Oči mlčenlivých I

Kapitola první: Únos

Jak miluji ty zimní večery, dech srážející se před ústy tiše stoupající k temné obloze poseté hvězdami a mráz zalézající do morku kostí. Vychutnávám si každé nadechnutí s kterým se mi ledový vzduch zabodává do plic, jak tisíc miniaturních jehel. Se zálibou poslouchám opilecké skřehotání, jenž někteří z účastníků povykování možná považují za zpěv, a čekám pod okny hospody „Zlámaná okenice“ a třesu se zimou jak přebitý králíček Energizer.
Chvějící rukou vytáhnu mobil. Za pět minut dvě. Podrážděně jsem odfrkla a z nosu mi vyletěl malý obláček páry. *Už tu tvrdnu skoro půl hodiny! To mi splatí i s úroky.* Schovám mobil a mnu si ruce. Nepomáhá to. Jsou pořád stejně zmrzlé. Nechám té očividně zbytečné činnosti a raději je schovám do kapes a hopsám na místě, což je první příznak zamrzajícího mozku.
Zakaboním se na okno v němž mohu jasně rozeznat mladíka s dlouhými černými vlasy. Do očí jsem mu neviděla, ale moc dobře vím že jsou hnědé s špetkou zelené. Seděl a klábosil. Nikterak to nevypadalo, že by se měl k odchodu a mě už docházela trpělivost.
„Hej!“ syknu. Mladík se něčemu směje a neslyší mě. „Ondřeji!“ odpadající prsty na nohou dodají sílu na mém hlasu a ten ignorant se konečně děsně překvapeně otočí.
„Jé! Čau, kočko.“ s potížemi se mladík otočí na židli a opře se o parapet. „Copak bys chtěla krásko? Hubičku?“ opile se zasmál a s ním i spolu popíječi na který jsem díky bohu neviděla. Významně jsem si poklepala na zápěstí, který v životě hodinky nevidělo, ale každý toto gesto pochopí. Zamračil se. Nebo nepochopí?
„Nech si ty blbý kecy i sliny a makej! Čekám tu už půl hodiny.“ sykla jsem na něj skrz ztuhlé rty.
„Fakt? To už je tolik?“ zamžoural na display svého mobilu. Podle toho jak se tvářil asi ani nedokázal přečíst kolik hodin tam je. „Hoši, musim jít. Jedna velice krásná slečna tady pod oknem na mě čeká. Nemůžu ji přeci nechat odejít bez doprovodu!“ viděla jsem jak mrkl na své kamarádíčky. *Komediant!* Ulevila jsem si alespoň v duchu.
Za opileckého smíchu se vyškrábal na nohy a nebezpečně zavrávoral. Kdybych to uměla, tak zavrčím. *To mi chybělo. Ještě ho budu muset dovléct domů.* Navztekaně zadupu nohama. Ostrá bolest v prstech mě donutila přestat. *To mi bude splácet ještě hodně, hodně dlouho.* Škodolibě se usměji. *Bude mi muset minimálně koupit ten film co jsem si vyhlídla.*
Od vytváření seznamu všech věcí, které budu od svého Ondry požadovat, mě vytrhl randál na chodbě hospody. Obrátila jsem oči v sloup. Vsadila bych se, že se můj milovaný brat právě natáhl na podlaze. Nešla jsem mu pomoct. Jak často tvrdil, už je dospělí. Co bych se o něj starala? Ať si poradí.
Z mých slov by kde kdo mohl milně vyvodit, že svého bratra nemám ráda. To je však jen klam! Ve skutečnosti to byl můj nejlepší přítel. Jen.. jen momentálně jsem ho neměla ráda. Nesnáším zápach alkoholu a cigaret. Podívala jsem se zpět do hospody. U stropu se líně povaloval mrak cigaretového kouře. Ušklíbla jsem se, jen při představě, jak bude Ondra smrdět. *Bude se mnou muset hrát dvě hodiny šachy!* V hlavě se mi již tvořila cena za mé taxikářské služby.
