9. kapitola - Příslib (Návrat do Nekonečna)

Seděli jsme proti sobě a mezi námi doznívala jeho slova. Při pohledu do jeho očí jsem uviděla strach. Čirou hrůzu, přestože navenek se snažil zůstat klidný. Nevěděla jsem, co říct, ale bylo jasné, že nestačí pouhé přátelské poplácání po zádech a pár uklidňujících slov ve smyslu: „To nic. Bude to dobré.“ Nebude.
Já jako člověk jsem nedokázala vážnost jeho trestu dost dobře pochopit. Ale toho, co říkal, byl pro něj takový trest strašlivá muka.
„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se automaticky, jako by se zeptal kdokoliv jiný. Ano, nevěděla jsem o tom všem nic a netušila jsem, k čemu bych byla v „andělských“ záležitostech platná. Přesto jsem se ze slušnosti zeptala a možná také proto, že jsem nevěděla, co jiného mám říkat.
Samuel se na mě podíval překvapeným pohledem. „Ty bys mi chtěla pomoct? ... Proč? Už nejsem tvůj strážce. Neochránil jsem tě a zničil jsem ti život. Tak mi řekni, proč bys mi chtěla pomáhat.“ Co jsem mu na to měla říct? Sama jsem neznala odpověď. Pokýval hlavou: „ Samozřejmě. Nemáš důvod mi pomáhat. Chtěla jsi být jen zdvořilá...“
„Ne, Samueli...“ chtěla jsem se začít obhajovat, ale zarazil mě: „Já to chápu. Nasadit krk pro někoho, kdo si to nezaslouží je hloupost. To já bych měl zachraňovat tebe, ne ty mě.“
„Počkej, počkej...Řekl jsi: Nasadit krk?“ polkla jsem. Takže naděje pro něj existovala? Jen to nebyla procházka růžovým sadem. Navíc to vypadalo, jako bych se v tom hrála důležitou úlohu. Takovou úlohu, která se mi pranic nezamlouvala. „Takže existuje řešení?“
„Neříkám, že existuje nějaký univerzální návod s názvem: Jak zrušit trest a znovu se stát andělem. Jen se říká, že upřímné odpuštění je silnější než prokletí. Možná...kdybys mi odpustila... Ne. Nemůžu po tobě chtít, abys mi odpustila po tom všem.“
Odpustit. „A co když ti přece jen odpustím? Když řeknu: Sprošťuji tě, Samueli, veškerých tvých prohřešků vůči mně a odpouštím ti.“
Hořce se usmál: „Děkuju, hezky řečeno. Ale nemyslíš to upřímně.“
„Jak to můžeš vědět...“
„Můžeš chtít, myslet to upřímně, ale to není totéž. Tady se jedná o sílu, která musí být silnější než prokletí Síně Soudců. Musí to vycházet z tvého podvědomí. Musí to tak cítit každá buňka tvého těla. Ale to není možné.“
Vzdychla jsem. Tohle vážně vypadalo nemožně.
„Byla by tu ještě jedna možnost...“
Zvědavě jsem se na něj podívala.
„...ale to je šílenost. Navíc vůbec není jistý úspěch.“
Napjatě a bez dechu jsem čekala, co z něj vypadne.
„Může to být nebezpečné a může to dopadnout špatně...“
Aha, tady máme to nasazování krku za někoho, kdo si to nezaslouží. „Tak už konečně řekni, o co tu jde,“ nevydržela jsem.
Naklonil se na židli směrem ke mně a chytil mě za ruce. Zadíval se na mě a jeho oči náhle změnily výraz. Teď jsem v nich zahlédla prosbu a naději. „Museli bychom jít do Nekonečna. Dostat se do Chrámu strážců a znovu předstoupit před Radu. Třeba najdu to zlo, které mě podle nich ovládlo.“
Lekla jsem se. Co to říkal? Mám jít do Nekonečna? Před Radu? Najít zlo?
„Ty bys před radou v pronesla žádost o stažení trestu.“
„Cože??? Chceš, abych šla za tebe prosit?“
„Tvá slova mají velkou moc, Sáro.“
„Ty si vážně myslíš, že to pomůže?“ vyhrkla jsem. Nevěřila jsem tomu, ale on ano. Dával tomu veškerou naději. Byl přesvědčen, že byl potrestán příliš krutým trestem. Za údajné zlo, o kterém nevěděl a popíral, že by ho ovládalo. Tudíž ho ani nemohl porazit. Nerozuměla jsem tomu, to on by tomu měl rozumět. Proto mi nezbývalo, než věřit jeho úsudku.
„A to nebezpečí o kterém jsi mluvil?“
„Nekonečno není pustina bez života, i když tak na první ohled vypadá. Jsou tam bytosti, o kterých jsi nikdy neslyšela. A také démoni, kteří se tam dostaly Bránou světů. Nakonec i Strážci jsou teď mí nepřátelé. Jsem vyhnanec a oni mají za úkol zařídit, abych se do Chrámu nedostal. Museli bychom Nekonečnem projít nepozorovaně, tajně a co nejrychleji. Nebudu moct ani použít křídla, protože když Strážce použije křídla, cítí ho ostatní strážci a našli by nás....“
Šla mi z toho hlava kolem. „Takže mi půjdeme pěšky po nějaké pustině, budeme se schovávat, protože po nás všichni půjdou a ještě není jisté, že to, proč tam jdeme bude úspěšné. A co potom?“
„Nevím, vážně nevím. Tobě nikdo ze Strážců neublížil, jsi člověk. A se mnou ať se stane, co se stane, horší než tohle čekání a bezmoc to určitě nebude.“
„A jak se chceš dostat do Chrámu strážců, když se tam nesmíš vrátit?“
„Doufám, že když se dostaneme až tam, změní názor.“
Ano. Byl to naprosto chabý a nesmyslný plán. Věděla jsem, že je to nemožné a naprosto šílené. Samuel to věděl taky. Přesto to ale chtěl zkusit. Sesunul se ze židle na podlahu k mým nohám. Klekl si tak, aby měl tvář ve stejné výšce, jako já. Pořád mě držel za ruce a řekl: „Nemusíš se bát, ochráním tě. Všemu nebezpečnému se vyhneme a přísahám, že ti nikdo a nic nezkřiví ani vlas. A když uspějeme, ty získáš opět Strážce. Budeš mít zpátky svůj starý život... Sáro, prosím. Vím, že je ode mě sobecké to po tobě chtít. Nic tě ke mně už neváže a když to odmítneš, pochopím to. Ale prosím tě, nejdřív to zvaž.“
Pak ztichl, ale pořád mě pozoroval. Sledoval každý záchvěv mé tváře, který by naznačil, jak se chci rozhodnout.
Nebylo to fér a on to věděl. Přesto se mě pokusil přesvědčit všemi způsoby. Použil mou lítost, mé svědomí i mou touhu po normálním životě. Snažil se zachránit a hodlal pro to udělat vše, co je v jeho silách. A musela jsem uznat, že jeho zbraně byly velmi účinné.
Byl to můj Strážce, od malička mi byl nejblíže ze všech, jen jsem o něm nevěděla. Chránil mě, ale v den mých patnáctých narozenin prohrál. Litoval toho a věřím, že si to pořád vyčítal. A měl strach, protože mu byl udělen trest horší než smrt. Rozhodla jsem se a doufala, že toho nebudu jednou litovat. Věčné zatracení, to si nezasloužil.
„Pomůžu ti,“ řekla jsem nakonec.

Pokračování příště ;o)