Kruh - kapitola sedmnáctá

Po bradě jí stekl pramínek krve, zakašlala. Karmínové kapky zkropily zem před ní. Sepnula ruku kolem křišťálové rukojeti a zavřela oči. Zachraptěla, když ucítila na jazyku další příval své vlastní krve. Její napjaté svaly se chvěly pod náporem únavy. Musí to vydržet, jinak to přijde vniveč. Jinou možnost si nepřipouštěla. Kolem ležely všude mrtvá těla vojáků i příšer. Spousta zohyzděných mrtvol, spousta krve. Vzduchem se nesl odporný zápach smrti. Už dávno by se pozvracela, kdyby si ten luxus mohla dovolit.
Stěží dokázala rozpoznat obrysy svých společníků, už chvíli viděla rozmazaně. Regeneraci už dávno vzdala, příliš by jí vyčerpala a ona teď potřebovala každou kapičku many.

Pak ho uviděla, bestii z nočních můr. Mácháním zlověstně vyhlížejícího pařátu si bez problémů prorážel cestu řadou vojáků. Byl už téměř u nich, musela něco udělat.
Na tenhle úder vsadí vše. Vše na jediné kouzlo.
Vzduch kolem ní se zavlnil, po těle jí přeběhla řada drobných záblesků, vykřikla. Energie změněná živlem blesku narazila do bojovníka Nákazy, nepřiměla ho však ustoupit ani o krok. Klesla na kolena, byla slabá, tak slabá.
Bestie podrážděně zavřeštěla.

Stál před nimi…
Vražedkyně, která se pomalu plížila za ním a chystala se mu skočit na hřbet a zasadit tak několik smrtících ran se zbavil jako dotěrné mouchy jediným mávnutím nestvůrné ruky.
Seknutí obouručního meče dokázalo jen stěží proniknout holením chráničem nestvůry a přece se to zdařilo. Příšera jako beran svými rohy udeřila majitele zbraně, který se dokázal zastavit až o několik desítek stop dál.
Pokusila se postavit, znovu však upadla.

Chytil ho! Nestvůra ho teď držela v šedé dlani, jako kdyby byl hadrovou panenkou. Šípy, které do ní neustále narážely, vnímala bestie jako bodání obtížného hmyzu.
Planinou se rozlehl zvuk praskajících kostí následovaný jediným výkřikem.
Zrůda si bezvládné, zkrvavené tělo, které už nedokázalo dál klást zbytečný odpor, naposled zklamaně prohlédla a pohodila ho jako kus odpadu.

Azurové oči se rozšířily, jeho tělo nehnutě leželo jen několik stop od ní. Křičela by, kdyby jí hlasivky poslouchaly.
Někdo jí volal, někdo volal její jméno. Ona ho ale slyšet nechtěla, chtěla se už jen probudit z toho strašného snu. Zmatená a zkoprnělá dál seděla a odmítala okolní dění, nedokázala to přijmout, už toho bylo prostě moc.
Někdo s ní třásl...
Zrůda udělala další krok, slyšela, jak funí.
Najednou zatoužila jí vyrvat srdce z těla. Donutit tu bestii pocítit bolest jakou právě teď cítila ona. Bude trpět, bude trpět tak, jako nikdo jiný, tak přísahá…

*****************************

Když opět otevřela oči, ohniště pravděpodobně už dávno vyhaslo, byl čas jít dál.
Jako snídaně jí vydatně posloužil pár zbývajících hrušek, které se jí bravurně podařily schovat před Rionem. Když ale viděla jeho prosebný pohled, neodolala a jednu z nich mu věnovala. „Za odměnu“ jak sám později řekl, jí převyprávěl příběh o Flemeth, bájné čarodějnici z pustiny. Byl to docela poutavý příběh a rozhodně jí pobavil, i když si myslela, že je docela nesmyslný a hloupý.
Cesta kolem okraje lesa ubíhala svižným tempem a podle Arthurových odhadů by mohli být v Denerimu přibližně za dva dny. Většinu času trávila rozmlouváním s bardem o všem možném i nemožném. Rád se s ní podělil o své zážitky z cest Thedasem výměnou za její znalosti magie. Jejich rozhovoru bedlivě naslouchal Christianne a sem tam se hovoru zúčastnil i Arthur. Gabriell stejně jako Raven zarytě mlčela, na rozdíl od něj se však nedržela příliš stranou skupiny a rozhodně kráčela po kavalírově boku.
Po několika hodinách se cesta stáčela přímo do lesa a tak nezbývalo poutníkům nic jiného, než ji následovat.

