3. kapitola - Následky (Návrat do Nekonečna)

Otevřela jsem dveře od bytu a pomalu si zula boty. Břicho mě stále bolelo, a tak jsem se už jen chtěla odšourat do pokoje a lehnout si.
"Sáro!" máma vlítla do chodby jako vichřice. "Kde jsi byla."
"Byla jsem venku."
"Neměla jsi náhodou dorazit už ve tři?"
Jo, to měla. Ale trošku se to zkomplikovalo.
Vlastně jsem neměla ani páru otom, kolik je momentálně hodin. Zatočila se mi hlava. Opřela jsem se o zeď a sesunula se na zem. Byla jsem si jistá, že kdybych zůstala na nohou, okamžitě bych omdlela.
"Sáro, co je ti!" Okamžitě se ke mně vrhla a jednou rukou mi zdvihla obličej a druhou mi rozevřela víčka. "Co se stalo?" zeptala se, aniž by mě přestala zkoumat.
"Nehoda. Jako vždycky, znáš mě." Nemohla jsem
to říct. "Upadla jsem."
Máma mě chytla za loket a obrátila mi ruku dlaní vzhůru. Nejdřív si prohlížela škrábance na zápěstí, pak věnovala zamračený pohled modřině na předloktí a zeptala se: "Bolí tě něco?"
"Břicho."
Zavrtěla hlavou: "Tohle se mi nelíbí. Musíme na pohotovost."
"Ale, mami, to nebude nut..."
"Bez řečí, Sáro." Konečně mi pustila ruku a vstala. "Jdu se jen převlíct, ty tu počkej a nevstávej."
"Hm...." Nemusela se bát, že bych někam chodila. Daleko bych nedošla.
Když jsme před nemocnicí vystupovaly z auta, byla venku černočerná tma. Neviděly bychom vůbec nic, nebýt dvou pouličních lamp, které ale svítili jen tak aby se neřeklo. Na pohotovosti jsem byla poslední dva roky stálým návštěvníkem. Ovšem nikdy za moje zranění nemohl nikdo jiný než já sama. Dnes to bylo jinak a já se bála, že to budu muset vysvětlovat. Ne. Neřeknu nic!
Doktorka Jane Andersonová mě už znala od vidění. Posadila mě na lehátko a hned mi prohlédla obě předloktí. Pokývala hlavou, a aniž vy něco řekla, vytasila baterku a posvítila mi do oka. Pak mě vyzvala, abych se položila na záda a pokrčila nohy. "Tohle bolí?" zeptala se a prsty mi zatlačila do žaludku.
Hekla jsem bolestí a doktorka povolila tlak. "Jo, tohle bolí." odpověděla jsem, jako by to už sama nepoznala.
"Dobře. A tady?" zatlačila někde u slepého střeva.
"Ne."
"Tady?"
"Taky ne."
"Dobře." řekla znovu. "Můžeš se posadit."
Posadila jsem se. Doktorka zatím došla zpět ke stolu. "No....říkala jsi, žes upadla? Spíš to vypadá, že ti někdo dal pořádnou ránu do břicha."
Zbledla jsem a máma souhlasně pokývala hlavou: "Taky jsem si to myslela." Policista se nezapře... Doktorka jí věnovala dlouhý otrávený pohled ( asi neměla ráda, když jí někdo skáče do řeči ) a pak pokračovala: "Rána do žaludku může hodně bolet. A nemusí to nutně znamenat, že to je něco akutního. Stejně necháme udělat sono břicha, abych měla jistotu, že jsem nic nezanedbala. To by odhalilo případné příznaky, které bych pohmatem nezjistila." K tomu nebylo co dodat. Doktorka vypsala doporučení a popsala nám cestu na sono.
Tam mi řekli, že žádná vnitřní zranění nejsou viditelná, že mám jít domů. Aspoň, že tak. Prý to přestane bolet samo. Když jsme se vraceli a já seděla vedle mámy v autě na sedadle spolujezdce, cítila jsem, že bolest začíná ustupovat. Díkybohu....
Prudce jsme odbočily. Máma se zdála nervózní, měla strach. Chápala jsem to, já na jejím místě, kdyby šlo o mojí dceru, bych strachy přímo šílela. Přesto jsem to říct nechtěla. Ne, dokud je Fred hrozba. Nechám si to ještě projít hlavou. Ale přes to všechno jsem na Freda a na moje bolavé břicho myslela jen minimálně. V hlavě mi vrtal ten hlas. Hlas, kterým křičel můj zachránce na Freda. Hlas, který jsem slyšela v den mých patnáctých narozenin, když mě srazila sanitka. Hlas, který mě provázel v myšlenkách, ve spánku, pořád. Zdálo se mi nepravděpodobné, že by to všechno mělo nějakou souvislost, ale vlastně to na mě úplně křičelo, jen jsem tomu ještě nerozuměla. Ale brzy jsem se to měla dozvědět.
"Pořád mi nechceš říct, co se dneska stalo?"
"Pořád."


Pokračování příště ;o)