Učednice Nymfy 1. kapitola

Slunce už zapadalo za nedaleké vrcholy hor, denní světlo pomalu, ale jistě vyprchávalo. Vzduch byl nasycen solí z nedalekého moře a sem tam vzduchem proletěl racek.
Začínalo jaro, příroda se pozvolna začínala probouzet. A na zelené louce, blízko mohutného hradu, seděla drobná dívka, jejíž zelené prostě šaty téměř splývaly se stébly trávy. Pletla si z lučního kvítí čelenku, ale moc jí to nešlo. Dlouhé rudé vlasy jí v kudrnách splývaly na záda. Zpoza dívčiných úzkých rtů se ozývalo tiché broukání.
„Nesu,nesu náruč kvítí,
trhala jsem je všechna sama.
Už se těším,
až matince je dám..“
Do jejích zelených očí vhrkly slzy. Desiré totiž matku i otce ztratila již jako malé dítě a od té doby žila na hradu Forwell.
„Konec smutnění!“ poručila si, „už bude tma a brzy bude večeře,“ šeptla tiše a s těmito slovy se rozeběhla směrem k hradu. Tráva ji lechtala na bosých chodidlech a za chvíli pozvolna přešla v jemný písek. Desiré doběhla ke břehu Východního moře, smočila si v něm nohy a zadívala se do dálky v daleký obzor.
„Jednou snad uvidím cizí země,“ pousmála se a pádila dál na hrad, než padne temnota a netrefí.
K hradu doběhla zcela nepozorovaně, ostatně jako vždy, ještě za nepatrného světla a šla se najíst.

Když se zcela nasytila a poklábosila s několika vrstevníky, vzpomněla si, že následující den bude Den Vybírání – představitelé jednotlivých řemesel si vyberou učně, kteří mají přirozené nadání pro určitý obor a vezmou je pod svá ochranná křídla.
Desiré vůbec netušila co by chtěla dělat – ale přitahovala ji představa, že by byla bojovnicí. Bylo jí však jasné že to zůstane u pouhého přání – bojovníci a rytíři by mezi sebe nikdy nepřijali dívku, ať sebelepší. Neměla tedy absolutně žádnou představu o své budoucnosti a pomalu se začínala obávat, že skončí kdesi na statku. Netušila však,že ji zpoza stínů sleduje temná postava zahalená do pláště.
Následující den se všichni sirotci shromáždili u sira Waytna, zástupce Forwellského léna, v pracovně, kde již byli všichni představitelé řemesel. Léčitelství, Pohostinství, Rytířství… bylo jich na Desiré až příliš mnoho, aby si je zapamatovala. S ostatními sirotky se nikdy příliš nebavila a ani oni s ní – neznala je tedy jménem a netušila jaký obor si vyberou. Teď ji to docela zamrzelo. Vtom Desiré zpozorovala ve stínu obrovské knihovny postavu v plášti. Netušila, že je to ta stejná postava, co ji už několik dní pozorovala. Když si ta postava všimla, že ji Desiré vidí, mírně povystoupila zpoza stínu, avšak pořád byla téměř nepostřehnutelná. Desiré si všimla, že ve skutečnosti je to drobná štíhlá žena v tmavozeleném plášti s hlubokou kapucí staženou přes hlavu. Před záda měla přehozený dlouhý mohutný luk a kožený toulec s šípy. U opasku měla dvě pouzdra na nože, evidentně plná. Desiré chtěla na tu ženu upozornit, ale než se k tomu dostala, sir Wayton již zahájil svou řeč.
„Nu, sešli jsme se tu z prostého důvodu – a to, že tito mladí lidé již dosáhli věku 13 let a nadešel tedy čas, aby se něčemu přiučili, nemýlím se?“ Všichni sirotci souhlasně zamručeli a sirovi to evidentně stačilo.

Na Desiré však šly mdloby, takže rozhovor příliš nevnímala. Z myšlenek ji vyrušil až hlas sira Waytna.