Amawel s Chrisem napjatě za chůze sledovali barda, hltajíc každé jeho slovo, právě když Gabriell varovně zdvihla ruku, čímž se jí podařilo upoutat pozornost celé družiny včetně Ravena.
„Empreintes…“ zašeptala.
Čarodějka nejdřív nechápala, co tím chce říct, protože té její šišlavé Orlesiánštině vůbec nerozuměla. Později si ale všimla, že se vražedkyně upřeně dívá na zem. Stopy, plno stop. Lesní cesta před nimi jimi byla přímo posetá.
Nastalé ticho přerušil náhlý, daleký výkřik. Nikdo se ani nepohnul, dívka ztěžka polkla, následovaly další výkřiky, tentokráte už mnohem méně lidské, než byl jekot první a také se ozývaly z mnohem větší blízkosti.
„Zdá se, že máme problémy, mládeži…“ konstatoval jako by nic kavalír.
„Útěk?“ téměř okamžitě reagoval Rion.
Raven, který se mezitím přesunul k okraji cesty, aby mohl lépe nahlédnout do lesa, zavrtěl hlavou. „Stopy jsou i v lese za námi, je možné, že jsme již obklíčeni.“
Všichni tasili zbraně, až na Amawel a Ravena, kteří žádné neměli. Chasind se příliš dlouho nerozmýšlel a popadl první velkou větev, kterou uviděl. Pod jeho dotykem větev na moment zazářila slabým, zeleným světlem a změnila svůj tvar na nebezpečně vyhlížející sekyru. Tak takhle to dělá, problesklo dívce hlavou.
„Není nejlepší nápad zůstat tady a čekat, bude lepší, když se pohneme.“ Zavelel zkušeně Arthur, skupina se dala do pohybu.

Jak dlouho se prodírají skrz stromy? Minutu? Dvě? Nebo snad půl hodiny? Srdce jí bušilo až příliš rychle na to, aby dokázala soudně zaznamenávat běh času. Připadalo jí, že výkřik a další spoustu děsivých zvuků teď slyší odevšad. Možná by bylo lepší, kdyby se přeci jen vrátili, vždyť doteď na nikoho nenarazili, no ne?

„Amawel!“ zaječel Chris a plnou vahou srazil dívku k zemi. Když padala, zaznamenala svištivý vzduch kolem jejich hlav.
„Zplozenci…“ zavrčel barbar při pohledu na obrovský šíp, který téměř prošel skrz strom.
Mladík téměř okamžitě pomohl elfce zpátky na nohy.
„D-díky.“ otřeseně vykoktala, načež mladík spěšně kývl. Vzduchem prolétlo několik dalších projektilů, naštěstí všechny minuly své cíle.
Mezi stromy začali rozeznávat siluety prvních, zrůdných válečníků.
„Je jich tolik.“ vydechl hrozivým úžasem bard.
„U Stvořitele, co ale dělají tady?!“ položil světlovlasý mladík nahlas otázku, která teď vězela v hlavě všem přítomným.
„Navrhuji ústup.“ zvolal rytíř schovávající se za jedním z větších stromů.

Běžela, ignorujíc palčivou bolest, která jí vystřelovala do levého boku. Bylo téměř jisté, že je zrůdy sledují. Podivné zvuky, jenž neustále útočily na jejich sluch, už pomalu ani nevnímala.
V duchu zajásala, konečně se před nimi objevila hranice lesa.

