnala kulku hlavou ve chvíli, kdy se na ní otočil. Několik výstřelů proletělo místem, kde v tu chvíli stála, jenže to už byla o kus dál a sestřelila dalšího. Viděla lovce, který vystřelil Willovým směrem, minul. Aniž by si jí kdokoliv všimnul, dostala se až k němu. Přiložila mu pistoli k hlavě a stiskla spoušť. Stůl, za kterým se skrýval, pokropila sprška krve s kousky lebky a mozku.
Uslyšela, jak kus za ní, pomalu zapadá spoušť. Nepostřehnutelně rychlým pohybem se otočila a také stiskla spoušť. Oba výstřely zazněly současně. Nábojnice se střetly ve vzduchu. Lena v tom okamžiku stiskla spoušť své druhé zbraně. Kulka našla neomylně cestu přímo do srdečního svalu. Další kulka našla svůj terč v mlhavé siluetě lovce, který přeskočil stůl nedaleko a běžel si najít lepší krytí, když uviděl, jak skončil jeho kolega.
Náhle vyjekla, neboť do ní zezadu narazilo něčí tělo. Prudce odskočila, s pistolemi v pohotovosti. Nebylo však třeba. Lovec na ní neútočil, spadl na ní pro to, že mu z oka trčela šipka z kuše. Lena si pomyslela, že Harryho zvyky jsou opravdu železnou košilí, neboť nečekala, že má stařík pod pláštěm ukrytou svou kuši na lov upírů. Její výkřik motivoval další lovce v okolí, aby zkusili své štěstí. Prvního, který se vynořil nad stolovou barikádou, poslala do věčných lovišť střelou do krku. Další tři vystřelili jejím směrem. Jen tak tak že stačila zmizet z dosahu. Několikrát stiskla spouště svých pistolí. Ozvalo se však jen zacvakání prázdných zásobníků. Uskočila další stříbrné kulce a rychle přebíjela.
Když měla nabito, zalehla do mrazivého sněhu vedle stolové barikády. Kousek od sebe uslyšela tlukot dvou srdcí. Zároveň zaslechla jekot a nářek z druhé strany místnosti. Otočila hlavou a uviděla Willovu rotující siluetu. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že ten vír sněhu je rozpoután Willovou úpravou nožů, o které několikrát mluvil s Charliem. Napadlo jí několik dalších možných využití, o kterých se rozhodla, že je s Willem probere.
Hned se však začala věnovat svým vlastním problémům. Když byla přesně na místě, kde z druhé strany převráceného stolu tloukly dvě srdce, po sluchu namířila a vystřelila přes desku stolu. Vyslala kulky z každé zbraně. Stačilo to, tlukot srdcí utichnul. V zápětí desku stolu provrtala dávka ze samopalu. Stihla se sice kotoulem dostat mimo dosah, i tak jí škráblo několik stříbrných kulek. Chvíli zůstala ležet, jen tiše oddechovala a vzpamatovávala se. Poté se vleže, pomalu, přesunula k místu, odkud výstřely vyšly. Srdce za nimi divoce tlouklo. Ale jen na okamžik, neboť ho rychle umlčela kulka.
Zaujala jeho obrannou pozici a naslouchala. V místnosti už tlouklo jen málo srdcí, jedno patřilo Harrymu, na jeho zvláštní rytmus byla již zvyklá. Ale bylo tam ještě jedno tlukoucí podobně. Jiný čaroděj. Který zatím nezasáhnul.
