10. kapitola - Brána světů (Návrat do Nekonečna)

Byla to šílenost. Samozřejmě, že ano. Zřejmě mi úplně přeskočilo, protože jsem si o sobě nikdy nemyslela, že bych byla nějak moc odvážná. Ale tady šlo i o můj život. "Dělám to pro sebe... dělám to pro sebe…" opakovala jsem si pořád dokola.
Vybavila jsem si ten pocit, co mi poslední dva roky pořád nahlodává myšlenky. Chlad, zoufalství a beznaděj, které mě noc co noc probouzí ze spánku. A pak ta smůla, která mě provázela. Jestli jsem se toho všeho mohla jednou pro vždy zbavit, byla jsem rozhodnutá to zkusit. Snažila jsem se nemyslet na to, co nás tam může čekat. Na to, že to může být nebezpečné. "Prostě jen dojdu do nějakého chrámu a pěkně poprosím. Nic víc." říkala jsem si bláhově. Nejsem hloupá a nebyla jsem ani optimista. Tak jednoduché to nebude.
Během následujícího týdne jsme připravili dva turistické batohy, spacáky pro nás oba, nějaké trvanlivé jídlo, které by mělo vystačit zhruba na týden, a pak samozřejmě takové věci jako sirky, nůž nebo lékárničku. Za celý svůj život jsem venku ve spacáku spala jen jednou, ale táta dřív chodil na túry často, tak jsem věděla, co si s sebou vždycky balil. Ale on se šel projít na dva dny někam do lesa, já mířila do jiného světa. Při té myšlence se mi stáhl žaludek.
"Průchody do Nekonečna se nachází na místech, kde se soustřeďuje velké množství bílé energie," objasňoval mi Samuel. "Jsou to většinou ta místa, kde už se několik staletí nebo tisíciletí lidé snažili navázat spojení s nadpřirozenem. Asi nejznámější příklad jsou anglické Stonehenge, ale tam se těžko dostává, protože jsou hlídané. A navíc je to daleko. Musíme najít něco menšího a hlavně blíž."
Přemýšleli jsme a pak jsem si vzpomněla, že za městem v jedné menší vesnici mají na náměstí takový velký kámen, který vypadal jako nějaký hodně starý menhir. Stál tam už po staletí a tamní obyvatelé si jej zvolili jako obecní symbol. To byl průchod do Nekonečna.
Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu takhle utíkat. Bylo odpoledne, doma nikdo nebyl. Na stole jsem nechala vzkaz, že přespím u Lisi, ať o mě nemají strach (to byla ironie...) Až zjistí, že jsem u Lisi nespala, že jsem zmizela, bude pozdě. To už budu v jiném světě. Ale podle Samuela prý v Nekonečnu plyne čas jinak než tady. Je tedy hodně pravděpodobné, že si mého odchodu nikdo nevšimne... Dobře. To by byla hodně velká náhoda. Tuto část jsem nedomyslela a asi ji nikdy nedomyslím. Proto jsem pro jistotu napsala dopis, kde jsem všechno opatrně vysvětlila a dala jsem ho pod polštář. Kdybych se nevrátila, tak tam ho za nějaký čas najdou.
Musela jsem se zbláznit. Ale vážně jsem chtěla svůj osud změnit.
Samuel na mě čekal u dveří a na sobě měl tátovo staré tričko a bundu.
"Hotovo?" zeptal se opatrně.
Nadechla jsem se, abych sebrala nové odhodlání. "Jo. Můžeme." řekla jsem, hodila si batoh na záda a otevřela dveře.
Samuel mě zarazil. Položil mi ruku na rameno: "Sáro, ... děkuju. Jsi odvážnější, než bych byl já." V jeho výraze bylo něco zvláštního a oči měl najednou tmavé, plné obdivu a vděku.
"Nedělám to jen pro tebe."
Pokýval hlavou, ale jeho oči se nezměnily. "Můžeme."
A tak jsme vyrazily. Na Jižním nádraží jsme nasedli na vlak a ten nás odvezl 46 kilometrů, přímo na nádraží ve vesnici. Bylo už k večeru. Věžní hodiny místního kostela, který stál v západním cípu náměstí, ukazovaly chvilku po půl sedmé. Město bylo úplně prázdné, stmívalo se a všichni už seděli doma v teple.
Ve východním cípu náměstí naproti kostelu stál asi tři metry vysoký kámen, s jednou špičkou zasazenou do země a druhou čnící k nebi. Byl starý a pamatoval doby dávno minulé.
"To je on," řekla jsem a s tím, že ten kámen je přesně to, co potřebujeme, jsme se vydali napříč náměstím.
Kolem menhiru rostly uměle vysazené chryzantémy, teď už zničené prvními mrazy. Překročili jsme je, abychom se dostaly co nejblíže kameni. Samuel si kámen nejdřív dlouho prohlížel. Prsty studoval jemné rýhy, které dřív možná byly nějaké znakové nápisy, ale za ta staletí podlehly rozmarům přírody.
"Je opravdu hodně starý, možná už z dob Keltů." řekl užasle Samuel. "A je tu velký energický uzel. Projít Bránou světů nebude problém.
Zjistila jsem, že si nervózně podupávám a třesou se mi kolena. "Tak jdeme na to, ne?" řekla jsem rychle. Chtěla jsem ten průchod mít za sebou co nejdřív. Jakmile projdu do Nekonečna, nebude cesty zpátky a já si nebudu moct pohrávat s myšlenkou zahodit batoh do chryzantém a utéct co nejdál.

