Darkmen, díl první - Setkání po letech

Wooder procházel Sídlištěm a prohlížel si zbídačelou krajinu, pokud se vůbec o té troše zeleně dalo mluvit jako o krajině. Zoufalé pokusy tohoto policisty o změny v politice místní vlády, Sněmu Urbanmanů, vždy skončily nezdarem. Téměř každý týden se pokoušel radní nějakým způsobem přesvědčit, aby si všímali úrovně znečištění přírody na Sídlišti. Nezajímalo je to. Radní, protřelí korupcí skrz na skrz, se zajímali jen o své zájmy a vyhrožovali Wooderovi ztrátou místa či dokonce i smrtí, pokud by se kdy chtěl s takovou věcí dostat k nejvyššímu.
I kdyby se k němu býval kdy dostal, byl si Wooder jist, že nejvyšší Urban by se rozhodně nijakým způsobem nepokoušel vzniklý problém řešit. Neměl to zapotřebí. Měl vysoké postavení, hromadu služebných a přehršel slečen k tělesné rozkoši. Jeho váha už dávno přesáhla hranici dvou metráků. Pohyb, který denně vykonával, rovnal se maximálně návštěvě toalety. Dny, kdy bojoval v ulicích Sídliště jsou už dávno pryč, tenkrát byl hrdinou z nejslavnějších, byl uznávaným a statečným mužem ceněným veškerým lidem, který Sídliště obýval. Nebylo tedy divu, že jej lid zvolil na post nejvyššího Urbana. Dnes je nejzavrhovanější postavou současnosti. Nikdo to ale veřejně nepřizná, byla by to jeho smrt, kdyby to slyšel některý z Urbanmanů.
Smutný a utahaný Wooder obešel poslední blok, který mu byl ten den přidělen a namířil své kroky k domovu. K malému jednopokojovému bytu bez kuchyně a toalety (obojí umístěno ke společnému užívání na chodbě). Život na draka, říkával si občas Wooder, ale nikdy se nestěžoval. Veřejně ani nemohl, být policistou Urbanů byla nejvyšší čest. Policejním mottem bylo „Snášet všechny těžkosti a nesnáze!“. Poslední dobou cítil Wooder prázdnotu, kterou nebylo možno nijak zahnat. Neměl jak naplnit svůj život něčím smysluplným. Nemohl se ani oženit, policisté museli být svobodní kvůli případnému vydírání. Jen další z těch hloupých zákonů, o kterých se nesmí veřejně pochybovat pod trestem okamžité popravy.
Jak tak šel Wooder prázdnou a tichou ulicí, kterou se prohánělo jen několik ve větru prohánějících se novin, vytrhly jej z myšlenek vedoucích k ničemu dva výstřely. Okamžitě poznal zbraň, ze které vyšly. Byla to lehká pulzní pistole. Ten zvuk by poznalo i malé dítě, dvě hlasitá tlesknutí a zařinčení kovu. Tasil svoji, o poznání horší a hodně starší pistoli, téměř nefunkční osmistovku efko. Byla to také pulzní pistole, ale ne takové síly, jako ta, jíž právě před chvíli zaslechl při práci. Nastavil na síle stupeň omráčení a vydal se směrem k místu výstřelu. Pomalu se přiblížil se ke staré kotelně. Nepříliš velká budova se starými, popraskanými zdmi z šedého betonu, která byla vyřazena z provozu a prohlášena za nestabilní již před lety. K následnému odstranění však nedošlo, nebylo jak zafinancovat její zbourání. Na zeď se prostě jen vyvěsila cedule hlásající statickou nestabilitu budovy a její hrozící zřícení a tudíž zřejmé nebezpečí. Druhá cedule pak zakazovala průchod kolem ní ve vzdálenosti čítající několik desítek metrů. Nikoho nezajímalo, že v jejím okolí je jediná použitelná cestička oddělující dva bloky.
Wooder se přitiskl k jedné z těch nestabilních zdí. Když na něj dopadla jemná sprška drolícího se betonu, uvědomil si svou chybu a od zdi se odlepil. Už měl na dohled otvor, ve kterém kdysi byly zavěšeny dveře. Zahlédl přetrhané protekční pásky Urban policie, které byly normálnímu smrtelníkovi téměř svaté. Nikdo z obyčejných lidí by si nedovolil na protekční pásku vyrobenou ze syntetických textilií ani sáhnout, natož je roztrhat či rozřezat. Wooder se konečně rozhodl vstoupit do jámy lvové, ještě si do levé ruky vzal malou svítilnu a v rychlosti zmizel v černém otvoru.
