K Minas Tirith

Dojela ke skupině stromů a seskočila z koně. Ohlédla se. Jezdci se rychle blížili. Bylo jich dvanáct a všichni byli vycvičeni k boji, nelítostní a krutí. Věděla to, ale nemínila se vzdát jen tak bez boje, i když s mečem naposled zacházela před šesti lety.
Postavila se zády ke stromům. Jezdci byli už jen pár metrů od ní, když zarazili své koně a zůstali stát. Chvilku se jen tiše pozorovali. Tiskla jílec meče připevněného za pasem. Ticho rušilo jen šelestění větru v korunách vysokých stromů, ozývalo se pípání ptáčete dožadujícího se potravy.
Sesedli. Měli na sobě splývavé pláště z černé látky zakrývající vesty z lesklého kovu. Odrážel paprsky slunce, když jezdci udělali i nepatrný pohyb. Jeden z nich vykrčil směrem k ní. Necouvla. Pohlédl jí do očí a ona v nich četla pohrdání, výsměch a odhodlání.
„Bongort mě nedostane! Živou, ani mrtvou. Nikdy,“ řekla a dala si záležet na tom, aby v jejím hlase nebylo slyšet strach.
„Ano? A jak tomu chceš zabránit?“ posměšně se zeptal ten, který byl, jak se zdálo, jejich velitelem. Mlčela. Nevěděla, co na to odpovědět.
„Víš moc dobře, že meč ti nepomůže. Jsi sama. Sama proti dvanácti vojákům…“
„Ty mě nezabiješ.“ řekla s mírným úsměvem.
„A proč bych neměl? Kdo mi v tom zabrání? Ty?“
„Ty mě nezabiješ. Nemůžeš mě zabít,“ opakovala a přitom mu pevně pohlédla do očí, „nemůžeš mě zabít, protože by ses nesměl vrátit.Mrtvá ti nijak neposloužím a Bongort by se ti odměnil asi jiným způsobem, než kdybys mě dostal živou.“
„Máš pravdu, takže to neoddaluj a zavolej si na toho tvého koně. Nerad bych tu strávil zbytečně moc času,“ vybídl ji a vykročil směrem k ní. Vytasila meč a vykřikla: „Já s vámi nepůjdu!“
„Zopakuju ti to ještě jednou. Jsi sama…“
„Není sama!“ přerušil ho jasný hlas. Od stromů přicházela skupina mužů, na hlavách měli kapuce, takže jim nebylo vidět do tváře.
Chvilka překvapení stačila k tomu, aby je obklíčili. Velitel jezdců zachoval ale tolik duchapřítomnosti, aby ji chytil v pase a zároveň stiskl ruku, ve která držela meč, takovou silou, že ho musela pustit.
„Tak si pro ni pojďte!“
Tato věta zapůsobila rychle. Během několika okamžiků se strhla vřava, meče narážely na meče a ozývaly se výkřiky.
Snažila se vyprostit z jeho sevření. Zoufale si přála, aby jí i teď nějaký muž s kápí pomohl. Uslyšela výkřik a otočila hlavu. Viděla jednoho z jejích pronásledovatelů, jak padá k zemi. Byl mrtev. Muž, který ho zabil se krátce rozhlédl a spatřil ji v sevření jezdce. Zamířil rychlým krokem k nim.
Ucítila, jak stisk povolil a najednou ji nikdo nedržel. Narovnala se a vzápětí uslyšela zasvištění meče a něco ji seklo do boku. Sklonila hlavu, aby se podívala, co se stalo. Z boku jí prýštila krev. Chvíli ji pozorovala, jenže potom se s ní vše začalo točit a obraz se rozmazával. Ztratila vědomí a spadla obličejem do trávy. Dlaně však stále tiskla na ránu, ze které bez ustání tekla krev.
? ? ?
„Faramire!“
Jeden z mužů v kápích zvedl hlavu, aby zjistil, kdo ho volá. Uviděl svého bratra, který se mu snažil něco říct. Nebylo mu ale pořádně rozumět.
„Faramire, ta dívka!“ Jeho bratr zavolal znovu. Tentokrát ho Faramir slyšel dobře.
„Co je s ní?“ křikl za ním otázku ve chvíli, kdy odrazil jednoho z jezdců.
„Leží tam na zemi,“ zaslechl přes skřípění mečů. Rozhlédl se a spatřil ji v kaluži krve. Rozběhl se k ní a cestou srážel bojující jezdce.
Klekl si vedle ní na zem a pomalu ji otočil obličejem k sobě. Oči měla zavřené a byla hrozně bledá. Očima sjel níž a uviděl, jak si tiskne dlaně k boku. Mezi prsty jí však stékaly pramínky krve. Jemně nadzvedl její ruku a spatřil velkou hlubokou ránu. Rychle se snažil najít něco, čím by jí ránu obvázal. V blízkosti ležel jeden z černých plášťů jezdců. Natáhl se pro něj a utrhl z něho široký pruh látky, kterou pak použil jako obvaz. Když dělal uzel, přišel za ním jeho bratr Boromir. Vzhlédl
„Musíme ji co nejdřív dostat do Minas Tirith,“ rozhodl Faramir a začal jednat. Zavolal na koně a Boromir mu dívku podal do sedla.
„My to tu už dáme do pořádku,“ řekl a dodal: „jeď rychle!“ Ale to už Faramir otočil koně a pobídl ho k co nejrychlejšímu běhu.
? ? ?
Kůň běžel tryskem, ale Faramir ho stále popoháněl k rychlejšímu tempu. Vždy, když se podíval na dívku, kterou přidržoval na koni, viděl, že už i látka je nasáklá krví.
Jeli asi 2 hodiny, když se v dáli před nimi objevila bílá záře. To město Minas Tirith postaveno z bílého kamene vysílalo poslední denní pozdrav odrazem paprsků slunce, které se sklánělo k západu.
Faramir nezpomalil, ani když se blížil k bráně. Stráže ji stačili jen tak tak otevřít, jinak by byl Faramir v plném trysku narazil do tvrdého kamene.
Kůň však běžel dál po silnici, která spojovala všech sedm pater města postaveného ve skále. Konečně vystoupal až do posledního, ve kterém byly Domy uzdravování. Faramir prudce koně zadržel a sundal dívku ze sedla právě ve chvíli, kdy se dveře Domu uzdravování otevřely a z nich vyšel bíle oděný léčitel. Stačil mu jeden krátký pohled, aby odhadl situaci.
„Zanes ji dovnitř, pane,“ vyzval Faramira a ustoupil stranou, aby mohl s dívkou v náručí vejít. Poté je následoval.
Prošli chodbou, která je zavedla do čtvercové místnosti. Vešli dovnitř a léčitel pokynul Faramirovi, aby dívku položil na stůl. Když to udělal, přistoupil k ní, odvázal látku a spatřil otevřenou sečnou ránu táhnoucí se od pánve až téměř k žebrům.
„Musím ránu vyčistit a zašít, Faramire. Bylo by tedy lepší, abys počkal raději venku, pokud tedy chceš.“
„Jistě. Já počkám na chodbě,“ odpověděl mu Faramir a vyšel z místnosti. Léčitel zavolal na někoho ve vedlejší místnosti. Vzápětí z ní vyšla stará žena následovaná mladší.
„Připravte odvar k vyčištění ran nástroje na šití,“ vydal rozkazy a sám se šel připravit do místnosti, odkud ženy vyšly.
? ? ?
Za nějakou dobu vyšel léčitel z pokoje a Faramir na něj tázavě pohlédl.
„Rána byla hluboká. Zašil jsem ji, ale ztratila příliš mnoho krve a zatím se ještě neprobudila. Nevím, nemůžu ti teď říct, jestli se vůbec probudí. Přenesli jsme ji do pokoje ve východním křídle budovy. Pokud by se něco změnilo, Faramire, dáme ti vědět. Běž si odpočinout, potřebuješ to.“ Léčitel domluvil a chtěl odejít, ale Faramir ho zadržel: „Já bych u ní rád zůstal, ale teď musím jít k otci. Kdyby se cokoliv stalo, ale opravdu cokoliv, chci to vědět jako první. Pošli pro mne, prosím…“ otočil se ale zase se obrátil, „…a ještě… Děkuju ti“
„Udělal jsem co jsem mohl,“ pokrčil rameny léčitel
„Já vím.“ Faramir se rychle vzdálil. Léčitel zůstal na chodbě sám. Přemýšlel. Měl Faramira rád, protože byl vnímavější k lidem než jeho bratr Boromir.
Odešel taky ke svým povinnostem.
Faramir vyšel ven. Začalo se stmívat a ochladilo se. Stoupl si k hradbám a myšlenkami se stále vracel k té dívce. Hlavou mu vířili otázky: Kdo je? Jak s sem dostala? Bylo vidět na první pohled, že není z Gondoru. A jak se sem dostala. Proč ji ti muži pronásledovali? Podle toho, co s Boromirem vyslechl, ji chtěli někam odvést. Ale kam?
Najednou si vzpomněl, že musí jít k otci, aby mu podal hlášení o jejich výpravě. Ani trochu se mu nechtělo. Přemohl se ale a vydal se ulicí k největšímu a nejkrásnějšímu domu ve městě – Domu správců. Došel až ke schodům vedoucím ke dveřím do síně, kde byl královský trůn a správcovské křeslo. Tam byl teď jeho otec. Správce Gondoru pán Denethor. Gondor už dlouhé roky neměl krále. Od té doby vládli správcové. Takovým správcem byl i jeho otec a po něm měl následovat Boromir. Byl starší a tak mu správcovství právem náleželo.
Faramir se zastavil u paty schodů. Chvilku přemýšlel, co otci říct. Potom vystoupal nahoru a stráže mu otevřeli těžké dveře. Vešel dovnitř.
Pomalu kráčel napříč síní k Denethorově stolci. Jeho otec se na něj dlouze zadíval.
„Kde je Boromir?“ zeptal se dřív, než Faramir stačil promluvit, „Jak to, že není s tebou?“
„Stala se jistá věc, která nám zkřížila naše plány.“
„Jaká věc?“ Denethor se nepatrně napřímil v křesle.
„Mluv, poslouchám! Co se stalo?“ řekl o něco prudčeji.
„Když jsme se vraceli, narazili jsme na skupinu jezdců, kteří vážně ohrožovali jednu dívku. Došlo to tak daleko, že jsme museli zakročit.“
„A?“
„Přemohli jsme je, ale ta dívka byla zraněná. Krvácela. Jel jsem s ní napřed. Je v Domech uzdravování.“ Faramir vynechal podrobnosti. Ty se mu zdály nedůležité.
„A Boromir?“ opakoval svou otázku Denethor.
„Měl by přijet každou chvíli. Nikomu z mužů se nic nestalo.“
Denethor se uklidnil, když zjistil, že se jeho starší syn v pořádku. Začal se zajímat o dívku, kterou přivezl Faramir. Usoudil, že hlášení o výpravě, kterou podnikli, vyslechne raději později.
„ Ta dívka, jak říkáš, co s ní je?“
„Jeden z těch jezdců ji sekl do boku.“
„Jak je na tom?“
„Když jsem odcházel z Domů uzdravování, ještě se neprobrala. Léčitel říká, že není jisté, jestli se vůbec probudí. Ztratila prý mnoho krve, je slabá.“
„Dobře,“ ukončil Denethor rozmluvu se synem, „běž si teď trochu odpočinout, až dorazí Boromir, pošlu pro tebe.“
Faramir se mírně poklonil a odešel. Chtěl se jít umýt, najíst a převléct, a proto zamířil k sobě do pokoje.
