Kronika Keronie 31. kapitola

Veronika seděla uprostřed postele opírajíc se o její čelo. Až po bradu byla zachumlaná v teplé přikrývce a pod polštářem měla připravenou dýku. Nevěděla jistě, zda se onen pan Neznámý opět ukáže, ale chtěla být na jeho příchod připravená. Byla pevně rozhodnutá dnes v noci nezamhouřit oči, aspoň na pár hodin.
Oheň v krbu pomalu dohoříval a pokoj se nořil do čím dál větší tmy. Okny proudilo jen nepatrné měsíční světlo, neboť obloha byla plna tmavých mraků a ty měsíc co chvíli zakryly.
Jak tak v šeru čekala, přemýšlela nad Arturem. Ten ji po rozpravě doprovodil zpět ke dveřím pokoje, neboť předpokládal, že sama by zpátky asi netrefila. Navíc si uvědomoval, co vše jí mohlo samotnou ve skalním bludišti potkat. Ona se mu sice ani slůvkem nezmínila o Marcusovi, ale musel vědět, jak to na Melhoce chodilo. Byla ráda za jeho doprovod. Při loučení ji nabádal, aby se sama po Melhoce opravdu nepohybovala a pokud ho bude chtít znovu vidět, ať mu dá vzkázat a on za ní přijde anebo ať ji doprovází její komorná. Začínala mít Mága Artura ráda. V jeho společnosti se cítila uvolněně, v bezpečí a navíc měla pocit, že mu může důvěřovat. Opravdu jí připomínal dědu Jana.
Povzdechla si a pohodlněji se opřela o polštáře. Sice dneska s mečem necvičila, ale začínala být unavená. Víčka se jí v čím dál kratším intervalu přivíraly a otevřít je bylo pak těžší a těžší. Hlava jí několikrát spadla na polštář a ona se pokaždé trhnutím probudila. Mohutně zívla.
Oheň dohořel úplně, v pokoji se rozhostila tma a z postele bylo slyšet pravidelné oddechování mladé ženy. Přemohl ji spánek. Z hromady polštářů, o které byla opřená, se sesunula na matraci. Ležela na levém boku a pravou ruku měla přehozenou přes přikrývku.
Jen několik málo minut poté, co Veronika usnula, se gobelín, zakrývající tajnou chodbu, pohnul a zpoza něho vstoupil do pokoje pan Neznámý. Nějakou dobu stál na místě a tiše vyčkával, zda se jeho paní probudí či nikoliv. Poté přešel k posteli a pozoroval ji, jak uvolněně ležela zamotaná v přikrývce. Její bledá pleť v šeru pokoje přímo zářila. Měla na sobě tmavomodrou noční košili s krátkými rukávky, proto nemohl přehlédnout tmavá místa na ramenech a levém zápěstí.
Při pohledu na modřiny se mu opět začala vařit krev v žilách a toužil držet Marcuse pod krkem a vymačkat z něj všechen vzduch. Mohl ale dávat vinu jen sám sobě. Byl naivní, když se domníval, že se bude řídit jeho radami. Copak se nic nenaučil jejím pozorováním? Ona málokdy udělala něco, co jí přikázal někdo jiný. Měl předpokládat, že ho neposlechne a stejně se do knihovny vydá sama ještě v tu noc. Měla štěstí, že veden svým vnitřním hlasem se sám vydal do knihovny, co kdyby se tam ona objevila také.
Přisedl si na okraj postele.
Jeho úkolem bylo hlídat ji v noci. Ale začal pociťovat, že tento jednoduchý úkol bude mít pro něj tragické důsledky. Už když ji poprvé spatřil v hodovní síni a poté několikrát ve stájích, se jeho těžce nabyté sebeovládání začínalo rozpadat na malinké kousíčky.
Tvrdě pracoval a dřel na tom, aby mohl být na pozici, na které se momentálně nacházel. Patřil mezi členy Bratrstva, ale jeho minulost pro ně byla opředena tajemstvím. Na Melhoku se dostal až v sedmnácti letech a měl za sebou velmi temné a život ohrožující zkušenosti. Kvůli jeho schopnostem přežit v jakémkoliv prostředí, sebeobrany, umění klamat všechny a všechno byl vybrán do skupiny mužů, kteří se specializovali na nanejvýš nebezpečné akce. Jeho nadání bratři náležitě vylepšili a naučili ho dalším věcem nutným k přežití. Díky tomu se stal jedním z nejzkušenějších a nejschopnějších bratrů na Melhoce. Byl posílán na tajné mise s důležitým posláním a nikdy nezklamal.