Ze dveří hospody se vyklátil vysoký a na můj vkus až příliš hubeny mládenec, který měl tu čest být mi bratrem. Se smíchem a pletoucíma nohama ke mně dovrávoral a pověsil se mi na ramena až se mi podlamovala kolena. Zaskřípala jsem zuby a spolkla pár vybraných nadávek.
„Prosím, první třídou a až do postele.“ vydechl na mě ty své alkoholické výpary a můj žaludek se nespokojeně zacukal. Se snahou nevnímat ten puch, co se z něj linul, a jelikož zapáchal silněji než lihovar a popelník dohromady, nebylo to nic snadného, jsme se dali do pohybu. Chůzi nepodobajíc se ani zdaleka.
Klopýtali jsme společně tichými temnými ulicemi a kdyby si s námi šnek právě dával závody, vyhrál by na plný čáře a ani by se nezapotil. Jistě, nemuseli bychom se tu tak plahočit a traverzovat z jedné strany ulice na druhou, ale to by pan „opilí na mol“ musel spolupracovat a neusínat mi na rameni!
Šťouchla jsem ho loktem do žeber. Hlava, jenž byla do té doby opřena o hruď poplašeně vyletěla do vzduchu a celé tělo se napnulo jak struna a nohy, které se dosud jen vlekly, se snažili získat rovnováhu. Nepodařilo se a Ondra na mě spadl celou svou vahou. To už mé nohy nevydrželi a definitivně se podlomily a já skončím na zadku uprostřed namrzlý silnice. Ondra se válí vedle mě.
Drtím sprosté nadávky, za které by se ani horník nemusel stydět, mezi zuby a vyhrkli mi slzy vzteku do očí. Promrzlá, špinavá, odřená a k smrti unavená jsme se ani nehnula. *Nenávidím svého bratra, nenávidím zimu, nesnáším cokoliv co mě přimělo všechno tohle absolvovat, včetně sebe samé!* Seděla jsem rozpláclá na zemi a snažila se uklidnit. Opilecké skuhrání viníka, mi to nikterak neusnadňovalo. Celým tělem se mi rozlévala dětinská tvrdohlavost a umíněnost. Zůstala jsme sedět na zemi, zarytě rozhodnutá zůstat na své zmrzlém zadku až do skonání světa.
Nakonec mé odhodlání, přeci jen překonala zima a především dva černé fleky na konci ulice, které se pomalu pohybovali směrem k nám. Stud mi pomohl na nohy s nečekanou rychlostí. Vyskočila jsem a pokusila se rychle vytáhnout i opilce. Tomu však jak se zdálo bylo všechno úplně jedno. Nechal mě ať si tahá za jeho ruku a smál se mi do očí. Co si to, sakra, dovoluje? Zuřila jsem tiše a kopla ho do nohy. Bezmocný vztek a zoufalství se odrazilo i v kopu. Bratr bolestí zasténal a smích utichl. Nabručeně a s nadávkami se s mou pomocí dostal opět na nohy. Jeho bolestný sten, mě hřál u srdce.
Dva fleky se přiblížily dost blízko abychom byli schopni rozeznat dvě mužské postavy v dlouhých pláštích s obličeji schovanými v kapucách. Zastavili se poblíž. Zneklidněla jsem. Ti chlápci se mi ani trochu nelíbili. Samozřejmě, mohli to být jen další opilci, kteří míří domů nebo do další hospody. Ale jejich rozvážné a jisté kroky svědčili o opaku. Nikdy jsem se nechlubila svou odvahou. Odjakživa jsem dávala přednost bojácnosti, které říkám opatrnost. Zní to lépe. A nyní se mé smysly pro nebezpečí rozdrnčel jak velký kostelní zvon.
Vyšli jsme vstříc mužům, kteří nyní stáli jen kousek před námi, a zatarasili nám cestu, upírajíc na nás své oči. *Jestli pod tou kapucou nějaké oči vůbec mají.* Zasměji se hořce v duchu, čímž se snažím trochu uvolnit drtiví stisk strachu. Pomohlo to! Trochu. Trošku. Trošičku. Za dvě vteřiny jsem na tom byla stejně. Hypnotizuji silnici pod nohama a chlapy pozoruji jen koutkem oka. Je ale těžké snažit se být nenápadný, když máte na ramenou zavěšenou opilou gorilu.