? ? ?
Faramir ze sebe shodil plášť, který mu zakrýval jeho zbroj.
Odepjal opasek s mečem a odstrojil se.Vzal si čisté oblečení a přešel do další místnosti, kde měl už přichystanou horkou koupel.
Přestože výprava, kterou s Boromirem podnikl, byla úspěšná, cítil se podivně prázdný. Pořád musel myslet na tu dívku. Viděl ji stále před sebou, jak stojí s napřaženýma rukama svírající meč.Malou, ale odhodlanou se bránit. Ani nevěděl, proč se rozhodl jít jí na pomoc, ale něco uvnitř něj mu řeklo, že pokud teď něco neudělá, už nikdy nebude mít možnost to napravit. A potom, když ji držel v náručí a po rukou mu stékala její krev, pocítil v sobě něco divného. Něco , co už kdysi dávno znal, ale na co zapomněl. Když se na ni díval, někoho mu připomínala. Nedovedl si to vysvětlit.Věděl totiž naprosto jistě, že ji nikdy předtím neviděl.
Najednou si uvědomil, že voda kolem něho není už tak teplá. Vrátil se do svého pokoje a lehl si na postel. Oknem do zahrady sem pronikal bledý svit měsíce. Rostl. Za pár dní bude úplněk.
Hleděl na strop a poslouchal zvuky zvenčí. Pomalu utichaly. Minas Tirith se pomalu ukládala ke spánku po dalším perném dni. Z myšlenek ho vytrhlo zaklepání. Faramir se postavil.
„Vstupte,“ řekl a čekal. Ve dveřích se objevil jeden ze strážců citadely. Poklonil se a pak řekl: „Váš otec vás volá. Pán Boromir se už vrátil. Máte co nejrychleji přijít.“ Strážný domluvil a čekal, co mu Faramir odpoví.Ten však místo odpovědi vyšel z místnosti, zavřel za sebou dveře a následoval strážného k síni.
Denethor a Boromir na něho už čekali. Boromir seděl naproti otce a potichu s ním rozmlouval. Když přišel Faramir, promluvil nahlas: „Právě jsem otci říkal, proč jsme se tolik zdrželi. Jak je jí?“
„Nevím. Když jsem ji viděl naposled, ještě se neprobudila. Nemůžeme prý udělat nic jiného, než čekat.“
„Nemůže jí být víc, než dvacet. Rád bych věděl, co dělala v Gondoru.“ Vyslovil svou myšlenku nahlas Boromir. Denethor jej však přerušil.
„To nám snad řekne sama, až se probudí. Teď mě zajímá něco jiného .“
Vyprávění se ujal Boromir: „Hranice s Mordorem jsou stále pod naší kontrolou. Zpráva, že se tam potulují skřeti byla ale pravdivá. Našli jsme tlupu, která se utábořila poblíž hranic. Pobili jsme je. Zapálili bezdůvodně les. Kouř jsme viděli už zdálky a spolehlivě ukazoval cestu k jejich tábořišti.
Mrtvoly jsme naházeli na hranici a spálili.
Nechali jsme tam asi dvacet mužů. Kdyby se něco v nejbližších dnech stalo, pošlou zprávu. Mají příkaz na místě zůstat deset dnů. Pak se vrátí zpět.“ Domluvil. Denethor chvíli mlčky seděl, až usoudil, že výprava dopadla úspěšně.
„Dobrá tedy,“ promluvil pak, „jestli je to tak, jak říkáš, jsem spokojen. Bude lepší, když teď půjdete a odpočinete si.“
Nepatrně se usmál a gestem naznačil, že mohou odejít. Boromir s Faramirem vstali a společně se vzdálili.
„našli jsme jejího koně.“ Řekl Boromir, když vyšli ze síně.
„Zaběhl se do toho malého lesíku. A taky jsem vzal její věci. A ten meč. Zůstal ležet na trávě.“ Podal všechno Faramirovi a dodal: „nepůjdeme se zeptat, jak se jí daří?“
Faramir souhlasil a tak vyšli do vlahého ještě letního večera. Šli bok po boku ulicí směřující mírně do kopce. Domy uzdravování ozařovaly lampy nad vchodem.
Zaklepali na dveře a tiše vyčkávali. Dveře se pomalu otevřely a v nich stála žena celá v bílém. Kývnutím hlavy je vyzvala, aby ji následovali. Vedla je spícím domem.
Zastavila se u jedněch dveří, které byly až na samém konci východního křídla. Tam také poprvé promluvila: „Ještě se neprobudila. Její stav se nezlepšil, ale také nezhoršil. Což se dá považovat za příznivou zprávu.“ Jak domluvila, otevřela dveře a nechala je vejít.
Pokoj byl malý. Byla v něm jen jedna postel, křeslo a nějaké židle. Okno vedlo do zahrady. Panovalo tam lehké přítmí, protože rozsvícená lampa pokoj mírně ozařovala. Žena odešla. Přistoupili k posteli a pohlédli na dívku v ní. Ležela pod pokrývkou s pravou rukou podél těla a levou položenou na pravidelně se zvedajícím hrudníku. Byla pobledlá. Faramir si všiml, že ji převlékli.
„Není odtud,“ promluvil po chvíli Boromir, „ani z Gondoru a ani z Rohanu.“ Ohlédl se na Faramira, ale ten nemohl od dívky odtrhnout oči.
„Já vím. Všiml jsem si toho, když jsem ji sem vezl,“ zašeptal Faramir.
„Vypadá úplně jinak než gondorské a rohanské ženy,“ pokračoval Boromir, „už jenom ty vlasy. Zdá se mi to, nebo má některé prameny světlejší?“ podivil se , když si ji pořádně prohlédl. A nezdálo se mu to. Vlasy, postupně sestříhané, jí spadaly na ramena a světlé prameny se zlatě leskly ve světle lampy.
I pod dekou bylo vidět, že je malé postavy. Lidé z Gondoru a Rohanu byli vysocí. Bylo to jakési dědictví králů z Nůmenoru, jejichž krev jim kolovala v žilách.
„Opravdu by mě zajímalo, jak se sem dostala.“ Boromir se zamyslel.
„Snad nám to bude moci povědět,“ zadoufal Faramir.
„Třeba zítra, Faramire. Pojď už.“
„Ne, já tu zůstanu. Co kdyby se probudila?“
„To je hloupost. Nemůžeš tu přece zůstat přes noc.“
„A proč ne? Je snad jedno, jestli nebudu moct usnout tady nebo u sebe v pokoji kvůli tomu, jak jí je, nemyslíš?“
„No, jak chceš. Já jdu,“ vzdal to Boromir, „Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Boromire.“ Boromir odešel a Faramir osaměl. Přitáhl si křeslo blíž k posteli a posadil se. Oči přitom nespouštěl z dívky. Vzal ji za ruku. Byla studená. Náhle pocítil touhu chránit ji. Udělat cokoli, jen aby se probudila. S tímto přáním usnul. Její ruku ale stále držel v dlaních. A takto je asi za dvě hodiny našel léčitel. Když je spatřil, usmál se. On věděl, co je to za pocit, který Faramir cítil, když ji na bitevním poli držel v náručí. A z celého srdce mu to přál.
? ? ?

Faramira probudilo slunce, které mu prudce zasvítilo do obličeje. Otevřel oči a první, co uviděl, byla tvář stále spící dívky. Jediný pohled mu stačil k tomu, aby zjistil, že svou polohu ani o trochu nezměnila, ale její ruka, kterou stále ještě držel ve své, nebyla už tak studená. Položil ji zpět na přikrývku a vstal. Otevřel okno dokořán a zvenčí tam pronikl svěží letní vzduch. Venku svítilo slunce a nebe bylo bez mráčku. Den sliboval být krásný.
Do pokoje vešly dvě ženy, se kterými se Faramir setkal už včera. Starší se jmenovala Míriel a mladší, která ji následovala, byla Dorinath. Popřály Faramirovi dobré ráno a požádaly ho, jestli by nemohl na chvíli opustit pokoj, protože musí dívce převázat ránu. Faramir poslechl a rozhodl se, že se půjde nasnídat
Obvykle snídával ráno s otcem a Boromirem v síni králů a proto zamířil tam. Přišel tam právě ve chvíli, kdy kuchař s pomocníkem začali nosit na stůl. Denethor ani Boromir tam ještě nebyli. Toho Faramir využil k tomu, aby ještě zašel k sobě do pokoje a prohlédl si dívčiny věci, které mu včera Boromir předal a které si ještě předtím, než šli společně do Domů uzdravování, zanesl do pokoje.
Ležely na posteli přesně tak, jak je tam včera položil. První sáhl po meči. Byla to krásná práce. Svědčily o tom rytiny na jílci i kresba na čepeli a když s ním Faramir máchl vzduchem, zjistil, že je lehoučký a výborně ovladatelný. Pro dívku jako stvořený. Položil ho zpátky a vzal do ruky jakýsi vak. Rozvázal ho a vysypal jeho obsah na postel. Bral jednu věc po druhé opatrně do ruky a prohlížel je.
Byla tam krabička, která vypadala jako šperkovnice. A když se Faramir podíval dovnitř, zjistil, že se nemýlil. Ležela v něm stříbrná čelenka, prsten a tenoučký řetízek. To vše bylo ze stříbra. Faramir šperkovnici odložil a odstrčil stranou složený cestovní plášť, který zakrýval další věci. Uviděl hřeben, šaty, jídlo a spoustu dalších drobností. Naskládal všechno zpátky do vaku a šel zase do síně.
Boromir už seděl u stolu a Faramir mu dopodrobna popsal všechny dívčiny věci. Jejich rozhovor přerušil příchod Denethora. Pustili se do jídla. Když dojedli, Faramir vstal a chtěl odejít. Denethor ho však zadržel otázkou, kterou Faramir nečekal a proto ho překvapila: „Jestli chceš jí do Domů uzdravování, nevadilo by ti, kdyby tě doprovodil tvůj otec?“ Faramir na něho užasle pohlédl a zjistil, že se Denethor usmívá. To u něj nebývalo nijak časté.
„Naopak, budu rád,“ odpověděl.
„Posaď se tedy ještě na chvíli a počkej, až dojím. Zatím mi o ní něco pověz. Jak vypadá?“
Faramir ji začal popisovat. Denethor mezitím snědl svou snídani a zavolal na sluhu, aby uklidil ze stolu. Přehodil přes sebe bílý správcovský plášť a společně s Faramirem vykročil k Domům uzdravování.
Prošli chodbou tak jako včera Faramir s Boromirem. Když vstoupili do pokoje, byl tam zrovna léčitel. Skláněl se zrovna nad dívkou. Faramir zůstal vzadu, ale Denethor k němu přistoupil a potichu se ho něco zeptal. Faramir ho neslyšel, ale viděl, jak léčitel přikývl, mírně se usmál a krátce pohlédl směrem k němu.
Denethor se dlouho na dívku díval, která, kromě toho, že se jí nepatrně zdvíhal hrudník, nejevila známky života. Faramir neměl tušení, na co jeho otec právě myslí, ale z výrazu jeho tváře poznal, že na něco vzpomíná. Pohled, kterým se díval, byl plný laskavosti a něhy.
