Saskie - pozemští andělé (díl 4.)

4.
,,Ne, to si fakt nemyslím.“Koukne Judita na Kláru
,,Škola je teda nejdůležitěšjí..?“Nadzvihne Klára obočí.
,,Byli jsme vybráni, abychom tu studovali.“
,,To je mi jasný, ale hlavní je, když prolezu a odmaturuju, ne?“
,,Ne!Co vejška?“
,,Bez ní se obejdu.“
,,Neobejdeš.“
Jdeme se Cilkou za těma dvěma hádajícíma se.
,,Myslíš, že jim hráblo?“ Kouknu na ně.
,,Nevim. Každopádně asi umřu hlady, jestli nepohnou. Všechno nám vyžerou.“
Pobaveně se na ní usměju.
,,Neškleb se. Snídaně začala už před dvaceti minutama.“Zakoulí očima a zastaví se. Před námi stojí hlouček lidí a blokuje chodbu.
,,Co to má bejt?“ Zeptá se.
,,Nemám tušení.“Zakroutim hlavou a snažim se prorvat trochu víc dopředu.
,,Pozor vážení, zdovolením, děkuji, pusťte mě dopředu,“ zaslechnu zvučný hlas paní zástupkyně ředitelky. Pár lidí ustoupí a utvoří tak uličku, kterou můžu nahlédnout.
,,No tohle! To je vandalismus! Ihned se vraťte na snídani.“ Rozzlobí se a začne divoce máchat rukama. Někteří jí uposlechnou a zmizí, čili se můžu pohnout. Cilka jde v těsném závěsu za mnou.
,,Ehm, to tu ještě včera nebylo, ne?“Zarazíme se obě před velkou ďuznou do stěny.
,,Myslim, že určitě ne.“Souhlasim.
,,No tak děvčata, máte snad s timhle něco společného, že tu tak postáváte?“Utrhne se na nás školník a my radši zmizíme.


,,Madame, je ne sais pas, je suis…“, poslouchám jedním uchem Cilku, jak se obratně vymlouvá paní profesorce na francouzštinu. Nejspíš se zapomněla podívat na domácí úkol.
,,Nechápu to, kde ses naučila tak dobře francouzsky?“Zírám na ní, když dosedne do lavice. Pokrčí rameny a pak vytáhne matiku a začne psát úkol. Zahledim se ven z okna. Pěknej den, u laviček sedí hlouček holek, na trávě nějací kluci a na druhý straně, zády k nim, pod stromem holka a nad rukou se jí vznáší bílá světelná koule. Vytřeštim oči. ,,Madame?“ Přihlásim se.
,,Můžu na WC?“Opatrně se zeptám. Rukou mi pokyne a pokračuje dál ve výuce. Zdvihnu se z lavice a rychle vypadnu ze třídy. Jsme v prvním patře, takže mi stačí jen proběhnout chodbou, dojít k šatnám a-,,Promiň,“omluvim se fakt pěknýmu klukovi, do kterýho vrazim a sesypu mu věci z rukou na zem. Nemám čas mu pomáhat. Konečně dorazim na trávník. Holky u lavičky, kluci na trávě a támhle je ten strom. Hm, ale bez tý holky. Kam mohla tak rychle zmizet? Rozhlídnu se dokola. Nikde.
,,Slečno Saskie můžete mi vysvětlit, co děláte tam dole?“ Otevře profesorka francouzšiny okno. Ups.
,,Já, no, ehm.“Nenapadá mě vhodná výmluva.
,,Vidíte snad někde dole záchody?“ Začínám rudnout. Všichni venku sledují náš rozhovor.
,,Ne, to zrovna ne, madame, ale já.“ Rozmáchnu kolem sebe rukama a pak jí uvidim. Tu holku. Ale už nemá to světlo, má normálně batoh, v ruce spis, nějakej papír a tužku, a jde do školy.
,,Můžete mi to nějak zdůvodnit?“
Nemám slov a hlavně udělám něco, co asi francouzštinářka neočekává - prostě se rozeběhnu pryč.
,,Saskie! Kam to běžíte?“ Zaslechnu ještě, jak na mě volá. Vlezu za tou holčinou dovnitř. Jde chodbou vpravo a baví se s nějakou kamarádkou. Všimnu si, že jí cestou spadne tužka. Jo, na tom by nebylo nic, tak neobvyklého, kdyby se jí ta tužka sama nevrátila zpátky. Tim chci říct, že se pro ni nesehnula, ale že jí ta tužka prostě vlítla úplně sama do ruky.
,,Opakuji, slečna Saskie z prváku se ihned dostaví do ředitelny.“Zaslechnu konec hlášení. Madame francouzštinářka se se mnou vůbec nepárala, hned šla žalovat. Super.
Zaklepu na dveře ředitelny.
,,Vstupte,“ozve se zevnitř.
,,Dobrý den, paní ředitelko,“nasadím, co nejpokornější hlas.
,,Ahoj, posaď se.“Vybídne mě.
,,Tak k věci. Jsi na škole teprve týden a už tě musím volat ke mně.“Pohlídne mi přísně do očí.
,,Což je ojedinělé. Když nepočítám mladého pana Berku a pana Ackermanna. No, ale ty jsi děvče. Ty by jsi už mohla mít trochu více rozumu a nezdrhat z hodin. Myslím ale, že tě nijak nepotrestám. Prozatím, jakmile se to bude opakovat, tak už by se to řešilo. Jenom máš nějaké rozumné vysvětlení pro svůj čin?“ Pohlédne mi upřímně do očí.
Rozumné vysvětlení? To zrovna ne. „Ne, nemám.“ Zakroutím hlavou. Říkám jí přece pravdu.
„Dobře. Teď můžeš jít.“ Kajícně svěsim hlavu a vyjdu ven.