Až do teď. Kdo by si pomyslel, že uhlídat jednu malou mladou ženu dá tolik práce? Nechápavě zakroutil hlavou. Byla mu svěřena její bezpečnost. Richard ani jeho nohsled Sebastian o něm neměli ani ponětí. Byl sice o dva roky starší než oni dva, ale chovali se k němu stejně, jako ke komukoliv mladšímu než byli oni. Nikdy ho nebrali jako právoplatného člena Bratrstva a sobě rovného. Byl pro ně cizinec jen proto, že byl na Melhoku přijat v tak pozdním věku než v obvyklých deseti letech. Neměli v něm důvěru i přesto, co už vše dokázal. Mohl za to i fakt, že se jim v boji dokázal bez problémů vyrovnat a mnohdy je i překonat. Bylo mu souzeno vše sledovat z povzdálí a o samotě. Mezi bratry neměl žádné přátele. Jistě za to mohl i fakt, že se je sám nesnažil nalézt. Vyhovovala mu samota. Proto byl ideálním špehem a zvědem, nevázalo ho k nikomu žádné pouto.
Začínal si ale myslet, že nemožné se mohlo stát skutečností. Za celý svůj život nepotkal ženu, která by se byť jen trochu podobala Veronice. Zdejší ženy by nikdy nepomyslely na to bránit se, když nechtěly být mužům po vůli. Byla úplný opak zdejší tiché, klidné a povolné ženy.
Musel se pousmát nad vzpomínkou, jak hbitě a mrštně uměla ovládat svůj jazyk. Její věčné otázky a touha pokaždé se vše dovědět mu na tváři vyvolaly další úsměv.
Sledoval její klidnou tvář, dlouhé vlasy rozprostřené na posteli, útlé paže, které pomalu ale jistě začínaly nabírat svalovou hmotu, až se očima zastavil na její šněrovačce. Dnes ji měla pevně zavázanou, takže nehrozilo, že by světu ukazovala něco více, než by sama chtěla. Pousmál se koutkem úst. Rád by zahlédl to co včera.
Hřbety prstů se lehounce dotkl jejího spánku, odtud pokračoval na tvář, bradu, přes krk až k odhalené klíční kost. Zde se na chvíli zastavil a jemně ji po ní palcem pohladil. Poté postupoval až k rameni, kde jí opatrně povytáhl rukáv noční košilky, aby lépe viděl na modřinu velikosti mužské dlaně. Ukazovákem něžně obkroužil její obrysy a přiblížil se k ní, aby bolístku políbil.
Veronika měla nejasné tušení, že zřejmě spala jen pár minut. Ještě se zcela neprobrala z osidel spánku, ale měla pocit, že vedle ní někdo seděl na posteli. Až poté si uvědomila jemné doteky na svém rameni. Modřina byla nanejvýš citlivá, ale něžné laskání v ni vyvolávalo jen slast a žádnou bolest. Když se ramene dotkly rty a líbaly jí každičký kousek kůže poznamenaný temným obrysem, musela otevřít oči a přesvědčit se, zda se jí to přece jen nezdálo.
Naskytl se jí pohled na pana Neznámého, jak se nad ní nakláněl. I přesto, že v pokoji byla velká tma, ho poznala. Jeho vlasy v temnotě skoro zářily a vůně, kterou už několikrát před tím v jeho blízkosti cítila, ji ubezpečily v tom, že se nemýlila.
Stále trochu omámená spánkem sledovala jeho počínání a opět musela uvažovat nad tím, proč to dělal. Proč se k ní takto choval? ,To jsou všichni zdejší muži tak náruživí?‘
Nepřestával líbat její zraněné rameno a Veronika nevěděla, jak ho zastavit. Ale než se nad tím mohla pořádně zamyslet, její pusa přebrala iniciativu nad mozkem.
„Další modřiny jsou na zápěstí a druhém rameni,“ pronesla do ticha chraplavým ospalým hlasem. V duchu si ihned začala nadávat, jakou stupiditu to zase vypustila z úst a aby aspoň nějak zamaskovala svou nervozitu, si odkašlala.