Harry skrytý za jedním stolem střílel pouze ve chvílích, kdy měl jistotu, že zasáhne. Díky tomu, že viděl aury ostatních, nedělalo mu to problémy. Stačilo drobné zvukové kouzlo znějící jako výstřel kousek od některého z krytí, většinou minimálně jeden z lovců vykouknul ven, nebo vylezl celý. Nikdy ani jeden z nich nezjistil, co ho to vlastně zasáhlo. Teď však Harry vystřelil poslední náboj. Viděl, že okolo zbývá už jen šestice lovců. Jeden z nich byl čaroděj, ale ten byl tak zaneprázdněn marnými pokusy zastavit Harryho ledovou vánici, že neměl čas na nic jiného. V neprospěch Lokova čaroděje také hrálo to, že nevěděl o tom, že Harry vložil do svého kouzla ochranu, která pohlcovala každé kouzlo seslané proti vánici. Místo toho, aby díky úsilí druhého čaroděje vánice slábla, sílila. Jediný kdo ji mohl v tuto chvíli zrušit, byl právě O’Harrison. Rozhodl se rychle to s druhým čarodějem skončit. Aby nemusel moc čerpat ze svých sil, nyní díky celodennímu sesílání různých kouzel, poněkud omezených, využil divokou sílu vánice. Okolo Lokova čaroděje se začal neuvěřitelně rychle kupit sníh. Ten si toho nevšimnul, dokud mu nedosahoval téměř k pasu. Pokusil se vyhrabat ze závěje, ale zakopnul a svezl se dolů. Když si uvědomil, že k němu míří magicky poháněné kopí vytvořené z ledu, nestihnul v čas zareagovat. Proklálo mu hrudní koš a přibilo k podlaze.
Chvíli na to utichly poslední zvuky boje. Harry viděl, že jedině Willova a Lenina aura stále září. Několika slovy a pohyby rukou umlčel ledovou bouři.
Okolo nich se rozprostíral obraz zkázy. Ve většině převrácených stolů byli díry od kulek, řada počítačů na protější straně dopadla stejně, jediný monitor stále svítil, na tabulce uprostřed stálo „Error - signal lost!“. Všude po zemi ležela mrtvá těla, mnoho z nich bylo posekáno a pobodáno, některým z břicha vypadávaly vnitřnosti, jiní s vytřeštěnýma, mrtvýma očima, zírali do stropu a z děr v krku jim stékaly poslední stružky krve. Další měly díry po kulkách v hlavě či hrudi. Všude po zemi se rozlévaly kaluže krve.
To co ho však zarazilo nejvíc ze všeho, bylo zjištění, že odtud nevedou žádné jiné dveře než ty, kterými přišli. Když k němu došel Will s Lenou, i oni ho na to upozornili.
„Nevim, co to má znamenat, ale nemám z toho dobrý pocit. Připadám si, jako bysme vlezli do pasti. Radši bysme se měli rychle vytratit, než ta past sklapne.“ Řekl Harry po chvíli přemýšlení. Lena s ním souhlasila. Will sice chtěl prohledat každou část stěn, ale nakonec se podřídil většině. Pomalu se vydali na cestu zpět.

Eleanor už po několikáté za sebou, tvrdě narazila zády do stěny. Sice v jednu chvíli získala nad Frankem převahu, ale on byl jako stroj, nestačilo ho jen dostat na zem a zbít téměř do bezvědomí. Aby přestal bojovat, musela by ho rozervat na kousky, a jak si uvědomila, na to neměla dost sil. Teď si s ní pohrával jako kočka s myší. Každý její výpad byl odražen a vrácen stokrát silněji a rychleji. Věděla, že už dlouho nevydrží. Měla několik rozdrcených kostí, což se upírovi mohlo stát jen vzácně. Byla jako hadrová loutka, kterou Frank vrhal proti zdem a podlaze jak se mu zachtělo. Neměla už ani sílu vstát. Frank ji chytil za nohy, a švihnul proti varhanám. Eleanor se ve vzduchu roztočila. Když narazila do varhan, rozlétly se na všechny strany za ohlušujícího rachotu a cinkotu všech jejich součástí. Svezla se na zem, bolestí vystřelující jí do hrudi dokázala sotva otevřít oči. Silou vůle zdvihla hlavu. Zjistila, že v hrudníku má díru velkou jako pěst. Nevěděla, co skrze ní prolétlo. Ale v tu chvíli jí na tom nezáleželo, neboť se nad ní tyčila obrovitá Frankova postava.
„To je všechno?“ zeptal se Frank náhle a rozkročil se nad jejím bezvládným tělem. Neodpověděla, nechtěla mu udělat tu radost, že by žebrala o svůj život.
„Fajn, tak to skončim rychle, už mě to nebaví. Není v tom nic osobního, stojíš jenom prostě na špatný straně barikády.“ Řekl Frank, téměř jako by se omlouval. Sklonil se k ní, téměř něžně jí vzal hlavu do svých mohutných rukou a jediným mocným trhnutím jí utrhnul. Smutně se díval, jak se během mžiku Eleanořino tělo změnilo na hromádku prachu.
