Kronika Keronie 32. kapitola

Probudilo ji něco studeného dotýkající se jejího krku. Otočila hlavou, aby se toho předmětu zbavila a trhla sebou bolestí. Celý krk měla zhmožděný. Ale docílila toho, že ta studená věc spadla vedle ní na polštář.
Cítila se divně. Nějak si neuměla vzpomenout, proč ji bolel celý krk a proč byla tak slabá. Otevřela pomalu oči a musela je přivřít před světlem svíčky, která jí svítila přímo do obličeje. Sykla bolestí, jak se snažila odvrátit hlavu od světla.
Opět ucítila na krku onu studenou věc a znovu otevřela oči, aby se podívala, co to vůbec bylo.
Nejprve spatřila velkou tmavou siluetu, jak se nad ní nakláněla. Vidění měla ještě trochu rozostřené a musela párkrát zamrkat.
Sariel jí přidržoval nějaký kus plátna na krku.
,Sariel? Odkud vím, jak se jmenuje?‘ Podivovala se v duchu.
Poté přišlo poznání. Vzpomněla si na jeho ruku drtící její krk a na jeho děsivé oči. Teď v nich ale neviděla vztek či zuřivost. Spíš starost, obavy a hlavně vinu.
Když si uvědomila, co se před chvílí stalo, dostala ze svého společníka strach. Strnule ležela na posteli a jen svýma vytřeštěnýma očima sledovala jeho počínání. V krátkých intervalech jí přikládal na poraněný krk mokré plátno, které vonělo po bylinkách. Ani na okamžik ho nespustila z očí.
Byl si vědom jejího vystrašeného pohledu. Zdálo se jí, že mu v očích v jednu chvíli zahlédla bolest, ale nebyla si jistá.
Nepromluvil na ni ani slůvko a ona se rozhodla ho napodobit. Musela si nejprve v myšlenkách vše důkladně probrat, než s ním začne mluvit.
,Takže co všechno o něm vlastně vím? Znám jeho jméno. Nemá rád, když si z něho někdo utahuje. Je vztahovačný, prchlivý a hlavně nebezpečný. Proč tak přehnaně reagoval? Vždyť mě stačilo zastavit nějakým kousavým komentářem a ne rovnou málem udusit,‘ přemítala v duchu. ,A proč se neprojevila moje magie? Už jsem se několikrát v jeho přítomnosti ocitla v ohrožení a magie nikdy nezafungovala. Proč?‘ Opět měla jen samé otázky a žádné odpovědi. Také jí nebylo zrovna příjemné pomyšlení na to, že opět skončila v bezvědomí. Už přestávala počítat, po kolikáté se jí to přihodilo od jejího příchodu do Keronie.
Vyhýbal se jejímu pohledu. Kdyby z něho neměla takový strach, už dávno by mu začala spílat. Jenže pud sebezáchovy byl tentokrát silnější. Jen mlčela a pozorovala ho.
,Tolik modřin jsem snad v životě v jednu dobu na sobě nikdy neměla,‘ přemýšlela. ,Ramena, bok, zápěstí a na krku se mi jistě objeví další. Jak to jen ráno zakryju?‘
Zavřela oči. Už se nesnesla dívat na Sariela, jak ošetřoval zranění, které jí sám způsobil.
,Co bylo tak zvláštního na jeho jménu? Co ho tak vyprovokovalo k nepříčetnosti? Co způsobilo, že skoro uškrtil člověka, kterého měl chránit?‘ A to si myslela, že v jeho společnosti byla aspoň trochu v bezpečí. Opět se zmýlila. ,To zde nemohu nikomu věřit?‘
Matrace se vedle jejího těla ještě více prohnula. Poznala, že se nad ní nakláněl. Nechala oči zavřené, nechtěla ho vidět.
Zničehonic pocítila jeho teplý dech na svém poraněném krku. Několikrát ji lehoučce políbil.
Nechápala, že i přesto, že ji děsil a před chvíli ji málem uškrtil, se její tep prudce zvýšil pokaždé, když ji políbil.
Polibky si razil cestu až k ušnímu lalůčku, kde s nimi přestal, ale jeho teplý dech ji dál šimral na tváři.
„Odpusť mi, má paní,“ zašeptal jí do ucha. „Zklamal jsem tě, je mi to líto.“ Odtáhl se od ní, ale zůstal sedět na okraji postele.
