Kronika Keronie 30. kapitola

Blížila se doba večeře, ale Veronika stále nenalezla Mága Artura. Pomalu ale jistě začínala v nitru skály bloudit hlouběji a hlouběji, až jí jedinými společníky byly rozsvícené louče rozmístěné na hladkých stěnách v čím dál větším rozestupu od sebe.
Už nějakou dobu nepotkala nikoho ze sloužících ani žádného bratra. Začínala být jí také čím dál větší zima a dech se jí srážel v malých ledových obláčcích před obličejem. Muselo se ochladit o několik stupňů. Po rovných stěnách stékaly sem tam malé pramínky a ze zakulaceného stropu na ni dopadaly kapky vody. Ticho, kromě jejích kroků a hořících loučí, narušoval pouze zvuk padajících kapek na zem.
Připadala si jako v jeskyni. Třela si zimomřivě paže a uvažovala o tom, že se otočí a vrátí zpátky. Pochybovala, že na konci klesajícího tunelu Mága najde.
Byla rozhodnutá se otočit, ale výbuch a následný kouř, který se vyvalil chodbou, jí v tom zabránil.
Padla na podlahu, aby byla co nejblíže k zemi a snažila se šedým kouřem, který smrděl po zkažených vejcích, něco zahlédnout. Po chvilce kouř trochu prořídl. Zvedla se na nohy, ale stále skrčená k zemi se vydala na konec chodby.
Už z dálky slyšela hlas, který mluvil v jazyku, který neznala, ale nebylo pochyb o tom, že to bylo klení. Něco na tom hlasu jí bylo povědomé. Připlížila se ke konci tunelu, který končil u nevelkých, ale zato mohutných dřevných dveří, které byly pobity železnými pásy a hřebíky. Byly nyní otevřené dokořán a stále se z nich linul šedivý kouř, ale postupně slábl, až bylo možné nahlédnout do místnosti a něco v ní uvidět.
Na to, že se nacházela hluboko pod zemí v nitru skály – soudila podle nízké teploty a klesající přístupové chodby – byla tato místnost docela prostorná. Měla kruhový půdorys a několik metrů vysoký strop, na kterém byl přichycen velký kovaný několikaramenný svícen s mnoha svícemi. Všimla si provazu, který vedl od svícnu ke stěně, kde byl přivázán ke skobě, která jistila, že svícen nikomu nespadne na hlavu.
Po obvodu místnosti stála řada skříní a vitrín, spolu s velkou knihovnou. Na policích mohla rozeznat nestejné skleněné nádoby naplněné různě barevnými tekutinami a dalšími substancemi. Mezi obzvlášť starožitnou a mohutnou truhlicí a překvapivě už od pohledu pohodlně vypadajícím křeslem trůnil krb z nahrubo otesaných kamenů a vesele v něm plápolaly ohnivé jazyky a stravovaly dřevo, které svou vůní pomalu začínalo přebíjet puch zkažených vajec - vonělo po mechu, vřesu a ranním dešti.
Nemusela se už ani dívat na muže stojícího ve středu místnosti nad děravým stolem, na němž z prasklého železného kotlíku vytékala ona nevábná hmota.
Bylo jí jasné, že jedině místnost mající krb i hluboko pod zemí a oheň vonící jako les čerstvě po dešti, mohla patřit pouze Mágovi. A podle hlasu, který už nevykřikoval hněvivá slova, ale tiše si něco pod mírně ohořelým vousem mumlal, poznala Vrchního mága Artura.
Úlevně si vydechla. Rozhodně nečekala, že ho dneska najde, natož ve sklepení a jen díky výbuchu, který ji přinutil se jít podívat, co bylo jeho příčinou.
Když si Mága prohlédla pořádně, musela v sobě potlačit chuť se zasmát. Z vousu se mu stále trochu kouřilo, v rukávech a na přední straně oranžového hábitu měl pár vypálených děr a šmouhy na vrásčitém obličeji vytvářely masku, že by si ho leckdo splet s kominíkem.
Musela se asi zachichotat nahlas, neboť se muž prudce otočil jejím směrem a pozvedl pravou ruku, stejně jakoby chtěl začít čarovat. Jen co si uvědomil, na koho se díval, jeho zachmuřená tvář se vyhladila a na jeho rtech se usadil překvapený ale o to vřelejší úsměv.
