Kruh - kapitola patnáctá

Ten mladík měl vážně něco do sebe. S lukem to doopravdy uměl, plížení bylo také ucházející, i když stopováním se Gabriell rovnat nemohl. Netrvalo to moc dlouho a nesl přes rameno přehozenou drobnou srnu. Nikdy by ho nenapadlo, že tady na tomhle místě může takové zvíře byť jen existovat. Nebylo to sice nic moc, ale doufal, že jejich úlovek dokáže uspokojit šest hladových krků. Pousmál se, když znovu uslyšel rozrušený tón jeho hlasu.
„Já…“ koktal mladík „sám to moc nechápu, ale najednou se všechno kolem ní rozzářilo a pak omdlela.“
„A moje rána byla pryč.“ sám ho doplnil.
„Jak…?“
„Už jsi mi to přece jednou říkal, nebo snad dvakrát.“ zachechtal se a pokračoval v cestě k improvizovanému „táboru“. Každou chvílí tam už budou.

„Dorazili jsme na okraj mýtiny a zpoza stromů chvíli sledovali… no a dál už to znáš.“ Nervózně se na kameni naklonila. Všimla si, že Rion po celou dobu nejspíš nudného vyprávění zajímavých událostí z jejího života, s úsměvem sleduje hladinu řeky.
„Vidím, že jsi se těch pár let taky nenudila.“ vydechl po chvilce mlčení. „Jedna věc mě ještě zajímá, Amawel.“ znovu se srdečně usmál. Byl to podobný úsměv, jako vídávala u Chrise, na rozdíl od toho jeho se však za tímto schovávalo něco víc, něco podivného, tedy alespoň si to myslela.
„Tvoje levá ruka, copak ukrývá?“ mrknul na ní.
Těžce polkla, už tímhle nechtě prozradila nadcházející lež.
„Nic, měla by?“ opáčila co nejklidněji.
Rion jí věnoval pobavený pohled, jako kdyby byla dítě, které stále rodiči zevrubně tvrdí, že má umyté ruce, i když je celé od bláta. Sklonila hlavu a kousla se do rtu.
„Vím, co si myslíš“ zašeptala.
„A co si tedy myslím?“
„Že jsem ohavnost… zrůda.“
To vyvolalo v elfovi nečekaný úsměv, který vyústil ve smích. „Nemyslím si, že ohavnosti uzdravují cizince jen tak na potkání a navíc…“
Skrz závoj světlých vlasů na něj opatrně, snad zvědavě pohlédla.
„Nikdy bych neuvěřil, že se z té malé berušky někdy stala příšera…“ zavrtěl hlavou. „Ale jestli o tom nechceš mluvit, nemusíme.“
„To nevadí, řeknu ti to, jestli chceš.“
„Jistě že chci,“ přitakal „vždycky mě takové věci zajímaly.“
Možná to nebylo nejlepší rozhodnutí, jaké mohla udělat, nicméně bude lepší, když mu vše řekne, aspoň někdo to bude vědět. Prostě to udělá. Uleví se jí? To neví. Očekává to? Ano, rozhodně ano.

„To je opravdu úžasné!“ nadšeně pokyvoval hlavou.
Nesouhlasila, a to zásadně. Někdy jí celá ta věc s magií připadala spíš jako prokletí, nic mu však neodpověděla.
Elf hbitě seskočil z kamene, na kterém dosud seděl a posbíral zbytek svých věcí, včetně černé kazajky a křišťálové dýky. Pamatovala si jí moc dobře, ale dřív patřila jí. Má ji snad jako vzpomínku? Dala mu jí ještě před „tou“ nocí?
„Měli bychom jít zpátky k ostatním, myslím, že Arthur si s tebou bude chtít určitě promluvit.“
Jednoduše kývla a následovala ho zpět do „tábora“.