Stejně jako zbytek družiny i ona se zastavila před hrůzným výjevem, kterého nyní byli němými svědky. Na planině před cestovateli se odehrávala podivná bitva. Lidé v různých zbrojích byli doslova masakrování zplozeneckými hordami. Navíc viděla, že někteří vojáci v odlišných barvách dokonce bojují mezi sebou, místo toho aby se bránili stvůrám, čímž jim celý masakr ještě víc ulehčovali. Tak tohle byl zdroj těch děsivých výkřiků. Avšak pohled na zohavená těla, zem nasáklou krví a zplozeneckou jíchou byl ještě mnohem děsivější.
„Není úniku…“ zděšeně zašeptala.
„No tak děvenko, přece to teď nevzdáš, hm?“ snažil se jí kavalír povzbudit letmým úsměvem a jemným postrčením. „Jednoduše si probojujeme cestu ven.“
Jednoduše? Šest proti stovkám? Je snad blázen?
„Držte se při sobě! Kryjte si navzájem záda!“ dál pokračoval Arthur, jako zkušený velitel. „Když půjdeme podél hranice lesa, měli bychom narazit na cestu, z které jsme předtím sešli! Jdeme!“

Jejich nástup ihned přivolal skupinu nestvůr, kterým teď museli čelit. Pokud ovšem brzy neutečou, budou se muset potýkat se zrůdami, které se právě blížily z lesa. Vpadly by jim přímo do zad.
Otočila se čelem k lesu a rozpřáhla ruce. Musí doufat, že tenhle nápad bude stačit a zbytek skupiny jí poskytne dost času.

„Rione, Chrisi, braňte Amawel za každou cenu!“ vydal pohotově další rozkaz bez mrknutí oka kavalír a jediným švihem masivního meče rozetnul nejbližší příšeru ve dví. Elf i mladík ihned uposlechli příkazu a postavili se po bok čarodějce, vstříc hrůzám přicházejícím z lesa, tětivy luků napnuté k prasknutí.

Amy, Amy… zoufal si v duchu světlovlasý mladík. Jsi si jistá tím, co děláš? Ne že bych ti nevěřil, ale…
„Zrůda na dvou hodinách!“ vykřikl Rion a nechal svůj šíp proklát zplozenci řítícímu se z lesa vrásčité hrdlo. V mžiku opět napínal tětivu.
Rionovy reakce byly vážně úctyhodné, napadlo Chrise.
A dost! Musí přestat přemýšlet a soustředit se, po čele mu stekla krůpěj potu. Zahlédl pohyb mezi stromy, vypustil šíp, minul. Sakra! Zaklel a nahmatal další šíp, mezi čímž bard poslal k zemi jeho minutý cíl.
„Dobrý?“ otázal se ho ve volné vteřině elf.
Neodpověděl, pouze kývl.

Sklonila se, přeřízla zrůdě šlachy a kopem z otočky jí poslala k zemi.
„Une.“ zašeptala potichu.
Dýkou lehce vykryla útok zubatého meče směřující k jejímu břichu a druhou z čepelí zabodla na oplátku vyschlému útočníkovi do krku.
„Deux.“
Mávla paží a nahradila tak oko jedné ze zrůd svým nožem.
„Trois.“
Instinktivně sáhla rukou do váčku u opasku a rozhodila do skupiny stvůr popelavý prach. Otočila se, aby uhnula podivně vypadajícímu kopí. Mezitím stačila vytáhnout z kapsy zbroje zářivý kamínek a prudkým trhnutím jím přejela po čepeli dýky. Jiskry vykřesané tímto pohybem přistály na jednom ze zplozenců. Díky černému prachu se téměř okamžitě začal zmítat v plamenech. A jak sebou stvůra bolestivě škubala a házela, oheň brzy přeskočil i na další zplozence posypané prachem. Za okamžik bylo kolem ní na sedm svíjejících se pochodní.
„Dix…“ usmála se hnědovláska.

Prudce švihl sekerou a uťal tak jednomu ze zplozenců ruku i s podivným mečem. Z rány vytryskl proud tmavé krve a donutil zrůdu vydat hrůzný pazvuk. Dalším seknutím jí připravil o hlavu. Otočil se právě včas, aby rukojetí zastavil meč dalšího protivníka. Očarované dřevo bez nejmenší námahy odolalo zubatému meči. Prudce zatlačil, vyvedl tak zplozence z rovnováhy a táhlým máchnutím mu zarazil sekeru do rozšklebeného obličeje.
Jednou nohou se zapřel mrtvole o hruď a se škubnutím vytrhl svou zbraň ze zkrvavené lebky. Znuděně se rozhlédl, hledajíc dalšího protivníka.

