Kruh - kapitola šestnáctá

Loudavým krokem pokračovala kupředu, Chris zaostával. Něco jí chtěl říct, bylo to důležité? Nejspíš ne, určitě to byla zase nějaká bláznivina, vlastně mu ani moc nerozuměla. Pomyšlení na „ztracenou“ rodinu, kterou snad za několik dnů znovu uvidí, jí víc než rozrušovalo. Nemohla se ho za žádnou cenu zbavit a asi ani nechtěla. Když bude opatrná a obezřetná, nic se nestane. Jaká je šance že zrovna po ní vyhlásí Templáři nějaké pátrání? Navíc už je to nějaký ten týden. Pro začátek bude ale pořád pro jistotu nosit tohle. Zašmátrala pravačkou na zátylku a shrnula si kápi pláště hluboko do obličeje.
Netrvalo to moc dlouho a uslyšela za sebou stejně loudavé Chrisovy kroky. Kousla se do rtu v očekávání dalších všetečných otázek. Žádné se ale nedostavily, mladík mlčel. Zaregistrovala unavené povzdechnutí z jeho strany, nic však sama neřekla. Rozhodla si užít vzácné chvilky klidu a strávit jí o samotě se svými myšlenkami.

Ukousla si pořádné sousto, hruška byla opravdu dobrá. Ne moc měkká, ani ne moc tvrdá, s velkou spoustou sladké šťávy. Navíc díky pocestnému trpasličímu obchodníkovi měla možnost dokoupit léčivé obvazy, kterých měla po skrovnu. Samozřejmě za Christiannova velkorysého přispění.
Trpaslík říkal, že Orzammar, hlavní trpasličí metropole teď zažívá nějaké těžké časy a je prý okolnímu světu uzavřena… čím to?
Mladíka na místě po jejím boku vystřídal bard, čehož se rozhodla patřičně využít.
„Ta hnědovlasá žena…“ začala potichu, aby jí snad dotyčná neslyšela, i když byla od nich dostatečně daleko.
„Gabriell?“ otázal se elf s napůl plnou pusou.
„Co je zač?“
„Růže.“ odpověděl prostě.
„Růže?“
„Orlesiánská růže.“ dodal Rion teď už s prázdnou pusou a s velkým nápřahem mrštil ohryzek hrušky přes příkop, do blízkého pole. Černou rukavicí si nedbale otřel pusu.
Prase, pomyslela si.
„Kdysi byla vražedkyně.“ ušetřil jí další otázku. „A jedna z nejlepších.“
„Takže byla něco jako ty? Jako Bard?“
Rion se pousmál a zavrtěl hlavou. „Kdepak, ona je zabiják.“
„To ty taky…“ neodpustila si Amawel jízlivou poznámku a provokující pohled.
„No dovol?!“ zadíval se na ní s velkou dávkou předstírané uraženosti elf. „Já jsem umělec…“
„Áha.“ pronesla tónem, který jasně naznačoval co si asi tak může myslet.
„Chápej, zabijáci jako je ona upřednostňují plížení, smrtící pasti, přepadávání ze zálohy a tak podobně. Kdežto bardi spoléhají hlavně na infiltraci, osobní kouzlo a charisma.“
„Hmm, myslím, že chápu.“ zamručela.
„Byla jednou z nejlepších a nejvyhledávanější… a taky nejdražších.“
„Lepší než antivanské vrány?“
„Stoprocentně…“
„Jak to, že jsem tedy nikdy o orlesiánských růžích neslyšela?“
Na to se černovlasý muž znovu zasmál. „Protože na rozdíl od Vran oni nemají potřebu se všude svými skutky chlubit. Pýcha předchází pád, ne?“ rošťácky na elfku mrknul.
„A proč už…“
„To nevím,“ pokrčil rameny „Arthur mi řekl, že za tím stojí selhání na jedné z misí, které měla. Její nadřízení jí prý chtěli nechat před ostatními zabít jako odstrašující příklad, aby si už nikdo nedovolil zklamat. Jak se s ní ale setkal on a jak jí dokázal vymanit ze spárů Růží, mi už neřekl.“
„Podivné…“ přitakala.
