Byla jednou jedna dívka ...

V naší společnosti, když je někomu osmnáct, tak má většinu života před sebou, ale už se očekává, že má své zkušenosti a svojí zodpovědnost. Můj otec byl šlechtic a poměrně významný obchodník ve městě, které z mnoha důvodů nechci jmenovat. Mé dětství by se dalo nazvat idylickým, ale takové vzpomínky si asi zachová většina z nás. Měla jsem sestru a dva bratry, já byla nejmladší. Mám spoustu vzpomínek. Mezi nejmilejší patří, když nám matka předčítala knihy na naší zahradě, my seděli kolem ní a život se zdál tak úžasný.

Naše země, alespoň tak jak jí znám z map není veliká, ale myslím, že můžu říct, že se náš panovník staral dobře, alespoň otec to často říkal. Díky bohatým dolům se naší zemi a naší rodině dařilo dobře. Otec zajišťoval rozvoz natěžených surovin. Dobře placená práce, ale byl často pryč.

Bylo mi šestnáct, otec byl právě pryč a vzal nejstaršího bratra Jana s sebou, aby se něco přiučil. Moje sestra Mariana se měla brzy vzdávat, bylo jí osmnáct a byl to nejvyšší čas. Mnoho dívek se vdávalo již v patnácti, ale moje rodina se v tomto držela zpátky. Chtěla nám přece jen dopřát určitý čas na to dospět a rozkoukat se po světě.

Uprostřed noci nás vzbudilo bouchání na dveře. Vzhledem k tomu, že na noc chodilo služebnictvo domů, začala jsem se oblékat, abych mohla jít otevřít, pro případ, že by nikdo jiný z rodiny neslyšel, měla jsem pokoj nejblíže. Bratr mě však předběhl. Když jsem došla dolů, slyšela jsem hádku. Bratr zřejmě nechtěl pustit návštěvníka domů. Moje naděje, že se otec vrátil zmizela. To už ze schodů scházela matka se sestrou. Matka se na příchozího obořila co se děje. Zaslechla jsem cosi o mém otci a to mě vyděsilo. Mohlo se mu něco stát? To už matka křičela. Do domu vtrhli další ozbrojenci. Chytili matku, sestru i bratra, tak, že se nemohli ani hnout. Měla jsem strach, přikrčila jsem se za dveřmi a jen naslouchala co se děje. Uslyšela jsem zvuk padajícího nábytku a zvuk boje. Odvážila jsem se trochu pootevřít dveře, abych lépe viděla. Bratrovi se podařilo osvobodit a vzal jednomu z útočníků meč. Rozpoutal se boj. Věděla jsem, že bratr má za sebou mnoho hodin tréninku, ale žádné skutečné bitvy se nikdy nezúčastnil. Matka se snažila uvolnit a skočit na bratrova útočníka. Pak jeden nepozorný okamžik a vše bylo ztraceno. Slyšela jsem matčin a sestřin srdceryvný křik. Já sama jsem si dala pěst do pusy a snažila se tak zadusit pláč, který by mě mohl prozradil. Můj bratříček byl mrtvý. Matka se už nemohl udržet, kopala a škrábala kolem sebe. Vypadalo to, že útočníci toho mají dost. Jeden z nich jí udeřil rukou v kovové rukavici. Matka padla na zem. Pak se vrhli na sestru. Měla jsem jí pomoc, ale nohy jako by mi ochrnuli. Dodnes si to vyčítám. Jeden po druhém se na sestře vystřídali, nejdřív křičela, ale pak bylo ticho. Všichni odešli.

Bydleli jsme za vesnicích, takže si nikdo ničeho nevšiml. Ošetřila jsem matku a sestru, uložila je do postele. Matka vzlykala a sestra jen netečně ležela. Nevěděla jsem co dělat, přála jsem si, aby tady byl otec. Až později jsem zjistila, že v té době už nebyl on ani můj druhý bratr Petr naživu. Byli zabiti, při údajném pašování surovin do sousední země. Zbytek mé rodiny, včetně mě, byl vyhnán ze zabaveného pozemku. Útočiště jsme našli v klášteře. Jsem tady už dva roky. Z matky je sešlá stařena a sestra se nikdy nevzpamatovala.

Časem se ukázalo, že obvinění bylo falešné, šlo o spiknutí lidí, kteří se chtěli dostat k otcově majetku. Naše jméno bylo očištěno, titul navrácen, ale majetek nám nikdo vrátit nechtěl. Byly jsme pro ně stará historie, zoufalé a opuštěné ženy, které se neměly jak bránit. Tak jsem tady, v klášteře, kde se staráme o lidi, kteří jsou v nouzi. Naučila jsem se zde mnoho věcí a hodně jsem přemýšlela. Není to však život, který bych chtěla žít napořád.

Bůh někdy naše modlitby vyslyší, ale ne vždy tak, jak si to představujeme. Mám se vdávat. Mého budoucího muže jsem nikdy neviděla, téměř nic o něm nevím. Klášter je uzavřený svět sám pro sebe, ale člověk se může ptát lidí, kteří přicházejí pro pomoc. To co zjišťuji mě naplňuje obavami. Můj budoucí manžel se podle nich měl nedávno vrátit z křížových výprav ze Svaté země, kde strávil celé mládí. Už jsem o těchto lidech slyšela, vraceli se, poznamenáni zkušenostmi z cizích zemích a z krutého boje, který se tam odehrával. Filip, jak se můj nadcházející jmenoval, se zřejmě vymkl své rodině a tak se rozhodli, že ho ožení. I přesto, že to byla rodina poměrně movitá, nemohli sehnat nevěstu a tak si vzpomněli na mě. Dívku chudou jako kostelní myš, ale s titulem šlechtičny.

Už mám sbaleno těch několik věcí, které bych si ráda vzala s sebou. Rozloučila jsem se s matkou a sestrou. Je pro ně lepší zůstat tady, v bezpečí kláštera. Nejsou připravené na vnější svět. Nevím jestli já jsem. Myslete na mě.