Cítila, jak její ruce obepnul magický oheň, kouzlo bylo připravené. Její strážci opět vypustili několik šípu a zabránili tak dalším zrůdám se k ní dostat.
Oběma rukama nakreslila dva totožné obrazce, které zůstaly viset ve vzduchu, i když plameny z jejích rukou zmizely. Vší silou do obou run najednou zatlačila a aktivovala tak jejich mechanismus.
Ohnivá zeď, kterou elfí kouzelnice právě vytvořila, pohltila okraj lesa v jednom mohutném požáru. Díky blízkosti stromů se oheň sám rychleji a rychleji šířil již přirozenou cestou, ale i tak jí runy stály víc energie, než doufala. Před očima se jí na chvíli zamlžilo, zavrávorala. Avšak podařilo se jí zastavit vlnu zplozenců z lesa, Thomas by na ní byl určitě pyšný… Thomas…

Ohnivou stěnou proletěl roztodivný, hrozivě vyhlížející oštěp. Prorazil si cestu plamennou bariérou, a jako sup letící vzduchem hledal cíl, kterému by přiřknul rozsudek smrti.

Obdivoval její sílu. Nikdy by ho nenapadlo, že ta malá elfí dívenka z Denerimu by mohla dokázat něco takového. A vida, díky ní teď… udělal krok zpět, podlomila se mu kolena.

„Rione! Rione!“ neustále křičela elfka, k nohám jí dopadl další oštěp. Zoufale zatnula ruku v pěst a nechala jí prosytit manou. Prudce udeřila do země před sebou, až vytvořila několik prasklin. Silou své mysli přinutila uvolněné kusy země, aby vytvořili obraný val. Chráněná kamennou stěnou se konečně dostala k ležícímu elfovi.
„Rione! Jsem tady, hned tě vyléčím, já… já…“ koktala dívka, do očí se jí hrnuly slzy. Zkřížila ruce a zavřela oči, musí mu vrátit alespoň trochu síly, jinak vytažení oštěpu nepřežije.
Ucítila dotyk na svých rukou, nechápavě, uslzenýma očima se na něj zadívala.
„To… stačí, Amawel.“ Zašeptal, sotva ho slyšela. Díval se na ni snad skoro radostně, vždyť se usmíval!
„Šetři… šetři sílu. Já…“ těžce se nadechl, ze rtů mu skanul pramen krve. „chci Jí znovu vidět… konečně.“
Nesouhlasně zavrtěla hlavou a znovu zavřela oči. „Nevíš, co říkáš, neboj, budeš v pořádku, jenom…“
„Přestaň…“ nakázal jí chraplavě. „Já… měl jsem umřít už tehdy…“
Po tváři jí steklo několik slz. Proč musí znovu někoho ztratit?! Proč musí znovu ztratit někoho, koho teprve před pár dny opět nalezla? Všimla si, že se celá skupina opět semkla. Nikdo nepřestal bojovat, všichni však věděli, co se stalo. Oni to nechávají na ní.
„Amawel, vezmi si… vezmi si…“ opakoval a marně se snažil odepnout od pasu křišťálovou dýku. Na nic nečekala a pomohla mu naposled jí stisknout v dlani.
„Chci aby… teď patřila tobě… rád…“ tvář se mu zkřivila bolestí, až elfka plačtivě vyjekla. „Jsem rád, že se z tebe stala tak silná a… a krásná žena. Díky, Amawel.“ vydechl a věnoval jí bolestivý úsměv. Poslední úsměv.

Naštvaně si otřela slzy z obličeje a chopila se věnované dýky. Rozhodně nemínila nechat přijít jeho oběť na zmar. Prošla kolem Arthura, nemohla si nevšimnout jeho výrazu. On to věděl, všichni to věděli… boj se zplozenci však nebral konce a znemožnil jim tak se naposledy rozloučit, říct mu prosté „sbohem“. Věděla, že už je téměř za hranicí svých možností, ale vzdát se nehodlala, ještě neskončila.

Špičkou boty nakreslila v krví skropené zemi kruh. Sepnula ruce a stojíc v prostřed načrtnutého kruhu začala odříkávat nejdelší Tevinterskou formuli, jakou byla schopná se naučit. Musela využít každou vteřinu, kterou jí ostatní právě poskytovali tím, že odstraňovali všechny zrůdy, jenž si to k ní právě namířili. Její slova v jazyce, jenž tak nesnášela, pomalu začala ovlivňovat okolní počasí. Vzduch se ochladil, vítr se zvedl, nad bojištěm se pomalu začala stahovat tmavá mračna. Snažila se, aby ten největší mráz směřoval pouze proti zplozencům, ale s tou trochou energie, která zbývala, byla ráda, že ještě stojí na nohou.