Veronika chvíli uvažovala, jak mu odpoví.
„Nevím, jestli ti mohu ještě věřit,“ zachraptěla, otevřela oči a odkašlala si. „Proč jsi reagoval tak přehnaně?“ probodla ho ublíženým pohledem. Nedokázal se jí podívat do obličeje, místo toho sledoval její krk.
„Už se to nestane,“ řekl, ale na její otázku neodpověděl. Napadlo ji, zda to nebyl jen jeden z jeho dalších planých slibů.
„To doufám, máš mě chránit a ne zabít!“ vykřikla nahněvaně, už to v sobě nemohla udržet - zabolelo ji přitom v krku.
Šlehl po ní očima, ale rychle pohledem zase uhnul. Věděl, že si za její hněv na svou osobu mohl sám.
V pokoji se rozprostřelo tíživé ticho. Veronika přestávala doufat, že se někdy doví odpovědi na své otázky. Rozhořčeně si uvědomila, že Sariel jí vždy řekl jen to, co si sám přál. Začínala jeho chování nesnášet.
Uvažovala, jestli je psychicky labilní. To, jak ji málem uškrtil, bylo výmluvné samo o sobě. Ovšem napadla ji i myšlenka, že v Keronii to mohlo být považováno za normální. Nemohla zdejší muže a jejich chování pořád posuzovat podle pravidel ze svého světa. Stále zapomínala, že zde to chodilo úplně jinak.
Začínala být nešťastná. Její nadšení z tohoto světa opadávalo, až ho nahradilo znechucení a zloba. Vždy, když se takto v minulosti někdy cítila a bylo jí těžko na duši, šla do postele a snažila se to zaspat. Aspoň na chvíli tak mohla uniknout nepříjemným povinnostem a zklamáním.
Zavřela proto oči, otočila se zády k Sarielovi a snažila se ho ignorovat a doufala, že spánek ji brzy vytrhne z této nepříjemné situace.
Ani se nenadála a opravdu usnula. Sariel u ní probděl celou noc a hlídal její spánek. Jak začínalo svítat, opustil její pokoj.


Ráno se k jejímu velkému překvapení modřina na krku nevytvořila. Dlouho se po probuzení prohlížela v zrcátku, ale nenalezla po ní ani památky. Nechápavě kroutila hlavou, ale rozhodla se to nakonec neřešit. Byla ráda, že si s ní nemusí dělat starosti.
Rychle se nasnídala a pokračovala do knihovny. Měla v plánu začít s překladem posledního svazku, který se zabýval magií a kouzly. Nemohla se dočkat, až začne. Doufala, že tam nalezne odpovědi aspoň na některé své otázky.
U krbu našla už pilně překládajícího Sebastiana. Místo pozdravu na něho jen kývla. Nezapomněla mu jeho minulé chování.
On však působil tak, jako vždy. Měl na tváři široký a na první pohled i upřímný úsměv, ale poprvé si uvědomila, že se mu neodrážel v očích. Ty naopak zůstávaly netečné až chladné. Divila se, že si toho dříve nevšimla. Zřejmě byla oslněna jeho andělským zjevem a přátelským chováním. Umínila si, že si na něj musí dávat pozor.
Vzala si čistý pergamen, namočila brk do inkoustu a pustila se do luštění. Svazek byl tlustší než předešlý a odhadovala, že než ho přeloží, uběhnou nejmíň dva týdny. Měla co dělat.


Richard na ni křičel. Opravdu na ni zvýšil hlas a to jen proto, že pohnula mečem doprava a ne doleva, jak on chtěl. Už od začátku se vztekal a byl na ni protivný. Pletla si význam jeho povelů, a místo toho, aby vykročila pravou nohou vpřed, tak šla vzad a podobně.
Poslouchala jeho výkřiky a urážky na svou pohybovou stránku. Už toho začínala mít dost. Byla unavená, nejen fyzicky, ale i na duši. Ponocování, ranní únavné překládání a nahrbené sedění v křesle jí na výkonu nepřidaly. A také Richardovo rozčilování jí začínalo štvát - okraj pomyslné číše se jednou musel také vylít.
