Saskie - pozemští andělé

1.
Nechtěla jsem na gympl.
Fakt nechtěla.
Ale co jsem měla dělat, když máma řekla - Saskie a kam bys jinam šla?
No nevím. Ale proč zrovna gympl, který je víc než trošku z ruky a vůbec nikoho tady neznám?
Rozhlídnu se nervózně po nádvoří přeplněným snad tisícem studentů.
Tak a co teď.Školní budova je obrovská. Nějaká mozková buňka mi napoví, že stát tady a nic nedělat nebude to nejlepší řešení .Chytnu svůj objemný kufřík a vydám se po schodech kam míří dav studentů. Což, kdybych to dřív uvážila, není zrovna nejlepší nápad. S velkým zavazadlem se mi po schodech nejde nejlíp a vrátit se nepřipadá v úvahu, protože mě chumel lidí furt posunuje vpřed.
,,Au,“odskočí stranou holka, když ji omylem, potom co se dostanu pryč ze schodů, položím kufr na nohu.
,,No jo, prvačky,“ohrne nos a odejde. Nemá bejt náhodou k nově příchozím milá? Aby se tu cítili jako doma? Ha, asi ne.
Všimnu si velký cedule ukazující doprava s nápisem INFORMACE. Trošičku více zorientovaná se vydám jejím směrem.
,,Ehm dobrý den, mohla bych dostat plánek školy?“ Usměju se na paní za pultem.
,,Co prosím?“
,,Plánek, mapu školy.“
,,To nevedem.“ Setře mě. No to je super.
,,A kde je ubytování?“
,,Támhle.“ Ukáže do chodby vlevo.
,,A jaký pokoj je můj?“
,,To opravdu netuším.“
,,A jak to zjistím?“
,,V učebně jedna je pro dnešek rozpis ubytování. Rozvrhy si vyzvedneš ve druhém patře a do volitelných předmětů se zapisuje v přízemí.“ Vysvětlí a vezme další osobu čekající za mnou.
OK. Výdej rozvrhů najdu poměrně bez problémů. Zato učebnu s číslem jedna nikde .Přijde mi jako by se ze Země vypařila, jinak to není možný!
,,Nevíš kde je učebna s číslem jedna?“ Drnknu do holky s časopisem.
Zahledí se na mě:,,Přímo před tebou.“ Ukáže a vrátí se ke čtení. Ta třída tam fakt je. Nejsem si jistá, ale asi mi už fakt z toho tady hrabe. A to jsem tu teprve dvě hodiny.
Uvnitřně je hlouček lidí. Skoro se ani neprocpu k hlavní nástěnce prváku.
,,Jsme spolu Emily,“ obejme jedna kamarádka druhou a vyběhnou pryč.
,,Nikdy na týhle škole nepochopim, proč nemůžou zavíst společný pokoje holky s klukama,“zaslechnu rozhovor dvou kluků.
Vyhledám na seznamu svoje jméno. Pokoj číslo 23. Super. Popadnu kufřík a vydám se hledat 23. Naštěstí je intr veliká budova, která je spojená se školou, stačí sejít dle informátorčiných instrukcí o patro níže a projít dlouhou chodbou až k ubytovně. Můj nový „byteček“ je v přízemí. Otevřu a vejdu do malý neprostorný místnůstky, z který vedou dál dvoje dveře. Zkusím ty první. Zaklepu a vejdu. Přede mnou se zjeví dvě holky v naprosto perfektním značkovým outfitu.
,,Ahoj,“ zkusim je oslovit.
,,Nazdar.Já jsem Julie.“ Představí se ta blíž.
,,Blanka.Ty máš pokoj vedle.“ Představí se druhá.
Víc tam neokolkuju.Vypadnu ven a oddychnu si. Tak s těmahle dvěma bude zajímavej rok. Druhý pokoj je o něco lepší. Fakt že jo. Jsem v něm totiž zatím sama. Zaberu si postel vlevo a hned se na ní hodim.V posteli to zavrže, až se leknu, že se rozpadne a radši z ní slezu. Kouknu se ven z okna. Tráva, chodník a silnice. Úžasnej pohled. Já si to nevybrala. Otevřou se dveře a v nich stojí zrzovlasá holka.
,,Ahoj.Judita.Už jseš zapsaná na volitelný předměty?“ Kouknu na ní - o čem to ta holka mluví? ,,Na co?“
,,Na předměty, který si můžeš sama vybrat.“ To uhodla. Možná se ještě budu dobrovolně vzdělávat.
,,Nejsem.“ Zavrtím záporně hlavou. Copak na to vypadám?
,,Tak pojď se mnou. Já se tam teď chystám.“ Pokrčí rameny.
,,Ale já úplně nechci.“
,,Nemusíš se mnou chodit. Já tě nutit nebudu.“ Nadzvihne obočí.