První věc, která upoutala její pozornost, byla znovu bojující dvojice Raven, Gabriell. Výraz hnědovlasé ženy jakoby postrádal jakékoliv emoce, byl chladný a vyrovnaný, skoro jako kdyby viděla ženskou verzi Ravena. Jen tak tak vykryl švihnutí jejích čepelí sukovou holí a ustoupil několik stop vzad, v mžiku se opět střetli.
Na druhý pohled jí zaujala postava stojící u ohniště, které se nacházel nedaleko stanu, ve kterém se probudila. Nepochybně to byl muž, kterého předtím ošetřila. Plátová zbroj, kterou měl na sobě, pořád ještě jevila známky nedávného konfliktu. Na improvizovaném rožni se nad ohněm otáčel budoucí oběd za hladového civění Chrisových očí. Nebo je to snad večeře? Bylo tak šero, že nemohla rozeznat, jestli se stmívá, nebo snad svítá, nebo co je vlastně za denní dobu. Voják se prudce otočil a poměrně přísným pohledem si prohlédl přicházející dvojici, v zápětí se ale vřele usmál a Amaweliny obavy o to, koho že to vlastně vyléčila, rázem zmizely. Koutkem oka si všimla, že Rion jí zanechal samotnou a odkráčel ke druhému ze dvou stanů.
„Dovolte mi, abych se představil, slečno.“ Voják se hluboce uklonil a zůstal v předklonu několik vteřin, až se dívka zarděla.
„Jmenuji se Arthur de Claire a myslím, že ti dlužím za svůj život. Bylo mi řečeno, že jen díky tobě můžu dál stát na nohou.“ nečekal na nic muž a sevřel její ruku ve svých, až polekaně couvla, jeho sevření bylo ale nekompromisní. Důvěrnost, s jakou se k ní choval jí tak trochu vyděsila. Na druhou stranu, neustálý vděk za „záchranu života“ už jí tak nějak začínal lézt na mozek.
„N-není zač…“ zmateně vykoktala a nenápadně se snažila vyprostit svou ruku z plátového vězení.
„Jistě že je, nemusíš být tak skromná, děvče!“ vesele se pochechtával rytíř. Elfčina drobná, štíhlá postava musela působit pod tíhou pohledu toho statného muže v plné zbroji poněkud komicky. Nemohla se zbavit pocitu, že Chrisovi ústa někde tam vzadu jsou roztažené od ucha uchu, jak si užívá její rozpaky, volnou ruku zaťala v pěst.
„Jenom co se náš oběd dopeče a ti dva se dostatečně vyřádí…“ uvolnil sevření plátových rukavic a ukázal na stále bojující pár. „tak si všichni dohromady promluvíme ano? Ohledně naší-vaší cesty. Teda předpokládám, že hlavně s tebou!“ mávl rukou vzad, z tváře mu stále nezmizel vřelý úsměv „Tady mladík říkal, že jsi vůdce skupiny.“
Zabije ho… Ne, věděla, že ho nezabije. Jen mu ublíží, a moc.

„Nejdřív jsme měli namířeno k Ostagaru, teď je ale naším cílem Denerim.“
Arthur zamyšleně sledoval oheň, mezi čímž pokyvováním hlavy jakoby stvrzoval Rionova slova. „Jistě jste už o té bitvě taky slyšeli.“ nepřestával elf mluvit k pěti posluchačům, kteří seděli kolem plápolajícího ohniště a dojídali zbytek skromného oběda.
„Hmm…“ souhlasně zamručel Chris s plnou pusou.
„Ale když jsme procházeli hlouběji pustinou, narazili jsme na migrující kmen barbarů.“ pokračoval elf. Raven se znepokojeně zavrtěl. Byl to jeho první pohyb od doby, co dojedl svůj příděl opečeného masa.
„To oni nám řekli, co se stalo u Ostagaru a…“
„Kam mířili a kdo je vedl? Mluv, elfe.“ přerušil barda rázně Raven a ocelově šedýma očima ho doslova probodával. Naproti tomu Rionem naléhavý tón barbarova hlasu ani nehnul, zamyšleně si promnul bradu.
„Postarší muž s šedými vlasy, nosil zvláštní koženou tuniku a taky měl stejný náhrdelník jako ty, jen ten jeho měl víc zubů… jmenoval se…Reptile, myslím…“
„Můj otec.“
„Tomu říkám náhoda!“ se zájmem se vložil do hovoru válečník, který už dávno dojedl pro něj miniaturní porci a jal se čištění meče, až na některých místech odrážel i to málo světla které zde bylo, úplně jako zrcadlo.
„Seigneur.“ Potichu zašeptala hnědovláska, jenž následovala vojákova příkladu a brousila své dýky.
Arthur souhlasně kývl.
„Ach ano…“ dodal elf. „Cestoval s nimi šlechtic… potrhaná kožená zbroj, těžké zranění, světlé vlasy, ano. Jméno si ale bohužel nepamatuju.“ pokrčil nakonec smutně rameny.
„Khane.“ doplnila ho opět Gabriell.
Kavalír teď doslova valil na exoticky vyhlážející ženu oči. Dvě slova a tak brzy po sobě, nejspíš se s ní něco děje. Chris vyskočil na nohy až sebou všichni kromě hnědovlásky a šamana polekaně škubli.
„Kam jdou! Kam mají namířeno! Musím to vědět!“ rozrušeně začal blábolit mladík, na což mu Amawel věnovala vyčítavý pohled, avšak dokázala to pochopit.
„Také Denerim.“ odpověděl pořád stejně klidně elfí bard.
„Pak tedy musím vyrazit do Denerimu.“ rozhodně pronesl Raven.
„Musíme!“ opravil ho téměř okamžitě plavovlasý mladík.
Nikdo z těch dvou ani koutkem jednoho očička nezavadil o ní. Pro jistotu se dívala do ohně, ale nemohla se zbavit pocitu, že jí Rion pobaveně sleduje.
„Snad vám nebude vadit, když vás doprovodí naše malá skupinka, hm? Nečekaně máme stejnou cestu!“ vznesl očekávanou otázku rytíř.
Amawel se nadechla, že vyjádří souhlas, Raven jí však předběhl.
„Proč jste nešli už předtím s mým kmenem?“
„Řekněme, že jsme si sami nejdříve chtěli ověřit situaci.“ opáčil pohotově bard.
„Díky čemuž jste se dostali do té beznadějné bitvy, že? Kterou byste mimochodem bez nás nejspíše prohráli.“ Se sarkastickým úšklebkem dodal Raven. Gabriell se pobaveně uchechtla, což k ní přitáhlo barbarův nasupený pohled, který mu vzdorovitě oplácela.
Viděla výraz, co se pomalu usazoval v Arthurově obličeji, proto se rozhodla zasáhnout dřív než by z toho, nedej stvořiteli, mohl vzniknout nějaký hlubší konflikt. Troufla si říct, že už docela dobře zná Ravena a jeho povahu.
„Jasně že nám to nebude vadit, budeme jen rádi!“ tím přesměrovala kavalírovu a bardovu pozornost na sebe.
„Dobrá tedy! Vydáme se na cestu!“ teď už si opět s úsměvem rytíř připnul meč na záda.
Už zase… pomyslela si.

