Kruh - kapitola osmnáctá

Hleděla na zlobra se spalující nenávistí, která právě hodovala na její duši. Mrkla. Tedy nezaujatému pozorovateli se to snad mohlo zdát jako pouhé mrknutí, její myslí však právě plynulo několik trýznivých minut.

Běžela po křišťálové hladině jezera a hledala ho. Bylo to poprvé, kdy kontakt navazovala ona, byla si ale jistá, že tu někde musí být. Konečně ho uviděla, Slitování.
„Potřebuji tvou pomoc!“ vyhrkla zoufale.
Duch jí klidně sledoval stříbřitýma očima.
„Tak pomůžeš mi nebo ne?!“ téměř naštvaně vykřikla.
„Jsem Slitování.“
„No a?!“ odsekla.
„Má síla neslouží k ničení, Amawel.“
Dívka zavrtěla nervózně hlavou a kousla se do rtu.
„Potřebuju jí co nejvíc…“ odhodlaně se na něj zadívala „všechnu.“

Když znovu otevřela oči, byly jiné, cizí, zcela pohlcené azurovým světlem. Už dávno přestala vnímat ty otravné prosby, kterými na ní neustále doléhal Christianne. Jednoduše se ohnala rukou a jediným úderem ho přinutila odlétnout několik desítek stop vzad, nechtěla mu totiž ublížit.
Rohaté bestii unikl ze zubaté tlamy hrdelní řev, nastala chvíle zúčtování.

Náhle se zvedl vítr, jenž rozčechral čarodějčiny vlasy. S hněvem, který jí doslova čišel z očí, sledovala stále řvoucí bestii, vítr zesílil. Naklonila hlavu na stranu, po těle jí přeběhla série magických výbojů, která jako by aktivovala skryté malby na jejím těle. Ty se po dotyku many rozsvítily modravou září a již nepohasly, kruhová runa na její dlani zářila ze všech nejjasněji, přímo pulzovala.

Několik zplozenců se řítilo k Chrisovi, kterého sama před chvíli odeslala do říše snů. Jen tak mimoděk natáhla za sebe ruku a vyslala ke zrůdným válečníkům řetězec blesků. Když ruku opět sklonila, zůstaly po kreaturách jen hromádky poloroztaveného kovu.

Přes narůstající kvílení víru, jenž se tvořil kolem dívky, bylo čím dál těžší zaslechnout řev, který vydával přibližující se zlobr.
Natáhla pravačku vzhůru před sebe, jako by ho snad chtěla vlastníma rukama uškrtit. A opravdu, bestie se najednou zastavila, i její řev utichl. Vlastními pařáty si drásala zrůda hrdlo, přes Amawelino tělo proběhlo několik dalších blesků.
Vykřikla.
Provazce bílého světla vyrazily z jejích dlaní a prudce narazily do bestie, až jí nadzvedly několik stop nad zem, kde také zůstala viset. Elfka dalšími a dalšími zářivými blesky mučila nestvůru, která se v agónii svíjela a jejíž nová vlna řevu se mísila s dívčím jekotem a hučivým zvukem magického tornáda.
Síla, která proudila křehkým tělem kouzelnice, donutila okolní zemi puknout, přičemž vír okamžitě uvolněné kusy zeminy vtáhl do sebe. Dívka se pomalu měnila, byla si toho vědoma, bylo to součástí dohody a jí to nevadilo, rozhodnutá obětovat vše, i své tělo.
Její plavé vlasy začaly tmavnout, nejdříve pomalu, pozvolna, postupně však rychleji a intenzivněji, až po kdysi pískově žlutých kadeřích ve vzduchu vířily prameny temně černých vlasů. Rozhodla se to ukončit, řev stvůry se jí začínal jevit jako nepříjemný.
Najednou proud blesků i tornádo utichlo. Kousky země s žuchnutím padaly kolem, sem tam se stalo, že některé kameny přimáčkly pobíhající zplozence, nebo vojáky. Smůla, pomyslela si, takhle to nechtěla.
Všimla si, jak stvůra uvolněně svěsila hlavu, z hrdla jí vycházelo jen podivné bublání. To by jako krátká přestávka mohlo stačit, bylo na čase chcípnout.

Amawel zabořila ruce do neviditelné trhliny ve vzduchu. Ve stejné chvíli se na zlobří hrudi objevila táhlá jizva, načež stvůra reagovala prudkým trhnutím rohaté hlavy.
Znamení, které pokrývaly její tělo, zářily čím dál intenzivněji, až dívka skřípala zuby, přičemž zlobr se opět začal svíjet ve vzdušném vězení za doprovodu mučednického kvílení. Kňučel teď jako zraněné štěně, pravda, nestvůrné štěně.
Najednou Amawel rychle rozpřáhla ruce, námahou vykřikla, stvůra už nestihla ani to.
Ve změti tmavé, zplozenecké krve, prasklých kostí a kusů odporného masa s pozůstatky zbroje se bestie zhroutila na jednu nechutnou hromadu.
Elfka s námahou vydechla, runy na moment zablikaly, nyní byly vyrovnány, pocítila určitou úlevu.