Ledová bouře smetla několik skupin příšer, které se k nim blížily z levé strany, to bylo vše, kouzlo po několika minutách vyprchalo. Zoufale zakašlala, ucítila pachuť krve. Věděla, že už zvládne jen jedno poslední kouzlo, než se úplně zhroutí, vždycky to dokázala dobře odhadnout, věděla kde je její hranice. Horší však bylo se vždy včas zastavit.
Odhodlaně stisknula rukojeť průhledné zbraně.

Když vánice odezněla, tázavě se na ni zadíval, pořád nemohl uvěřit tomu, že Rion…
Blížila se k ní zprava jedna z těch menších příšer. Nečekal a tentokrát přesně vypálil šíp, který si se zakrslým nepřítelem urychleně poradil. Viděl, jak vykašlala chuchvalec krve, na její tělo toho bylo už asi zkrátka příliš. Chtěl se nějak dostat k ní a podržet jí, když bojištěm otřásl hrdelní řev.
Zvedl hlavu, aby pátral po jeho zdroji a ani se moc snažit nemusel. Snad deset stop vysoká Bestie stojící nedaleko si právě rozrazila jediným máchnutím pařátu cestu skrz jednotku vojáků a mířila přímo k nim. Co to k sakru je?! Šedý netvor se zakroucenými rohy na holé lebce připomínal zjevem démona.
Amawel?! Co to jen dělá? Ona, připravuje snad další kouzlo?
Ano, trefil se. Čarodějka vyslala k démonovi jeden ze svých blesků, tenhle byl však o poznání menší a jiskřil také mnohem méně než ostatní, které předtím viděl. Zavrávorala a nakonec upadla na kolena. Chtěl teď být za každou cenu u ní, ale do cesty se mu připletli další zplozenci. Jednomu prohnal šíp hrdlem a s druhým soupeřil o něco déle za pomocí své dýky.
Koutkem oka si všiml, jak se k němu potají snaží připlížit Gabriell. Netvor však její plán asi odhalil a zbavil se jí jediným úderem. Rychle to skoncoval s vrčícím protivníkem a znovu zoufale natáhl tětivu luku, který byl donucen před chvilkou odložit. Zbývalo mu už pouhých sedm šípů.
Viděl, jak se Arthur snaží proseknout brnění, které měl netvor připevněné na holeni a jak ho později zrůda nabrala na rohy.
Vzteky střílel jeden šíp za druhým, a jeho vztek i bezmoc narůstaly, když viděl, že proti zrůdě nijak neúčinkují. Viděl i její bezmoc, snažila se postavit, ale znovu upadla. S vytasenou dýkou se k ní rozběhl.
Další kdo stál netvorovi v cestě, byl Raven, jenž právě bojoval s jiným příslušníkem zplozenecké hordy. Netvor na nic nečekal a lapil Chasinda v pasti své dlaně a jakoby chechtajíc se barbarově snaze vyprostit se, stále zesiloval sevření. Zvuk praskajících kostí a Ravenův výkřik plný nezměrné bolesti, který se rozlehl bojištěm v následující chvíli, donutil Chrise se zastavit. Jako kdyby jeho tělo nebylo nic víc než pytel brambor s ním zlobr znuděně mrštil o zem. Přistál zhruba šest stop od elfky, netvor se blížil.
„Amawel!“ křičel mladík. Přece nemůže ztratit ještě ji! „Amawel!“ volal znovu, ještě intenzivněji, mezi čímž se k ní neustále přibližoval. Zrůdy, které však usilovaly o jeho život, mu to vůbec neulehčovaly. Seděla zády k němu, naprosto bez povšimnutí. Po tváři mu stekla první slza, konečně k ní doběhl.
„No tak, Amawel!“ zatřásl s dívkou. „Musíme utéct! Musíme odtud pryč!“
Elfka ho nevnímala, stále seděla a pozorovala mrtvé tělo před sebou. Pak její oči zamířily k netvorovi.