Veronika neměla čas se vylekat jeho prudkou reakcí, neboť k ní přispěchal a zvedl ji na nohy, protože stále dřepěla v otevřených dveřích.
„To je mi ale milé překvapení, milosti,“ řekl a dvorně se jí uklonil. Musela potlačit další nával smíchu, který se jí dral z hrdla. Vypadal s ohořelým vousem, děravým hábitem a umouněnou tváří legračně.
„Nestalo se ti nic?“ musela se ho zeptat, přestože vypadal zcela zdravě.
„Vše je v nejlepším pořádku, má paní. Co tě za mnou přivádí?“ odváděl ji ke křeslu, které bylo na dotek opravdu tak pohodlné, jak se zprvu zdálo a vykouzlil jí číši naplněnou vínem.
Nechala si pro sebe raději myšlenku, že v pořádku asi něco nebylo, když mu kotlík vybuchl do obličeje a řekla: „Popravdě řečeno jsem tě několik hodin na Melhoce hledala, až jsem zabloudila do téhle chodby a chtěla se otočit, ale díky výbuchu, jsem tě opravdu našla.“
Usmál se a usedl naproti ní na stoličku, kterou si sám vyčaroval přímo ze vzduchu.
„To bych měl být tomu výbuchu vděčen, že tě přivedl až sem,“ potěšeně na ni mrkl a dalšími dvěma mávnutími pravačkou uklidil nejen nepořádek v místnosti, ale i svou vizáž.
Seděla opřená v křesle, usrkovala ze své číše sladké víno a toužila umět to co on.
„Co bylo v tom kotlíku?“ neměla odvahu se ho tázat na to, kvůli čemu za ním přišla. Chtěla si s ním nejdříve nezávazně popovídat, až pak mu sdělit to, co objevila v knihovně a to, co už stihla přeložit.
„To byl takový můj jeden experiment, který zdá se nevyšel podle mých předpokladů,“ poškrábal se zahanbeně na bradě. „Budu si muset zapamatovat, že kombinace očí netopýra modrého, žabích střívek, ovčího trusu a rozmarýnu je extrémně výbušná a nestabilní,“ pokrčil lhostejně rameny, jakoby ho předešlý neúspěch netrápil a zahleděl se jí do očí. Měla pocit, že on věděl, že ona jen kroužila kolem horké kaše a neměla se k tomu, aby mu sdělila, proč ho vlastně hledala.
„Musíš být hladová, má paní,“ přešel její mlčení a hodlal počkat, až mu bude chtít sama říct důvod své návštěvy, „povečeříš se mnou?“ otázal se jí a ona s radostí svolila.
Opět párkrát zamával rukou a velký stůl, u něhož předtím experimentoval, byl prostřený a plný jídla. Veronika nechápavě kroutila hlavou nad tím, jak bylo možné, že se vše objevilo po pár mávnutí rukou, ale uvědomovala si, že sem nepřišla proto, aby s Mágem debatovala o magii a způsobech jejího používání, ale o spisech.
Usadili se každý na opačné straně stolu a pustili se do jídla. Naložila si na talíř pár kousků pečiva, jemně kořenného masa a jakýsi zeleninový salát. Jedli zpočátku v tichu.
Veronika si prohlížela místnost, která už byla bez kouře a zápachu a dveře byly opět zavřené. Na zdech zde vysely bohatě vyšívané tapisérie. Právě se na jednu dívala. Byla tam znázorněna mladá dívka sedící na bílém pegasovi, jehož křídla byla roztažená a on je oba nesl nad zeleným lesem vzhůru k modrým oblakům. Na druhé se nacházelo stádo kentaurů, jež běželo přes vřesoviště a jejich vlasy a ocasní žíně divoce vlály ve větru. Poslední tapisérie, kterou měla přímo před sebou, měla vetkaný obrázek sličné hnědovlasé dívky, která jela v temném lese na jednorožci. Ostatní gobelíny byly sice velmi pěkné, ale tento měl v sobě něco, co ji uchvátilo na první pohled.
Přestala jíst a jen koukala na tu tapisérii. Ta dívka jí byla něčím povědomá. Její oči nesměřovaly na dění v obrazu, ale na diváka a barva jejích duhovek šla rozeznat i na dálku několika metrů - byly tmavé, skoro temné.