„Měl jsi pravdu, když jsi říkal, že je neobyčejně hezká. Jen doufám, že se uzdraví, abychom se o ní dověděli něco víc. Vzhled může klamat, ale..“ větu nedořekl a místo toho přistoupil ke svému synovi a položil mu ruku na rameno. Krátce si pohlédli do očí a potom Denethor rychle odešel. Faramirovo překvapení bylo čím dál větší. Takhle svého otce už hodně dlouho neviděl. Měl velmi dobrou náladu…
Faramir přistoupil k bílé posteli. Dívka vypadala tak jak ráno, když se probudil. Poodešel k oknu, kterým do pokoje vnikalo světlo a zalévalo ho slunečním svitem. Opřel se o rám a zahleděl se do zahrady. Začínal podzim. A listí stromů začínalo zlátnout a opadávat. Tvořilo tak barevný koberec a díky tomu dostávala zahrada pohádkový vzhled. Někde v korunách švitořili ptáci. Přesto, že se už dříve stmívalo a zima se blížila, bylo stále ještě dost teplo.
Ticho v pokoji náhle přerušil táhlý a hluboký nádech. Faramir se prudce otočil. Dívka pootočila hlavu. Pramen zlatých vlasů jí přepadl přes obličej a zakryl tak část tváře. Faramir odstoupil tak, aby nebyl hned vidět, až otevře oči.
Pohnula rukou. Zvedla ji k obličeji a pomalým pohybem odsunula vlasy z očí. Pak je otevřela. Chvíli ležela bez hnutí. Pak se chtěla posadit, ale když to zkusila, vykřikla bolestí a klesla zpět na polštář.
„Bude lepší, když zůstaneš ležet,“ promluvil konečně Faramir. Když změnila polohu, vlasy jí odhalily uši, ve kterých se leskly modré drahokamy ve tvaru kytičky. Faramira to překvapilo, ale nedal na sobě nic znát.
Otočila hlavu směrem k němu. Měla kaštanově hnědé oči orámované dlouhými řasami.
„Kde to jsem?“ zeptala se. „Jak jsem se sem dostala, proč si nemůžu sednou a… kdo jsi ty?“
Mezitím, co mluvila, přistoupil Faramir až k posteli.
„Jsem Faramir, syn Denethorův, kapitán Gondoru. Jsi v Minas Tirith v Domech uzdravování. Jak jsi se sem dostala? Přivezl jsem tě. Nevzpomínáš si, co se stalo?“
„Já,“ začala pomalu, „vzpomínám si, jak mě dohonili Bongortovi vojáci a jak potom přišli nějací muži, nebylo jim vidět do tváře, měli kápě. To… to jsi byl ty?“
Faramir přikývl: „Byli jsme to my, ale teď se budu ptát já. Jak se jmenuješ?“
„Lindir.“
„Odkud jsi. Jak jsi se sem dostala? Nejsi z Gondoru…“
„Ne, to nejsem. Přijela jsem ze severu. Z Anoru. Z města Lhunien.“
„Proč?“
„Utekla jsem.“ Řekla prostě a snažila se nadzvednout. Faramir ji jemně podepřel a upravil polštář tak, aby jí podpíral záda.
„Děkuju,“ hlesla tiše a vděčně na něj pohlédla. Faramira ale důvod útěku zajímal: „Před kým jsi utekla? Znáš ty jezdce?“
Zhluboka se nadechla: „Utekla jsem před Bongortem. Byli to jeho vojáci. Honili se za mnou už dlouho, od té doby, co zjistili, že jsem odjela.“
„Ale proč?“
„Protože…“ Jejich rozhovor přerušil příchod léčitele. Faramir pochopil, že má odejít. Než ale vyšel ze dveří, uslyšel své jméno. Otočil se.
„Děkuju ti,“ usmála se. Měla krásný úsměv.
„Za co?“
„Za všechno, protože kdybyste nepřijeli, chytli by mě. A odvedli k Bongortovi. Nevydržela bych to. Zabila bych nejdřív jeho a potom i sebe. Děkuju,“ odpověděla vážně. Faramir se opět obrátil k odchodu. Cítil se podivně. Tak jako už dávno ne. Byl totiž šťastný.

? ? ?

Když Faramir odešel, léčitel se sklonil nad Lindir a položil jí dlaň na čelo. Bylo rozpálené, ale když ji vzal za ruku, měla ji studenou.
„Jak se cítíš?“ zeptal se.
„Tak nějak divně,“ odpověděla, „je mi zima a přitom hrozné horko.“
„Máš horečku, to bude tím. Pověz mi něco o sobě,“ vybídl ji a ona mu zopakovala to, co řekla Faramirovi.
„A kolik je ti let?“ zeptal se léčitel na to, co vynechala.
„V zimě,“ odpověděla, „mi bylo dvacet.“
„Hmm…“ Léčitel mlčel a Lindir v sobě sbírala odvahu k otázce. Nakonec se přece jenom odhodlala: „Pane, prosím vás, řekněte mi, kdo je vlastně Faramir?“
„Faramir je syn správce Gondoru,“ začal léčitel povídat s mírným úsměvem na rtech.
„Mladší syn pána Denethora. Kapitán Gondoru, ale hlavně je to člověk, kterému záleží na lidech. A na tobě asi obzvlášť.“
„Na mě?“ zvedla Lindir překvapeně hlavu a kamínky v uších jí zazářily.
„Ano, na tobě.“
„Jak to?“
„Protože,“ usmál se léčitel, „dnešní noc se od tebe nehnul ani na krok.“ Lindir na něj zůstala ohromeně hledět a potom stočila pohled k oknu. Jako by pro sebe si řekla: „Je moc hezký.“ Léčitel, který ji slyšel, pokýval hlavou: „A nejen to,“dodal, „ Je i moc hodný.“
Dokončil prohlídku a zakázal Lindir spoustu pohybů, aby zbytečně nenamáhala břišní svaly a tak nezpůsobila, že by se rána znovu neotevřela. Dlouho si prý poleží a proto má být trpělivá, jinak by si taky mohla ublížit. Potom zavolal Dorinath a Míriel a seznámil je s Lindir. Kdyby cokoliv potřebovala, má zavolat a ony přijdou. Ještě jí doporučil, aby zkusila znovu usnout, protože teď potřebuje hlavně klid a odpočinek. Pak ji nechali samotnou v bílém pokoji s výhledem do zahrady.
Když zavřela oči, viděla před sebou Faramirovu tvář. A vůbec jí to nevadilo. Usnula a probudilo ji až za hodně dlouhou dobu zaklepání na dveře. Otevřela oči a chvilku si nemohla vzpomenout, kde to je. Pak se jí ale vybavila Faramirova slova a uvědomila si, že jenom o vlásek unikla svým pronásledovatelům.
Klepání se ozvalo znovu, tentokrát však o něco silněji.
„Ano,“ zavolala a snažila se zaujmout takovou polohu, ze které by viděla na dveře. Šlo to dost těžko, protože jí při každém pohybu ostrá bolest vystřelila do celého těla a tak to radši vzdala.
Dveře se otevřely a do pokoje vstoupili tři muži. Jeden z nich byl Faramir a když ho uviděla, srdce jí začalo bít o poznání prudčeji. Další dva neznala. Příchozí došli až k posteli a nejstarší z nich promluvil“ „Vítám tě v Minas Tirith,“ řekl a Lindir si všimla, že je na něj Faramir hodně podobný a ten druhý muž stojící vedle něho taky.
„Jsem správcem této země,“ pokračoval, „jmenuji se Denethor a těší mne, že už je ti lépe. Faramir mi vše pověděl a já doufám, že se brzy uzdravíš.“ Prohlížel si ji zvláštně zastřeným pohledem, který napovídal tomu, že na něco, nebo spíš na někoho vzpomíná.
„No nic,“ zavrtěl potom z ničeho nic hlavou, „Jsem rád, že jsem tě poznal, ale teď už budu muset jít.“ Podal jí ruku a ona mu ji pevně stiskla, usmála se a poděkovala za přivítání. Potom se zájmem pohlédla na muže stojícího vedle Faramira. Ten zachytil její pohled a pospíšil si
s vysvětlením: „To je můj bratr Boromir.“ Boromir postoupil natolik, dopředu, aby byl Lindir co nejblíže.
„Jsem rád, že jsi se probrala,“ řekl nahlas, potichu ale dodal: „aspoň bude moct Faramir v klidu spát, pokud mu teď spánek nebude rušit něco jiného.“
„Cože?“ Boromir místo odpovědi přimhouřil oko a položil si prst na ústa. Zavládlo ticho a to opět prolomil Denethor: „Já už opravdu musím jít, správcovské povinnosti volají. Brzy se uzdrav.“ Odešel, ale Faramir s Boromirem zůstali. Přisunuli si křesla a posadili se.
„No, Lindir, nechtěla bys nám něco říct?“ začal Faramir.
„Upřesním to,“ pokračoval Boromir, „nechceš nám říct, proč tě ti muži pronásledovali?“
„A proč jsi vůbec utekla,“ doplnil ho Faramir.
„Přesně tak, co tě vůbec vedlo k tomu, že ses dostala až sem do Gondoru.“ Lindir mlčela. Upřeně hleděla do přikrývky.
„No, tak, Lindir…“ ona ho ale přerušila: „Já jsem čekala, kdy se zeptáte, věděla jsem, že to přijde. Já vám to teda řeknu, ale bude to dlouhé povídání. Budu ale muset začat od úplného začátku.“
„To znamená co? Od začátku…“
„To znamená, Boromire, ode dne mého narození.“
„Výborně, pohádky nám nevadí, že Faramire?“
„Pohádky, tak to se moc netěšte. Můj dosavadní život totiž moc jak pohádka nevypadá, i když možná někdy, v některých chvílích by se to tak dalo brát, ale jen jako smutná pohádka.“ Povzdychla si a začala vyprávět: „ Tak tedy, narodila jsem se roku 2988. Byla to v zimě, v lednu. Moje maminka, jmenovala se Meadrin, zemřela hned po mém narození, a proto mě vychovávala chůva. Aspoň ze začátku, potom to převzal můj otec.
V Lhunienu měl docela vysoké postavení. Byli jsme vážený rod a často u nás doma bývaly návštěvy z daleka.
Měla jsem ještě bratra Leoneda. Nemám tušení, co se s ním stalo, ale o tom až později. Byl o deset let starší než já, ale trávil se mnou spoustu času. Vyprávěl mi pohádky a staré pověsti o lidech, elfech, trpaslících, entech a dalších bytostech. Všechno si už nepamatuju. Bylo to tak dávno… Brával mě na dlouhé projížďky na koni a učil mě střílet z luku. Ale nebyl sám, kdo mě učil zacházet se zbraněmi. Otec mi dal poprvé do ruky meč, když mi bylo asi šest a od té doby jsem se učila, jak se bránit. Na koni jsem jezdila od malička. Bláznila jsem po lesích a otec mi říkal, jak ho řídit nepatrnými pohyby. Milovala jsem to. Byla jsem jako kluk i jsem tak skoro vypadala, nebýt dlouhých vlasů a náušnic.
Vyrůstala jsem prostě mezi lidmi, kteří mě milovali a rozuměli mi. Až jednou, když mi bylo deset, přijeli k nám nějací muži. Pamatuju si, že měli nádherné koně. Dlouho jsem se na ně vydržela dívat. Byli krásní, tak hrdí a vznešení, ještě nikdy jsem takové neviděla. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči.
Ti lidé u nás zůstali skoro měsíc. Během té doby se Leoned začal připravovat na cestu. Nikdo mi neřekl, kam pojede. Ani otec, ani on, i když jsem se všemožně snažila to z nich dostat. A když jsem se zeptala těch mužů, smáli se a říkali, že jsem ještě moc malá na to, abych to pochopila. Tak jsem toho nechala. A potom Leoned odjel. Odjel s těmi muži a už jsem ho nikdy neviděla. Často jsem se ptávala otce, kdy za námi Leoned přijede, nebo kdy pojedeme my za ní. Vždycky se jen záhadně usmál a odpovídal stejnou větou: „Až budeš starší, pojedeme za ním, ale ještě je čas.“ Jenže k tomu nikdy nedošlo.