„To nepoznáš, která je levá a pravá strana?“ křikl na ni, když hnula mečem opět na špatnou stranu. Byla by momentálně mnohem raději, kdyby mlčel, jako několik předchozích dnů a promluvil na ni jen v nutnosti. Jeho nynější chování se podobalo výbuchu sopky – stejně nekontrolovatelné a hlasité.
Měla sto chutí mu ten meč omlátit o hlavu. Jeho zlostné výlevy na její osobu už poslouchala několik hodin, aniž by mu na to nějak slovně odpověděla. Prostě mlčela a čekala, až se vyřval. Neměla v sobě energii na nějakou hádku.
Ale aby byla k Richardovi spravedlivá, opravdu dnes nebyla soustředěná na cvičení. Její mysl byla roztěkaná a boj s mečem byl na stupni jejích priorit až úplně vzadu. Taky ji to už přestávalo bavit. Každý den z ní málem sedřel na cvičišti kůži a ona měla pocit, že zcela zbytečně. Rozhodně žádné pokroky svého umění bojovat neviděla.
„Na co zase myslíš?“ spíš zavrčel, než aby to pronesl normálním hlasem a zabodl do ní svůj hněvivý pohled.
Zkoumala jeho černé oči, v nichž planuly ohníčky zloby, a vůbec se jí nelíbilo, že ta zlost byla určena jí.
Rozhodně by mu neřekla, že myslela na Sariela. V těch nejméně vhodných chvílích si na něho vzpomněla a nevěnovala pak pozornost tomu, co po ní Richard chtěl.
Měla toho plný zuby. Sice měla asi ještě dvě hodiny bojovat, ale v jejím stavu nemělo velkou cenu tu zůstávat. Už se od Richarda odkláněla, aby se vydala pryč, ale periferním viděním zahlédla pohyb a instinktivně uskočila stranou a hlavu zaklonila dozadu. Kdyby to neudělala, nejspíš by o ni přišla. Richard jí svým mečem mířil přímo na krk, když provedl výpad.
Rychle se otočila jeho směrem, uskočila z jeho přímého dosahu a meč pevně sevřela v obou dlaních a jeho hrot namířila Richardovým směrem.
Neměla moc času uvažovat o tom, co to do něho vjelo a proč na ni tak nebezpečně zaútočil. Musela se začít bránit.
Richard si nebral servítky. Útočil na ni plnou silou svých svalnatých paží. Ona skoro nestíhala vykrývat jeho rány a seky a neměla žádnou šanci na útok. Soustředila se na svou obranu a uvažovala, jak by ho mohla překonat. Bylo jí předem jasné, že silou to nebude. Musela na to jít jinak. ,Jakou výhodu oproti němu mám? Jen to, že jsem malá a mrštná.‘ Musela toho správně využít.
Paže ji začínaly brnět a chvět od námahy, kterou musela vynaložit na to, aby vykryla jeho tvrdé rány. Přerývavě dýchala, srdce jí divoce bušilo a kapičky potu ji štípaly v očích.
Musela se skrčit, aby se vyhnula ráně mířící na její hruď a v tom ji napadla spásná myšlenka. Bylo to nebezpečné a riskovala, že ji zasáhne, ale už neměla sílu odvracet jeho útoky. Byla skoro vyčerpaná a pravá ruka ji divně bolela, neměla ale čas zjišťovat proč.
Když znovu máchl mečem v ose jejího hrudníku, neváhala ani chviličku. Tvrdě dopadla na kolena a oběma rukama prudce vyrazila mečem do míst, kde se nacházelo Richardovo břicho. Jen co se hrot meče dotkl jeho těla a ona pro jistotu trochu přitlačila, aby si toho v zápalu boje vůbec všiml, zahlédla na okraji svého vidění šmouhu, která se k ní rychle přibližovala. Věděla, co to bylo a zavřela pevně oči.
Pár sekund se nic nedělo a žádná rána na její hlavu nedopadla. Stále měla zavřené oči a pevně svírala jílec meče a dotýkala se jím jeho těla. Začínala ji bolet kolena z toho, jak tvrdě dopadla na zem a točila se jí hlava.
Jejím otupělým vědomím pak pronikl čísi hlas. Nejdříve ho nepoznávala. Musel svou prosbu vyslovit několikrát, než byla schopna vnímat, co po ní chtěl.
„Odlož svůj meč, má paní,“ promluvil Richard úplně klidným tonem, jakoby na ni nebyl celou dobu naštvaný a jakoby před chvíli spolu nezápasili na život a na smrt. Aspoň jí to tak připadalo.