Otočil se, aby pomohl Charliemu. Ten sice nebyl v ohrožení, ale Karel, sice dobitý tak, že nemohl bojovat, neustále uhýbal před jeho údery a uhýbal každému Charlieho pokusu o zásah. Na okamžik otočil Karel Veliký hlavu. Když si uvědomil, že Eleanor je mrtvá a Frank se k němu pomalu, krok za krokem, blíží, beze slova vyskočil do vzduchu, otočil se a během tohoto pohybu vykopnul nohou. Zasáhnul Charlieho za ucho a srazil ho tak k zemi. V zápětí vyrazil k východu. V cestě mu stál Frank. V plné rychlosti Karel pozvednul nezraněnou ruku. I přes to, že se ho Frank pokusil chytit, dostal pěstí do žaludku. Rána ho odmrštila ke stěně. Když zvednul hlavu, Karel už byl pryč. Zhruba ve středu místnosti se zvedal ze země Charlie.
„T-ty jsi ho n-nechal utéct?“ zeptal se Charlie s pozvednutým obočím, opět koktal. Znělo to, jako by Franka obviňoval.
„Jo, ale ne naschvál. A přestaň s tim tvym posranym koktánim! Všichni víme, že to jenom hraješ!“ vybuchnul Frank, kterého se dotknulo, že ho Charlie kárá za to, že Karel Veliký utekl.
Charlie po Frankovi seknul pohledem, za zlatavého přísvitu se jeho zbraň změnila opět v jeden a půl ruční meč, který ladným pohybem zasunul do pochvy pověšené přes záda. Neřekl však ani slovo. Opřel se zády o zeď vedle vyvrácených dveří, do kterých vešel Harry s Willem a Lenou. Frank dusal po místnosti sem a tam, vyhýbal se dírám v podlaze a občas nakopnul nějaký úlomek kamene. Tvářil se zamyšleně. Ohlédl se na Charlieho, ten měl bradu položenou na prsou a oči zavřené. Sehnul se a vzal jeden z kamenů. Během chůze si s ním pohazoval. Po chvíli to Franka začalo nudit a tak kamenem švihnul do temného průchodu vedoucímu ke schodišti vedoucímu pryč. Překvapeně se tím směrem podíval, neboť se ozval náraz, prasknutí a zanaříkání. V zápětí jím neviditelná síla mrštila proti zdi, kde ho držela na místě kousek nad zemí. Do místnosti pomalu vkráčelo několik mužů. Všichni do jednoho měli černé bundy, které měly na levé straně hrudi vyšité zlatou barvou velké tiskací L, s kapucí staženou do obličeje. I kalhoty měly černé. Nezdálo se, že jsou ozbrojení.
Charlie při zadunění, které se ozvalo, když Frank narazil do zdi, následovaném upírovým děsivým a zuřivým řevem, otevřel oči. Pohnul se rychleji, než lze okem zaregistrovat. Když se objevil před jedním ze zakuklených mužů, máchnul mečem ve vertikálním seknutí. Muž jen nastavil ruku. Čepel Charlieho meče se zastavila několik milimetrů nad jeho dlaní. V dalším okamžiku mu zpětná síla úderu vyrvala meč z rukou. Vrhnul se k zemi právě včas, aby mu paprsek modře zářícího světla neurazil hlavu. Sotva dopadl na zem, odmrštil ho přes celou místnost kopanec do žeber. Ve vzduchu se ho zmocnila stejná síla, která držela i Franka. Narazil zády do zdi, hned vedle svého přítele.
Postavy si pomalu začali stahovat kápě z hlavy. Ten, na kterého Charlie zaútočil, byl zrzek s účesem podle poslední módy, s pobaveným pohledem v jasně zelených očích. Pravá polovina jeho tváře byla poměrně hezká, levou polovinu měl však z větší části pokrytou svraštělou, hrubou kůží, po popáleninách. Hned vedle něj stál holohlavý, šlachovitý muž, kterému celou hlavu i obličej pokrývalo složité tetování, a podle tmavých linek, mizících pod límcem, tetování pokrývalo i další části jeho těla. Oči měl šedé a tvrdé jako kámen. Ti ostatní co byli s nimi, mohli být lidé, ale při bližším pohledu bylo jasné, že jimi nejsou. Dva z nich měli zářící, žluté oči. Dlouhé vlasy a vousy připomínali spíše srst, uši měli delší a špičaté a nos trochu plošší a mohutnější než je obvyklé, na rukou měli drápy. Ti zbylí byli nepřirozeně bledí, jejich kůže se zvláštně leskla a odrážela světlo v duhových odlescích. Oči měli bezbarvé, čistě bílé a vykulené podobně jako rybí. Vlasů měli po málu, a ty co měli, vypadaly spíše jako zplihlé chaluhy vyndané z vody. Byli shrbení. Charliemu chvíli trvalo, než si uvědomil, že za duhový odraz můžou drobné šupinky, které pokrývají jejich kůži.