„Nuže, nyní už zbýváš jen ty, drahá. Čím by jsi chtěla být?“
Desiré moc dobře věděla, že když to řekne nahlas, akorát se jí vysmějí. Ale protože stejně nemohla rozhodnout, čím bude, a moc dobře věděla, že i navzdory tomu, co teď vypustí u úst, pro ni vyberou to nejlepší. Přesto se neovládla.
„No…přála bych si být bojovnicí“ špitla tiše. Jakmile to řekla, všichni, jak čekala, šokovaně ztuhli. Desiré však koutkem oka uviděla, že ta tajemná žena ve stínu pokývala hlavou a usmála se, jako kdyby věděla, že přesně tohle řekne. Desiré to velmi zmátlo.
Ale sir Wayton již našel svou ztracenou řeč.
„Bojovnicí povídáš…? Ale vždyť…!“
„Jistě, jsem dívka, a proto být bojovnice nemůžu, že ? Ale to vůbec není fér a vy to víte!“ řekla poněkud prudce a zacpala si rychle ústa, protože si uvědomila, že si otevřela ústa na sira Waytna. Zrudla a pokorně čekala na nevyhnutelný trest. Žádný však nepřišel, avšak všichni byli zaraženi ještě více. Kromě té ženy ve stínu, která se usmála a náhle promluvila.
„Jsi drzá dívka, jak vidím. A jsi drobná, velice mrštná a téměř neviditelná, když chceš. To jsou vlastnosti velice vhodné pro Nymfu. A já si myslím, že bych tě na ni mohla zaučit. Souhlasíte, sire?“ otázala se Nymfa.
Teď byla řada s úžasem na Desiré. Jistěže slyšela o tajemným Nymfách, lesních královských bojovnicích, které vzbouzely obdiv, ale i strach a nejistotu svými schopnostmi. Nikdy by ji nenapadlo, že by mezi ně mohla patřit, na to byla příliš obyčejná, tedy alespoň podle jejího soudu.
„Ano! Moc ráda se budu zaučovat na Nymfu!“ vyhrkla překotně. Všimla si, že tentokráte se Nymfa trochu zachmuřila. ‚Měla bych zvolnit, nikdo mi nerozumí ani slovo‘, uvědomila si, a zopakovala to znovu. Teď už jí rozuměli.
„V tom případě každý může odejít i se svými učiteli. A pamatujte, že tady na hradě jste vždy vítáni.“ Dokončil sir Wayton a pokynul ostatním k odchodu.
Desiré maličko zaváhala, protože Nymfa se kamsi vypařila. Pokrčila však bezmocně rameny a vyšla z pracovny. Rozhlédla se po chodbách a vykoukla z několika oken, když v tom ji uviděla skrytou pod mohutným dubem v zahradě. Rozeběhla se a za chvíli dorazila k dubu a u něj se zastavila. V tom se Nymfa vynořila zpoza stromu. Desiré jí zvědavě pohlédla do obličeje, ale ani v záři odpoledního slunce neviděla ve stínu hluboké kapuce nic víc než plné jemné rty.
Nymfa se pousmála. „ Jsi dobrá, že jsi mě tu našla, víš to ?“
„Děkuji. Moc těžké to ani nebylo,“ pokrčila Desiré rameny.
„Opravdu? Hmm..Nu pojď, už je čas.“ Desiré vůbec netušila, na co že je čas, ale poslušně vykročila za drobnou Nymfou, která už byla notný kus daleko.
Asi po hodině a půl došly k prostému, ale prostornému domku na kraji lesa u hor. Desiré zvědavě obhlédla domek a otázala se Nymfy. „Tady bydlíte?“ Nymfa při té otázce zaskřípala zuby, ale ovládla se.
„Tak jest. A jestli se budeš pořád na něco ptát, ty se ubytuješ venku.“
Desiré tedy raději zmlkla a snažila se ze všech sil aby Nymfu ještě více nenaštvala. Vešla do domku a ihned automaticky začala zapalovat oheň v krbu. Celou dobu se jí do zad propalovaly Nymfiny oči. Když s tím skončila, zjistila, že Nymfa odložila svůj plášť na nedaleký věšák, zbraně si však ponechala a teď zírala na Desiré a Desiré na oplátku zírala zas na Nymfu.
Již podruhé za ten den zcela ztuhla šokem. Nymfa měla dlouhé blonďaté vlasy stažené do
drdolu, bledou, téměř průhlednou kůži, naprosto andělský obličej, přes který se však táhla asi jeden až dva palce dlouhá nachová jizva. Při pohledu na jizvu Desiré tiše bolestně zasyčela. Bystré, jiskrné modré oči se do Desiré hněvivě zabodly.
„ Už jsi skončila s očumováním? Jestli ano,můžeš ještě zamést podlahu v kuchyni.“
Desiré polila červeň,ale bez řečí vykonala, co jí bylo přikázáno.
„A promiňte mi … ale jak se vlastně jmenujete?“ zeptala se tiše Nymfy.
„Nu, jmenuji se Aileen, jestli ti to k něčemu pomůže.“