K patnáctým narozeninám jsem dostala svého prvního koně. No a zatím taky posledního. Dala jsem mu jméno Babočka. To bylo v zimě a v létě toho roku otec zemřel. Onemocněl a už se neuzdravil. A tím taky skončil můj život v sedle a v lesích, vlastně skončil celý můj život a nastalo peklo. Ujal se mě otcův bratr se ženou a ti mi zakázali vše, na co jsem byla do té doby zvyklá a co jsem měla ráda. Nesměla jsem z domu. Nanejvýš tak na zahradu a to ještě pod tetiným přísným dozorem. Ona totiž dospěla k názoru, že nejsem dostatečně dobře vybavena pro životu. Tedy pro život ženy. A tak se snažila ze mě udělat dobrou budoucí manželku. Způsoby radši vynechám. Ale zabavila mi meč i luk a Babočku jsem musela navštěvovat tajně v noci. Vylézala jsem oknem a ve stáji mu pak brečela dlouhé noci do hřívy.
Nebyli na mě zrovna milí. Strýc ve mně viděl něco, co by radši neměl, ale i toho dokázal využít. Od mých osmnáctin mi začal vyhrožovat svatbou. Ale svatbou s mužem, kterého mi sám vybere. A tak vybíral. Vybíral další dva roky, ale potom vybral. A musím uznat, že vybral opravdu toho nejodpornějšího. Nejodpornějšího pro mě, pro něj ovšem nejlepšího. Byl to kníže z blízkého města. Člověk, kterého se všichni báli, bojoval totiž s každým, kdo se mu i jenom trošičku znelíbil. Bongort. Muž, který měl už třináct žen a šedesát let. Protestovala jsem, vyhrožovala, odmítala cokoli dělat, ale nic nepomohlo. Musela jsem se podřídit a smířit se s osudem.
Bongort se sice domluvil se strýcem, ale ani on nehodlal kupovat zajíce v pytli. Přijel si mě prohlédnout, jak tomu říkala teta, a nepřijel sám. Vzal s sebou všechny své ženy. Když jsem ty chudinky uviděla, všechny byly v nádherných šatech se spoustou ozdob, šperků a taky se smutkem v očích. Udělalo se mi zle a tehdy jsem se rozhodla, že ses tím osudem prostě nesmířím. Ještě tu noc, co Bongort odjel, mimochodem spokojený, jsem utekla.Vzala jsem si jenom pár věcí po mamince a otci včetně meče, vyvedla jsem Babočku ze stáje a odjela jsem.
Jela jsem tam, kam chtěl Babočka. Kdy zjistili, že jsem pryč, to nevím. Jisté ale je, že Bongort si to nenechal líbit a poslal za mnou svoje lidi. Až sem do Gondoru se mi vždycky podařilo nějak je setřást. Na chvíli se jim ztratit. Tady mě ale dohonili. A nevím, jak by to dopadlo, kdybyste se tam neobjevili vy. Asi by mě donutili, abych s nimi odjela zpět a provdala se za Bongorta. Ale potom bych nejspíš udělala to, co jsem už řekla Faramirovi. Nejdřív bych zabila Bongorta a potom i sebe. Ano, tak by to nakonec určitě skončilo.“
Lindir dopověděla svůj příběh a v pokoji nastalo naprosté ticho.

? ? ?

Boromir odtrhl svůj pohled od okna, kterým se díval ven do zahrady po většinu času, co Lindir mluvila. Viděl, jak jeho bratr upřeně hledí do země a napadlo ho, nad čím asi přemýšlí. Potom se podíval na Lindir a její reakce na právě vyřčený příběh jejího života ho přinejmenším velmi překvapila. Čekal, že bude naprosto klidná, jenže ona místo toho měla pevně semknutá víčka, v obličeji byla bílá a po tvářích jí stékaly slzy.
Najednou ale pozvedla ruku a rychle je setřela. Zatřásla hlavou a otevřela oči. Usmála se, když zjistila, že se na ni Boromir dívá. A v jeho očích četla otázku.
„To nic,“ zašeptala. Poté vzhlédl i Faramir. Jeho pohled se stkal s pohledem Lindir a Boromir napjatě sledoval, jak zareaguje.
„Proč jsi nejela dál?“ zeptal se Faramir po chvíli.
„Nemělo to cenu,“ pokrčila rameny, „byli už moc blízko a Babočka byl unavený. Stejně by mě chytili.“
„Ale kdybys jela dál, narazila bys na nás.“
„Jenže to já jsem přece nemohla vědět. Přišlo mi prostě lepší se jim postavit s mečem v ruce, než se nechat chytit jenom tak, bez sebenejmenšího odporu,“ vysvětlovala důvod svého jednání.
„A co se s nimi vlastně stalo?“
„Myslíš ty jezdce. Tak ti jsou mrtví…“
„Mrtví až na jednoho,“ přerušil ho Boromir. Faramira jeho sdělení překvapilo: „Jak to?“
„Když jste odtamtud odjeli, jeden z nich, byl raněný, si nějak dokázal přivolat koně a odjel. Zjistili jsme to, až když už byl příliš daleko. Nechali jsme ho jít.“
„Tak to je chyba. Velká chyba. To se nemělo stát!“
„A proč, Lindir? Co by mohl sám dokázat? Je raněný, kdoví jestli vůbec na tom koni vydrží.“
„Jenže on varuje Bongorta a ten to nenechá jen tak!“ řekla možná o něco silněji, než měla prve v úmyslu.
„Co by nám takový Bongort mohl udělat?“ s mírným nádechem posměchu se na ni s otázkou obrátil Boromir.
„Hodně věcí. A není sám. Má spojence. Dost spojenců k tomu, aby mohl zaútočit na město.“
„A tím chceš říct co?“
„Tím chci říct, že dokud budu tady, hrozí Minas Tirith nebezpečí. Musím pryč. Co nejdřív, jinak…“ Teď už to říkala tiše, Faramir nebyl schopen slova, Boromir si ale zachoval jasnou hlavu: „Než dorazí k němu, bude mu to trvat aspoň dva měsíce. Nebyl na tom dobře a pojede proto pomalu. Takže tu můžeš klidně zůstat. A myslíš, že by se město králů leklo nějakého tyrana, který touží dostat jednu mladou dívku?“
„Ne, to ne…“
„Takže si s tím nelam hlavu. Teď jsi tu a jsi tu v naprostém bezpečí. Nehrozí vůbec nic tobě, ale taky nehrozí nic Minas Tirith, a myslím to úplně vážně.“
„Boromire, já nevím, co ti na to říct.“
„Tak neříkej nic. Rychle se dej do pořádku, protože je zbytečné, aby se taková hezká dívka jako ty válela zbytečně v peřinách.A přitom může děla t spoustu jiných a hlavně o hodně příjemnějších věcí.
Když dovolíte, nechám vás tu teď o samotě.“ Boromir se mírně uklonil a odešel.Lindir s Faramirem se na sebe podívali.
„Co myslel těmi příjemnějšími věcmi?“ zeptala se.
„Tak to opravdu netuším. Možná by nebylo na škodu se ho zeptat. Mám to jít zjistit?“ Faramir se zvedal, ale Lindir ho zadržela: „Ne, počkej. Prosím tě, nechoď nikam. Já…“ odmlčela se.
„Copak?“
„Nechci tu být sama.“
„Ale…“
„Víš, ono je někdy být s někým než jenom se svými myšlenkami, které nejsou zrovna nejhezčí..“
„Tak ten pocit znám.“
„Vážně?“
„Hmm, a poslední dobou je čím dál častější.“
„Proč?“
„Občas mám prostě dojem, že tu nikoho nemám…“
„Vždyť máš Boromira a otce a…“
„Ty je ale neznáš, Lindir. Jistě, jsou tady, ale někdy jako kdyby nebyli.“ Lindir na něj zůstala překvapeně viset pohledem. Bezděčně si přitom všímala jemných rysů jeho tváře. A Faramir pokračoval: „Já totiž nejsem jako Boromir, i když by si to mohl kdokoliv myslet, protože vzhledem si podobní jsme. Tím to ale taky končí.“
„Nikdo není stejný…“
„Ne, nechápeš to, ale to není tvoje chyba…“
„Tak mi to vysvětli, Faramire.“
„Boromir miluje války, prostudoval všechny listiny s taktikami boje, žije jenom kvůli tomu, ale ne, že by ho bavilo a těšilo zabíjet. To opravdu ne. Ale kromě toho ho zajímá už mnohem míň věcí.
Pamatuju si, že když jsme byli malí a učili se společně historii Gondoru, hrozně jej mrzelo, že otec není král, ale jen správce. Ptal se, jak dlouho trvá, než se ze správce stane král, když už král tak dlouho není a vládne stejně správce.“
„Proč se na to ptal?“
„Protože on je dědicem Gondoru. On bude vládnout po otci.“
„A ty?“
„Já? Já budu…vlastně ani pořádně nevím, co budu.“
„Chtěl bys být správce?“
„Ne. Netoužím po tom. Ani bych se na to asi nehodil. Přenechám to Boromirovi.“
„Tak to bychom měli Boromira. Jaký jsi ty?“
„To je velmi zajímavá otázka. Nejsem si jistý, jestli budu umět odpovědět.“
„Zkus to, prosím.“ Lindir sepjala ruce a prosebně k němu zvedla oči. Dlouho jí ale tato póza nevydržela a oba vybuchli smíchem.
„No dobře, já jsem, víš, že jsem vlastně ještě nikdy nepřemýšlel nd tím, jaký a kdo vůbec jsem? Nejspíš ale nebudu takový, jakého by si mě přál můj otec.“
„Jak to myslíš?“
„Mě nezajímají války, zajímají mě osudy lidí, kteří v těch válkách bojují, na co myslí, když musí jít a zabíjet…
Mám rád historii a jsem rád, když přijede Gandalf. Vždycky mi řekne něco nového a já se moc rád učím. A právě tohle ale nemá rád můj otec.“
„Říkal jsi Gandalf?“
„Ano, ty ho znáš?“ Lindir přikývla a vysvětlovala: „Několikrát byl u nás na návštěvě, ale to je už hrozně dávno. Strašně dlouho jsem ho neviděla. Jezdí sem často?“
„Moc ne. Býval tu dřív častěji, ale poslední dobou se tu neukázal.“
„Škoda. Dělal nádherné ohňostroje,“ zavzpomínala.
„Hmm, tak ty jsem od něj nikdy neviděl.“
Povídali si ještě dlouho a všem možném a ani si nevšimli, že se už setmělo. Upozornil je na to až příchod léčitele, který na Lindir vrhl mírně káravý pohled a připomněl jí, že potřebuje hlavně klid a odpočinek. Faramir to ale vzal na sebe a než odešel, slíbil ještě, že zítra zase přijde. Ve dveřích se na chviličku otočil a zadíval se na Lindir. Chtěl si do nejmenší podrobnosti zapamatovat, jak vypadá.
Když odešel, sklonil se léčitel nad Lindir a dlaní jí zkusil, jestli má horečku. Potom jí podal šálek s čajem, ze kterého se ještě kouřilo.
„Vypij to, dokud je to teplé,“ doporučil jí.
„Co je to?“
„Bylinky pro snížení horečky, tak se napij.“ Poslechla ale hned toho nechala.
