Kruh - kapitola čtrnáctá

Ještě se zavřenýma očima zívla, otočila se na bok a spokojeně zamlaskala. Tak sladce se už dlouho nevyspala. Nakonec s vypětím veškerých sil pootevřela jedno oko a ospale zamžourala na okolní svět. Stan… ležela v malém stanu, určeného tak akorát pro jednu, nanejvýš dvě osoby. Zmuchlanou deku, kterou až doteď držela v těsném objetí, odsunula stranou a odhrnula si pramen neposedných světlých vlasů z obličeje. Jak se sem asi dostala? Napadlo ji, když po čtyřech tápala k východu ze stanu. Opatrně vykoukla ven a sychravá okolní atmosféra jí málem donutila zalézt zpátky. V trávě nedaleko stanu viděla své rukavice, plášť i boty, které jí scházely. Jen stěží se postavila na nohy, poněkud se jí ještě točila hlava. Pomalu si nazouvala boty, proklínajíce složitost šněrování, oči stále ještě otevřené jen z půlky. Zaznamenala nějaký zvuk, za kterým se prudce otočila, možná až přespříliš prudce.
Uviděla Ravena, jak drží nad hlavou podivnou hůl a blokuje tak čísi čepele, znejistěl a díky tomu obdržel kopanec do hrudi. Zavrávoral. Chtěla mu vyrazit na pomoc, ale zmátlo jí, když se na ní s klidem podíval. Chladné oči se do ní vpíjeli jako kapka vody do vyprahlé půdy. Zájem? Nebo dokonce starost? Srdce jí poskočilo, stále však nechápala.
„Jsi v pořádku…“ vydechl nakonec.
Teď už si všimla, že jeho protivníkem byla mladá žena s hnědými vlasy svázanými do copu a přísně vyhlížejícíma, oříškovýma očima. Mávla zápěstími, až se v nich dýky, které držela, protočily a rychlým pohybem je zastrčila do pouzder, jenž mněla na obou stehnech. Pozvolna se jí vybavovaly věci, které se udály předtím, než se probudila, tedy předtím, než usnula, nebo omdlela? Hnědovláska zamířila k jednomu ze stromů a dál jim nevěnovala pozornost.
„Kdo…“ vyklouzlo elfce ze rtů.
„Gabrielle.“ odpověděl rázně a stroze. To že jí ostatní v poslední době nenechávali nic doříct, jí opravdu začínalo lézt na nervy. Myslí jí proběhla vzpomínka na raněného. Na to, jak se ho ze všech sil snažila vyléčit, na to jak žádala Slitování o sílu, která nakonec přišla.
„Je v pořádku?“
„Ano,“ kývl „právě je s blonďákem na…lovu.“ sarkasticky se pousmál a založil si ruce na hrudi. Amawel se rozhlédla kolem a zajela rukou do vlasů. Kolem bylo několik stromů, na kterých sotva rašilo pár lístků, nebe bylo zlověstně šedé a kolem se vznášel všudypřítomný mlžný opar. Bezesporu děsivá krajinka, pomyslela si.
„Severovýchodně odtud, necelé půl míle je malý potok… pokud se potřebuješ omýt. Právě teď by u něj měl být ten elf.“ Když však viděl, jak bezradně dívka stojí, otráveně zvedl ruku a ukázal jí správný směr.

