Saskie - pozemští andělé (3.díl)

3.
Oukej.
Zlomila jsem mu nos.
Ještě chvíli mě provokoval a já se rozpřáhla a vrazila mu. No a pak jsem, aniž by se mě dotknul, odlítla dva metry daleko. A v tu chvíli mi to došlo.
Zvednu se, jako už dneska po několikátý, ze země. Všimnu si, že už tu není. Super. Kolikrát narazíte na někoho takovýho?
Okno našeho pokoje je zamčený. Další skvělá zpráva. A Judita jaksi tvrdě spí. Zkusim svoje myšlenky upnout na kliku. Ale asi jsem hodně vyčerpaná a navíc se nemůžu soustředit. Kruciš. Co teď?
Seberu ze země pár kamínků a zamířím na sklo. Bum, Bum. Nic. Hodím třetí a okno se rozlítne dokořán.
,,To jseš ty Saskie?" Zašeptá Judita.
,,Jo to jsem já." Potrvdim nadšeně a vyšplhám se nahoru.
,,Příště si najdi jiného vrátného." Zavrčí ještě v posteli a usne.
Nemůžu strašně dlouho spát. Přemýšlím o všem tady. Asi kolem třetí ranní mě zmůže únava.

,,Vstávej!" Žďuchne do mě někdo a já se ukrutně leknu.
,,Kolik je?" Posadim se ihned.
,,Už je po snídani za deset minut začíná vyučování," upozorní mě Judita. Přečeše si vlasy a odejde. No super. V maximální rychlosti si oblíknu kalhoty,triko a svetřík, vlasy sepnu gumičkou a vyřítím se z pokoje. Z batohu vytáhnu rozvrh. středa první hodina - francouzština, učebna sedm. Kde to je? Zapátrám v paměti. Učebny jsou tady řazený podle čísel od nejnižších po nejvyšší. Takže předpokládám, že v prvním patře. Vylítnu schodiště, přičemž předběhnu partičku nějakejch maníků a mohla bych přísahat, že mezi nima byl i ten z večera. Nemám čas se s nim o něčem bavit. Tak tak se zvoněním dosednu do lavice k Cilce.
,,Ahoj," vydechnu uříceně.
,,Čau. Už jsem myslela, že jsi nemocná, kdyžs ani na snídani nebyla."
,,Já jsem to nějak nestihla." Omluvim se.
Pak do třídy nakráčí postarší dáma. Asi profesorka.
,,Bonjour," pozdraví a zvesela se na nás usměje.

,,Co říkáš dnešnímu dni?" Přihodí si vedle mě tác Cilka.
,,No nevim, docela šel, né?"
,,Jo. A hlavně ta francouzštinářka. To bude super učitelka."
Nemůžu s ní úplně souhlasit. Né, že by madam Soucká nebyla fajn, ale musim přiznat, že jí rozumim sotva každý třetí slovo. Za to Cilka vypadá, že je ve francouzštině jako doma.
,,To teď budem sedávat pořád tady?" Rozhlídne se kolem našeho stolu, který jsme opanovaly i včera.
,,Hm asi. Najdeš snad nějaký lepší místo?"
Zvedne rameny a dá mi za pravdu. Během chvíle se dalších šest židliček zaplní spolužačkami.
,,Vy s námi chodíte do třídy, že jo?" Ujistí se jedna. Svorně přikejvnem.
,,Holky, viděli jste už toho fešáka ze třeťáku?" Rozzáří se Kláře, myslím, že se tak jmenuje, oči.
,,Jo. Ale na to jak byl vychvalovaný, teda nic moc." Položí svůj oběd naproti mně další. ,,Jinak já jsem Lucka." Dodá.
Holky ihned navážou debatu o místních frajerech a já nestačim žasnout, jak jsou během pár dnů informované. Hážeme po sobě s Cilkou udivený pohledy a občas se k nám připojí Lucka.
,,A co Mára? Ze druháku. Má nějakej přeraženej nos." Zaslechnu.
,,Myslíš Berku?"
,,Prej se s někym porval." Hádají mylně holky.
,,A nevíte s kym?" Přídám se do debaty.
,,Těžko říct. Ale takový jako oni. Hm, není divu." Usoudí Monika.
,,Ale je pěknej, né že ne." Přisadí si Klára a otočí hlavu k vedlejšímu stolu, aby si jmenovaného řádně prohlídla. Marek má na uších sluchátka a nos mu zdobí velká bílá náplast. Po chvíli si všimne, že ho holky nenápadně pozorujou, vezme oběd a odejde z jídelny i s kámoši.

,,Co máš odpolko?" Nakoukne mi do rozvrhu Cilka.
,,Teď hodinovka. A pak kreslení. Dvouhodinovka. A ty?"
,,Plavání."
,,Plavání? Taky jsem chtěla, ale už měli plno." Zakabonim se.
,,No nic. Já se jdu už chystat. Trenér říkal, ať klidně přijdeme dřív." Rozloučí se se mnou.

