Byla jednou jedna dívka ... IV

Navečer se rozhodla, že se ještě projdu kousek k jezeru. Slunce už bylo nad obzorem, ale říkala jsem si, že to ještě stihnu za světla. U jezera bylo nádherně, přemýšlela jsem, zda by se tam v letních dnech dalo koupat. Šero přišlo rychleji, než jsem byla zvyklá, slunce se v mžiku schovalo za vrchol hory. Vydala jsem se rychle na cestu zpátky. Za tmy mě neznámá krajina děsila, šustění trávy nabíralo na intenzitě. Dostala jsem strach, něco se tam muselo ukrývat. Přemýšlela jsem, jaká zde žijí zvířata. Rys, jak jsem později zjistila, zaútočil rychle. Dala jsem se na útěk, neměla jsem ani čas přemýšlet, nad smyslem mého počínání. Náhle se kolem mě prosmýkla černá skvrna a srazila zvíře k zemi. Souboj byl krátký a rys zůstal ležet na zemi. Černé zvíře se na mě podívalo, začala jsem couvat, ale nevšímalo si mě a zmizelo v trávě.

Než jsem došla domů, zastavila jsem se na chvíli na zahradě, jak tady říkali okolí domu. Musela jsem se uklidnit. Seděla jsem na lavičce a třásla se. Fahada jsem si ani nevšimla. Zeptala se mě, zda si může přisednout a jestli jsem v pořádku. Byla jsem tak ráda, že se můžu svěřit. Nic neříkal, jen poslouchal. Pak mě doprovodil do budovy, popřál mi dobrou noc a než odešel, dal mi do ruky něco lehkého, zabaleného v tenké látce. Zavřela jsem dveře do pokoje a rozbalila látku. Překvapením mi dárek vyklouzl z ruky.

Na zem dopadla kytička sněženek a rozsypala se. Znamenalo to snad, že kytičky nebyly od Filipa ale od Farada. Proč? Celou noc jsem se neklidně převracela na posteli a nemohla usnout.

Ráno jsem snídala sama, protože ostatní si přivstali, aby se vypravili na cestu. Za chvíli mě přišla Sabina upozornit, že manžel je připravený k odjezdu. Sešla jsem tedy na dvůr se rozloučit. Filip mi krátce řekl ještě několik slov ohledně domu, pak mi políbil ruku a nasedl na koně. Falad mi pouze pokynul a vyrazili.

Padla na mě samota, ale jak dny plynuly, postupně jsem se zabydlovala. Seznamovala jsem se s lidmi v domě a v hospodářství. Byla jsem příjemně překvapena, že mě všichni mile přijali. Chodila jsem na procházky po okolí, ale dávala jsem si pozor, abych se nezdržela do soumraku a dál od sídla jsem raději sama ani nechodila.

Jaro už bylo v plném proudu, nějak jsem ani nepočítala, jak dlouho je manžel v horách, když přiběhl správce, že se blíží jezdci do hor. Zaradovala jsem se, bude příjemné mít zase společnost. Vzala jsem si pléd a šla jim naproti. Došla jsem až za vesnici, když už jsem mohla zřetelně rozeznat jednotlivé jezdce. Něco nebylo v pořádku. Vypadalo to, že za jedním z jezdcům jsou zapřažená nosítka. Vyděsilo mě to, co se mohlo Filipovi vstát. Rozběhla jsem se jim naproti. Cítila jsem přece jen určitou povinnost se o něho postarat, byla jsem jeho žena a v klášteře jsem se toho o léčení naučila spoustu. U nosítek jsem se zarazila. Nebylo to Filip ale Fahad koho nesli. Vypadal příšerně. Celý bledý, musel ztratit hodně krve, víc zatím nebylo vidět, protože byl zabalený v dekách. Jezdci vypadali unaveně, museli být na cestě bez přestávky kdo ví jak dlouho. Vůbec jsem netušila, kde v těch zatracených horách jsou doly a jak je to daleko. Rychle jsem jim pokynula a vydali jsme se do domu. Dozvěděla jsem se, že Fahad byl zraněn při sesuvu zeminy, no budíš, udělám co budu moc, abych mu pomohla.

