Byla jednou jedna dívka ... III

Probudila jsem se, když se mě někdo pokusil zvednou ze země. Vylekala jsem se. Ten muž na první pohled nevypadal, že je zdejší. Vzpomněla jsem si na sestru a snažila se dostat co nejrychleji z jeho blízkosti. Jen tam tak stál, a nijak se mi nesnažil zabránit. Za zatáčkou se objevil jezdec. Nevěděla jsem, jestli je to dobré nebo špatné znamení.

Postava na koni, se dožadovala vysvětlení, co se stalo.Teď když jezdec přijel blíž, viděla jsem, že je téměř pravým opakem muže, který stál přede mnou. Fahad, jak ho jezdec nazval, měl tmavé dlouhé vlasy, uhrančivé oči a snědou pokožku. Muž dojel k nám a sesedl z koně, viděla jsem, že jsou oba tak stejně vysocí, to znamenalo, že jsem jim sahala sotva po ramena. Jezdec se představil jako Filip, syn majitele panství. Krve by se ve mně nedořezal, musela jsem zblednout, protože se mě hned ptal, zda mi je dobře a nabídl mi rámě ať se opřu, ale nebyla jsem toho schopná. Kdybych se ho dotkla, asi bych se rozsypala. Měl světlé dlouhé vlasy,štíhlý a šlachovitý, vedle urostlého Fahada spíše drobný, jestli se to dá říct o muži, který mě o hlavu převyšoval. Všimla jsem si, že měl oči zelené po Filoméně.

Asi jsem se musela uhodit víc než jsem myslela, protože se mi neustále točila hlava a bylo mi nevolno. Chtěla jsem mu to vše vysvětlit, ale byl jsem tak nervózní a bylo mi tak mizerně. Nakonec jsem se probrala až v sídle rodiny. Ležela jsem ve své posteli, vedle které seděla Filoména. Vynadala mi, jak bylo neopatrné pohybovat se po lese sama. Pak se jí ale zlepšila nálada při vyprávění, jak se Filip tvářil, když zjistil, koho to dovezl domů. Cítila jsem se trapně. Navečer jsme vstala. Chtěla jsem se na chvíli uchýlit do knihovny, abych tam našla trochu klidu. Klid mi však nebyl dopřán.

Zavřela jsem dveře knihovny a oddechla si. Potřebovala jsem si vše promyslet. Konečně dorazil můj manžel a já se předvedla, jak jsem se předvedla. Přála jsem si, aby tady byla Mariana, ta stará Mariana, co to s muži uměla. Věděla., jak se usmát, jak se podívat, aby muž pochopil, že o něho žena má zájem, ale zároveň v tom nebylo nic vulgárního. Přemýšlela jsem a přitom procházela regály. Přejížděla jsem rukou po hřebech knih, toto byl klidný, bezstarostný svět. Slunce stálo těsně nad západem a okny svítilo přímo do očí, málem jsem ho proto přehledla. Fahad seděl v křesle, bez hnutí a pozoroval mě. Tmavé vlasy měl svázané, také se převlékl. Se svojí tmavou pletí vypadal tajemně a exoticky. Nevěděla jsem, co říct.

Naštěstí mě oslovil první. Jeho přízvuk byl zvláštní, ale dobře jsem mu rozuměla, i když občas hledal slova. Ptal se na mé zdraví a na to jak mi po pádu je. Červenala jsem se a koktala, že už je mi lépe a že děkuji za optání. Naštěstí už bylo šero a nebylo vidět mé rozpaky. Náhle se zvedl a prudce ke mně přistoupil, chtěla jsem couvnout, ale než jsem mohla, vzal do ruky pramínek vlasů, který mi vypadl s drdolu. Jeho dech voněl zvláštní, kořeněnou vůní. Nechal pramínek několikrát proplést mezi prsty. Pak klaply dveře a napětí povolilo. Než jsem se vzpamatovala, seděl opět v křesle a do knihovny vešla Filoména následovaná Filipem. Teď už se tomu nedalo vyhnout. Oficiální představení, rád jsem tě poznal, jsi v pořádku a tak pořád dál. Celý večer, vše bylo zdvořilé a neosobní. Večer jsem byla ráda, když jsem zavřela dveře od pokoje. Začala jsem se převlékat, ale něco na posteli upoutalo mojí pozornost. Byla to kytička sněženek. Nemohla jsem tomu uvěřit. Možná moje manželství nebude zas taková povinnost, třeba najdeme s Filipem společnou řeč. S touto myšlenkou jsem usínala a v hlavě si spřádala romantické představy o budoucím životě. Když se na to dívám zpětně, bylo to tak hloupé, ale co můžete chtít po mladé a nezkušené dívce.