„To mi povídej. Nikdy se mi nechtělo příliš věřit, že by Růže jen tak pustili vycvičeného zabijáka. Jedna další z mála věcí co o ní vím je, že pochází odtud.“
„Z Fereldenu?“ nevěřícně špitla dívka.
„Hmm… z Hornoživ.“
„A přesto…“
„Nemluví po vašem?“
„Jo.“ kývla.
Poslední dobou si všímala, že většina osob nacházejících se v její blízkosti má podivuhodnou vlastnost, která jí dokáže rozčílit jako málo co jiného. A sice že dokázali doplnit, nebo rovnou vyslovit celé její věty ještě předtím, než na ně vůbec pomyslela. To je tak předvídatelná?
„Jak sis asi všimla, ona ale skoro vůbec nemluví ani tak. Rozumí ale všemu, tím si buď jistá… Asi je to jejich výcvikem, těžko říct.“
Bard už téměř mumlal, jak šátral po své zbroji, hledajíc další hrušku, do které by se mohl zakousnout.
Teď jí tak napadlo, že vůbec neví nic o cíli jejich cesty.
„Proč jste vlastně tady?“
„Tady?“ zvědavě se na ní zadíval už opět s plnou pusou. Vypadal jako křeček co si dělá zásoby na zimu. Pobaveně se zasmála, jeho reakcí byl nechápavý pohled.
„Ve Fereldenu.“
Rion si dopřál další křupavé sousto „To je… jednoduché.“
S mírným napětím ho sledovala. Je vůbec fyzicky možné, aby mohl zřetelně mluvit s téměř celou hruškou narvanou v puse?!
„Arthur je Kavalír v císařských službách a my jsme jeho…“ následovalo táhle polknutí „družina.“
„Takže plníte… nějaký úkol?“
„Trefa.“ usmál se a v blízkém poli přistál další ohryzek. „Vlastně musíme doručit jednu zásilku. Přísně tajné, takže chápeš.“
„Jo, chápu.“ pokývala hlavou, ale stejně ho zpod záhybu kápě zvědavě sledovala.
„Dopis od samotné císařovny…“ dodal nakonec po chvilce mlčení.
„Pro našeho krále?“ vydechla v úžasu Amawel.
„Ne…“ tajemně se na ní zadíval, až dívce naskočila husí kůže.
„Pro tebe!“ vyhrkl a rozesmál se na celé kolo. Odměnila se mu prudkým šťouchnutím, které ho málem povalilo na zem.
„Jasně že pro krále…“ odvětil, když znovu nabral ztracenou rovnováhu. „Jenže ta bitva u Ostagaru celou naši misi poněkud komplikuje.“
„Asi… jsem za to ráda, že to tak je a že s námi cestujete.“
„Opravdu?“ snad téměř polichoceně se uculil elf. Nedovedla zhodnotit na kolik je jeho výraz míněn vážně. Obecně jí připadalo strašně těžké číst z Rionovy tváře. Na rozdíl od Chrise nebo Ravena, kde vždy hned věděla na čem je. Zajela prsty levé ruky do jednoho ze záhybů zbroje a narazila tak na prsten, který jí byl věnován rodinou Khanů za záchranu synáčka. Navlékla si ho na ukazováček.
„Určitě. Myslím, že bych z těch dvou asi brzo zešílela.“
„Opravdu?“ se zlomyslným tónem v hlase se k ní bard naklonil.
„Opakuješ se…“ podezřívavě k němu pootočila hlavu.
„Já si myslím, že ten světlovlasý mladík je z tebe celý pryč už teď!“
Tentokrát to byla ona, kdo mu věnoval nechápavý pohled.
„Christianne?“
„Je tu snad snad víc blonďáků?“
„A já si zase myslím, že by si měl přestat s těma hruškama, mají na tebe neblahý vliv…“ poznamenala téměř netečně elfka a píchla ho do ramene ukazováčkem.
„Říkej si, co chceš, ale já nejsem slepý, Amawel.“
Zavrtěla hlavou, Chris? Vždyť je to ještě kluk. I když je dost možná stejně starý, možná i starší než ona, duchem je to pořád ještě dítě.
„Raději bychom si měli pospíšit, než budou moc daleko.“ přerušila nastalé ticho a přidala do kroku, Rion jí následoval.