„Policie Urban, zahoďte zbraň!“ vykřikl, aniž by viděl na koho. Po chvíli pátrání jemným paprskem světla konečně našel cíl. Podivně oblečeného muže s pistolí v ruce.
„Zahoďte zbraň!“ zaburácel znovu jeho hlas a ze stropu se znovu snesla sprška betonu.
„Další výstřel to tu zničí,“ ozval se muž, „Už já jsem riskoval. Pomalu ji odložím, jen prosím nestřílejte a nekřičte.“
Muž splnil svůj slib a dokonce iniciativně přidal malý bonus ve formě odkopnutí zbraně ke strážci zákona. Wooder se pro ni pomalu ohnul, nespouštějíc zrak z podezřelého.
„Koho jste tady…“
„Ne, nikoho jsem nezabil,“ přerušil Woodera tajemný muž, „a prosím mluvte tiše, než se to na nás zřítí.“
Wooderovi se vůbec nezamlouvaly příkazy od zatčeného, nicméně tentokrát měl muž pravdu. Po zbytek rozhovoru Wooder šeptal.
„Proč jste tedy dvakrát vystřelil“ zeptal se a udělal pár kroků k němu.
„Je tu velká krajta. Je jen omráčená, radil bych tedy zbabělý úprk, než se vzbudí. Rozhovor i případné zatčení bychom mohli dokončit někde venku, co vy na to?“
Wooder chtě nechtě musel při pohledu na omráčené zvíře opět souhlasit. Oba vyšli z budovy co nejtišeji a nejrychleji, co to jen šlo, ale jen jeden se vyhnul ráně obuškem do zátylku.

***

Na místo se okamžitě sjelo několik jednotek. Indikátory, které musel mít každý policista ve službě zapnuté, začaly totiž hlásit režim „policista v ohrožení“. Mezi policisty Urbanu panovala vždy soudržnost a navzájem byli ochotni položit život za toho druhého. Jako první našel Woodera seržant Parkinson.
„Woodere, vzbuď se, slyšíš? Vzbuď se!“ Parkinson křísil staršího kolegu a po chvíli vytáhl vysílačku, „Kód tři, policista mimo ohrožení života. Pošlete lékaře!“
V tu chvíli se však Wooder probral. Hlava mu třeštila, bolest však necítil. Cítil jen vztek. Vztek z toho, jak školácky jej zaskočil ten „plazovrah“. Jistě mel venku spolupachatele.
„Přestaň mě tu fackovat, Parkinsone. Kde je ten druhý?“
„Promiňte pane, nikdo další tu není.“
Bylo to tak, oblafli ho. Styděl se před mladším kolegou, ačkoliv ten zatím o ničem nevěděl. Na seržantův tázavý pohled poručík Wooder jen mávl rukou a pomalu vstal. Setřásl ze sebe rukou veškerý písek, který se povaloval před budovou.
„Odvolej toho lékaře a půjči mi svítilnu! A pak se tady porozhlédni, někde tu mám zbraň!“
Wooder dostal do ruky svítilnu a vydal se zpět do budovy, aby se podíval na hada. Když vrhl kužel světla na místo, kde před chvílí viděl omráčené zvíře, zahlédl jen botu. Posvítil trochu doprava a objevila se noha.
„Parkinsone, toho doktora přeci jen zavolej a taky celou zásahovku a veterináře! Máme tu menší problém.“ vykřikl starší poručík a vyběhl zděšeně ven.

***

„Byl to jeden z našich. Někdo napíchnul senzory, aby nevydávaly varovné signály.“ kapitán Welley, velitel Wooderova okrsku, mluvil hlasitě a důležitě, jak se na vysoce postaveného Urban policistu sluší a patří, „Je jasné, že máme co dočinění s profíkem, či dobře organizovanou skupinou.“
V zaplivané společenské místnosti třetí policejní stanice šestého okrsku ve páté sekci Sídliště panovala drsná nálada. Každý z účastníků porady se nevlídně poohlížel po svých kolezích. Každý z inspektorů věřil jen ve své schopnosti a jen s těžkým sebepřekonáním dokázali akceptovat vyšší šarži a vedení svého nadřízeného. Na programu dne byla vražda seržanta Kallince, inspektora šestého oddílu místní policejní gardy.