„Je to hrozně horké!“ postěžovala si. Léčitel na to jen pokrčil rameny. Když si znovu usrkla a spolkla horký čaj, zeptala se: „Jaký je vlastně Faramir?“
„Proč to chceš vědět?“
„Jen tak, ze zvědavosti. Pověz mi o něm něco, prosím.“
„Dobře,“ souhlasil léčitel, „ale mezitím vypiješ ten čaj a potom budeš spát. Pro dnešek toho bylo ažaž.“
„Budu,“ slíbila a znovu se napila. Léčitel se posadil do křesla, na chvíli se zamyslel a potom začal povídat.
„Faramir je o pět let mladší než jeho bratr. Matka jim zamřela, když byli malí. Faramirovi bylo tuším pět let.
Hodně se podobá svému otci. Dokáže stejně jako on číst v lidských srdcích, ale nevyvolává to v něm opovržení, spíš naopak. Soucit.
Byl od malička vychováván s tím, že Boromir se stane po Denethorovi správcem. A Faramir je naprosto jiný než jeho bratr. Chová se jinak, jedná rozvážněji, někomu by se mohlo zdát, že až příliš opatrně, jako kdyby se bál, ale to není pravda. Faramir nevyhledává zbytečné nebezpečí, ale ani slávu. Zajímá se spíš o učenost, miluje hudbu. Když přijede Gandalf, tráví s ním spoustu času a chce se dovědět něco nového. A to právě vadí jeho otci, mimo jiné.
Boromir je naopak miláčkem Denethora. Podobá se mu jenom ale tváří a hrdostí. Faramir mívá určitě často pocit, že ho otec příliš nemiluje. V tom se mýlí. On jej miluje, svým vlastním a zvláštním způsobem, ale neumí to dát dostatečně najevo. Jenže to právě Faramir neví a kvůli tomu mívá často pocit osamělosti.
Je ovšem pravda, že Denethor dává vážně přednost Boromirovi.“
„Tak to myslel tím, když říkal, jako by tu nebyli.“
„To, že říkal?“
„Ano, znělo to hodně smutně.“
„Musí ho to moc mrzet…“
„Hmm…“
„No, Lindir, řekl jsem, cos chtěla vědět, takže ty teď dopij ten čaj a ať už spíš.“ Lindir dopila a položila hlavu na polštář. Se zavřenýma očima přemýšlela o Faramirovi. Usnula s poslední myšlenkou, kterou bylo, aby zítra zase přišel.

? ? ?

Spala dlouho. Probudilo ji až cvrlikání ptáků v zahradě a sluneční svit, které dopadal otevřeným oknem do pokoje. Opatrně se posadila, přesto ji však při pohybu zabolelo v boku. Přemýšlela, kolik asi může být hodin. Pak jí zrak padl na nízký stolek, který tam dnes musel někdo postavit, protože včera tam ještě nebyl. Na stole stál hrníček s bylinkovým čajem. Sáhla po něm a napila se. Nebyl už teplý, takže tam stál už dlouho. Bylo asi už docela pozdě a přestože musela dávno minout doba snídaně, neměla hlad, i když od včerejška nic nejeda. Chtělo se jí jenom hrozně spát, ale přinutila se zůstat vzhůru. Doufala, že přijde Faramir. Ten se ale stále neukazoval. Postavila zpátky prázdný hrníček a pak si všimla knihy, která na stole ležela také.
Byla hodně stará a stránky byly zažloutlé. Podívala se na hřbet. Zlatým ozdobným písmem na něm stálo: Báje a pověsti Středozemě. Autor uveden nebyl. Opatrně knihu otevřela na první stránce, která byla hustě popsaná drobným starým, ale dobře čitelným písmem. Jenže Lindir neměla sílu číst. Klížily se jí oči a proto vrátila knihu na stolek. Pomalu a co nejopatrněji si lehla zpět na polštář. Už neudržela oči.
„Třeba přijde později,“ zadoufala nahlas.
Blížil se. Lindir neměla kam utéct.Sáhla po meči. Nebyl tam a malá dýka, kterou mívala za pasem, také nebyla na svém místě. Hrdlo se jí sevřelo strachem. Jedinou možností záchrany byl útěk a ona neměla kam. A Bongort byl stále blíž a blíž. Couvala. Pomalu, krok za krokem postupovala dozadu. Najednou na něco narazila. Zeď, dlouhá a vysoká zeď, kam až oko dohlédlo. Byla v pasti!
Uslyšela Bongortův ďábelský smích. Smích, který slyšela naposled tehdy, když s jejím strýcem podepsal svatební smlouvu. Vystrašeným pohledem sledovala Bongortovu rozšklebenou a odpudivou tvář zbrázděnou mnohými starými jizvami, které ji tvořily ještě hrozivější.
Bongort pomalu vytáhl meč z pochvy. Ten pohyb, kterým to udělal, dával jasně najevo, že zabíjení je jeho dosti častou a velmi vychutnávanou činností a zábavou. Lindir se tiskla k chladnému kameni a čekala, až se Bongort přiblíží na dosah svého dlouhého meče. Chtěla křičet, ale nemohla. Strach jí zabraňoval vydat ze sebe hlásku. A on to každou chvíli musel udělat. Věděla to. Cítila to z jeho pohledu a naprosto jasně si to uvědomovala. Musel ji zabít. Za to, co mu udělala, jak ho pokořila, se musel pomstít. Sevřela dlaně v pěst. Zase se zasmál. Chladně, krutě a nedočkavě. Napřáhl meč a…

Probudila se s výkřikem zalita studeným potem. V boku ji nesnesitelně bolelo a oči ji pálily.
„Cos e děje?“
„Faramire,“ zašeptala, ráda, že je zase u ní.
„On…on mě chtěl zabít.“ Po tváři jí stékala slza a třásla se po celém těle zimnicí. Faramira se k ní sklonil.
„To se ti jen něco zdálo,“ řekl a jemně jí setřel slzy z obličeje.
„Vždyť ty celá hoříš! Dojdu pro léčitele.“
„Ne, neodcházej. Já…on přijde zase…“
„Byl to jen sen…“
„Neměla jsem meč, ani dýku…prostě nic a on měl meč a ten jeho smích byl…plný nenávisti a…au, to bolí…potom ten záblesk kovu a zase smích. Pořád ho slyším. Píchá v uších a pálí v očích…“ Sklesla na polštář vysílením. Faramir na ni hleděl, chtěl jí pomoct, ale nevěděl jak. Nechtěl ji tu nechat samotnou. Blouznila v horečce. Potřebovala ale léčitele a to věděl jasně. Rozhodl se.
„Lindir, poslouchej mě. Zajdu pro léčitele a on ti pomůže. Hned budu zpátky a pak už neodejdu, slibuju. Posloucháš mě? Uklidni se, tady se ti přece nemůže vůbec nic stát. Vydržíš to tu chvilku sama?“ neznatelně přikývla a Faramir zprudka vyběhl ze dveří. Na chodbě se ale bezradně zastavil. Kam teď? Kde ho v tomhle bludišti nejde? Zabočil do jedné z uliček. Nikde nikdo. Pospíchal dál.
„Pane Faramire!“ Někdo na něj zavolal. Zastavil, ohlédl se a kámen mu spadl ze srdce. Léčitel. V rychlosti mu vše pověděl a léčitel se beze slova otočil a kráčel chodbou, kterou prve Faramir utíkal. Cestou se jen na okamžik zastavil u jedněch dveří, aby dal pokyny Míriel.
Když dorazili do Lindiřiného pokoje, přistoupil k lůžku. Lindir měla pevně semknutá víčka. Položil jí ruku na rozpálené čelo, na kterém vyvstávaly krůpěje potu.
„Lindir,“ zašeptal a ona otevřela oči. Vešla Míriel s podnosem plným léčitelských potřeb. Léčitel jí řekl, co mu má připravit a Míriel chvíli něco zručně míchala ve vysokém poháru. Potom ho podala léčiteli a ten ho přiložil Lindir ke rtům.
„Napij se, to ti pomůže.“
Poslechla, ale taktak, že doušek nevyplivla. Nápoj byl hrozně hořký. Přinutila se napít se ještě trochu, ale pak už jí nestačily síly a vyčerpaně si lehla.
Faramir ji zpovzdálí starostlivě sledoval a když viděl, jak se jí zkřivila tvář po hořkém nápoji, bylo mu jí ještě víc líto. Léčitel se na něj obrátil s otázkou: „Budeš tu s ní?“ Faramir přikývl na souhlas.
„Musí to vypít celé,“ podával mu léčitel pohár, „sníží to horečku a uleví od bolesti.“ A když viděl Faramirův výraz, dodal ještě: „Bude v pořádku. Tohle je normální reakce těla, které se tím brání infekci. Neboj se, uzdraví se.“
Když léčitel s Míriel odešel, přitáhl si Faramir k posteli křeslo a posadil se do něj.
Vzal Lindir za ruku a ona otevřela oči.
„Už jsem zase tu a nehnu se od tebe,“ uklidňoval ji. Malinko se na něj usmála a oči znovu zavřela.
Paprsky zapadajícího slunce dopadaly na její hlavu a ozařovaly zlaté prameny vlasů, které jí padaly na ramena a rámovaly její tvář. Faramira nejednou napadlo, že vypadá hezky, i když je unavená a bledá. Zase pocítil tu podivnou touhu bránit ji a chránit před celým světem. Před každým, kdo by jí chtěl jakkoliv ublížit.
Slunce zapadlo a v pokoji nastalo šero. Hvězdy a ani měsíc ještě nevyšly, ale Minas Tirith se již pomalu chystalo ke spánku po dalším perném dni.
Lindir spala. Potichu oddechovala a Faramir, který ji držel za ruku, ji jenom tiše pozoroval. Moc toho neviděl kvůli houstnoucí tmě, jenom obrysy obličeje. Všímal si měkkých přechodů stínů zdůrazňujících její rysy. Uvědomoval si, že se mu líbí čím dál víc. Chtěl takhle sedět pořád, v tichu, a jenom se dívat.
Sklouzla mu hlava a usnul. Nic se mu nezdálo a přece, když se ráno vzbudil, měl pocit jako by prožil něco hezkého, co mu naplnilo srdce štěstím a vytlačilo a aspoň na chvíli ten svírající pocit prázdnoty, který ho v poslední době tak často tížil.
Vstal, aby si protáhl ztuhlé nohy. Rozhlédl se po pokoji a sáhl po knize ležící na stolku. Miloval knihy. Zvlášť ty staré, jejichž stránky byly už zažloutlé dlouhými roky a tak zvláštně při listování šustily. Jako kdyby chtěly samy vyprávět příběhy dávno zapomenutých věků, které v sobě ukrývaly.
Báje a pověsti Středozemě. Jedna z prvních knih, které jako malý chlapec přečetl. Už tenkrát se od ní nemohl odtrhnout. Zatím co jeho bratr řádil v lesích, on seděl v nejkrásnější zahradě v sedmém podlaží, na kolenou měl položenou knihu a četl a četl. V noci si potom představoval, jak asi mohl vypadat Valinor v čase míšení světel dvou stromů, jaký byl starobylý Númenor za doby své největší slávy, a toužil po tom, aby se o Minas Tirith a o celém Gondoru mluvilo jako o nejkrásnějším království, o jeho bohatství a vznešenosti, jako tehdy o ukrytém království elfů.
I teď se do knihy začetl a znovu prožíval to, co jako malý nedovedl vysvětlit Boromirovi, když se ho ptal, co na té knížce všech těch příbězích vidí.