Odnesli zraněného do jeho pokoje. Nikdy předtím jsem tam nebyla, ale nebyl čas se moc rozhlížet, přece jen klášter mě v tomto naučil určité zodpovědnosti. Přemohla jsem rozpaky a začala jsem Fahada vysvlékat ze svrchníku a pak i z košile. Sabina mi přitom pomáhala. Od mužů jsem se dozvěděla, že se probral jen párkrát a blouznil. Rána byla dobře obvázaná, musel to dělat někdo, kdo se dobře vyzná. Poprosila jsem Sabinu, ať tady počká a šla si pro nějaké věci. Dovezla jsem si pár věcí z kláštera, doufala jsem, že to bude stačit. Pohrabala jsem co bylo, nějaké masti a bylinné směsi. Budu si muset udělat zásoby, nadávala jsem si, že jsem na to nemyslela dřív, jarní bylinky už budou, ale na většinu budu muset počkat do léta a to kdo ví jestli porostou tak vysoko v horách. Uvařila jsme si ještě odvar z černého čaje, kterého měl Filip zásobu a o kterém jsem věděla, že působí na rány antisepticky. Když jsem sundala obvaz, ukázala se ošklivá rána na boku. Byla však dobře vyčištěná a sešitá. Nakonec jsem jí jen natřela měsíčkovou mastí a dala nový obvaz. Pak mi Sabina pomohla vysvléct Fahada do spodků a opéct mu dlouhou lněnou košili se zapínáním, abych se mohla dobře dostat k ráně. Ještě jsem ji poprosila, ať zatopí v krbu a zatím u něho zůstane. Potřebovala jsem se trochu nadýchat čerstvého vzduchu a pročistit si hlavu.

Na dvoře na mě čekal jeden z mužů, kteří dovezli zraněného. Ptal se mě jak mu je a předal mi dopis. Tak přece jen si Filip vzpomněl, chtěla jsem se však již vrátit ke zraněnému a tak jsem dopis odložila na později. Vystřídala jsem Sabinu s tím, že jí po půlnoci vyměníme. Fahad ležel nehybně, bledý, ale dýchal. Teď, když jsem měla čas, přemýšlela jsem o jeho zranění. Na zranění z dolu vypadalo příliš zvláštně, kdybych to nevěděla, řekla bych spíš, že ho napadla nějaká šelma. Už jsem chtěla jít vzbudit Sabinu, když jsem si vzpomněla na dopis od Filipa. Nedočkavě jsem ho otevřela, ale obsah mě zklamal. Psal, že dojede co nejdříve s léčitelem, který se o Fahada postará. Tolik k jeho důvěře v mé schopnosti. Naštěstí mi únava z tohoto dne nedovolila dlouhé přemýšlení.

Ráno jsem se probudila nevyspalá a mrzutá, chvíli mi trvalo, než jsem si vybavila události včerejšího dne. Měla bych se jít podívat na Fahada i když nepochybuji, že by mě vzbudili, kdyby se něco dělo, ale od včerejšího večera se nic nezměnilo. Pořád tam ležel bez hnutí, bledý jako smrt. Překontrolovala jsem obvazy s tím, že je po snídani přijdu převázat. Den uplynul beze změn. Po obědě jsem se rozhodla jít do knihovny a podívat se, co zde najdu o zvířatech žijících v horách. Muselo to být něco většího, než rys, který mě napadl u jezera. Nic zajímavého jsem nenašla, ale zato jsem našla pár knih o místních rostlinách, které by se mohli hodit. Rozhodla jsem se je prostudovat ve svém pokoji.

Pozdě odpoledne mě vyrušil správce, že se k vesnici blíží jezdci. Trochu jsem se upravila, zkontrolovala Fahada a šla je čekat na dvůr. Filip nepřijel sám. Doprovázeli ho muž a žena, podle vzhledu museli být ze zemí jako Fahad. Pocítila jsem osten žárlivosti, žena byla neobyčejně krásná. Filip seskočil ze sedla a pomohl jí sesednout. Pak nás představil. Žena se jmenovala Amira a muž Hafiz. Chtěla jsem je odvést do pokojů, ale žena trvala na tom, že se nejdřív podívá na Fahada. Dovedla jsem je k pokoji, Amira a Hafiz vstoupili dovnitř, ale mě pokynuli, že mám počkat venku. Po chvíli se z pokoje ozval křik člověka v agonii. Chtěla jsem tam vtrhnout, ale Filip mě zadržel. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale to už bylo ticho. Za chvíli oba vyšli. Chtěla jsem se zeptat o co šlo, ale ani se na mě nepodívali. Porosila jsem Sabinu ať je ubytuje a vklouzla jsem do pokoje podívat se na Fahada.