Do svatby se už nic zajímavého nedělo. S budoucím manželem jsme vedli rozhory, jaké vedou lidé, kteří se ještě moc neznají, ale občas, když se rozvyprávěl o zemích, kde trávil své mládí, vypadal nadšeně, oči mu svítili a celý ožil. Já naslouchala o lidech, které jsem nikdy neviděl, o zvycích, které nechápala, ale to vše očividně Filipa okouzlilo. Byly to povídky o zemi, kde slunce pořád hřálo a lidé neznali sníh. Fahada jsem viděla jen málo a do knihovny jsem raději nechodila. Z vypravování jsem pochopila, že se s mým budoucím manželem poznal někde při bojích v dalekých zemích, ale Filip se tomuto tématu spíše vyhýbal.

Hosté se sjeli a nadešel den svatby. Byla jsem tak nervózní, ale Filip vypadal, že vše přijímá s klidem. Asi jsem zapomněla zmínit, že sídlo mělo také malou soukromou kapli, kde se měl obřad konat. Hosté zaujali místa a vše začalo. Kněz měl řeč a pak nám požehnal. Nakonec jsme každý svojí svící zažehli jednu společnou. Tak měla začít naše cesta.

Zábava pak pokračovala, hostina, první společný tanec. Filip se celý večer choval jako pozorný společník, ale marně jsem čekala na osobnější či důvěrnější projevy. S blížícím večerem ale moje nervozita stoupala. Chvíli po západu slunce, jsem se omluvila a vydala se do novomanželského pokoje, jak to Filoména nazvala, když ho nechala nachystat. Umyla jsem se, učesala a oblékla si košilku, která byla z tak tenké látky, že byla téměř průsvitná, posadila se do křesla a čekala. Nevím jak dlouho jsem čekala, ale nakonec jsem usnula. . Probudil mě úsvit slunce. Ležela jsem v posteli, ale místo vedle mě bylo prázdné. Nevěděla jsem co si o tom myslet. Trochu jsem se styděla jít na snídani. Jak se vyrovnat s tím, že mě manžel o první společné noci stěží jen navštívil. Přemýšlela jsem o těch významných pohledech a narážkách, jakých jsem byla vždy po svatbě svědkem. Nic z toho však nebylo, popřálo se dobré ráno, snídaně, zdvořilý rozhovor. Filipa jsem potkala až odpoledne při procházce na zahradě. Popřál mi příjemný den, pochválil jak se svatba povedla, ale ani slovo o tom, co bylo potom. Také mi oznámil, že pozítří odjíždíme do hor. Takový byl můj sňatek z rozumu. Toho večera jsem před spaním dlouho přemýšlela, proč muž jako Filip musí uzavřít sňatek z rozumu.

V den odjezdu bylo vše připraveno. Vše naložili na vůz, ale já se rozhodla, že pojedu na Leně. Cesta měla trvat dva dny a přespat se mělo u Filipova strýce. Fahad nás doprovázel na statném hřebci, který se neustále ošíval a nervózně pohrabával kopyty.

Cesta byla příjemná, i když jak se stoupalo vzhůru, ochlazovalo se. Byla jsem ráda za teplou pelerínu a pevnou obuv, kterou mi Filoména vnutila. Místy zem ještě pokrýval sníh a ráno nás přivítala námraza, ale už i tady bylo cítit jaro. Druhého dne odpoledne jsme byli na místě.

Stála jsem na kopci a dívala se na údolí s horským jezerem, když ke mě přišel Filip a vůbec poprvé toho dne se mnou promluvil. U jezera stála skupina budov z mohutného kamene a pak ještě desítka domků, tvořící zázemí pro panskou budovu, jak jsem později zjistila. Všude kolem jenom horské louky a les. Nad údolí se do výšky vypínala mohutná hora. To měl být teď můj domov. Byl to ohromující pohled, ale zároveň z toho padala tíseň z malosti člověka v té velkolepé scenérii. Svěřila jsem se s tím Filipovi, ale ten se jen zasmál s tím, že půl dne odsuď přes horský hřbet je městečko, které vzniklo kvůli termálním pramenům a těžbě soli. Teď po zimě tam nastane rušná společenská sezóna.

Přivítání bylo prosté, ale o to upřímnější. Vypadalo to, že zdejší lidé mají Filipa a jeho rodinu rádi. V hlavní budově byly připravené dva pokoje, jeden jako moje ložnice a jeden jako pracovna. K ruce byla mladá dívka, která se představila jako Sabina. Kromě ní, bylo v domě ještě několik žen do kuchyně a na úklid. Filip měl mimořádně dobrou náladu, žertoval a vykládal, choval se velmi mile a pozorně. Měla jsem najednou pocit, že vše bude v pořádku. Po společné večeři se Filip nabídl, že mě doprovodí do pokoje. Srdce se mi bušilo jako o závod, jsem připravená? Přede dveřmi mi však popřál dobrou noc a nechal mě tam stát. Spát jsem šla s mizernou náladou. Jako by to nebylo málo, ráno jsem se dozvěděla, že Filip příští den odjíždí a Fahad jede s ním, aby dohlédli na průběh důlních prací vysoko v horách. Zůstanu sama s lidmi, které ani pořádně neznám a ke kterým ani nevím jak se chovat. Doma jsem sice služebnictvo měli, ale tam byla paní domu matka. Byla jsem ještě mladá a nestihla jsem se toho od ní moc naučit.