Prošli jsme kolem nich, bez očekávaných problémů. *Jsem blbá paranoidní kačena.* Nadávala jsme si a strach pomalu odezníval.
"Stůjte!" tichou ulicí se ten zvuk nesl jak vystřel z děla a ve mně hrklo. Vrávorajíc se na místě překvapeně zastavíme. "Otočte se!" pokračovala menší postava v plášti, která se opírala o krátkou dřevěnou hůl. Hlas zněl trochu chraplavě a staře, ale jeho síla nás dokázala oba otočit na místě, aniž bychom upadli. Byl to zázrak. Nebyla jsem schopna slova. *Co se to do háje děje? Nějaký psychologický pokusy?*
"Vezmeme je? Nevypadají moc silně." zapochybovala vyšší postava jenž podle hlasu byla mladší.
"Jsou mladí, odolní. Určitě se pro ně najde nějaké uplatnění. Vezmeme je a ještě najdeme jednoho a budeme mít limit splněný." z hlasu byla cítit arogance, z které se dalo jasně vyčíst, že tento muž není zvyklí na odpor.
"Jak chcete mistře." mladší z mužů se uklonil. "Následujte nás!" opět to byl hlas prosáklí, já nevím… mocí? Bylo to divné a rozhodně znepokojující. *Co to kecám? Je to děsivé! Strachy sotva dýchám!*
Naše nohy se začali pohybovat ve stejném okamžiku, jako nohy našich… *Čí nohy? Co jsou vlastně zač? A jaký vztah mají k nám? Únosci?* Připadá mi trochu nepatřičné nazývat je únosci, když na nás nepoužili výhružky ani násilí. Prostě nám to jen nakázali. Už vidím jak stojím u soudu na straně žalobce a obhájce obžalovaných únosců v plášti se ptá: *„Obviňujete mé klienty z únosu. Dokázala by jste nám prosím popsat jak k únosu došlo?“* s vážnou tváří na mě hledí. *„Jistě.“* úplně jako bych slyšela svůj nervozitou přeskakující hlas. *„Šli jsme kolem nich a přikázali abychom je následovali.“* obhájce povytáhne pobaveně obočí. *„Chcete říct, že vás nijak fyzicky nenapadli ani nepoužili žádnou výhružku a vy jste je následovali? Kdyby vám někdo řekli aby jste skočila z okna, udělala by jste to?“* škodolibě se zasmál. *„Pochybuji.“* a tak dále by to asi pokračovalo. Kdybych jim řekla o té síle, jenž nás právě tlačí vpřed, nejspíš by mě poslali do blázince.
Děsná zima, zmatenost a naražený zadek mě vrací do reality. Vzpamatovala jsem se z počátečního šoku a zděšení začal vyvažovat vztek. Pořád jsem nedokázala ovládnout své nohy, jenž poslušně následovali muže v pláštích, ale našla jsme ztracenou řeč.
„Co to, do hajzlu, děláte?“ osopila jsem se na ně. „Co si sakra myslíte, že jste? Okamžitě nás pusťte!“ nedokázala jsem se na ně rozkřičet, jak jsem měla v plánu, ale alespoň můj hlas zněl jistě.
„Buďte zticha!“ jakmile vyletěl příkaz z té nevymáchané tlamy tyčky v plášti, nadechla jsem se k dalšímu protestu, avšak nedokázala jsem z hrdla vysoukat ani hlásku. Rozkašlán se. Ondra se na mě znepokojeně dívá a nadechuje se. Nejspíš chtěl začít také protestovat. Rychle zavrtím hlavou, ale bylo pozdě. Ondra se zakucká jako já.
Jdeme, nevíme jak dlouho, nevíme kam, nevíme s kým. Poslušně jak dva volové, děláme vše co je nám nařízeno, bez viditelné snahy odporu. Bezmocní, jak mouchy chycené v pavučině. S hlavou poraženecky skloněnou.