Loudavým krokem se vydala za potokem, který měl být někde před ní. Myslel si snad, že to potřebuje? Na tom nezáleželo, protože u srdce jí hřála ta jiskra, kterou zahlédla v jeho očích. Malé, nepatrné světélko zájmu o ní, povzdechla si. Jak procházela „lesem“, na některých místech dokonce byla jen holá zem, na níž nerostla žádná tráva. Jinde zase trčely velké trsy z kaluží stojaté vody, kolem kterých vesele poletoval roztodivný hmyz. Po chvilce pomalého šourání uslyšela zvuk zurčící vody. Prošla kolem dalšího z pahýlů, který asi kdysi byl živoucím stromem, když uviděla postavu, sedící na kameni na břehu potůčku širokého skoro pět stop. Musela přimhouřit oči, aby v ní rozpoznala elfa, na kterého jí upozornil Raven. Byl skloněný nad potokem, nepochybně se také přišel opláchnout. Protože i přes vlezlé, sychravé počasí bylo v téhle pustině celkem teplo, tedy alespoň prozatím. Čím déle pozorovala sedícího muže se zježenými, černými vlasy, tím více byla šokována, jeho holé záda pokrývaly hluboké jizvy.
„Klidně pojď blíž, Amawel.“ pronesl klidně elf, až sebou dívka polekaně trhla a navlékl si zašedlou košili.
Na nic nečekala a udělala pár kroků směrem k němu.
„Nejdřív jsem si nebyl jistý, připadalo mi to nemožné, ale už vím, že jsi to ty.“
Zaslechla snad v jeho hlase určité známky… radosti?
„Vyrostla jsi, opravdu. Je z tebe krásná, mladá žena.“ dodal.
Zarazila se, do tváří se jí vlil ruměnec.
„Jak je to dlouho? Sedm…“ koutkem oka viděla jak si elf zamyšleně mne bradu. „Ne! Osm let?“
Matně vzpomínala na dobu před osmi lety, to žila ještě s rodinou v odluce a byla „šťastná“. Už předtím jí byl povědomý, mohl by to snad být…
„Rion?“ zvědavě si ho měřila pohledem.
„Trefa.“ Usmál se na ní, přesto jeho oči vypadaly tak nějak… smutně. Když si ho tak prohlížela, vlastně musela uznat, že on se oproti ní asi vůbec nezměnil. Vypadal pořád tak, jak si ho pamatovala. I když možná to bylo tím, že její vzpomínky z té doby byly poněkud zamlžené.
„No tak, posaď se,“ poplácal dlaní na kámen vedle sebe „nenech se prosit.“
Posadila se a zkřížila nohy stejně, jako její společník. V tu chvíli se ho chtěla zeptat snad na sto otázek, nevěděla, kterou položit jako první.
„Nikdy by mě nenapadlo, že tu malou „berušku“ znovu uvidím.“ Ulehčil jí to a srdečně se zasmál. Popravdě teď myslela na to samé. Přesto, že je vůbec neznala a mluvila s nimi nanejvýše pár okamžiků, vytvořila si tehdy k těm dvou elfům silnou vazbu. Za každého nudného večera ve věži si představovala, jaké by to asi bylo, kdyby patřila do jejich skupiny. Cestovat po světě, plnit dobrodružné úkoly, sbírat příběhy a vyprávět legendy za chladných zimních večerů u hospodského ohně. Už věděla, jakou otázku položit jako první.
„Jak se má Melissa?“ Jejich jména měla Amawel vypálená v paměti po celou tu dlouhou dobu. I když si detailně nepamatovala jejich tváře, jména přetrvaly. Melissa a Rion.
Elf svěsil hlavu, snad se možná i trochu zamračil a ztěžka polkl.


Sálem se linula okouzlující melodie dvou hudebních nástrojů. U kruhových stolů sedělo mnoho šlechticů a urozených dam oděných v těch nejluxusnějších šatech s pompézními klobouky. Snad každá z nich třímala v rukou papírový vějířek, kterým neustále mávaly kolem. Připadalo mu to až komické, ale v letošní sezóně by urozená žena bez vějíře znamenala neuvěřitelné, společenské faux pas.
Znovu změnil pořadí svých prstů a pomalu vydechl. Jeho flétna tak vydala další libozvučný tón. Dívka sedící jen několik kroků od něj, ladně pohladila struny harfy a nechala ji tak vykouzlit zvonivou melodii. Jejich písně se naprosto doplňovaly a lahodily tak uchu každému z přítomných šlechticů.