Pomalým, teď o poznání klidnějším krokem se vydala k nedaleko ležícímu Ravenovi.
Žádný z blízkých zplozenců už na ní neútočil. Možná to byla náhoda a možná se jí bály. Jsou ale schopni citů? Strachu? Odpověď byla očividná.

Christianne zamžoural a mělce se nadechl. Okamžitě se chytil za hruď a zasýpal. Asi to odnesly žebra, napadlo ho. „To“
„Proč to udělala? A kde se v ní vzala taková fyzická síla? Další… kouzlo?“ musel se dokola ptát sám sebe. Namáhavě se posadil, scéna, která se odehrávala právě před ním, ho připravila o dech.
Byl svědkem toho, jak kouzlo drobné elfí čarodějky, jenž se jen vzdáleně podobala Amawel, kterou znal, roztrhlo zlobřího válečníka na dva kusy, pak znovu a nakonec ještě jednou.

Konečně k němu došla, konečně se mohla sesunout na kolena. Téměř s posvátnou úctou otočila Ravenovo mrtvé tělo čelem k sobě. Oči měl zavřené, tmavé vlasy slepené krví. Smrt mu do tváře vtiskla bolest, na místě hrudníku byla nepřirozené velká prohlubeň.
„Už jsem tady.“ Zašeptala si pro sebe Amawel, po tváři jí steklo několik slz, které dopadly na něj a smísily se tak s jeho krví, nebo s hlínou, jenž také z části pokrývala zašpiněnou tvář. Vzala jeho bezvládnou ruku do svých zářících dlaní a něžně jí stiskla. Zavřela oči a znovu zavzlykala.

„Musíš to udělat!“
„Nejde to.“
„Prostě musíš!“
„Amawel!“ rozlehlo se jí hlavou. „Duši, která opustila tělo a vydala se na pouť Únikem nelze jen tak přivést zpět!“
„Takže je to možné!“
Ticho.
„Odpověz!“ křičela.
„Cena… je vysoká.“ odpověděl nakonec již znovu klidným hlasem.
„Na tom nezáleží!“

Uplynulo několik minut, než úplně vstřebala a pochopila duchovi slova. Než jí vysvětlil důsledky toho, co se chystá provést a ona si to uvědomila.

„Jsi si… jistá?“
Ticho.
„Opravdu to chceš podstoupit? Poté už není cesty zpět.“
„Ano…“ tiše vydechla.

Byl zmatený. Viděl jí, jak se sesunula poblíž Ravena a mluvila… nejdřív si myslel, že mluví k němu, když ale začala křičet, znejistěl.
Plakala. I když byla od něj docela vzdálená, přesto viděl slzy, které se jako perly kutálely ze světélkujících očí dolů po tvářích.
Z ničeho nic se runy na dívčině těle jakoby zbláznily. Začaly zářit tak silně až si musel zakrýt oči, tím to ale neskončilo. Kresby se bláznivě vlnily, měnily tvary, dokonce vystupovaly z její kůže do prostoru ve třech svítivých proudech. Tančily Amawel nad hlavou jako chapadla, pátrající po oběti, ke které by se mohly přisát.
Jedno zamířilo směrem k němu.
Sotva seděl, instinktivně se snažil odplazit, proud energie byl však mnohem rychlejší a bleskově se omotal kolem jeho těla. Chris vyděšeně zasténal, jak se snažil ze sebe chapadlo strhnout, jeho ruce skrz něj ale jen netečně procházely.
Najednou ho naplnil příval klidu, dokonce cítil, jak bolest v hrudi ustupuje a jemu se vrací ztracená síla, byl si teď jistý, že všechno už bude dobré…

Amawel teď byla zcela pohlcena azurovou září, obě dlaně položila na Ravenovu hruď. Runy na nic nečekaly a přešly z jejích dlaní na něj. Nejprve se chapadélka zdržovala jen v oblasti hrudníku, dokud nevyrovnaly tu děsivou, nepřirozenou prohlubeň, potom se ale přesunuly i do ostatních částí jeho těla. Po celém Ravenovi se teď rozbíhaly stejně zářivé malby, jako měla ona, jeho však svítily mnohonásobně víc, až se pod tím náporem otřásal.
Věděla, že teď přišel ten nejdůležitější okamžik celého rituálu. Tělo bylo zhojené, zbývalo už jen přivést zpět duši. „Jen“.

Sloupec modravého světla, který obklopil dvojici a vyrazil do výše, přinutil všechny zbývající lidské válečníky zanechat boje mezi sebou a pohlédnout k nebi. Většina zplozenců byla teď již mrtvá, nebo zběsile utíkali pryč z bojiště. Okraj lesa hyzdily spálené stromy, vypadalo to, že většina zplozenců, kteří je pronásledovali z lesa, prostě uhořelo.

Runy se v mžiku stáhly z Ravena zpět na Amawel a vyhasly, jen v jejích očích, které ho napjatě sledovaly, pořád zůstávalo azurové světlo.
Ravenův hrudník se pomalu nadzvedl. Nejistě pootevřel oči, zakašlal, zasténal…žil.