Pan Neznámý nejprve strnul, neboť si nevšiml jejího probuzení, ale poté se narovnal v celé své výšce a zhlížel na stále ležící Veroniku. Na tváři se mu usadil potměšilý úsměv.
Veronika byla velmi ráda za tmu, která panovala v pokoji. Byla si jistá, že byla červená až za ušima.
Uchopil její levé zápěstí do svých dlaní a sklonil se k němu. Právě v tu chvíli se mraky na obloze rozestoupily a dovolily měsíčním paprskům, aby svou září pronikly temnotou v pokoji a dopadly na pana Neznámého.
Když jí políbil modřinu na zápěstí, přesně v místech, kde se nalézaly žily a tepna, mohl pod svými rty cítit, jak se její tep zrychluje a dosahuje závratných výšin.
V měsíční světle ji jeho stříbřité oči upřeně pozorovaly a ona z něho nemohla spustit zrak. Když polibek ukončil a začal jí bolavou modřinu třít svými palci, necítila žádnou bolest jen blaženost.
Opět se mu podařilo docílit toho, že se jí z hlavy vykouřily všechny myšlenky a nebyla schopna rozumně uvažovat. Jen na něj dál zírala a čekala, co dalšího udělá.
Mezitím se narovnal v dlaních stále drže její zápěstí a krátkou chvíli ji pozoroval.
„Jak se cítíš?“ pronesl klidným hlasem, jakoby ji před pár minutami nelíbal její rány. Jako kdyby to bylo úplně normální a běžné chování.
Zato Veronika rozhodně klidná nebyla. Cítila bušení krve ve spáncích a mravenčení v místech, kde se jí dotýkal. Zadrhával se jí dech a pomyslní motýlci v břichu zřejmě dělali kotrmelce. ,Jak se mám asi cítit? Moc dobře si musel uvědomovat, jak na něj reaguji.‘ Stále jí držel zápěstí a mohl tak nahmatat její zvýšený tep.
„Fajn,“ řekla po pár desítkách sekund. Nebyla schopna vyplodit složitější větu. Rozhodně ne v situaci, kdy ležela v posteli do půl těla přikrytá dekou a nad ní se v malé vzdálenosti nakláněl On.
Opět se pousmál koutkem úst, jakoby přesně věděl, co se jí honilo hlavou.
Toto malé gesto ji dokázalo aspoň trochu probrat z toho transu, do kterého upadla po probuzení. Zamračila se na jeho šklebící se obličej a snažila se povytáhnout si přikrývku blíž k bradě.
Mělo jí předem dojít, že to byl zbytečný pokus. S jednou rukou to šlo těžko, navíc On jí v tom vůbec nepomáhal, jen ji pobaveně sledoval.
Její omámení z něho ji opustilo úplně. Hněv na něj jí dodal potřebnou energii k tomu, aby se vymotala z přikrývky a posadila se. Ovšem nepočítala s tím, že On její ruku nepustí, a když se poté posadila, dostala se ještě na bližší vzdálenost k jeho tělu, než když ležela. Držel ji za zápěstí a obličej měla jen pár centimetrů od jeho hrudi. Snažila se mu vykroutit, ale neměla jedinou šanci.
Volnou rukou ji chytil za bradu a donutil ji, aby zaklonila hlavu a pohlédla nahoru do jeho očí.
Měla pocit, že se jí v krku usadil knedlík a byla nucena si olíznout rty jazykem, neboť měla znenadání sucho v ústech.
On sledoval její mírně pootevřená ústa, a jakmile si je navlhčila, neváhal ani okamžik a políbil je.
Pocítila, jak její srdce vynechalo několik úderů a poté bilo jak splašené. Jeho rty byly měkké a teplé a ona vnímala jeho horký dech na těch svých. Musela zavřít oči, protože měla pocit, že se s ní celý pokoj točil.
Zničehonic se od ní odtáhl a pustil ji. Veronika překvapeně zamrkala a pomalu překonávala pocit opojení, který v ní vyvolal.
,Zase jsem mu málem podlehla,‘ nadávala si v duchu. ,Kdyby se hned neodtáhl, oplatila bych mu jeho polibek.‘
Z části na něj byla naštvaná, že si ji opět dovolil políbit, z části ale byla nešťastná, že polibek přerušil tak brzo.