Prostornému sálu kromě drahých tapet a maleb těch nejvěhlasnějších Orlaisiánských umělců vévodil překrásný, křišťálový lustr se čtyřmi svícemi, jejichž odrážející se světlo osvětlilo dokonale celou místnost. Služebníci, přitisknutí u stěn místnosti, kteří všichni byli ochotni se doslova přetrhnout, jen za jediné, laskavé slovíčko od svých pánů, celou tu nádheru jen tiše z povzdálí sledovali. Někteří dokonce s otevřenou pusou.
Jejich cíl, obtloustlý muž s parukou, která naprosto bila do očí a tváří rudou jako rajče seděl nedaleko pódia, na kterém právě vystupovali. Hrabě De Nourri. Po jeho levé i pravé straně seděly dvě dívky ve velmi odvážných šatech a pořád se něčemu chichotaly, přičemž neustále tlouštíkovi něco našeptávaly, což u něj vyvolávalo záchvaty smíchu a jeho obličej tak nabýval ještě červenějších odstínů. Všichni přítomní věděli, že jsou to jen obyčejné prostitutky, dokonce se proslýchalo, že jim chce zakoupit šlechtický titul.
„Sakra!“ zaklel v duchu, tenhle tón mu nějak uklouzl, ale zdá se, že si toho nikdo nevšiml, jen Melissa se na něj káravě zadívala, v zápětí jí ale opět na tváři zahrál úsměv. Další věc, která ho rozptýlila místo toho, aby se soustředil na flétnu. Její purpurové oči nad ním měly zvláštní moc, udělal by pro ně cokoliv, stejně jako ony pro něj, jak zjistil nedávno. Nemohl se dočkat, až tahle otravná mise bude za nimi a opět jí sevře v náručí.
I ona to věděla… De Nourri dnes zemře.

Klečel, hlavu svěšenou, tvář od krve, ruce rozpřažené. Drahou, zlatou nití prošívanou košili měl roztrhanou, viselo na něm jen několik posledních cárů. Uslyšel švihnutí, přišla další rána. Zaťal zuby, z úst mu i přesto uniklo bolestné hlesnutí.
„Tak vy jste se mě snažili zabít, ano?“ pobaveně zakuckal tlusťoch sedící na zdobené židli. Ta byla jediným přepychovým kusem nábytku v jinak holé, sklepní cele, kterou osvětlovalo osamocené světélko pochodně. Jeho konkubíny stály poslušně vedle něj, na tváři zlověstný úsměv. Mučitel mu uštědřil další šlehnutí bičem. Elfka se spoutanýma rukama u protější zdi sebou vzpurně zazmítala. Na což jí jedna z prostitutek uštědřila pořádný políček.
„Ale… aby jste věděli, že jsem hodný nosit jméno De Nourri…“ zachichotal se pupkáč a promnul si vypelichanou bradku. „Nechám jednoho z vás žít!“
Nad jeho štědrostí ta druhá ze dvou padlých žen obdivně zatleskala.
„Třeba ty, děvenko… dostaneš pohár, který si mi sama donesla. Když ho vypiješ, pustím tvého nadaného flétnistu. Ale!“ dramaticky zvedl ukazováček, jako kdyby se teď blížila pointa. „Když ho nevypiješ, pustím tebe, avšak budeš se muset dívat na to, jak ho tady Francois zbičuje k smrti!“
„Bravo!“ zatleskaly obě jeho společnice a pochvalně ho poplácaly po ramenou, div se nerozplynuly.
Ta, která uštědřila dívce pohlavek, přijala od hraběte zlatý pohár s rudou tekutinou a přiložila jej elfce k ústům, nijak na ní však netlačila.