Vlezu do našeho ,,bytečku". V předsini se povaluje asi tak tucet knih.
,,Co to je..?" Prohodim směrem k Blance, která si před velkým zrcadlem líčí oči.
,,Mě se neptej. Judita si asi stěhuje celou knihovnu."
,,Můžeš mi pomoc?" Objeví se jmenovaná ve dveřích a naloží mi do rukou náklad.
,,K čemu to všechno máš?" Položm jí knížky na stolek.
,,Máme francouzštinu, tak jsem si půjčila pár učebnic. Jo a něco je povinná četba." Postupně jí pomůžu všechno přestěhovat k nám do pokoje a narovnat do poliček. Když s tím skončíme mám akorát tak čas, abych došla do učebny výtvarné výchovy.
Otevřu dveře a vejdu. Uvnitř čeká a různě posedává asi dvanáct lidí. Na stěnách, které jsou pomalované různými barvami, je pověšeno několik obrázků a celkově to tu vypadá útulně. Přejedu dav očima, jestli nevypátrám někoho známého. Mám štěstí. O radiátor se opírá Lucka.
,,Ahoj. Neříkals, že budeš chodit na kreslení."
,,Ty taky, ne." Zašklebí se. Se zvoněním vyleze z dveří profesorka.
,,Nazdárek panstvo. Já jsem Zuzana Černá. Prosila bych vás, s kterými se neznám, aby jste mě neoslovovali paní profesorko a podobně, ale Zuzano nebo Zuzko." Představí se.
,,V letošním roce bychom mohli začít něčím jednodušším. Připravila jsem pro vás zátiší. Takže si vemte stojany a uhlíky a dejte se do práce." Pak odhrne šátek, pod nímž se nachází kusy ovoce. Tak tohle bude trochu problém. Nikdy jsem nic takového nekreslila.
Zaujmu ve třídě místo vedle Lucky, abych s ní aspoň občas prohodila nějaký to slůvko.
Nevim jak začít. Většina studentů už se opravdu vrhla na práci. I Lucka. V tom se otevřou dveře a dovnitř vejde Marek.
,,Dobrej den," pozdraví slečnu Zuzanu.
,,Ahoj. Mladý pán Berka. Doufám, že letos už budete na mé hodiny chodit častěji a hlavně včas." Usměje se na něj lehce vyčítavě.
,, Něco mi do toho vlezlo." Omluví se a přidá se k nám. Jeho přítomnost mě znervózní ještě víc a tak po čtvrt hodině nemám na papíru ani šmouhu. Nakonec se odvážím a udělám první tah. Druhý, třetí a dál už to jde samo. Když na konci hodiny Zuzaně odevzdávám svojí práce, jsem vcelku spokojená a nadšená.
,,Hej Sas, něco ti září na krku." Drkne do mě Lucka. Ihned nahmatám svůj přívěsek. Jak jsem si toho nemohla všimnout? Zachvátí mně známý pocit. Rozhlídnu se kolem. Marek tu už samozřejmě není. A sakra. Vezmu na záda batoh a vyběhnu ze třídy. Schodištěm dolu, přes školní pozemek ven. Nutí mě to běžet na stejný místo jako první večer. Do tý ulice. Už zdálky od tamtud vyzařuje světlo. Za chvíli se tam objeví Marek. Vůbec si mě nevšimne. Opatrně si přejdu a přikrčim se za popelnici. Zkusim se trochu víc zvednout, abych líp viděla. Opřu se o víko, ale popelnice evidentně není stabilní a s velkým řachnutím se sesype k zemi.
,,Au," vyskočím, když mi víko zasáhne nohu.
Mark se otočí a světlo v tu ránu zmizí.
,,To jseš zas ty?" Utrhne se na mě.
,,Ne." Odseknu. ,,Moje dvojče."
,,Vtipná. Jo a díky za ten nos."
,,Není zač."
,,Ty mě sleduješ?"
,,Cože?"
,,No že jseš všude, kde jsem já." Nadzvihne obočí. Okamžitě zrudnu.
,,Ne."
,,Jak myslíš." Pokrčí rameny. Vrhnu na něj vražednej pohled.
,,Sorry, ale musim jít." Vytáhne z batohu sluchátka, nasadí si je a vydá se tím svým lážo plážo krokem pryč.
Co teď? Co mu mám říct? Počkej, nejseš ty náhodou pozemskej anděl?
Za chvíli mi zmizí z dohledu. Rozhodnu se opustit místo činu a vrátit se do školy. Ale pak se něco malého zaleskne na zemi. Shejbnu se proto, abych to zvedla. V ruce se mi zablyští nějakej bílej kamínek a na něm zvláštní znak. Něco jak runa nebo tak. Schovám ho do kapsy batůžku a vyběhnu zpátky do gymplu.