Zvítězilo však rozhořčení na samu sebe. ,Takhle se přece normálně nechovám,‘ durdila se v duchu. ,To mě rozhodí i krátký polibek?‘
Zatímco se v mysli zabývala svými úvahami, On ji bedlivě pozoroval. Na jejím obličeji se vystřídalo několik výrazů – od okouzleného, přes zmatek až po zlost. Obočí se jí při přemýšlení čím dál více krčilo.
„Co to mělo znamenat? Slíbils, že už to neuděláš,“ vzpomněla si na jeho dávný slib.
„Nemohl jsem odolat,“ zašeptal a mrkl na ni.
Ve Veronice opět začínalo narůstat rozhořčení nad jeho arogancí.
„Takže tvé sliby nemají žádnou cenu? Nic pro tebe neznamenají?“ odpověděla posměšně.
Ten se nad její otázkou zarazil a odpověděl až po chvíli.
„Dodržuji sliby, které vím, že mohu splnit. V tvém případě to je ale velmi těžké.“
Zamračila se. Povystrčila si přikrývku až k ramenům a odsunula se od něj až k pelesti postele a opřela se o polštáře. Pravačkou nenápadně nahmatala pod vedlejším polštářem dýku a její chladná ocel jí dodala ztracenou sebedůvěru. Pohodlněji se opřela a pohlédla na Něj, jak stále seděl v nohách postele. Byl od ní vzdálen asi necelý metr a půl. Pokud by ji nějak ohrožoval, měla by trochu času dýku zpod polštáře vytáhnout. Ale nedělala si iluze, že by proti němu měla nějakou šanci.
Chvíli se měřili pohledy. Díky měsíčním paprskům, které do pokoje stále proudily, ho viděla celkem jasně.
„Jak se jmenuješ?“ uvědomila si, že jí na to vlastně nikdy neodpověděl. Rozhodně ho donutí, aby jí své jméno prozradil. Nenechá se odbýt tak jako v minulosti.
„Proč je to pro tebe tak důležité?“ odpověděl otázkou.
„Prostě chci znát tvé jméno. Chci vědět, jak tě mám oslovovat.“
„Myslím, že ho vědět nepotřebuješ,“ zatvářil se odmítavě.
„Myslíš špatně,“ odsekla mu.
Opět se probodávali očima. Napětí mezi nimi se pomalu zvyšovalo. Nikdo z nich několik minut nepromluvil. V pokoji opět nastala tma, neboť měsíc zakryly mraky.
Blízko okna se však z ničeho nic ozval uši drásající zvuk.
Veronika sebou na posteli prudce škubla, ruku s dýkou skoro vystrčila zpod polštáře, než se sama zarazila a očima zabloudila k oknům, za nimiž se však rozprostírala noční obloha a tak neměla jedinou šanci zahlédnout tvora, jež ji tak vyděsil.
Ten strašidelný zvuk jí stále zněl v uších. Připomínal jí dobu, kterou strávila ve školních lavicích. Dobu, kdy jedna z učitelek přejížděla svými dlouhými rudými nehty po dřevěné tabuli. Přesně tak na ni působil.
„Co to bylo?“ zašeptala vystrašeně a dál poulila oči do tmy. Dokázala rozeznat pouze obrys jeho těla a jeho vlasy zářící ve tmě jako sám měsíc.
„Měla jsi čest zaslechnout nejvíce děsivého tvora, co se v Keronii probouzí a loví jedině v noci. Není však obvyklé, aby se pohyboval v blízkosti Melhoky,“ řekl zamyšleně tichým hlasem a Veronika mu byla vděčná, že se ani slůvkem nevyjádřil k jejímu strachu.
„Co to teda ale je?“ nenechala se odbýt a nad jejím strachem přebíral vládu rozum a touha po vědomostech.
„Říká se mu Noční běs. Jen pár lidí ho vidělo a přežilo setkání s ním. Máme proto jen kusé informace. Rozpětí křídel dosahuje až čtyř metrů, má mohutný krk a obrovské tělo, jež je celé kryto tlustými šupinami, ocas je podobný ještěřímu s ostrým bodcem na konci, pařáty má ptačí. Na hlavě dominuje mohutná tlama s ostrými špičatými zuby.“
Na chvíli se odmlčel. Veronika si mezitím v mysli vytvářela obraz tvora, který se jí však vůbec nelíbil.