Proti nám po silnici kličkuje muž středního věku. Vzhlédnu k němu s nadějí. Co kdyby si všiml v jaké jsme situaci? Mohl by zavolat policii. Rovnou se ušklíbnu nad svou naivitou. Že jedna holka s klukem jdou za dvěmi divnými chlapy, není nic divného. Já bych kvůli tomu určitě nevolala policii.
„Stůj!“ polekaně sebou trhnu v obavě, že je to míněno na nás. Ale věznitelé sledovali muže, jdoucího proti nám. Ten se zaraženě zastavil. V hlavě mi bleskli vzpomínky na rozhovor únosců. *„Vezmeme je a ještě najdeme jednoho a budeme mít limit splněný.“* Zabodl se do mě osten výčitek. Měla bych něco udělat, nějak jej varovat. Střelila jsem pohledem po Ondrovy, zda zastává stejný názor jako já. Jeho zamračený pohled do silnice mi prozradil, že telepatie mezi námi, jako vždy, nefunguje. Pravděpodobně počítal kolik toho vypil a jestli není možnost, že má halucinace. Kéž bych tuto naději mohla mít i já.
Vrátila jsem se zpět k muži, valící oči na únosce. Co jsem mohla udělat? Už byl stejně v jejich moci. Nemohla jsem dělat nic. Zoufale jsem se snažila promluvit, ale jako opět jsem docílila pouze záchvatu kašle.
„Následuj nás a drž hubu!“ skrček se zněl celkem otráveně. Nasadil ostré tempo a opět jsme vyrazili k tajemnému cíli, ke kterému jsem se ani trochu netěšila. Jen jsem mohla hádat, k čemu nás potřebují a ani jedna představa mi na klidu nepřidala, spíš naopak.
Muž se k nám přidal a šel po mém levém boku, tak jsem ho mohla klidně pozorovat. Usilovně se mračil. Pravděpodobně se snažil vymanit z té pošahané moci, kterou nad námi únosci měli. Jak ráda, bych mu oznámila, že je to marné úsilí. Ale ani jsem se o to nesnažila, jakmile jsem ucítila dech nasáklí alkoholem, došla jsem k názoru, že ten chlap o dost nepříjemný kuckání zdaleka nestojí.
„Limit je splnění. Vrátíme se?“ zeptal se mladík, čahoun.
„Co si myslíš, že právě děláme? Sbíráme houby?“ vyštěkl vztekle trpaslík.
„Odpusťte, mistře.“ uklonil se. Kdybych mohla, pozvracela bych se nad tou přehnanou obřadností, ale bála jsem se, aby mi i to nezakázali. Z představy jak se dusím zvratkama, mě jímá hrůza. Zaplašila jsem tyto myšlenky a raději si lámala hlavu, jak se dostat z téhle bryndy.

Nešli jsme dlouho, nedobrala jsem se jediného nápadu na svojí a samozřejmě i bratrovu záchranu, a zastavili jsme se na mýtině, kousek od města. Vytrhla jsem se ze zamyšlení a rozhlédla se. Nebyli jsem tu sami.
„To je dost, že jdete, Heresi! Nehodlali jsem na vás čekat věčně.“ kolem mýtiny stáli dvojice mužů v pláštích a za každou touto dvojicí stáli tři postavy, zmatené a vyděšené, většinou muži. Mluvčí stál uprostřed. Jako jediný neměl plášť, ale košili zastrčenou v přiléhavých kalhotách. Byl vysoký a dobře stavěný. Vlasy dlouhé, do culíku stažený. To bylo vše co jsem mohla přes tmu a s pomocí měsíčních paprsků vidět.
„Omlouváme se, lorde Kerpy.“ trpaslík se uklonil a jeho věrný pejsek taktéž. „Ulice byli prázdné. Měli jsem problémy někoho sehnat.“ netušila jsem, že náš únosce umí mluvit tak uctivým tónem, až trošku podlézavým.