„Pánové! Toho vraha musíme dostat co nejdříve. Nejvyšší z Urbanů se o celou věc začal nesmírně zajímat, jde tu tedy o vyšší zájmy.“ Welley začal svou palbu slov právě ve chvíli, kdy do místnosti vstoupil neznámý muž, oblečený v černém, „Z ministerstva dorazil agent Kelsen, aby nám řekl něco o vrahovi. Prosím pane.“
K agentům ministerstva chovali všichni přímo posvátnou úctu. Nebylo dobré se s nimi kdy zaplést, natož se někoho z nich dotknout. Veřejné popravy měli agenti povoleny samotným Nejvyšším. Ani Urban policie si nemohla k agentům příliš dovolovat, přestože jejich zájmy byly většinou stejné. Pro agenty byli policisté verbež, neschopná složka bezpečnosti Sídliště. Policisté byli často agenty prověřováni a sebemenší podezření bylo přísně trestáno.
„Pánové.“ začal Kelsen s jasným pohrdáním v hlase, „Před svým komentářem k tomuto případu a vysvětlením základních fakt a důkazů vás upozorňuji, že veškeré informace jsou přísně tajné! Pokud se dozvím, že někdo z vás mluvil, nechám vás všechny zavřít!
Před třemi roky vznikla pro nás doposud řádně nezdokumentovaná organizace nesoucí název Darkmen. Jejím úkolem je podle neověřených, ale dosti věrohodných informací organizovat a provádět atentáty a teroristické akce, které mají zapříčinit zvrat v politické situaci Sídliště. Přesněji řečeno, svrhnout z vlády Nejvyššího a ukončit provoz ministerstva a Urban policie. Je jasné, že musíme zasáhnout. Tato organizace je velmi nebezpečná a její další existence nežádoucí.
Seržant Kallince, jehož vraždu zde dnes řešíte, k vám byl přidělen teprve nedávno. A schválně. Byl to jeden z našich agentů ministerstva. Dozvěděli jsme se totiž, že Darkmeni si vybírají své další členy hlavně z řad Urban policie. Varuji všechny, kteří by byli Darkmeny kontaktováni a neupozornili by nás, takové budeme brát jako jejich spoluviníky a takoví si mohou být jistí svou popravou.“

***

Wooder konečně došel ke svému milovanému domovu. Ještě než vešel do svého bytu, pocítil potřebu odskočit si na záchod. Už z dálky byla ona místnost dostatečně cítit, nikdy se tam nevětralo a dveře nešli pořádně zavřít. Ten kus chodby nedaleko toalet byl navěky poznamenán nechutným zápachem. Člověk mohl jen zacpat nos a přetrpět tu chvíli nebo se mohl…
Se zakrytým nosem vešel Wooder na záchod a vyděšeně zíral kolem. Přes neuvěřitelný zápach byl v místnosti pořádek, záchody umyté až by člověk řekl, že jsou vyměněné za nové. Majitel domu se však o svůj majetek nestaral, tak kdo? Podlaha vytřená a nablýskaná, stěny jako by někdo znovu vymaloval, zrcadlo už nebylo rozbité - jen ten smrad, ten zůstal. Wooder vykonal, proč sem přišel a slavnostně pln dojmů po několika letech spláchnul. Fungovalo to, překvapivě.
Wooderův byt také prošel významnou změnou, ale tolik komfortu už nenabízel. I zde bylo vytřeno, parkety byly naleštěné a stěny zářily čistou bělostí. Mimo tyto klady tu však nebylo žádné vybavení, kromě nového telefonního přístroje. Wooder za sebou zavřel a bezmocně hleděl na prázdnou místnost. Přemýšlel, co by měl udělat. V tom zazvonil telefon. Wooder si to nejdřív vůbec neuvědomil. Stál tam a pořád civěl na okno, které bylo po několika měsících opět průzračně čisté. Konečně k němu dolehl zvuk vyzvánějícího telefonu. Přišel ke zdi a zvedl sluchátko.
„Wooder“ ohlásil se stále ještě vyděšeným a překvapeným hlasem.