Vzpomněla si, kde už takový pohled viděla. Richardovy oči vypadaly podobně, ne-li stejně.
Soustředila se na celou kompozici a všimla si, že kolem dívky i jednorožce se rozprostírala jemná nazlátlá záře, která jakoby vycházela přímo z nich samých. Temný les oné dívce vůbec nevadil, na její tváři nebyla vidět ani špetka strachu, spíše naopak. Její rty se jemně usmívaly. Byla to kouzelná tvář.
„Je nádherná, že?“ přerušil její myšlenkové pochody Mág.
„Ano, je překrásná. Má v sobě něco, kvůli čemu od ní neumím odtrhnout oči,“ zašeptala a dál hleděla oné dívce do očí. Připadalo jí, že se dívá do dvou hlubokých tunelů. Stejné pocity v ní mnohdy vyvolával i Richard. Vzpomínka na něho ji vrátila do přítomnosti úplně.
Všimla si, že ji Mág Artur zamyšleně pozoroval a nezabránila tomu, aby se nezačervenala. Sklopila oči ke svému talíři a pokračovala v teď už chladné večeři.
„Má nějaké jméno?“ nevydržela mlčet, stále musela myslet na neznámou krásku.
„Jmenovala se Adria, má paní. Podle pověsti, to měla být právě ona, kdo byl první Ochránce.“
„Opravdu?“ zeptala se ho udiveně. „Kdy se to tak mělo stát?“
„Bylo to v začátcích Gudrunova panování, tady přibližně před pěti sty lety.“
„Za tu dobu co jsem zde a přehrabuji se ve vaší knihovně, jsem jedno pochopila Mágu. Vše máte velmi dobře zdokumentováno, tedy většinou. Jak si teda nemůžete být jisti tím, zda byla první či nikoliv?“ divila se, protože události po převzetí moci Gudrunem byly opravdu dobře popsány samotnými účastníky a jejich spisy se nacházely v knihovně.
„Máš pravdu, ale v tomto případě prameny neexistují. Pokaždé, když přichází doba pro výběr nového Ochránce, putují Mágové po Keronii a hledají nadané děti. Dochází k tomu jednou za generaci,“ odmlčel se, aby se napil vína. Veronika mu v tichu naslouchala a neuměla uvěřit svému štěstí, že byl někdo ochotný se podělit o své vědomosti.
„Adria byla něco jiného. Žila v době, kdy Gudrun převzal do svých rukou veškerou moc nad Keronií. Bratrstvo pravdy ještě prakticky neexistovalo a ona věštba o tvém příchodu sice vyřčena byla a to v okruhu Mágů dříve pracujících pro krále Isidora, ale naděje, že se právoplatný dědic ukáže za pár let, byla v nedohlednu. Postupem času, jak si Gudrun upevňoval svou moc a nechával zabíjet a popravovat své oponenty, podařilo se mu zlikvidovat téměř všechny Mágy, kteří měli o věštbě nějaké tušení. Tak se o ní také Gudrun dověděl, neboť před smrtí je mnohdy i velmi dlouho týral, aby vyzvěděl jejich veškerá tajemství,“ opět se odmlčel, aby se napil vína a Veronika napětím skoro nedýchala.
„Ovšem jeden Mág měl dceru, která zdědila něco málo z jeho magické moci a věděla, o co její otec usiloval. Byla jí známá i věštba a dospěla k názoru, že tento dědic bude potřebovat někoho, kdo ho ochrání, někoho kdo ho povede a hlavně někoho, kdo ho přivede zpátky do Keronie. Tou dívkou byla Adria. Poté se svým otcem a s dalšími Mágy, kteří přežili a skrývali se před vládcem, odešli na toto místo a začali budovat Melhoku. Adria se učila bojovat s mečem, lukem a dalšími zbraněmi a připravovala se na své poslání, i když tušila, že to nebude ona, kdo dědice přivede. Díky své lásce k zvířatům, byla schopna přivolat k sobě každé zvíře a oni ji beze strachu následovali. Tak vznikl i tento gobelín. Bohužel zde žila jen několik málo let. Traduje se, že své poslání předala svému nejbližšímu příteli Coranovi a ten je v pramenech také uváděn jako první Ochránce.“
Jen co domluvil, pustil se znovu do vystydlé večeře a nechal Veroniku přemýšlet nad vším, co jí právě řekl.