„Vidím. Vaše úlovky stojí za nic.“ kriticky mě sjel pohledem. Mráz mi přeběhl po zádech, z toho pohledu, a srdce vynechalo jeden tep. Jako by se ten pohled dotkl přímo mé duše. Vím! Je to šílené, ale momentálně jsem vyděšená, je mi jedno co si o mě budete myslet. Jestli jste došli k závěru, že jsem cvok, vřele s váli souhlasím. Nenapadá mě jiné vysvětlení. Budu ráda za jakékoliv objasnění situace do které jsem se dostala. „Tak, teď když už se uráčili dorazit i opozdilci. Můžeme přejít k přesunu.“ jed z lordových slov se dal stáčet a prodávat.
Kerpy, nebo jak se to jmenoval, vytáhl něco co z pod košile visící na řetízku. Vypadalo to jako medailonek. Otevřel to a nějakým tenkým předmětem, o kterém bych si myslela, že je to párátko, kdyby se i ve slabém měsíčním světle nelesklo, do něj šáhnul. Dívala jsem se na něj a čím dál jsem si byla jistější jednou ze svých verzí, toho co se právě dělo. Dostali jsme se do rukou nějaké zmagořilé satanistické sekty, nebo tak něco.
Všichni byli zticha. Lord poklekl s podivnou tyčinkou opatrně držícím před sebou, jako by to byla snad ta nejvzácnější věc na světě. Nebo bomba. Dávala bych přednost první možnosti. Lidi, je mi sedmnáct. Jsem mladá a život mám před sebou. Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu probodnuta párátkem při nějakém stupidním náboženským obřadu.
Párátko se dotklo země. Všude bylo ticho jak po vymření. Ti lidi snad ani nedýchali. Všechny oči se upírali na místo kde se tyčka dotýkala země. Ale nic se nedělo. Země se neotřásla a neotevřela se, měsíc svítil, hvězdy byli na svém místě. Tak kruci o co tu jde?
Nervózně jsem se rozhlédla. Zachytila jsem pár nechápajících pohledů od obětí, jako jsem byla já. Ondrovy oči mi jasně říkali, že je se mnou za jedno, když jsem přesvědčená o tom, že v Bohnicích došlo k hromadnému útěku.
Pak jsem to ucítila. Zvláštní zápach, nebo vůni. Ne, to není správně popsáno. Spíš jako kdybych necítila vůbec nic. Víte jak jde cítit nic? Do té doby jsem to nevěděla. Bylo to zvláštní a všechny mé smysli a instinkty byli na poplach. Ať tu díru co se rozlévala uprostřed mýtiny, před kterou párátkář ustupoval, způsobilo cokoliv. Nebylo to nic dobrého.
Zírala jsem na díru, stejně jako všichni zúčastnily. V klidu zůstávali jen únosci. Nemohla jsem pochopit, jak se ta díra může jen tak zvětšovat. Jako by tráva co před chvíli rostla na jejím místě, najednou zmizela, jako by vůbec neexistovala. Země se nezachvěla, vítr nepřestal foukat, ale díra prostě rostla. Jen tak. Bez pardonu. Byla drzá a já jsem z ní měla děsnej strach. Neříkám to poslední dobou nějak často? Jen by mě zajímalo, jak dlouho chce růst. Spolkne celou Zem?
Díra se zastavila. Měla v průměru něco přes dva metry a já jsem tušila co bude dál. Nebudou nás propichovat párátkem. Obětují nás všechny najednou. Prostě nás strčej do díry a bude. Ztěžka jsem polkla, když naši dva „průvodci“ k ní vyšli a mi je museli následovat. Než jsme k ní došli, Kerpy, do ní skočil! A všichni ostatní ho napodobovali. Aniž by se zastavili, či jen zaváhali. Spadli do ní tak jistě, jako by to dělali každém den.
Přišli jsem na řadu jako poslední. Vlasy se mi naježili zděšením, jako by se snažili utéct. Snažila jsem se zápasit mentálními pouty, jenž mě svazovali, ze všech sil a doufala, že mi nevylezou oči z důlků strachy i námahou. Nic však nepomáhalo. Nohy mě dál nekompromisně a beze změny unášeli k díře. Zoufalá jsem se podívala na Ondru. Opětoval mi úplně stejný pohled. Dívali jsme si do očí a loučili se, když jsem pod nohama ztratila naší milovanou zem. Padám.