„Víte co umíme.“ muž v telefonu mluvil tiše, ale srozumitelně, „Viděl jste mě dnes dopoledne a to je pro mě nebezpečné.“
„Kdo jste?“ vykřikl rozhněvaně Wooder.
„Myslím, že to víte. Pan Kelsen měl o nás nějakou přednášku dnes u vás na stanici. Vzpomeňte si.“
„Darkmeni?“
„Ano, pane Woodere.“
„Kde mám nábytek a zařízení bytu?!“ Wooder už nyní křičel tak hlasitě, že ho slyšeli i sousedi.
„Pane Woodere, uklidněte se. Garantuji Vám, že nábytek už nebudete potřebovat. Řeknu vám co uděláte.“
„Co si myslíte že jste? Okamžitě zavolám agenty! Nenechám si…“
„Ano, to beze sporu uděláte!“ přerušil ho tajemný hlas, „Ale teď mě jen poslouchejte. Až skončíme tento rozhovor, zavoláte Kelsena. Řeknete mu, co jsme provedli ve Vašem domě i o tomhle rozhovoru. Také mu řeknete, že se máte se mnou setkat ve vilové čtvrti v pátek okrsku přesně za hodinu. Tam se prosím také dostavte. Buďte neozbrojen, prosím.“
„A co tam? Co když přijedu s celou armádou agentů a policistů?“
„Nebuďte bláhový. Víte sám moc dobře, že Urban policisté nejsou u agentů zrovna dvakrát oblíbení. Přijďte sám, armádu přiveze Kelsen. Woodere, víme o vás vše. My známe Vaše tajemství!“
„Jaké tajemství?“ Wooder tušíc nejhorší naprázdno polkl.
„Víme, kdo jste. Kdo skutečně jste, Artane!“

***

Byla už tma. Polorozpadlé vilky skrápěl silný déšť. Na rozbité cestě se tvořily velké kaluže a Wooder musel přemýšlet nad každým krokem. Měl ještě pár minut do nejisté schůzky s darkmenem. Došel k domluvenému místu a postavil se pod přístřešek na zastávce autobusu, který sem nepřijel už přes dvacet let.
„Jste tu o něco dřív, Woodere!“ Wooder se otočil za hlasem. Neviděl nic než siluety tří postav ve světle pouličního osvětlení. Z toho, co rozeznal, usoudil, že postavy jsou oděny do dlouhých kabátů a na hlavách mají klobouky.
„Vy také!“ odvětil nedůvěřivě a zamířil k postavám. S každým krokem se jeho nervozita stupňovala až do nepříjemných mezí. Zastavil se dva metry od nich. Přestože stál tak blízko a ulice byla dobře osvětlená, neviděl jim do tváří.
„Oslovil jste mě Artane,“ začal nejistě Wooder, „chci vědět víc.“
„Tady ne!“ na tato dvě slova se ze zatáčky vyřítila dvě auta, která o chvíli později zastavila s milimetrovou přesností snad jen centimetr od postav. Všichni nastoupili. Wooder s hlavní postavou, jak si ji prozatím pracovně nazval, do zadního vozidla. Ostatní, které pracovně nazval ochrankou, do předního. Přes zamlžená skla vozu a velké kapky deště neviděl téměř nic, jen mihotavé stíny domů a postav.
„Všechno, co si tady řekneme, zůstane naším tajemstvím. To vám slibuji.“ promluvil hlavní, „Myslím tajemství ohledně vaší osoby, Woodere. Naše tajemství je už dávno vyzrazeno.“
„Přišel jsem jen proto, abych se dověděl, odkud znáte Artana!“ hlesl Wooder a znovu se zadíval z okna ve snaze přijít na směr cesty.