Ani na okamžik nepochybovala o tom, že příběh o Adrii byl pravdivý. Vůbec se nedivila tomu, že tuto „legendu“ považovali ostatní bratři za pověst a za prvního Ochránce měli toho Corana. S jejich přístupem k ženskému rodu se spíš podivovala nad tím, že se dochovaly zvěsti o této legendě. Znovu se podívala na gobelín s Adrií a jednorožcem a poprvé si všimla, že její jemný úsměv nebyl zdaleka tak radostný, jak se jí předtím zdálo.
,Další věc, kterou nemohu změnit,‘ povzdychla si v duchu.
Podívala se na její nedojedený talíř a odsunula ho stranou. Chuť na jídlo ji přešla. Držela v ruce pohár s vínem a pohodlně se v křesle opřela a pozorovala Mága, jak si pochutnával na jejich večeři.
,Aspoň někomu chutná,‘ zasmála se své myšlence v duchu.
Netušila, proč se cítila v Mágově přítomnosti tak uvolněně. Jistě to mohla svádět na vypité víno a na napůl plný žaludek, snad i na ospalost, ale tušila, že v tom bylo něco jiného. Už jejich první setkání bylo zvláštní. Zpětně si uvědomila, že Malcolm v ní od počátku vyvolával pocit strachu, kdežto Vrchní mág překvapivě ne, ani když začal předvádět magii v oné místnosti, kde ji prvně zavedli a ukazovali její rodokmen. Ani poté, co tak nechtěně provedla své první kouzlo, z něho necítila faleš, zlost či přetvářku, jako pokaždé, když se setkala s Malcolmem. Vlastně se ji snažil uklidnit a vše vysvětlit. Ani dnes jí nepřipadal zlý, povyšující se nebo neupřímný. Měla pocit, že mu mohla věřit. Což bylo zde na Melhoce v jejím případě velmi vzácný vjem. Byli jen dva lidé, kterým zde plně věřila – Richardovi a panu Neznámému. Což bylo dost s podivem, protože se oba chovali velmi zvláštně, ale v jejich přítomnosti se většinou necítila v ohrožení. U Sebastiana ji zaráželo jeho chování, bylo na něm něco, co jí bránilo mu plně důvěřovat. Proto pro ni bylo překvapením, že další člověk, který v ní vyvolával pocit bezpečí, byl právě Vrchní mág Artur.
Z myšlenek ji probralo cinknutí číše, kterou Mág odložil na stůl. Pohodlně se uvelebil ve svém křesle, které bylo proměněno z oné stoličky, na které předtím seděl u krbu, lokty si opřel o opěradla a spojil k sobě konečky prstů a dotýkal se jimi zadumaně brady. Pohlédl jí do očí a ona v jeho zelených duhovkách viděla jen starost o její dobro. Připomínal jí jejího dědečka Jana z matčiny strany. Sotva si ho sice pamatovala, ale Mág Artur jí ho v něčem připomínal. Možná za to mohly jen stejně zelené oči a bílé vlasy.
Na rtech se jí objevil malý úsměv a jakoby Mág věděl, na co myslela, jí úsměv oplatil.
„Děkuji ti,“ ani pořádně nevěděla, proč mu to řekla, jen měla potřebu to vyslovit. Jeho úsměv se stal ještě širším, až se jeho stará tvář zkrabatila a světlo svíček na ni vytvářelo tmavé prohlubně.
Zavrtěla se, protože nevěděla, jak přesně měla začít a uvědomovala si, že to co teď prozradí Mágovi, by měla nejprve říci Malcolmovi, ale tomu vůbec nedůvěřovala.
„Asi víš, Mágu Arture-,“ ten ji však přerušil, než stihla cokoliv dalšího říci.
„Byl bych velmi rád, kdybys mi říkala Arture, má paní,“ řekl a povzbudivě na ni mrkl.
„Dobře Arture,“ mírně zaváhala, „když si to přeješ,“ pokrčila rameny. „Zmínil se ti Malcolm o tom, že překládám ony spisy, které byly psané vám neznámým jazykem?“ ptala se ho a po jeho kladném pokývání hlavou pokračovala.