„Zdravím vás, Charlesi Thomasi Forgere,“ řekl zrzek a posměšně se Charliemu uklonil, otočil se k Frankovi „i vás, Franku Straussi.“. Dramaticky se odmlčel. Poté s gestem, které obsáhlo celou jeho společnost, vykouzlil na tváři přátelský úsměv.
„Já jsem Stephan Loka, a tohle,“ ukázal zrzek na holohlavého, potetovaného muže „je můj zástupce, Erik.“ Začal s představováním.
„J-jistě, p-potěšení na n-naší straně. P-pletu se m-moc, když ř-řeknu, ž-že ti co jsou s v-vámi, jsou h-hybridi č-člověka a vlkodlaka? A t-ti další k-kombinací lidské DNA a j-ještěřího l-lidu? M-myslel jsem, že v-vymřeli v patnáctém s-století.“ dostal ze sebe Charlie. Jeho hlas zněl, jako by šlo pouze o konverzaci v salónku u kvalitní brandy a dobrého doutníku.
„Ano, je to pravda, jsou to naše nejlepší experimenty, zachovaly si svou lidskost, což se nám zatím stále moc nedaří, první kdo to prolomil byl můj zesnulý bratr Alfred. Pokud vím, byl jste jedním z těch, co ho zabili. Nevymřeli, ne zcela. Před několika lety jsme narazili na jejich kolonii v karibiku. Ale těší mne, že jste tak všímavý, pane Charlesi. Bohužel ne dost.“ Řekl Stephan s úsměvem.
„N-ne dost?“ otázal se Charlie zvědavě.
„Přesně tak. Kdybyste byl více všímavý, nevešel byste do mojí pasti. Ten kufřík, byl návnada. Samozřejmě, bylo v něm plno pravých informací, krom jediné, té, kterou jste potřebovali. Polohy základny mého klanu zde. Tohle je jen skladiště.“ Vysvětloval s triumfálním výrazem na tváři Stephan.
„A teď, kde jsou ti ostatní?“ zeptal se Stephan v zápětí, dříve než stačil Charlie znovu promluvit. O to, že by promluvil Frank, nebylo nouze, ale jeho nadávky a vzteklé klení nikdo nebral v potaz, jako by tam nebyl.
„J-jací ostatní m-máte na myslí?“ podivil se Charlie. Zněl opravdu překvapeně.
„Jste dobrý herec, Charlesi, ale vy dobře víte, koho myslím. William Nicolas Smith, Elena Lilly Rose a James O’Harrison. Vaši společníci. Nepokoušejte se lhát, Charlesi, víme o vás všechno.“ Řekl mrazivě Stephan.
Sotva dokončil větu, prohnala se místností ohnivá koule. Prosvištěla místností společně se žhnoucím vánkem, který ji doprovázel, a rozprskla se nad východem ven. Po cestě však stačila zapálit jednoho z šupinatých poskoků Stephana Loky. Šupinatec se válel po zemi, snažil se marně uhasit magické plameny, které ho pomalu stravovaly, a agonicky vřískal.
„Slyšel jsem tu snad svoje méno, nebo je to jen nějaký haló?“ ozval se Staroušův hlas zpoza vyvrácených pancéřovaných dveří. V zápětí vstoupil do místnosti. Okolo starého čaroděje se vlnil vzduch. V každé ruce mu levitovala planoucí koule přelévajícího se ohně. Krok za ním stál Will, v rukou svíral své nože, jejich čepele rudě zářily. Světlo, které z nich tryskalo, se pomalu prodlužovalo. Vedle něj stála Lena, pistole v pohotovosti, prst na spoušti. Stephan na okamžik strnul. Vypadali jako skutečná hrozba. Během chvíle se mu však na sežehnuté tváři objevil znovu mrazivý úsměv.