Opatrně otevřela oči a překvapeně zamrkala na krev, která stékala v malých kapičkách po čepeli. Jako kdyby si až teď uvědomila, že ho svým jednáním mohla také zranit. Uvolnila svůj postoj a meč odtáhla do bezpečné vzdálenosti. Adrenalin, který jí před chvílí proudil do žil a dodával potřebnou energii, teď přestával zásobovat její tělo a ona se vyčerpaně sesunula na kamennou zem. Meč jí vypadl z rukou a zařinčel, jak dopadl na kameny. Až tento moment dovolil Veronice slyšet i další zvuky, které se v místnosti ozývaly.
Otočila hlavou, aby se podívala, kdo vydával ten divný hlahol. U dveří viděla stísněný malý dav, který se na ni díval a divoce tleskal rukama a něco vykřikoval. Její zesláblá mysl až teď v tom hluku rozeznala potlesk a radostné výkřiky na její počest. Až poté, co ležela v posteli, si uvědomila důvod jejich radosti – jen málokdo dokázal Richarda v boji s mečem přemoci a jí se to povedlo. Jí, která byla malá a slabá žena.
Mezi přihlížejícími rozeznala jen dvě známé tváře - Sebastianovu a Arturovu. Chtěla jim zamávat, ale pravačka jí zřejmě vypověděla službu.
,Jsem tak unavená, že už nedokážu ani zvednout ruku na pozdrav?‘ Divila se v duchu a sklonila hlavu, aby na ni pohlédla a zjistila, proč nereagovala.
Nejprve neviděla nic divného. Měla oblečenou tmavě modrou tuniku s dlouhým rukávem a ten vše skrýval. Až po podrobnějším zkoumání si všimla tmavších skvrn, které na oblečení neměly co dělat. Levačkou se jich dotkla a ucítila, že látka byla divně vlhká. Přisoudila by to potu, ale jakmile prsty od látky odtáhla, viděla na jejích konečcích červenohnědou barvu - krev.
Jako ve zpomaleném filmu začala odhrnovat celý rukáv, a čím více se blížila k rameni, tím více krve nacházela.
Přesně v půli pravé paže měla sečnou ránu, která stále krvácela. Sice ne moc, ale na to, aby se Veronice udělalo špatně, to bohatě stačilo. Zatočila se jí znovu hlava, a kdyby neseděla na zemi, jistě by omdlela. Teď se jen stěží udržela při vědomí. Jako můra přitahována pouličním osvětlením, sledovala malé kapičky krve proudící po její paži. Sotva vnímala hluk v místnosti.
Někdo si k ní klekl a podepřel ji, aby se o něj mohla opřít. Další ji uchopil za zraněnou ruku a zkoumal, jaké škody meč napáchal. Za chvíli ji obklopil dav lidí.
Člověk, který zkoumal zranění, se na ně obořil, že neměla dost světla na to, aby si ho mohl dostatečně prohlédnout. Podle hlasu poznala Mága Artura. Hned se cítila klidnější a mohla si dovolit zavřít oči. Jen na chvilku. Byla hodně vyčerpaná.
„Neusínej, má paní,“ zašeptal jí do ucha sametový hlas.
S vypětím všech sil oči otevřela a dívala se do hlubin černých jako ta nejtmavší noc. Byla bokem opřena o Richardovu hruď, který ji konejšivě držel v náruči. Skoro ani necítila bolest, kterou jí způsoboval Artur, jak prohmatával celou paži.
„Jen zavřu oči,“ zašeptala sotva slyšitelně a opřela si hlavu o jeho hrudník.
Sice nebyla plně při vědomí, ale také neusnula. Vnímala, jak ji Richard zvedl ze země a svíral v náruči, zatímco ji nesl do jejího pokoje. Slyšela i Artura, jak dával pokyny Sebastianovi, aby sehnal její služebnou. Uvědomovala si i dav lidí, kteří ji doprovázeli prakticky až ke dveřím pokoje, dokud je Mág neodehnal pryč. Ani vyděšený šepot její komorné nešel přeslechnout poté, co ji spatřila ležet na posteli.
Artur Richardovi nařídil, aby se spolu se Sebastianem postavili před dveře a odháněli všechny, kteří se budou chtít dostat dovnitř. Spolu s Anabel ji pak začali ošetřovat.