Lindir se probudila a uviděla Faramira zabraného do četby. Usmála se. Faramir byl u ní. Byl tu celou noc. Věděla to, i když ji prospala- Najednou jí bylo hrozně hezky a hřejivý pocit zaplavil celé její tělo od hlavy až po konečky prstů. Konečně si Faramir všiml, ž už nespí a odložil Báje na stolek Sklonil se nad Lindir: „Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě a položil jí dlaň na čelo, které ale už nebylo horké.
„Teď už dobře,“ odpověděla.
„Včera jsem ti to nestihl říct. Donesl jsem ti tvoje věci. Musím se ti přiznat, z toho meče jsem byl naprosto nadšený. Je nádherný, lehký, ale přitom má dokonalý tvar a skvěle padne do ruky.“
„Vím, dostala jsem ho od otce, dávno. Vyprávěl mi tenkrát, že ho vyrobili elfové, ale materiál je od pánů trpaslíků. Čepel je z mithrilu. To proto je tak lehký.“
„Kde k němu tvůj otec přišel? Vždyť to je teď ohromná vzácnost…“ divil se Faramir.
„nejsem si tím tak úplně jistá, ale myslím, že mu ho daroval Gandalf. Byly velmi dobří přátelé a otec mu kdysi s něčím pomohl. Jenže po jeho smrti jsem Gandalfa už neviděla. A to je dobrých pět let. Naposled u nás byl v zimě. Zůstal asi měsíc, než přešly ty nejhorší mrazy. Dostala jsem od něj dokonce dárek k narozeninám. Takový přívěšek ze stříbra ve tvaru písmene L, Mám takový dojem, že jsem si ho vzala s sebou.“ Faramir si vzpomněl, že ho vlastně viděl, ale při prohlížení mu nevěnoval přílišnou pozornost.
„Tady se Gandalf už taky hodně dlouho neobjevil, a to přitom při poslední návštěvě sliboval, že co nejdřív zase přijede. Aspoň tak mi to říkal, když odtud odjížděl. Už víc než dva měsíce ho marně vyhlížím.“ Faramir starostlivě vyhlédl z okna. Slunce stálo už vysoko a nesvítilo přímo do pokoje. Na lavičku pod starám rozložitým dubem skočila veverka. V pracičkách držela šišku a obratně začala vyjídat semínka.
„Co je to za knížku, ta, kterous předtím četl?“ zeptala se Lindir, když už mlčení trvalo příliš dlouho.
„Báje a pověsti Středozemě. Když jsem byl malý, byla to moje nejoblíbenější. Myslel jsem, že by se ti mohla líbit.
Našel jsem ji tenkrát s Gandalfem v naší knihovně. On tam tehdy taky něco hledal. Nějaké spisy psané Isildurem. No a při té příležitosti ji objevil.
Já ty příběhy znám už skoro nazpaměť. Mohl jsem ji číst třikrát čtyřikrát stále dokola a vždycky mě to hrozně bavilo,“ vysvětloval Faramir.
„Určitě si ji přečtu,“ slíbila mu Lindir, „Mám taky ráda staré příběhy. Když byl doma ještě Leoned, taky četl takové knihy a potom, když jsem v noci nemohla usnout, mi je vyprávěl. To jsem ale byla ještě hodně malá. A taky moje chůva mi povídala pohádky o podivných tvorech, kteří obývají tento svět, a přesto je nemůžeme spatři. Protože se před námi skrývají a čekají, až opět přijde jejich čas.“
„Když tu býval Gandalf,“ zavzpomínal Faramir, „taky mi vyprávěl, ale o dalekých krajích, které procestoval, a o národech, které tam žijí. O elfech, trpaslících, ale taky o lidech a jejich zvycích.
Otec to neviděl rád. Něco mu na Gandalfovi vadí. Vždycky se na mě potom zlobil, když Gandalf odjel. Doteď nevím proč. Přitom jsem nedělal nic patného, chtěl jsem se jenom něco nového dozvědět. Třeba jak se žije mimi Gondor.“
„Tak to ti klidně můžu říct, jak se žije u nás v Anoru, kde máš tyrana v zádech“ trpce si povzdechla Lindir.
„A když je tím tyranem zrovna Bongort, tak to není nic veselého. Strach z válek kvůli ničemu, chudoba kvůli vysokým daním…
Nebo když ztratíš rodiče a o bratrovi deset let nemáš zprávy a neděláš si zbytečné naděje o tom, že je ještě naživu a když navíc…“ zmlkla, když jí došlo, co tu vlastně říká místo toho, aby byla šťastná, že tu může být.
„Promiň Faramire,“ provinile se omlouvala, „víš, někdy mě to popadne a já se musím vymluvit, ať je to vůči tomu, kdo mě poslouchá, zdvořilé nebo ne.“
„To přece nemusíš. Já tomu totiž naprosto rozumím. Taky žiju v něčem podobném. Ale bez toho tyrana,“ smutně pokýval hlavou Faramir.

Jak dny ubíhaly, cítila se Lindir čím dál tím líp. Faramir ji navštěvoval den co den a oni si měli stále co povídat. Byli si stále bližší. Lindir se už nemohla dočkat dne, kdy konečně bude moci vstát z lůžka. Těšila se, přitom ale věděla, že to bude zároveň den rozloučení, toho se bála.
Nemohla tu zůstat, to věděla už od začátku. Svým pobytem dávala v šanc Minas Tirith. Čím déle tu zůstane, tím větší hrozí nebezpečí napadení Města Bongortem. Nechtěla a ani nemohla ohrozit životy tolika lidí žijících v Bílém Městě. Ona to věděla, Faramir ne.
Konečně se dočkala. Faramir ji podpíral, protože byla ještě zesláblá. Udělala krok Šlo to. Šla tedy dál, pomalu kladla jednu nohu před druhou a Faramir ji pustil. Opatrně se posunovala směrem ke dveřím. Chyběl už jen malý kousek, když se jí najednou z ničeho nic podlomila kolena. Ještě, že byl Faramir hned za ní, takže ji stačil zachytit.
„Nechceš si radši zase lehnout?“ starostlivě se zeptal, ale Lindir zavrtěla záporně hlavou: „Ne, chtěla bych se podívat na tu zahradu,“ Podívala se z okna.
„Na chvilku si tam sednout pod stromy a počkat na západ slunce.“ Faramir se otočil na léčitele, který přikývl na souhlas. „Tak dobře, ale budu tě podpírat.“ Rozhodl Faramir a Lindir na něj vděčně pohlédla.
Prošli chodbou vedoucí ke dveřím na zahradu. Faramir je otevřel a Lindir spatřila tolik květin, stromů, motýlů a ptáků, kolik ještě neviděla. Vydechla úžasem. Pomalu prošla mezi stromy cestičkou vysypanou bílými drobnými kamínky k lavičce, kterou viděla z okna svého pokoje. Posadila se na ni. Faramir si chtěl sednout za ní, ale pak si to najednou rozmyslel: „Přijdu později,“ zašeptal a vrátil se do Domů uzdravování. Lindir jenom přikývla a když slyšela zaklapnutí dveří, povzdychla si: „Je tu nádherně… Tak ráda bych tu s tebou zůstala, Faramire, ale nemůžu, víš. Nemůžu nechat Bongorta, aby tohle všechno zničil, aby tohle krásné město najednou nebylo… Už jen kvůli tomu musím pryč a to co nejdřív, jak jen to půjde. Ale jak ti to mám říct?“ zamyslela se. Slunce se naklonilo k západu. Ochladilo se. Lindir si přitáhla plášť víc k tělu a opřela hlavu o kmen vzrostlého stromu. Pozorovala západ slunce. Velký rudý kotouč se pomalu ztrácel za obzor a do zahrady se vkrádalo šero.
„Nádhera, že?“ Někdo za ní šeptal. Ohlédla se. Neslyšela ho přijít.
„Faramire,“ vydechla úlevou, že je to on. „Měla bych ti něco říct…“
„Počkej chvíli, ano? Až to divadlo skončí. Je každý den stejné a přeci jiné. Úchvatné…“ přerušil ji a objal ji kolem ramen. Lindir si opřela hlavu o jeho rameno a zaplavil ji pocit štěstí.
Seděli tak dlouho, dokud slunce nezapadlo celé. Snesla se noc. První se pohnul Faramir a Lindir zvedla hlavu. Podívala se na něj a zjistila, že se jí dívá do očí.
„Chtělas mi něco říct,“ připoměl jí. Nechtěla kazit krásnou chvíli a proto zavrtěla hlavou: „To nebylo důležité…“ Tíživý pocit to ale nezaplašilo, právě naopak.
„Nepůjdeme radši už dovnitř? Ochladilo se… Je vidět, že za chvilku bude zima.“
„Hmm,“ vstala a přidržela se lavičky. Trochu se jí zatočila hlava.
„Mám ti pomoct?“ Faramir to zpozoroval a rychle ji podepřel. Usmála se na něho a přenesla část své váhy na jeho paže.
Dovedl ji až k jejímu pokoji. Na Lindir již čekala Dorinath a ručníkem přes ruku. „Připravila jsem ti koupel. Myslela jsem, že by ti docela přišla vhod, nemám pravdu?“
„Máš, naprostou, v horké vodě jsem nebyla ani nepamatuju,“ rozzářily se Lindir oči a Faramir ji, sice nerad, přenechal v péči Dorinath. Než odešel, ještě jí slíbil, že zítra určitě, ale opravdu přijde…
Dorinath odvadla Lindir do vedlejší místnosti, kde stála vana plná horké vody. Celý pokoj byl provoněný jemnou vůní, bylinkami, které uklidňovaly a zároveň povzbuzovaly.
Lindir pospíchala s vysvlékáním. Když se konečně ponořila do vody, vydechla úlevou a blahem. Zhluboka vdechovala stoupající vonnou páru a tíživý pocit pomalu mizel. Zavřela oči a jen tak ležela bez hnutí vychutnávala tu pohodu, klid, o ničem nepřemýšlela.
Až za hodnou chvíli oči znovu otevřela. Prsty nahmatala pod vodou jizvu. Byla sice tenká, ale dlouhá. Sebrala odvahu a podívala se. Málem se lekla, voda zkreslovala.
„Tak ty jsi má památka na Bongorta. Už navždy mi ho budeš připomínat. Asi tě nenávidím…“ šeptala, upřeně se na ni dívala, probodávala ji očima, myslí jí táhly střípky vzpomínek, ze kterých se jí postupně poskládala celá mozaika událostí onoho osudného dne…
„Jsi sama…“
„Nemůžeš mne zabít!“
„…podruhé: Jsi sama…“
„Není sama!“
„Tak si pro ni pojďte!“
Zatřásla hlavou a rukou zčeřila hladinu vody: „A doufám, že budu mít navždy jenom památku, kterou můžu v klidu nenávidět…“ pronesla potom pomalu.

? ? ?

Když pak ležela v posteli a vzpomínala na dnešní západ slunce, rozhodla se, že dokud nebude naprostém pořádku, nebude se myšlenkou na odchod zabývat. S klidným vědomím pak usnula tvrdým spánkem. Zdálo se jí, že je s Faramirem v zahradě plné omamně vonících rudých a bílých růží. Drželi se za ruce a kráčeli po pěšině, pak se zastavili a Faramir ji objal a dlouze políbil… Ráno si na nic z toho nepamatovala.
Týden poté, co |Lindir vstala z lůžka, ji Faramir vzal na prohlídku města. Bylo ráno, slunce svítilo, ale už tolik nehřálo, byl říjen.
Šli po silnici vedoucí k Domu správců a Faramir Lindir vyprávěl historii Bílého města.
Došli až na nádvoří, na kterém stál Bílý strom, ale…
„Proč je ten strom tak seschlý?“ udiveně se zeptala Lindir.