„Chopte se jich. Otec sice chtěl jen Williama a Elenu, já si však myslím, že užiteční nám budou všichni. Nechejte je na živu.“ Řekl hlasem, který jasně dával najevo, že nezáleží na tom, jak moc budou zraněni, ale jen jestli budou žít.
Harry vypustil obě planoucí koule vstříc blížícím se nepřátelům. Erik však pouze zvednul ruce a stříbřitá hradba obě ohnivé koule pohltila. Holohlavý, potetovaným muž se triumfálně zasmál. Lena vystřílela oba zásobníky do jednoho z vlkodlačích hybridů. Toho to však ani nezpomalilo. Vyskočil a seknul po ní drápy. Willova magií prodloužená čepel nože se mihnula vzduchem v krvavě žhnoucím oblouku a usekla vlkodlačímu experimentu obě paže v loktech. Ten se chvíli nevěřícně díval na pahýly, ze kterých tryskala krev, a poté se s řevem dal na útěk. Neutekl daleko. Stephan ho provrtal zábleskem modrého světla. Na mrtvé tělo padající k zemi se podíval jako na největší odpad. Jeden ze šupinatých hybridů popadl Harryho za ruce ve chvíli, kdy formoval další kouzlo, a pevně ho stisknul. Lena se mu vrhla na pomoc, ale Erik byl rychlejší. Bíle zářící řetěz jí omotal a pevně svázal. Padla k zemi. Škubala sebou, ale osvobodit se nedokázala.
Will si toho všimnul a přiskočil k ní, pokusil se svou magií vloženou do čepelí nožů prolomit magii v řetězech. Dosáhl však jen toho, že mu rukama prolétl elektrický šok, který ho srazil na kolena. V zápětí se mu zamlžilo před očima a padl tváří na zem.

Po silnici vedoucí okolo malé továrny na drobné kovové díly, projíždělo nákladní auto. Na obzoru zářili první paprsky vycházejícího slunce, které řidiči svítili do očí. Okolo projelo několik osobních automobilů, jak lidé jeli ze směny či na směnu. Většina lamp pouličního osvětlení už zhasínala.
Na sedadle vedle řidiče s holou, potetovanou hlavou seděl zrzek.
Z palubní desky vytáhnul mobilní telefon. V menu najel na jedno z čísel, zmáčknul tlačítko videohovor. Po chvíli se na displayi objevila tvář Johna Loky.
„Mám je všechny. Myslím, že se budou dát využít. Některé z nich možná dokážeme přesvědčit, aby se přidali k nám.“ Řekl Stephan, když se Loka senior neměl k řeči.
„Výborně Stephane. Věděl jsem, že mne nezklameš. Předpokládal jsem, že je budeš chtít zajmout všechny, pro to jsem ti také nechal poslat víc přepravních boxů.“ Usmál se John Loka do kamery svého telefonu.
„Já vím, otče. Ty vždy předpokládáš správně.“ Řekl Stephan s mírnou závistí v hlase.
„I ty to jednou budeš umět, už teď jsi nejlepší ze všech svých bratrů.“ Odvětil John klidně.
„Kam je mám odvézt? Nepředpokládám, že bys je chtěl mít doma v Řimě, kde by mohli nakonec způsobit problémy.“ Pokračoval po chvíli ticha, kdy se dmul pýchou, Stephan.
„Pošlu ti souřadnice skrýše, kam je vezmeš. Chci se na ně přijet podívat, hned jak to bude možné. Postarej se o to, vím, že ty mě nezklameš.“ Odpověděl John Loka s úsměvem.
„Nezklamu, otče.“ Řekl Stephan pevně. Hned na to John přerušil hovor. O necelou minutu se ozvalo zabzučení a Stephan v textové zprávě přečetl souřadnice místa, kam mají jet. Ihned zapnul GPS navádění a nastavil ho.
„Eriku, vzbuď mne, až dorazíme na hranice.“ Řekl ještě.
„Jistě, pane.“ Příkývnul Erik aniž by spustil oči ze silnice. Stephan se pohodlně opřel o sedadlo a zavřel oči. Během chvíle usnul.