,,Páni, tak tys byla v ředitelně.“Žasne Cilka u oběda.
,,Hele a cos vůbec dělala tam venku?“Zamyslí se Lucka.
,,Já, totiž, já tam zapomněla mobil,“ řeknu první věc, co mě napadne.
,,Ale bylo to vtipný, když tě tam profesorka uviděla. Zavolala si Luboše, aby tě identifikoval a pak otevřela to okno. No prostě mazec.“ Dusí se Cilka smíchem.
,,Ha, ha.“ Zaironizuju a napíchnu na vidličku kus zapšikané těstoviny.
,,Budeš mít aspoň dvojku z chování?“Sedne si vedle mě Judita.
,,Ne.“
,,Podmínečné vyloučení?“
,,Ne.“
,,Ředitelskou důtku?“
,,Ne.“
,,Třídnickou..?“
,,NE!“
,,Napomenutí?“
,,NÉ!“
,,Poznámka..?Zápis ve třídnici..?Postihnou tě vůbec nějak?“
,,Ne.“
,,Jo tak přesně tohle je špatně.“Rázně se zvedne a odejde.
Cilka si poklepe na čelo a pak spolu s Lucko vybuchnou smíchy. Utahujou si ze mě ještě celý odpoledne. A i ve školní knihovně, kde děláme úkoly. Moc je nevnímám, soustředím se na učivo. Teda aspoň do tý doby než se tam objeví ta holka.
,,Hele nevíte, kdo to je?“Zeptám se jen tak mimochodem.
,,Náhodou jo. To je Andrea, chodí se mnou na plavání.“ Přikejvne Cilka.
,,Aha.“ Skloním se dál nad sešit, tvářím se, že se dál věnuju škole, ale jedním okem sleduju Andreu. Vejde mezi regály, kam mám skvělej výhled. Vyndá jednu knížku a opatrně se rozhlídne kolem. Všimnu si, že do ní založí nějakej papírek a pak knihu vrátí a jakoby nic odejde pryč. Co to bylo? Zvědavost mi nedá a tak se zvednu a začnu knížku hledat. Mám štěstí, hned v pátý objevím přeloženej papír a na něm: Dnes, půlnoc, suterén.
Aha. Tak to bychom měli. Je mi jasný, co mě čeká večer. Spánek to rozhodně nebude.