Cítila jejich jemné doteky na své kůži. Nejprve omyli a obvázali zraněnou paži, která ji ihned začala nepěkně štípat, poté jí Anabel vlhkým hadříkem omyla zaschlou krev i zbytek zpocené a špinavé kůže a převlékla do čistého oblečení. Uvědomovala si sice Mágovu přítomnosti, ale bylo jí jedno, zda ji uvidí nahou či ne. Od něj jí nebezpečí nehrozilo. Byla si tím naprosto jistá.
V jejím polovičním bezvědomí vnímala ale i něco jiného, než jejich doteky a hlasy. Bylo to něco více primitivního, něco, co bylo ve všem, něco základního. Vyplňovalo to celou její mysl a nutilo ji, aby nad tím přemýšlela a neusínala. Se zavřenýma očima viděla postavu Artura, kolem níž se rozprostírala modrá barva, která jiskřila moudrostí a vědomostmi. Kolem Anabel zase viděla zelenou barvu, promíchanou starostmi, žalem a nadějí.
Vnímala i postel, na které ležela, oheň v krbu, i tu tapisérii, jež skrývala tajný vchod. Vše vyzařovalo magii a ona ji teď doslova viděla za zavřenými víčky. Byl to kaleidoskop barev a pocitů. Někde byla barva jednotná, jinde zase tak promíchaná s jinými, až připomínala impresionistické obrazy.
Nechápala, proč si toho dříve nevšimla. Teď to na ni útočilo všemi vjemy. Ona ty barvy mohla přímo cítit. Stejně jako poznala, co znamenají barvy od Artura a Anabel. Netušila, kde se v ní tato jistota brala. Nikdy dříve se o podobné věci nezajímala. Ale jak tak ležela a postupně vstřebávala příchuť magie v předmětech umístěných v pokoji, naplňovalo ji pochopení.
Měla to celou dobu v sobě, jen tato dovednost potřebovala nějaký impuls k tomu, aby se projevila.
,To se vždy musím nechat zranit, nebo být psychicky na dně, abych objevila nějakou svou novou schopnost?‘ Pomyslela si sarkasticky a otevřela oči, neboť se jí začínala točit hlava z barev, které kolem sebe viděla.
Ovšem otevřením očí se nic nezměnilo. Stále viděla kolem lidí a věcí pás barev, sice ne tak intenzivně, ale byl tam. Přirovnala by ho k auře. Vyjeveně na to zírala a přemlouvala samu sebe, že se nezbláznila.
Na uvažování ovšem neměla dostatek času. Jakmile Anabel zpozorovala její otevřené oči, vrhla se k její posteli a málem by ji asi i objala, ale v poslední chvíli se zarazila, neboť si uvědomila Mágovu přítomnost a také to, že její postavení jí takovéto chování nedovolovalo. Tak jen zůstala klečet na zemi s dlaněmi na kraji postele a obličejem nakloněným co nejvíce to šlo ke své paní.
I kdyby ji Veronika neznala a nevěděla by nic o jejím životě, poznala by, že se o ní velmi strachovala a byla jí velmi oddaná. Zahřálo jí to u srdce a na tváři vykouzlilo unavený úsměv. Kdyby mohla pohnout rukou, dotkla by se těch jejich, ale Anabel klečela na její pravé straně a obvázaná ruka ji připadala velmi těžká na to, aby s ní pohybovala.
„Ach, paní! Vy jste mě tak vyděsila, to mi nemůžete dělat,“ rychle promluvila její komorná stále mírně polekaným hlasem.
„Rozhodně jsem to neměla v úmyslu, Anabel,“ musela si odkašlat, měla v krku úplně sucho. „Omlouvám se.“
„Paní se mi přece nemusí omlouvat, já to tak nemyslela, nechtěla jsem…“ spěšně odpověděla komorná, až rozpaky zmlkla. Uvědomovala si, že se zachovala nevhodně, když ji hubovala.
„Vím, jak jsi to myslela, Anabel, a děkuji ti za tvou starost.“
Ta, poté co uslyšela její slova, prudce zrudla, ale na tváři se jí usadil tak široký úsměv, který na ni Veronika ještě nikdy neviděla.
„Jak se cítíš? Bolí tě ještě něco jiného kromě paže?“ zeptal se Artur a starostlivě si ji měřil svým zachmuřeným pohledem.