„Jsou to tři svazky, ve kterých se pojednává o léčivých bylinách, magii a v posledním o pověstech. Právě jsem ten poslední celý přeložila a narazila jsem na jméno Morcant Veles. Doufala jsem, že bys mi o něm mohl něco říci,“ s očekáváním na něho pohlédla.
Ten si zamyšleně přejel dlaní po celé délce svého vousu, poškrábal se na nose a přemýšlením se jeho vrásky na čele ještě prohloubily.
„Říkáš Morcant Veles, má paní? Jsi si tím jménem opravdu jistá?“ ptal se jí divně nervózním hlasem a své oči nespouštěl z těch jejích.
„Ano, Arture,“ polkla knedlík, který se jí usadil v krku, „jsem si tím jistá. Proč?“ bylo jí jasné, že odpověď se jí líbit nebude.
„Morcant Veles, má paní, byl jeden z nejhorších, nejproradnějších a nejchamtivějších Mágů, kteří žili zde na Melhoce. Pro svou pyšnou a nadřazenou povahu také nakonec ztratil život. Byl to zmetek, má paní, jestli to tak mohu říci. Zabýval se starými spisy a legendami. Ale hlavně to byl zrádce. Za tučnou odměnu chtěl prozradit místo, kde se shromáždili přeživší mágové. Naštěstí byl jeho úmysl zavčasu odhalen a byl náležitě potrestán,“ dokončil své chmurné vyprávění a zavdal si několik hltů vína.
Veronika na něj pár okamžiků konsternovaně hleděla a nemohla uvěřit tomu, co právě vyslechla. Podle onoho spisu nabyla dojmu, že Morcant Veles nebyl žádný zrádce, spíš naopak. Díky těm legendám našla pár vodítek, které by jí snad mohly nakonec pomoci k nalezení skříňky. Nemohla tomu uvěřit.
„Opravdu Arture? Stalo se to tak skutečně?“ nemohla se přenést přes to, že by byl Morcant Veles zrádce.
„Jistěže, má paní. Je to zaznamenáno v několika spisech. Byl to zrádce a jen díky prozíravosti jednoho z Mágů ho stihli zadržet, než mohl vše říci Gudrunovi.“
Viděla na Arturovi, že tomu sám věřil, ale ona nemohla. Ne potom, co četla ve Zvěstech a zkazkách z doby dávno minulé.
„Proč tě zaujalo zrovna jeho jméno, má paní?“ zajímal se.
„Je to právě on, kdo napsal ten poslední svazek - Zvěsti a zkazky z doby dávno minulé, podepsal se jako Mág a kronikář na Melhoce a připojil i dataci - třicátý rok panování Gudruna Uchvatitele.“
„Zajímavé, velmi zajímavé, má paní,“ zašeptal a zamyšleně si uhladil vous. „Pomohou ti ony legendy k tomu, abys nalezla to, co hledáš?“ upřeně se jí opět zadíval do očí a Veroniku napadlo, že se vůbec neptal na schránku, kterou měla najít a že její odpověď byla pro něj nanejvýš důležitá.
Neodpověděla hned. Pohledem zabloudila na gobelín s Adrií a po chvilce přemýšlení věděla, co říct.
„Je podivné, že ony spisy byly napsány jazykem, kterému bude podle všeho rozumět jen ten, kdo bude pravým dědicem trůnu. Je neobvyklé, že se vůbec dochovaly a co je nejzvláštnější, že je napsal člověk, o kterém si všichni mysleli, že byl zrádce. A přitom jen díky němu, mám pár vodítek kde hledat onu schránku. Zda hledám kromě ní i něco jiného ukáže jen čas.“
Arturova tvář se roztáhla vřelým úsměvem a hlavou se jí mírně poklonil.
„Tvé poznatky jsou správné. Morcant Veles jak se zdá tedy nebyl nejproradnější ničema, jak jsme si mysleli. Minulost si s námi někdy krutě zahrává. Bylo by velmi uspokojivé zjistit, jak to doopravdy bylo.“
Veronika kývla hlavou na souhlas, neboť byla taktéž zvědavá.