„Je celý černý, kromě očí. Ty jsou krvavě rudé,“ dokončil své vyprávění, pohodlněji se na posteli usadil a překřížil své dlouhé svalnaté nohy v kotnících.
Napadlo ji, jestli má vůbec v úmyslu z jejího pokoje někdy odejít a uvědomila si, že jí pořád neřekl své jméno.
„Byl bys tak laskav a prozradil mi konečně své jméno?“ snažila se na něho jít zdvořile. Musela zatnout pěsti, aby si na tváři udržela malý úsměv. Nebyla zvyklá někoho o něco prosit, zvlášť pokud se jednalo o Něho. Stálo ji hodně sil udržet si klidný hlas a milou náladu. Zejména v případě, kdy by na něj měla být pořád nazlobená. Ale pokud chce člověk s vlky jíst, musí s nimi výt.
Byla na něm vidět nerozhodnost. Uvažovala, co to musel mít za jméno, že jí ho nechtěl říct.
„Stydíš se snad? Nebo nemáš dost odvahy mi ho říct?“ popichovala ho a doufala, že ho donutí k tomu, aby jí ho řekl. Strategie dráždění kobry bosou nohou jí vyšla. Asi nechtěl, aby ho považovala za slabocha.
„Jmenuji se Sariel,“ zašeptal tak potichu, že kdyby byl v místnosti zapálen krb, přes hukot ohně by ho neslyšela. Ale byla tichá noc a ona mu rozuměla.
Mlčela a vychutnávala si jeho rozpaky. Zároveň uvažovala nad významem jeho jména. Sariel v jejím světě znamenal Anděl smrti. Nemusela vymýšlet další přirovnání, tohle jediné ho vystihovalo dokonale. Jméno se k němu hodilo. Jeho vzhled i chování opravdu připomínalo anděla smrti, až ji z toho zamrazilo.
Bylo na něm vidět, že ho zajímala její reakce, i když se snažil tvářit nepřístupně. Měla v plánu ho pořádně poškádlit.
„Sariel, celkem obyčejné jméno, nemyslíš?“ řekla ledabylým tónem a uhladila si přikrývku, přesto ho bedlivě sledovala.
Vypadal klidně, ale jeho levačka byla zaťatá v pěst, důkaz o tom, že svůj klid jen předstíral. Řekla si, že mu neuškodí, když ho ještě trochu pozlobí.
„Vymyslel sis ho sám? Dalo ti to hodně práce? Jistě jsi musel dlouze přemýšlet.“
Její teorie ohledně toho, že stihne dýku vytáhnout včas, selhala. Netušila, jak se mohl pohnout tak rychle, aniž by zaznamenala jeho pohyb. Prostě jednu dobu seděl daleko od ní a další měla jeho dlaň přitisknutou na svém krku a jeho prsty se bolestivě zatínaly do její jemné kůže. Jeho oči na ni hleděly ze vzdálenosti jen pár centimetrů a mohla by přísahat, že i ve tmě, která v pokoji panovala, v nich zahlédla záblesk hněvu a hrozby.
Jediná myšlenka, která jí proudila v hlavě, byla ta, že byl hoden svého jména. Byl opravdu andělem smrti.
Myslela si, že uběhlo několik minut, ale bylo to sotva pár vteřin. V plicích jí docházel vzduch a byla přinucena se bolestivě nadechnout. Oči jí slzely bolestí a krev jí divoce proudila v žilách.
Jen co se trochu vzpamatovala, snažila se vyprostit. Jenže jeho sevření bylo velmi pevné. Stále jí upřeně hleděl do očí a vůbec si nevšímal toho, že ho na ruce do krvava poškrábala.
Jak tak hleděla do jeho děsivých očí, její boj pomalu slábl, až přestal úplně. Věděla, že byl konec. Než z nedostatku vzduchu upadla do bezvědomí, vytanula jí na mysl poslední myšlenka – proč se neprobudila její magie? Proč ji nezachránila? V případě Richarda a Sebastiana fungovala dobře a jí ani tehdy nehrozilo nebezpečí. Proč teď nefungovala?
Na své otázky už ale nenalezla odpovědi. Její vědomí zahalila temnota.