„Bohužel musíte chvíli vydržet, měl byste o nás vědět vše.“ hlavní se pohodlně opřel, a když konečně upoutal Wooderovu pozornost, začal s vyprávěním, „Jak a kdy vznikli darkmeni vám přesně neřeknu, protože to nevím. Někdo říká, že ještě před pučem, někdo mluví o dvaceti letech a někdo se prohlašuje být zakladatelem. Čas vzniku však není ani v nejmenším důležitý. Důležitý je cíl našeho jednání, tedy naše poslání. Naším cílem je totiž udržovat řád života a běh vesmíru. Abychom toho docílili, musíme nejdříve vyčistit tuto planetu. Naším úkolem je zbavit Zemi tyranie, krádeží a vražd, politikaření ve vlastní prospěch či záměrného drancování přírody.“
Wooder vrhnul na hlavního nejdřív pohrdavý a potom smutný pohled. Sklopil hlavu a povzdychl si, „To se vám nikdy nepovede.“
„Nemáte pravdu, pane Woodere. Všichni víme, co se děje. Lidé nesouhlasí s tím, co venku vidí, ale raději odvracejí zrak. Mají strach. Strach z toho, co jim udělají agenti nebo Urbanpol. Nikdo neřekne nic proti současné politice, nikdo neřekne nahlas, co si myslí o aktivitách agentů. Nikdo nic neřekne. Mlčí i mezi sebou navzájem. Nikdo už nemůže věřit vlastním dětem. A vy sám moc dobře víte, že takhle to být nemá. Svět se změnil v samotné peklo. Všichni kdo souhlasili a nakonec i vlastními silami podpořili puč, se nyní stali zatracenci. Byť je nový systém hodil až na samotné dno společnosti, neměli a dodnes nemají v očích ostatních žádný respekt ani soucit. Ano, většina z nich je dnes už dávno mrtvá, vždyť je to už neuvěřitelných sedmdesát let. Ale vůdce puče nezemřel, naopak žije a těší se dobrému zdraví. Tedy na jeho věk.“
„Mohl byste se dostat k věci? Nerad poslouchám to, co už vím.“
„Zajisté!“ hlavní pocítil značnou nervozitu ve Wooderově hlase a poněkud zrychlil svůj výklad, „Doufám tedy, že jste pochopil naše poslání. Cítíme se být jako Blaničtí vojáci.“
Wooderovi přeběhl mráz po zádech, ale nedal nic najevo.
„Když je nejhůře, vyjíždíme lidem na pomoc, znáte to. Přijímáme do našich řad lidi z Urbanpolu, kteří mají nějaký vliv na události a řízení operací. Ale nabíráme také lidi z jiných oblastí všedního života. Zedníky, stavaře, zdravotníky, chirurgy, ale i obyčejné lidi, kteří už nemají dál zájem ignorovat současnost. Máme prostředky na to, abychom srovnali celou Zemi se zemí, mohu-li to tak říci. Od letadel, přes vozidla, vlaky, vznášedla po raketoplány, bojovou techniku a dokonce i nějaké letadlové lodě. Možná se ptáte k čemu, to vám ale později vysvětlí někdo jiný. Nyní už je na čase, abychom se dostali k vaší osobě.“
„Už mi konečně vysvětlíte, odkud znáte to jméno?“ z Woodera opadla nervozita a vystřídala ji nedočkavost.
„Ano. Známe vaše jméno, protože jsme spojenci s lidmi, které na této planetě kromě darkmenů znáte jen vy, Artane. Myslím, že víte, o kom mluvím. Jednoho dne se objevili poblíž místa, kde se scházíme na konspiračních schůzkách. Přišli k nám, mluvili s námi, dokud jsme neuvěřili skutečnosti, že nejsou z této planety.“
„Řekněte mi, která planeta se rozhodla zachránit Zemi před útlakem?“ Wooderova nedočkavost mu už byla nepříjemná. Nevěřil moc tomu, co mu hlavní vnucoval. Všechno svědčí tomu, že Atlantida opět vystrčila paty ze své planety a rozhodla se zasáhnout do dějů na své původní planetě.
„Ano, je to Atlantida. Víme, že nemají ve zvyku vměšovat se do dějin jiných národů a civilizací. To co se děje tady je už ale nebezpečné i pro ně, proto známe vaše jméno, Artane. Proto vás tak dokonale známe a víme co je vaším posláním.“
„Co všechno tedy o mě víte?“ zeptal se pobaveně teď už klidný Wooder.
„Vaše jméno je Artan Pyron. Narodil jste se velmi dávno, ještě na Atlantidě, sídlící na této planetě. Váš osud je obdivuhodně dlouhý a pestrý. Na Atlantidě jste žil spokojeně až do okamžiku, kdy jste se oženil. Objevil se problém, který vyústil v nepříjemný incident. Zabil jste člověka, byť v sebeobraně, a byl jste postaven mimo společnost. V pustině jste však nebyl dlouho. Stal jste se Wooderem, strážcem lesa v jisté říši.“
„V Gorcharu!“ usmál se Wooder. Znal celou tu historii nazpaměť.