„To právě nikdo neví. Stojí tu jako památka na dávno minulé časy. Na období velkých králů. Každý v Minas Tirith doufá, že ještě jednou rozkvete stříbrnými květy jako tenkrát, když byl ještě mladý a silný.“ Odpověděl jí Faramir. Dál pokračovali mlčky. Oba zabraní do svých vlastních myšlenek. \ticho prolomila až Lindir: „Faramire, tak mě napadlo, kde je vlastně Boromir, vůbec jsem ho poslední dobou nikde neviděla…“
„Boromir odjel totiž na další výpravu.“
„A kam?“
„Jel do Ithilienu, jenom zkontrolovat posádku, která tam hlídá hranice.“ Dorazili k bráně, jedinému možnému východu z tohoto sedmého podlaží města. Dál pokračovali podél hradeb, které lemovaly celou silnici od prvního až po sedmé patro města. Byly to dokonalé zdi, pevné, bezpečné… Minas Tirith byla nedobytná pevnost s Bílou věží střežící město.
„Tady jsou stáje,“ ukázal Faramir na dlouho nízkou budovu.
„Je tam i Babočka?“
„Je, chtěla bys ho vidět?“
„Moc ráda,“ usmála se a přikývla na souhlas. Už už chtěla sáhnout na kliku, když jí zastoupili cestu dva strážci. Jejich výraz tváří mluvil za vše, ani krok dál…
„Ale, to…“ nedořekla, slova se ujal Faramir: „To je v pořádku, je ti se mnou,“ kývl na ně a oni s uctivou poklonou odstoupili natolik, aby mohla Lindir s Faramirem projít. Lindir rychle otevřela a vešla dovnitř, Faramir za ní.
Stráže u dveří na sebe udiveně pohlédli: „Kdo to může být?“ zašeptal jeden z nich a ten druhý mu odpověděl pokrčením rameny. „Nikdy jsem ji tu neviděl, těžko říct…“
Lindir pomalu procházela kolem jednotlivých míst pro ustájení koní a hledala Babočku. Prošla asi jednou třetinou, když vtom jej uviděla. Stál tam u kopky sena a pomalu uvážlivě přežvykoval. Když si jí ale všiml, okamžitě přestal a hlasitě zaržal…
Lindir se k němu rozběhla a objala jeho ušlechtilou šíji.
„Babočko,“ šeptala a hladila ho po hlavě na místě lysiny ve tvaru motýla. Vnímala jeho teplo a pravidelné zdvíhání mohutných plecí, tiskla se k jeho tělu.
„Je to nádherný kůň,“ poplácal Babočku po šíji, "a má lysinu ve tvaru motýla..." podivil se, když si jej pořádně prohlédl.
Lindir přikývla a vysvětlila mu, že podle té bílé skvrny dostal jméno.
Lindir pořád Babočku hladila a tiše s ním promlouvala podle starého zvyku: "No vidíš, jaké to tu máš hezké, jak se tady o tebe pěkně starají, máš to tu lepší než v Lhunienu, nemůžeš si na nic sstěžovat, vlastně můžeš, na to, že jsem tu tak dlouho nebyla. Už se to nebude opakovat, slibuju, za chvilku mě ani nebudeš chtít vidět...pokud mě sem ovšempostí stráže..." dodala a pohlédla na Faramira. tan přikývl: "Pustí tě, o to se už postaraám já." Lindir se usmála a opět se obrátila k Babočkovi: "No tak vidíš..."
Babočka zařehtal. "Ano, já jsem tě zapomněla představit, že, Tak, Babočko, tohle je Faramir syn správce tohoto království, od kterého dostáváš to voňavé seno a tohle je Babočka, Faramire." Po těch slovech se Faramir rozesmál na celé kolo a Lindir se k němu okamžitě přidala.
"Myslím, že bychom už měli jít, ať vás tu nerušíme, Babočko, já zase přijdu," ujistila ho a naposled poplácala po plecích a vyšla z jeho stáje, celá ještě rozesmátá. A smáli se pořád, když za nimi strážní zavřeli dveře.
Postupovali v prohlídce města a scházeli pomalu do nižších poschodí. Byli zrovna v polovině, když Lindir náhle odbočila z chodníku a přisstoupila k obranné zdi, opřela se o ni lokty a zhleděla se do dálky přes Pellenor. Faramir si stoupl vedle ní.
"Krása," zašptala.
"Pellenorské pláně a tam dál je Osgiliath, nebo spíš trosky Osgiliathu..."
"Trosky...?"
"Bývalo to kdysi krásné město, hlavní město Gondorské říše, hrdé a bohaté, které doplatilo na svou slávu, když se k moci dostal Temný pán. Je to už dávno, přesto vzpomínka v srdcích gondorských stále zůstává a lid doufá, že zase jednou bude stát..." ztichl a dál se díval do dálky na zříceniny, ve kterých teď přebývala pouze obranná posádka vojáků, aby i trosky byly chráněny před nepřáteli.
"Podívej, támhle," ukázala na pláně Lindir, "někdo sem jede."
"Kdo to může být? jeden jezdec, z našich lidí to není nikdo..."
"Bongort," nehlasně vydechla Lindir.
"Ne, ten to bý nemůže."
"Tak kdo tedy?"
"Pojď," vzal ji za ruku, podíváme se, kdo k nám přijíždí na návštěvu." a vedl ji rychle dolů k hlavní bráně Minas Tirith. Jezdec byl ještě docela daleko, přesto si musely pospíšit, aby stihli přijít včas, a stihli to. dorazili k bráně právě ve chvíli, kdy do ní neznámý jezdec vjížděl.
Cizinec zastavil koně a pomalu se kolem sebe rozhlédl, když si všiml Faramira pobídl koně směrem k nim. Shodil z oličeje kápi, která ho chránila před nesnázemi cesty a Lindir překvapeně vykřikla: "Ale vždyť to je přece..."
"Gandalf," dopověděl za ni Faramir a přistoupil blíže k jzdci. "Vítám tě, Gandalfe Šedý, tady u nás, zase po dlouhé době. Tak rád tě tu vidím. Dlouho jsi nás nenavštívil" přivítal jeje a Gandalf seskočil z koně. Lindir si všimla, že kůň nenese žádné sedlo a že je mnohem větší a jako by urozenější než normální koně.
"Aspoň někdo vidí rád starého vousatého dědka, " usmál s Gandalf a přijal Faramirovu ruku na pozdrav.
"Vůbec jste se nezměnil, Gandalfe," promluvila konečně Lindir a Gandalf si ji pátravě začal prohlížet. Potom se mu najednou rozjasnila tvář, když zjistil, koho má před sebou.
"Zato ty jsi pořádně vyrostla od té oby, co jsem tě viděl naposled, Lindir, a to je už..."
"Pět let, Gandalfe," dořekla za něj Lindir.
"Pět let, pět let a co se všechno změnilo... Ale co že tě vidím tady v Gondoru? Lhunienští mladíci nebyli dostatčně dořbří?" žertem se zeptal Gandalf, když ale uviděl Lindiřin výraz, hned věděl, že to nebude jen tak, přesto mu Lindir odpověděla: "právě kvůli jednomu z nich jsem tady a korát s tím rozdílem, že to nebyl žádný mladík ale dědek..."
"Co se stalo Lindir? Co se stalo s tvým otcem? Kde je Leonid?"
"Můj otec, je už pět let mrtvý, Gandalfe. Zemřel, když onemocněl, už se neuzdravil..."
"Jak je možné, že jsem se o tom nijak nedověděl..." omlouval se Gandalf tichým hlasem.
"Já jsem odtamtud utekla, když mě strýc chtěl provdat za Bongorta, je to kníže z Moroganu..."
"Lindir, víc mi ted neříkej, pojďme někam, kde je miň uší a očí," přerušil ji a všichni tři zamířili společně ulicí dokud nedošli až do sedmého podlaží a cestou se Gandalf ptal na Denethora.
"Zdá se mi, že ma starosti," vyprávěl Faramir, "jenže já nevím jaké. Je zachmuřený Hodně času tráví nahoře ve věži, a když se vrátí zpět, vypadá starší a unavěnější..." Po těhle slovech Gandalfovi přeběhl po tváři zvláštní výraz, Lindir připadal, že je směsicí strachu, poznání a očekávání... Ale své myšlenky znal pouze on a to, co si myslel si nechal zatím jen pro sebe, o mnoho let později, se to ukázalo jako správné, ale to do našeho příběhu nepatří.
Přišli do jedné ze zagrad sedmého podlaží a tam se posadili pod starý rozložitý dub, který na zem vrhal dlouhý stín.
"Leonid tedy zemřel, to je pro mne velice zdrcující zpráva a spoustu věcí to mění, ale s tím se nedá už bohužel nic dělat." Gandalf si pro sebe polohlasem mumlal slova, která ale Lindir zachytila, pamatovala si dobře dlouhé rozhovory, které spolu otec a čaroděj za nocí vedli, mysleli si že spí, ale ona tajně poslouchala, mluvili o divných věcech, kterým ona, malá holčička nerozumněla... Njednou začal mluvit k Lindir: "Byli jsme velmi blízcí přátelé, trochu mne tedy zaráží, že jsem se o tom nedověděl, ale není čemu se divit, mám hodně práce.
Tobě bylo, tuším, patnáct, když zemřel. Kde jsi potom žila?"
"U otcovy sestry a jejího muže, po pěti letech jsem odtamtud utekla."
"Utekla? Proč"
"Strýc mi vybral ženicha, a že vybral dobře..." V hlase jí zazněl sarkastický tón. "Dobře znamená dobře pro něj."
"Bongort?"
"Jak..."
"Znám tvého strýce a jeho prospěchářské myšlení, ale věděl o tom Leoned?"
"Leoneda jsem neviděla od té doby, co odjel, a to je už deset let, Gandalfe."
"Nikdy jste ho s otcem nenavštívili?"
"Ne, říkal, že tam pojedeme, až bude ten správný čas. Nevím, kdy to mělo být, nedočkala jsem se toho..."
"Proč jsi nejela za ním, když tě honili Bongortovi vojáci?"
"Já...já totiž nevím, kde vůbec je, Gandalfe."
"Leonid ti to neřekl? To od něj nebylo prozíravé..." dodal tiše, "Ale já vím, kde je, Lindir, vím, kde je tvůj bratr."
"Cože, vy to víte?"
"Kde je?" ppoprvé se zapojil do rozhovoru i Faramir.
"V Rohanu, aspoň tam byl, když jsem tam byl naposled já." prohlásil čaroděj a opřel se zády pohodlněji o kmen dubu.
"Leoned," začal povídat Gandalf, "tenkraát odjel do Rohanu. Pokud si dobře vzpomínám, odjel tam za Theodenovým synem Theodredem, přesný důvod sice neznám, ale tvůj otec se dobře znal s Theodenem..."
Lindir mlčela a vzpomínala na den, kdy Leoned odjel, tenkrát to docela dobře nemohla pochopit. Byla moc malá a myslela si, že se vrátí za pár dní zpět, ale dny ubíhali a ona bratra vyhlížela u Luny zbytečně... později si uvědomila, že ho asi už nikdy neuvidí. Tehdy už žila v domě svého strýce a byla strašně osamnělá.
"Jen mi vrtá hlavou," promluvil po chvíli mlčení Gandalf, "jak je možné, že pro tebe po otcově smrti nepřijel. On to musel vědět..." A zase se rozhostilo tich. Faramir vycitil tíživost situace a proto raději změnil téma rozhovoru: "Gandalfe, a proč jsi vlastně přijel? zeptal se.
"Potřebuji si něco ověřit ve vaší vyhlášené knihovně, jen doufám, že to Denethor dovolí..."