,,Jako nechci žádný předměty navíc.“ Objasním jí, jak jsem to myslela.
,,Nechceš předměty navíc?Vidělas rozvrh?Je to povinný!“ Cože? Aha.Vytáhnu papírek složený v kapse. Ona má pravdu. Dvakrát týdně po škole volitelný předměty. Tahle škola se fakt zbláznila.
Jak mi je za chvíli objasněno, jsou to hodiny typu sport, kreslení, počítače. Zvolim si to kreslení. Zapíšu se u sympatický učitelky Zuzany.
,,Tak co máš?“ Nakukuje mi Judita do papírů.
,,Kreslení.“
,,Jenom?Ještě jeden.Já mám plavání a španělštinu.Vzala jsem si třetí jazyk.“ Usměje se. Dospěji k názoru, že plavání je docela dobrej nápad a dojdu ke stolku, kde sedí kluk, který je na profesora poněkud mladý.
,,Ehm, profesor Krajíček?“ Vyčtu z cedulky na stole. Kluk se rozesměje.
,,Vypadám snad na to?“
,,Těžko říct.“
,,Jeho zástupce .Chceš zapsat?“ Přikývnu, že jo. Chvíli si mě měří očima.
,,Máme plno.“
,,Co? Fakt?“
,,Už nikoho neberem.“
,,Ale já chci chodit plavat.“
,,Pozdě.“ Zaklapne desky. Vzteky se hryznu do rtu. Kam teď? Počítače ne a španělštinu už vůbec. Zvolím teda ze sportu a to volejbal, který mi docela jde. Na základce jsem hrála i v soutěžních družstvech.
,,Tak dobře, trénink je zejtra.“ Řekne učitel.
,,Tak brzo?“
,,Musíme začít co nejdřív. Přijď večer do tělocvičny.Kolem šestý.Potřebuju si nováčky rozdělit na lepší a horší.“ Ehm, jasný.
Judita na mě čeká u dveří.
,,Už se nemůžu dočkat.“ Zasní se.
,,Čeho?“
,,Až to všechno propukne. Škola, hodiny, prostě všechno. To už není jak základka.“
Ta holka je fakt padlá na hlavu.
,,Taky se nemůžu dočkat. Ale až to všechno skončí.“
Zakroutí nade mnou hlavou a až do ložnic nepromluví ani slovo. Pravděpodobně je v nějakým jiným paralerním světě.
,,Co takhle vyzkoušet jídelnu?“Navrhne mi k večeru. Jsem pro, protože si uvědomim, jak dlouho jsem nejedla a žaludek mi to jen potvrdí.
Vařej tu výborně. Jediný pozitivum na všem. Obsadíme s Juditou místa u dalších prvaček. Jídelna je jako většina školy veliká.
,,Ty nemáš čip?“ Zeptá se mě Judita. „To potřebuješ, abys mohla chodit na jídlo.“
„Ne, to jsem nějak nevěděla.“
„Tak si pro něj skoč do kanceláře, dneska sice budeš hladová, ale aspoň zítřek.“
,,Hmn, já nemám taky,“ozve se blondýnka za mnou, která nejspíš slyšela náš rozhovor.
,,Tak to byste si je měli jít asi vyzvednout,“navrhnu Judita.
,,Jdeš?“ Mrknu na blondýnku. Přikývne a sebevědomě vykročí pryč.
,,Ty víš kam?“Následuju jí.
,,Jasný. Já jsem Cecílie.Cilka.“ Usměje se.
,,Saskie.“
,,Tak konečně děvčata. Mám jich tu už jen pár. Říkala jsem si, kdy se pro ně stavíte,“vtiskne nám příjemná paní čipy do ruky.
Večer je na intru hrozná nuda. Večerka je v půl desátý, od té doby nesmíme vylézat z pokojů. Navíc mi bez večeře dost kručí v břiše a Judita po mě hází pohledy snad pokaždý, co se můj vyhladovělý žaludek ozve. Asi ji ruším od čtení. V duchu si představuju nejrůznější dobroty, třeba palačinky. Mňam. A pak se mi v hlavě ozvou hlasy a do těla se mi dostane povědomý pocit a já vím přesně, co mám udělat. Hlavním vchodem se ven nedostanu. Judita je zachumlaná v peřině a snaží se soustředit. Nahmatám malou věcičku v batohu - baterku. Zhasnu světlo a otevřu okno. V rychlosti se vyhoupnu na parapet.
,,Co blbneš? Vždyť je tu zima.“ Postěžuje si Judita a podívá se na mě.
,,Kam jdeš?“ zhrozí se. Pro jistotu si promne oči. Evidentně jí obrázek mě sedící na parapetu vykolejil. Nemám čas jí víc vysvětlovat a tak jen hlesnu.
,,Nikomu nic neříkej. Hned jsem zpátky.“ A pak skočím dolů.