„Ano, to je ono. Když byla Atlantida napadena a zničena, nemohl jste nic dělat, protože jste ztratil spojení s druhou stranou. Smutné. Většina vašich lidí odletěla na novou planetu a na vás se zapomnělo. Stal jste se pro zbytek života poutníkem, ale pár let nato vás kontaktovali z nového domova Atlantidy. Vzpomněli si na vás a vrátili vám chuť do života. Stal jste se strážcem planety, posledním wooderem. Na pár let vás nebylo vidět, někam jste se ztratil, ale poté jste byl kontaktován planetou Uruma. Božská Shodan se do vás zamilovala a udělala vás nesmrtelným. Vy jste ale její city nebyl schopen opětovat, neboť jste ztratil víru. I tak ve vás Shodan viděla dobrého člověka. Pak se na vás zapomnělo docela. Dostal jste prostředky k tomu, abyste se dostal co nejrychleji kamkoliv po celém vesmíru. Ztratil jste se, přesto se situace držela v normálu až do dvacátého století. Tehdy se situace zhoršila natolik, že byl nutný další zákrok. Na Zemi se sešla velká skupina těch nejmocnějších ze spřátelených planet, tedy z pozůstatků civilizace původní Atlantidy. Proběhla tu neviditelná válka a …“
„A tehdy jsem zemřel.“ pronesl pobaveně Wooder.
Hlavní se zarazil a tázavě pohlédl na Woodera. Stále mu nebylo vidět do obličeje. Ani jeho oči nebylo vidět, jen ten pocit, že se na vás někdo dívá.
„Ano, tehdy zemřel Artan Pyron. Byl jsem toho svědkem. Dokonce se to stalo mým nedopatřením. Vlastně mám pocit, že jsem jedním z těch, kdo ho zabili.“
„Kdo tedy jste?“ vyhrkl hlavní a vytáhl z vedle stojícího kufru papíry a začal v nich vzrušeně listovat.
„Všechno to, co jste tu ze sebe vysypal, je pravda. Až na jednu skutečnost. Nemluvil jste o mne. Artan Pyron zemřel při výbuchu elektrárny v tehdejším Německu. Mé jméno, mé skutečné jméno je Richard Hell. Stal jsem se wooderem po neviditelné válce. Bylo to na Pyronovo výslovné přání. Řekl to krátce před svou smrtí jinému člověku, jednomu z nejmocnějších lidí Atlantidy, Abakusovi. Ten potom dal věci do pohybu. Promluvil se Shodan, která se ještě stále vyrovnávala s Artanovou smrtí. Vzala mě na Urumu, kde jsem se adaptoval na dlouhověkost. A tady jste se zmýlil podruhé. Ani Artan a ani já jsme nikdy nebyli nesmrtelní. Jde jen o velmi silné a účinné zpomalení stárnutí. Nic jiného. Jednoho dne zemřu stejně jako vy.“ na chvíli se odmlčel a po pohledu z okna ještě doplnil, „A nejsou to Blaničtí vojáci, ale Blaničtí rytíři.“
Wooder opět pocítil, že se hlavní usmívá. Neměl už chuť dál si vyprávět. Chtěl vystoupit, vrátit se domů a na všechno zapomenout. Ale dny vzdálené stovky let se mu nyní vraceli na mysl a nutili ho vzpomínat.
„Odkud to víte?“ zeptal se stroze.
„Od Abakuse!“ zazněla pronikavá, ale stejně strohá odpověď.
„Nesmysl!“ odsekl Wooder a čekal na novou, snad už pravděpodobnější verzi.
„Ať už tomu věříte nebo ne, je to tak. Nyní bychom mohli pokročit…“
Hlavní nedomluvil, protože se proti němu vymrštila Wooderova ruka třímající zbraň.
„Přestaňte už konečně kroužit kolem těch vilek a řekněte mi, odkud máte ty informace nebo si šplhnu u Kellsena!“ zařval už rozhořčený Wooder.
Hlavní se zase usmál, nyní už slyšitelně.
„Měli vás prohledat důkladněji, pane Woodere. Zastavíme za chvíli pro další osobu z vaší minulosti.“