„Co mi vrtá hlavou asi nejvíc je to, jak mohl znát runy? Jak se o nich dověděl? A hlavně, jak věděl, že je budu znát jen já? Kdyby si ony spisy otevřel někdo jiný, byly by to pro něj jen znaky v podobě různě dlouhých čárek všelijak pospojovaných,“ jen co to dořekla, uvědomila si jednu důležitou věc - runy přece pocházely z jejího světa.
„Měl přenášedlo a rozhodně věděl o věštbě! Musel vědět, odkud přijdu, a proto zvolil na psaní runy. Je to prakticky šifra! Mohl si to přečíst jen ten, kdo byl pravý dědic a kdo pocházel z mého světa,“ mluvila opřekot Veronika a snažila si pospojovat v mysli i další věci.
„Věštbu určitě znal, má paní,“ promluvil trochu rozechvělým hlasem Mág, „patřil k těm, kteří se před Gudrunem uchýlili na Melhoku. Právě proto byla jeho zrada o to překvapenější a bolestivější. To, že použil přenášedlo, by vysvětlilo onu znalost run.“
„Ale kde k němu přišel? Richard mi říkal, že jsou velmi vzácná.“
„Musel si nějaké opatřit ještě za vlády Isidora, protože pak byla skoro všechna zničena Gudrunem.“
„Ujasněme si to. Morcant Veles byl Mág a kronikář na Melhoce, za vlády Isidora si opatřil přenášedlo, v době vlády Gudruna sesbíral různé pověsti a zkazky, sepsal je a přeložil do run. Ty získal návštěvou mého světa pomocí přenášedla, svazky šifrované runami poté ukryl zde na Melhoce, která prakticky ještě neexistovala v tom rozsahu jako dnes, pak někteří bratři pojali podezření, že je Gudrunův zvěd a zabili ho?“
„Mýlíš se jen v tom posledním, má paní. Proběhl soud a byl shledán vinným, že se spolčil s Gudrunem. On sám to nepopíral, proto ani nikoho nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak.“
„Nepopíral? On nás opravdu zradil?“ divila se Veronika.
„Jako hlavní důkaz proti němu sloužilo jeho přiznání spolu se svědectvím jednoho našeho bratra, který byl zvědem na Gudrunově dvoře. Onen svědek tvrdil, že viděl Morcanta a Gudruna spolu několikrát důvěrně hovořit. A to, že Morcant své provinění nepopíral, mu zajistilo, že ho shledali vinným a odsoudili k smrti.“
„On to nepopřel? Ale pak nechápu, proč se zabýval těmi pověstmi, proč to pak překládal,“ kroutila nechápavě hlavou.
„To se už, má paní, nedovíme. Kdo ví, co ho vedlo ke zradě?“ nechal svou otázku vyznít do prázdna a několikrát si loknul ze své číše.
Veronika si pohrávala se svým napůl vypitým pohárem a přemýšlela. Přehrávala si v hlavě několik možných scénářů, ale nic jí nedávalo moc velký smysl. ,Ledaže by to celé byla jedna velká kamufláž. No jistě, jak jinak se měl dostat k oněm starým legendám a pověstem? Vše muselo být uskladněno na nějakém místě, a které místo je pro to nejvhodnější? Hlavní město a sídlo vládce.‘
Poposedla si v křesle, očima sledovala své prsty hrající si s číší, ale myšlenkami byla na míle daleko.
,Byl to Mág krále Isidora. Musel být sečtělý, aby poté mohl pracovat jako kronikář a knihovník na Melhoce. Věděl o věštbě, která byla vyřčena po Isidorově smrti. Byl členem úzké skupiny lidí, kteří se ukryli zde na Melhoce. Musel znát i Adrii a Corana. Proč je ale zradil? Proč? Nebo to celé bylo součástí nějakého jí zatím neznámého plánu? Musel vědět, co se mu stane, když v něm odhalí zrádce. Proč riskoval své postavení zde, na místě, kde se mohl pohodlně skrýt před zraky Gudruna? Proč?‘
Napadaly ji jen samé otázky, ale odpovědi na ně nepřicházely. Začínala být opět zoufalá. Doufala, že se některých svých otázek po rozhovoru s Mágem Arturem zbaví. Ale stal se pravý opak. Měla opět více otázek než odpovědí.