--------------------------------------------------------------------------------

"Jdeme na to," zopakoval Samuel. "Polož ruce na kámen a zavři oči. Snaž se na nic nemyslet a čekej, dokud neotevřu bránu. Pak jdi za světlem." Jít za světlem? Ta věta se mi nelíbila, až příliš připomínala smrt. "Neotvírej oči. Až budeme na druhé straně, pomůžu ti je otevřít." Proč by mi měl pomáhat otevírat oči? Copak to nezvládnu sama? "Pak budeme muset co nejrychleji zmizet, protože otevření Brány vycítí všichni Strážci v okolí a určitě ji půjdou zkontrolovat. Nesmí nás vidět."
Trhavě jsem přikývla a položila roztřesené ruce na kámen.
"Sáro, neboj se, ochráním tě." řekl, když viděl můj vystrašený výraz. Jemu se to řeklo, on do cizího světa nešel. On nebyl bezbranná sedmnáctiletá holka.
Zavřela jsem oči a snažila si vyčistit hlavu. Vnímala jsem studený vzduch, jak mi proudí do plic. Na tvářích mě začalo cosi jemně šimrat a cítila jsem, jak mě brní ruce. Pořád jsem se pokoušela na nic nemyslet, ale čím víc jsem se snažila, tím víc myšlenek mi proletovalo hlavou. Pak se mi před očima vyjasnilo. Uviděla jsem světlo a rázem jsem měla mysl úplně čistou. Světlo bylo tak silné, že se mi zamotala hlava a pak jako bych upadla a padala a padala pořád dál. Neviděla jsem nic, jen bílo. Něco mě vycucávalo z mé existence a táhlo pryč. Najednou světlo zhaslo a já byla sama v černočerné tmě. Nemohla jsem se pohnout a zpanikařila jsem. Až příliš mi to připomínalo stav, kdy jsem omdlela po strážce se sanitkou. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to.
Volala jsem, ať mi někdo pomůže. Že jsem tady. Ale neslyšela jsem ani svůj vlastní hlas. Pak se najednou něco změnilo a já ucítila teplo a lehký vánek. Drala jsem se temnotou za hlasem, který volal mé jméno.
Nádech. Rozkašlala jsem se. Ležela jsem na něčem tvrdém a pichlavém... byl to písek. Samuel se nade mnou skláněl a tvářil se ustaraně.
"Co se děje?" zeptala jsem se ho. Můj hlas zněl divně. Tak zvláštně se táhnul, jako med.
"Nějak jsi uvízla, nemohl jsem tě dlouhou dobu přivést zpět."
"Aha..." přikývla jsem, přestože jsem tomu, co říkal, moc nerozuměla.
Posadila jsem se a rozhlédla se. Seděli jsme uprostřed kruhu vysokých krystalů. Bylo jich asi sedm, nebo devět a všechny navlas stejné. Průzračné, vysoké a vrhající kolem sebe duhové odlesky. Všude, kam jsem dál dohlédla, byla rovná šedá planina, která na obzoru splývala se stejně šedou oblohou. Nebyly to mraky, protože přímo nad námi svítilo velké rudé slunce. Ne, nebylo jedno, byly dvě. Dvě obrovská slunce, těsně vedle sebe. Svítily jasně, jedno bylo rudé, druhé žluté a nebylo na první pohled vidět. Ale i když kolem dokola byla jen planina, skály a vzduch se ani trošku nepohnul, nebylo tu horko. A nebyla ani zima. Jakoby se svět zastavil. Byli jsme v Nekonečnu.
"Zvládla jsem to." šeptla jsem.
Samuel se usmál: "Ano, zvládla jsi to." Pak se ale rychle ohlédl, jako by něco zaslechl. Já tedy nic neslyšela. Nechápavě jsem zírala, jak se nervózně rozhlíží.
"Samueli?" Chtěla jsem vědět, co sleduje, ale on mě popadl a vytáhl na nohy.
"Strážci jdou, musíme zmizet." řekl rychle. "Přicházejí od průsmyku, my poběžíme na opačnou stranu. Musíme být rychlí a dostat se dostat z dosahu jejich moci, aby nás necítili. Poběž!" křikl nakonec, chytl mě za ruku a rozeběhnul se.

Pokračování příště ;o)