Musela se nad tím na pár sekund zamyslet, neboť měla zpočátku pocit, že ji bolelo celé tělo. Ale bolest v ruce za chvíli přehlušila všechnu ostatní. Očima zabloudila do míst, odkud cítila onu ostrou palčivou bolest. Měla oblečenou tmavě modrou noční košili s krátkým rukávem, vedle které bělostný obvaz působil jako pěst na oko. Už se nedivila, že tou rukou nemohla ani pohnout, obvaz byl totiž široký asi centimetr a pokrýval celou její paži. Museli použít doslova metry látky, aby mohl mít takovouto tloušťku. Začínalo v ní hlodat podezření, jestli přece jen nebyla zraněná vážněji, než si předtím myslela.
„Proč mám toho obvazu tolik?“ ptala se Artura, aniž by mu odpověděla na jeho dotaz.
„Nedařilo se mi zprvu zastavit krvácení a rozhodl jsem se ti to nejprve pořádně stáhnout, ale pochybuji o tom, že se to bude muset ještě sešívat. Snad jen tehdy, pokud to bude nadále krvácet.“
I když na ni promluvil klidným hlasem, začínala být vyděšená a srdce jí divoce bušilo o hrudní koš. ,Co myslel tím, že se mu nedařilo zastavit krvácení? To ještě stále krvácím? Z tak malé rány?‘ Divila se v duchu.
„Cože?“ zděšeně zašeptala a cítila, jak se jí ze strachu orosil horní ret.
Mág si k ní přisedl, vzal její levou dlaň do svých rukou, stiskl ji a konejšivým hlasem na ni znovu promluvil.
„Nemusíš se ničeho obávat, má paní. Jsi mimo ohrožení života, nebylo to nic vážného. Rána sice nebyla příliš široká, ale zato dlouhá a zasáhla nejen kůži, ale i část svalu, proto bys s rukou neměla zatím moc pohybovat. Potřebujeme, aby se ti rána zatáhla a přílišná námaha by mohla prodloužit její hojení.“
Veronika na něj jen vytřeštěně zírala a srdce jí bilo ještě prudčeji. ,To myslel vážně?‘ Děsila se čím dál tím víc.
„Není důvod se znepokojovat, když budeš klidně ležet a dbát mých rad, bude vše v pořádku,“ shovívavě se na ni pousmál.
Teď se na něj pro změnu zamračila. ,To měla být výčitka?‘
„Tak, když jsme si to vše tak pěkně vysvětlili, jistě máš na srdci ještě něco dalšího, co mi chceš sdělit, má paní, že je tomu tak?“ tázal se jí Mág tichým hlasem a upřeně jí hleděl do očí.
,Co tím myslel? Proč mě tak upřeně pozoruje?‘ Běželo jí myslí a snažila se najít důvod svého náhlého znepokojení nad tím, jak se situace nadále vyvíjela. Poté jí to došlo. ,Sakra, viděl mě nahou,‘ bědovala v duchu. ,Musel vidět moje modřiny. Začínaly se hojit, muselo mu dojít, že je nemám z dnešního boje, ani z těch předešlých. Richard by mě nikdy neuhodil plochou stranou meče tak silně, abych tam měla modřinu ještě několik dalších dní. To je průser.‘
Musela uhnout zrakem. Ale i tak si povšimla měnící se barvy kolem jeho postavy. Modrou uklidňující barvou probleskovaly rudé jazyky, symbolizující hněv. Nechtěla, aby se na ni zlobil, ale pohlédnout na něj znovu nedokázala.
„Proč máš na těle tolik modřin? Kde jsi k nim přišla? Kdo ti je udělal? Mluv se mnou!“ pronesl notně rozzlobeným hlasem Mág a Veronika se pod jeho tíhou na posteli skrčila a utrápeně zavřela oči.
,Neměl se to dovědět. Rozhodně ne takhle. Co mu mám říct?‘


*****************************

Nebýt Anne Leyyd, jistě by se mi podařilo Veroniku zabít docela nehezkým způsobem. A to tím, že by jí mohla klidně vzniknout trombóza a následně i embolie, když jsem to prvně sepisovala.

Takže ti Anne děkuji za tvé odborné rady a také za to, že jsi mi opravila mé chyby ;) Díky!