Stačilo přejít přes pár menších kopců, po nichž se cesta líně táhla, aby dívka a bard dorazili na místo, kde již byli očekáváni zbytkem skupiny. Všudypřítomné lány polí a luk teď vystřídal po jedné straně cesty okraj lesa, do kterého se také pocestní uchýlili.
Nemohla si nevšimnout, že Chris opět získal ztracenou náladu a vesele na ně mával. Raven naproti tomu naprosto nehnutě stál zády opřený o jeden z krajních stromů, s rukama založenýma na hrudi a zavřenýma očima. Arthur něco vášnivě vykládal Gabriell, která jen uznale pokyvovala. Slunce se pomalu chýlilo za obzor, byl patrně čas utábořit se a připravit se tak na nadcházející noc.

Opatrně a s maximální něžností hladila kolouška, který právě spočíval hlavou v jejím klíně. Zbytek stáda se poklidně pásl kolem nich za naprostého ticha, které přerušovala pouze padající voda vodopádu nebo občasné soví houknutí. Měsíční paprsky dopadaly na klidné půlnoční jezero, hledajíc úkryt v lotosových květech.
Spatřila mužskou postavu, pomalu přicházející po vodní hladně. Kráčel lehce a vzpřímeně, a navíc se mu nějakým zázrakem dařilo zachovávat hladinu stejně klidnou, jaká byla před jeho našlápnutím.
„Říkala jsem si, za jak dlouho tě asi znovu uvidím.“
„Nejsem si jistý, jestli vím, jak to myslíš.“ opáčil.
„To je jedno…“ usmála se a mávla rukou „chtěl jsi se mnou mluvit?“
„Mluvit?“ klidně se jí otázal, načež kývla. „Jen varovat.“
„Varovat? Mě?“ opakovala udiveně, až kolouch zvedl hlavu a nejistě se postavil. Nechala ho odběhnout ke zbytku stáda a už si ho víc nevšímala, soustředila se plně na jejich rozhovor.
„Už brzy budeš muset učinit závažné rozhodnutí, Amawel…“
Amawel… zaznělo jí v hlavě. Proč měla ten pocit, že zvuk jejího jména zní z jeho úst tak… podivně.
„Ty znáš budoucnost?!“
„Ne tak docela. Víc ti říct nesmím“
„Akorát se ti povedlo mě docela vystrašit.“
Pokrčil rameny. „Odpusť, to jsem neměl v úmyslu, Amawel. Chci tě pouze upozornit, aby si v brzké době uvážila každé své rozhodnutí, mohlo by mít fatální důsledky.“
„Každé rozhodnutí má nějaké následky, ne?“ se zářivým úsměvem mu oponovala.
„Ovšem, jenom některé jsou větší než ty jiné.“
Dívka se zamyšleně zamračila „To máš asi pravdu, ale proč mi nesmíš říct víc? Kdo ti brání?“
Chvíli ho sledovala, muž se sněhobílou suknicí však zarytě mlčel, vlastně teď vypadal jako socha právě vytesaná z mramoru. Opět se ozvalo soví houkání.
„Tvé rozhodnutí ovlivní nás oba, Amawel.“ dodal nakonec a neslyšeně se otočil.
„Jak to myslíš?! Nás oba? Jak?!“ volala za ním, on se však neotočil a směřoval dál k vodopádu. Chtěla vstát a následovat ho, snová krajina se však pozvolna začala rozplývat a elfku zahalila temnota.

Rozespale zamručela a vyvolala tak pohyb na druhé straně ohniště. Po další „vizi“ jak pojmenovala své občasné dostaveníčko se Slitováním v úniku, si tradičně připadala ještě hloupější než předtím. Promnula si oči a opatrně zamrkala. Hnědovlasá žena, která se jako první přihlásila o hlídku, jí nehnutě sledovala. Plameny šlehajícího ohně příjemně hřály, což vybízelo k dalšímu spánku. Zabalila se do pláště a opět se schoulila pod ochranou statného stromu. Rozhodli se, že tentokrát stany vybalovat nebudou a časně ráno opět vyrazí na cestu. Nejblíže, na levé straně spal Chris, na druhé straně pak elfí bard, oba spokojeně oddechovali. Raven seděl se skříženýma nohama opřený o jeden z několika dalších stromů, oči měl zavřené. Nedovedla odhadnout, zdali spí, nebo zrovna medituje. Každopádně jeho tvář byla nezvykle uvolněná a klidná, bez jakéhokoliv napětí. Usmála se a zasněně zavřela oči. Doufá, že se jí konečně bude zdát nějaký hezký sen…