I když nechápala, proč šli zrovna touto cestou, Ravenovy schopnosti navigace a stopování byly rozhodně jedinečné. Během několika hodin byly venku z pustiny. Neustále přítomná, plazící se mlha jí naháněla husí kůži, nostalgicky se oklepala, což jí přimělo zachumlat se hlouběji do záhybů pláště, jen stěží potlačila zívnutí.
Společně s Chrisem byli o trochu pozadu než zbytek skupinky, který před momentem zmizel za blízkým kopcem.
„Amawél!“
Obrátila oči v sloup, už zase… Snad třikrát jí Christianne upozorňoval na nějakou naprosto hloupou, nebo zřejmou věc. Co to asi bude teď? Tentokrát stál mladík uprostřed cesty a zběsile ukazoval rukou k nebi. Když došla k němu, pomalu vzhlédla k odpolední, modré obloze. Nejdřív si nebyla jistá, co je na ní vlastně tak zajímavého a pak si toho všimla. Jeden mrak, který plul po obloze, měl tvar srdce, perfektního, dokonalého, nadýchaného, bílého srdce.
„Není to úžasné?“ zašeptal.
„Hmm.“ souhlasně vydechla, její mysl zahalil závoj vzpomínek. Odluka, matka, otec, bráška, skutečně to bylo úžasné… Za každou cenu se tam musí nějak dostat.

Hrdě upíral oči k obloze, aby neztratil ani na moment svůj nález, dokud se ona nepodívá. Když se za pár okamžiků podíval na ní, už zasněně hleděla na mráček ve tvaru srdce.
„Není to úžasné?“ potichu se otázal, jako kdyby jí snad nechtěl vyrušit.
Odpovědí mu však bylo jen zasněné „hmm“. Nad čím asi tak zrovna teď přemýšlí? Dal by půl života za to, aby to věděl. Její azurové oči dál nehnutě sledovaly pomalu plující srdce. Možná, teď byla ta vhodná doba. Byli sami, po dlouhé době, tak to udělá. Zčervenal? Doufal, že ne. Přesto cítil, jak ho polévá náhlý příval horkosti a studu.
„Amy?“
„Hmm?“ nevinně zamručela elfka, která ani na moment nespustila oči z nebes.
„Já…“ začal opatrně, sledujíc špičky svých bot. „Myslím, že teď je ta…“ opatrně vzhlédl.
„Ta nejlepší chvíle…“
„Chrisi?“ vážně se na něj zadívala. Dívala se mu přímo do očí, cítil, jak mu dřevění nohy. Položila mu ruku na rameno a obdařila ho něžným úsměvem, který vykouzlila jen a jen pro něj.
„A-ano?“ vykoktal.
„Řekneš mi to příště, hm?“ s těmito slovy se od něj odtáhla a pokračovala dál v cestě. Chvilku jí ještě sledoval, tlukot jeho srdce se pomalu vracel do normálu.
Příště… bude vůbec někdy nějaké vhodné „příště“?