V krbu hořel oheň, ale v místnosti bylo chladno. Fahad ležel na posteli, stále velmi bledý, ale již při vědomí. Byl celý zpocený a ve tváři měl uštvaný výraz. Když mě uviděl, pokynul mi a pokusil se o usměv. Zeptala jsem se, jak se cítí. Prý už lépe a že by mohl již vstát a dělat společnost bratrovi a sestře. Rozčílila jsem se, že to není možné ani omylem. Zkontrolovala jsem obvaz, bylo to zvláštní, teď když byl při vědomí. Z jeho pohledu jsem byla nervózní. Navíc bylo potřeba pomoct mu umýt se a převléct. Vypadalo to, že jeho rodina už odvedla svojí práci a je to teď na mě. Poprosila jsem Hanu, jednu ze služebných ať donese vodu, žínku a ručník. Přemýšlela jsem, že bych poprosila služebnou, ať mu pomůže, ale disciplína z kláštera mi velela se o nemocného postarat. Pomohla jsem mu z košile, snažil se mi pomáhat, ale bylo vidět, že je ještě příliš slabý. Když jsem vyždímala žínku, třásla se mi ruka. Nikdy jsem se ještě mužského těla nedotkla, v klášteře jsem se starala pouze o ženy a děti. Musel vycítit mojí nervozitu, uchopil mojí ruku a přiložil si ji na hruď. Začala jsem ho otírat, hruď, ramena, ruce. Bylo ticho, přerušované šploucháním vody, když jsem namáčela žínku. Než jsem sem šla, měla jsem tolik otázek, ale teď jsem se mohla soustředit jenom na mužské tělo před sebou. Bylo to tak nové a lákavé. Nikdy v životě jsem necítila takovou touhu. Milion motýlků v břiše, pocit, že se rozletím na kousky. Vzal mě za bradu, natočil můj obličej k svému, vypadalo to, že mě políbí, ale jen mi odhrnul pramínek vlasů. Tento muž byl pro mě pokušením a tím i nebezpečný. Byla jsem vdaná žena a vychovaná tak, že manželství je pevný svazek. Vzpomněla jsem si na matku a sestru, musím dělat vše pro ně a ne pro sebe a s touto myšlenkou jsem se mu vytrhla. Ještě ve dveřích jsem se obrátila a zdálo se mi, že jsem v jeho tváři zahlédla zklamaný výraz. O jedné věci jsem však musela přemýšlet, když jsem Fahada ošetřovala, všimla jsem si zvláštních skvrn na jeho hrudi, skoro jako když na kůži dopadne žhavý uhlík.

Před spaním jsem se šla projít pro zahrady a ukázalo se, že překvapením ještě není dnes konec. Nikdy se ke mně tak nechoval. Filip se důvěrně opíral o Amiru a o něčem spolu rozmlouvali. Usmála se a pak se políbili. Náhle mi někdo položil ruku na rameno. Leknutím jsem nadskočila. Je mi to líto, ozval se Hafíz za mnou. Nevěděla jsem co na to říct, doprovodil mě do pokoje a popřál dobrou noc. Tu noc jsem nespala, myslím, že bylo po půlnoci, kdy jsem spánek vzdala s tím, že půjdu vystřídat službu u Fahada. Hanu jsem překvapila, ale myslím, že byla docela ráda, že si může jít lehnout. Seděla jsem tam a bylo mi do pláče, ne plakala jsem. Vyrušil mě jemný dotyk. Zvedla jsem hlavu, Fahad seděl naproti mně a držel mojí ruku. Ptal se mě co se stalo, ale podle výrazu to věděl. Všechny jsem je v tu chvíli nenáviděla, věděla jsem, že život tady nebude lehký, ale zrovna dnes toho již na mě bylo příliš. Kdo všechno ví, že jsem tady jen smutná náhražka a proč? Proč jsem nevěděla ani já.

Zdvořilá konverzace u jídla, kterého jsem se stejně nedotkla. Vypadalo to, že po návštěvě Amiri se Fahad překvapivě rychle zotavil a za pár dní odjeli.

Osaměla jsem, několik dnů jsem se jen tak potloukala po okolí, ale pak přišel konečně dopis od matky a sestry. Vzpomněla jsem na své cíle a na to, že toto vše má pomoct zbytku mé rodiny. Začala jsem se zajímat o hospodářství, chodila do kopců sbírat byliny a vůbec se zajímat o zdejší život. Také jsem napsala matce a poslala jí nějaké peníze. Hodně času jsem také proseděla v knihovně a studovala jsem knihy a mapy o zdejší krajině. Jaro přešlo v léto a z hor se nikdo nevracel. Rutina mě postupně začala nudit. Z map jsem si nastudovala okolí a dělala jsem čím dál delší vyjížďky na koni. Pořídila jsem si nůž a později i kuš. Ve vesnici bylo několik můžu, kteří uměli se zbraněmi zacházet. Postupně jsem je přesvědčila, ať mě něco naučí. Ke konci léta ve mně uzrál plán vydat se do hor.