S posledními zbytky odvahy a síly, které v sobě našel, zdvihl hlavu. To snad ne! Ona se to chystá udělat! Viděl to v jejích vzpurných očích. Zavrtěl hlavou. Její rty se pohnuly, jen mu prostě chtěla říct, že ho miluje… odezírání ze rtů bylo jedna z jeho základních dovedností.
„Ne!“ vykřikl tyto dvě prostá písmena, když Melissa obejmula rty okraj sklenice. Prostitutka na nic nečekala a naklonila sklenici s červeným vínem, do kterého předtím sama elfka zamíchala prudký jed. Pár stroužků vína steklo dívce po bledé tváři, jak nestačila polykat. Jed působil neuvěřitelně rychle, dívka zakašlala, prázdný pohár s cinkotem zazvonil o podlahu cely. Házel sebou ve snaze se osvobodit a holýma rukama uškrtit jejich věznitele, přičemž neustále, zoufale křičel. Odměnou mu však byly další dvě rány bičem. Svalil by se na podlahu, avšak v tom mu bránily pouta. Po tváři mu skanulo několik slz, které se smísily s krví. Bezmocně zůstal viset ve vzduchu, jeho kolena odíraly chladnou dlažbu.
„Jak dojemné!“ groteskně zamáčknul hrabě tlustým prstem slzičku a jen stěží se za pomocí konkubín zvedl ze židle.
„Buď tak hodný, Francoa a věnuj tady panu umělci ještě pár ran a pak ho nech hodit před bránu sídla.“ Vzkázal Nourri holohlavému muži, který třímal bič. „A hlavně dej všem služebným vědět, že kdo by mu snad chtěl pomoci, bude potrestán smrtí, oui?“

Proč jsi to jen udělala? Sakra proč?
Ležel na rozbahněné cestě, záda ho pálily, jako kdyby snad samy hořely, i přesto že na něj pozvolna dopadaly dešťové kapky. Ztěžka vydechl a popotáhl, už neměl ani dost slz. Díky bahnu se mu do ran dřív nebo později určitě dostane infekce, jeho smrt byla už téměř jistá. Cítil, jak jsou k nedaleké mřížové bráně sídla toho bastarda přitisknutí sluhové a sledují ho. Nikdo z nich mu nepomůže, na to jsou příliš vyděšení. Nedivil se a proto od nich ani pomoc nečekal, vlastně ani žádnou nechtěl. Věděl, že zemře a chtěl, aby to bylo rychlé.
Náhle uslyšel kroky, těžké kroky, takové, které zanechávají plátové boty. Tak se zdá, že ho stejně nikdy nechtěl nechat žít. Aspoň to teď skončí nečí čepel a ne infekce, aspoň mu dopřeje důstojný konec. Ucítil na zátylku čísi dech.
„Neboj, už je to dobré, pomůžu ti. Uzdravíš se a všechno bude dobré, dneska ještě není tvůj den.“
Usoudil, že hlas patří muži kolem čtyřicátého roku věku, neměl ale dost síly na to, aby pohnul hlavou a přesvědčil se o tom. Ten někdo ho chytil pod paží, a dal si jeho ruku kolem ramen. Pomalu ho zvedl, až bolestí zasténal.
„Jen tak mimochodem, já jsem Arthur De Clair.“

„A tak mě zachránil…“ dodal Rion.
Amawel seděla jako opařená a s velkým údivem ho sledovala. Poznal tolik bolesti, musel se dívat, jak jeho milovaná osoba umírá. Pocítila nutkání ho obejmout, ale nevěděla, jestli si to může dovolit.
„Já…“ vykoktala dívka.
„Vděčím mu za mnohé, je jako můj…“ zamyšleně se zadíval na hladinu potůčku „lidský otec.“ Pobaveně se nakonec zasmál elf. „Hodně jsem toho s ním a s Gabrielle prožil, proto ti chci poděkovat.“ stále se na ní usmíval.
„No… a jak ses měla za těch osm let ty?“
Dívka jen tak seděla a prostě nevěděla co říct…