"A smíme vám pomoct?"
"Ne, Lindir," zavrtěl hlavou čaroděj, "nevím, co je na mém podezření oprávdu pravda a nerad bych rozšiřoval zvěsti, které by se později ukázaly neoprávněné, ale děkuji." Gandalf se usmál a vstal.
"Asi půjdu navštívit Denethora a trošku si s ním promluvím. Určitě se ještě uvidíme. A kdyby ne, tak ti, Lindir, slibuji, že se po Leonedovi podívám a dám ti vědět..."
Když Gandalf odešel, Faramir se za ním zamyšleně díval. "zajímalo by mě, kvůli čemu přijel tentokrát. Nikdy neřekne nic určitého, mluví v hádankách a narážkách, ale to, že odmítl naši pomoc něco znamená. Vždycky byl rád, když jsem mu s něčím pomáhal. Ovšem, můj otec už tak moc nadšený nebýval."
"Nejspíš to bude vážně něco závažného, ů usoudila Lindir a jak se později ukázalo, také bylo, v té době ale byla už celá Středozem v rukou dvou malých hobitů někde v pustině.

Gandalf se zdržel jen docela krátce, většinou zavřený v staré knihově mezi stovkami pergamenů a svitků ukrývajících dávná tajemství.
Po jeho odjezdu Lindir zase začala myslet na odjezd. Lákala ji myšlenka najít Leonida, ale bála si to připustit... Dlouhé hodiny sedávala pod dubem v zahradě a uvažovala, jak to zaonačit, co udělat...a hlavně, jak to všechno říct Faramirovi! protože, aniž by si to uvědomila, Faramir pro se pro ni stával stále důležitějším. nechtěla opustit Bílé město a přitom nemohla dopustit, aby kvůli ní zemřel byť jen jeden jediný nevinný člověk, která Bongorta v životě neviděl a neslyšel o něm. Natož tak ten, kterého milovala, Faramir. Musela odejít, toužila zůstat, chtěla najít bratra, nechtěla ztratit lásku... Řešila dilema, ale rozhodla se.
"Faramire," našla ho v Domě správců, "Faramire, já ti musím něco říct a prosím, nechej mne mluvit... Je to pro mě hrozně těžké, ale já...já musím pryč, musím odejít, protože nesmím dovolit, aby kvůli mě umírali lidé, aby jim bylo ublíženo naprosto zbytečně, když ani neví, že tu nějaká Lindir je a že utekla před ženichem. Bongort se pomstí, ale ta pomsta musí patřit jen mě a nikomu jinému. Nechci, ale..."
"Tak neodcházej, nechci, abys odešla."
"Ale, Faramire, copak to nechápeš? Já..."
"Vím, co cítíš, Lindir, ale i já ti teď chci něco říct. Odjíždím na výpravu. Nebude dlouhá, ale odjíždím večer po setmění. Kolem mordorské hranice se opět začali rojit skřeti jak po dešti a musíme tam udělat pořádek.
Ale hrozně bych si přál, abys tu byla, až se vrátím, protože... Neodcházej, Lindir, rozmysli si to ještě, neodcházej, prosím..." Faramir zanechal zoufalou dívku svým myšlenkám, sám zdrcen jejími slovy. Už dávno věděl, co znamená ten zvláštní pocit, který mu svíral srdce vždy, když ji uviděl. Zamiloval se do Lindir, bláznivě, bez rozmyslu, ale zamiloval se a nechtěl s tím nic dělat.
Šel a nevěděl kam, nedíval se kolem sebe, Toužil se trozběhnout zpátky do zahrady a sevřít ji v náručí a už víc nepustit. Všichni skřeti světa se mohli propadnout do země!
"Prosím tě, ty mě vůbec nevnímáš!" Faramir málem vrazil do svého bratra. Když vzhlédl, Boromir se mu pátravě zadíval do tváře.
"Hmmm, něco se stalo, že?" Faramir pouze přikývl.
"Mě to přeci můžeš říct, vždyť to víš..."
"Ona chce odejít... Bojí se, že se Bongort vrátí a že by mohl Město zničit. A Lindir nechce, aby kvůli ní trpěli jiní lidé. Prý ta pomsta patří pouze jí... To mi teď řekla."
Společně se vydali cestou k Domu správců. "Boromire, co mám dělat? Já ji nechci ztratit jenom jsem ji našel. Co mám dělat?"
"Doufat, Faramire, nic víc nemůžeš..."
"Víš co? Dnes se mi nechce odjíždět. já vím, je to nutné, jde o Gondor, ale teď mi přijde Lindir tak nějak, no, důležitější pro mě, ale skřeti bohužel nečekají. Nic není tak jak má!"
"Co není jak má být, Faramire?" To se k nim přiblížil Denethor a zaslechl poslední větu jejich rozhovoru, Faramir se snažil všechno rychle zamluvit: "Nic, otče, já si jdu připravit věci na cestu," a radši si pospíšil domu.
Denethor ho sledoval, dokud nezmizel ve dveřích a potom se zeptal svého staršího syna: "Co se sním děje?" Boromir mu vypověděl, s čím se mu Faramir svěřil a Denethor si pro sebe zamyšleně prohodi: "Musí zůstat." a myslel tím Lindir.

Když potom za soumraku vyjížděla výprava gondorských směrem k Ithilienu, opírala se Lindir o zeď a hledala mezi tou spoustou helem se znakem Bílého stromu, které zářily v posledních paprscích zapadajícího slunce, tu, která patřila Faramirovi. Po tváři jí stékala jediná slza. Setřela ji a zašeptala jeho jméno. Dívala se za odjíždějícími jezdci dokud je bylo na Pellenoru vidět a potom se vrátila do Domů uzdravování. Ale nestačila k nim dojít. V půli cesty jí zastoupili cestu strážci z citadely.
"Paní, správcd Denethor ti vzkazuje, že by s tebou chtěl mluvit. Máš jít s námi..." řekl a vyčkával. Lindir to udivilo. "Teď?" Strážný přikývl. Lindir pokrčila rameny a spolu s nimi se vydal opačnou cestou, než prve zamýšlela. K Domu správců.
Kráčeli ulicí ozářenou jenom mihotavým světlem loučí upevněných na zdech domů v kovových držácích. lidi,nevolte komunisty *STOP*- volte zelené!!! :-Dystoupala po schodech další dva muži ve stejnokroji Bílé věže jí přidržely dveře, aby mohla vstoupit. Rozhlížela se kolem sebe a v šeru rozpoznávala sochy mužů v brnění v nadživotních velikostech. Domyslela si, že to budou dávní gondorští králové známí ze starověkých příběhů. Kráčla dál a uvědomila si, že po kamenné dlažbě se ozývá ozvěna jen jejích kroků. Ohlédla se a opravdu její průvodci zmizeli. Nadechla se zhluboka a vzpřímila se. Dlažba se změnila, už to nebyl jen vyhlazený kámen, teď to byl obraz minulosti, výjevy z válek, statečných činů...
Před sebou uviděla trůn králů a pod ním, usazený ve stolci správců, se do ní pohledem vpíjel Denethor. Když přišla ještě blíž, gestem jí pokynul, aby se posadila naproti němu. Chvíli tiše vyčkával a potom promluvil: "Dověděl jsem se, Lindir, že chceš opustit Minas Tirith. Nikdo ti v tom samozřejmě nebude bránit, ale já bych docela rád věděl, proč to..." Lindir přemýšlela, co říci, nechtěla Denethora urazit nevhodně volenými slovy, ale zase mu taky nemohla lhát.
"Nechci aby Bongort ubližoval nevinným lidem, protože on je schopen přitáhnout s celou armádou..."
"Pochybuješ snad, že by se Minas Tirith nemuselo ubránit?" Denethorova slova vyzněla tvrději než zamýšlel.
"Ne," Lindir se toho tónu trochu polekala, "to v žádném případě, já jenom nechci, aby za mou troufalost pykali lidé, kteří mě vůbec neznají a nemají s tím nic společného. Nesnesu pomyšlení, že by kvůli mně musel zemřít člověk..."
"Je ten..."
"Bongort"
"Je ten Bongort tolik nebezpečný?"
"Je, je to kníže z Moroganu a má velkou armádu. Všichni se ho bojí. Je krutý, bohatý, nic si nenechá líbit."
"Pověz mi teď, Lindir, upřímně. Myslíš si, že by mohl porazit Minas Tirith?"
"Ne, asi ne..."
"Vidíš, sama si to teď řekla. Minas Tirith je staré stovky let a je uvyklé neustálým útokům, Minas Tirith se ubránila už horším nepřátelům a doposud stojí v celé své kráse, hrdé a vznešené jako kdysi před mnoha lety za největší slávy Gondoru. Tady jsi v bezpečí víc, než kdekoliv jinde, Lindir. Nebudu tě přemlouvat, to nemám v úmyslu. Ber to jako radu mnohem zkušenějšího muže.
Měla jsi tenkrát neuvěřitelné štěstí. tak proč ho proti sobě poštvat, když to není nutné?"
Lindir seděla se sklopenou hlavou a zvažovala správcova slova. Věděla, že má pravdu, ale přesto jí něco uvnitř jejího srdce bránilo a vzpíralo se proti této skutečnosti. Nedokázala sama sobě ujasnit, co to je. Snad že by jí hrdost bránila přijmout nabízené milosrdenství?
"Ale, je tu ještě jedna věc, kvůli které tě teď žádám, abys zůstala. Je to Faramir. Velmi mu na tobě záleží. Je to můj syn a já si přeji, aby byl šťastný. Vlastně mám ty důvody dva. ten druhý se týká mne samotného." Denethor se na okamžik odmlčel a po tváři se mu mihl záchvěv vzpomínek.
"Jsi podobná mé ženě Finduilas.Když jsem tě poprvé spatřil, myslel jsem, že se vrátila, i když vím, že je to nemožné. Zemřela před dvaceti lety...
Byla krásná, nejkrásnější z Dol Amrothu, dcera tamějšího knížete. Ale patřila k moři. Tady chřadla... Jako květina ne holé skále...
Moc mi chybí její hlas, zpěv a smích, tanec..." hlas mu zjihl.
"Nikdo ti nebude v odjezdu bránit, chtěl jsem ti jenom tohle říct. Teď už to víš, rozhodnout se musíš jen ty sama."
Lindir pomalu vstala, točila se jí z toho všeho hlava, ale přemohla se, aby to na ní Denethhor nepoznal. Poklonila se, "To, co jste mi řekl, pane, mne velmi dojalo, slibuji vám, že své rozhodnutí ještě zvážím. Děkuji." Rychle se otočila a měla co dělat, aby přemohla obrovskou chuť se rozběhnout. Dveře se rozletěly, jakmile k nim dorazila. Pospíchala ulicí osvětlenou pouze ssvětlem z loučí k Domům uzdravování a v hlavě měla zmatek. Vpůli cesty se ale přinutila zastavit a rozhlédnout se pořádně okolo sebe. Obklopovalo ji ticho, bezpečí. "Jak je tu krásně," pomyslela si a pokračovala dál.
V Domech uzdravování panoval obvyklý večerní klid, když hledala svůj pokoj. Chodby osvětlovaly tlumené světla lamp, aby nerušily spánek nemocných. Konečně nalezla ty správné dveře a potichu je za sebou zavřela. Našla umyvadlo a pak se převlékla a pootevřela okno do zahrady. na tváři ucítila chladný vánek. Lehla si do postele, zavřela oči a přemýšlela nad svou situací. S posleední myšlenkou na Farmira ji mysl zastřel spánek...